MSPH 5 Af 32/2019-54

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: A.C.A.B1 Investments.r.o., IČ: 03675572 se sídlem Říčanská 431, Jesenice 252 42 zastoupená společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář, s.r.o., daňovým poradcem se sídlem Jiráskova 1284, Vsetín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2019, č. j. 21305/19/5300-22441-708656, takto:

Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 30. 5. 2019, č. j. 21305/19/5300-22441-708656, se zrušuje avěc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelářs. r. o.

I. Základ sporu

Finanční úřad pro hl. m. Prahu (dále jen „prvoinstanční správce daně“ nebo „prvoinstanční správní orgán“) platebním výměrem ze dne 4. 7. 2017, č. j. 5652498/17/2007-50521-109869, vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období listopad 2015 ve výši 78 504 Kč (dále jen „platební výměr“ nebo „prvoinstanční rozhodnutí“). Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (žalobou napadené rozhodnutí) platební výměr změnil tak, že pozměnil údaje na řádcích 21, 40, 46, 63, 64 a 65 a kompletní text uvedený ve výroku „Vyměřená daň ve výši 78 504,- Kč...“ odstranil. Ve zbývajícím rozsahu platební výměr potvrdil.

Ze správního spisu vyplynulo, že dne 23. 12. 2015 podala žalobkyně přiznání k DPH za zdaňovací období listopad roku 2015. V tomto přiznání žalobkyně vykázala nadměrný odpočet ve výši 245 225 Kč. Dne 20. 01. 2016 prvoinstanční správce daně vyzval žalobkyni k odstranění pochybností za zdaňovací období listopad roku 2015. Žalobkyně byla vyzvána k prokázání uplatněného nároku na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění, zda jej uplatnila v souladu s ust. § 72 a § 73 zákonač. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále „ZDPH“), a zda přijatá zdanitelná plnění byla použita k ekonomické činnosti. Při ústním jednání dne 24. 02. 2016 byl postup k odstranění pochybností ukončen a téhož dne prvostupňový správce daně protokolem o ústním jednáníč. j. 1187624/16/2007-60562-107183 zahájil daňovou kontrolu. S výsledkem kontrolního zjištěníč. j. 4588156/17/2007-60562-110856 byla žalobkyně seznámena dne 22. 3. 2017. Následně správce daně přistoupil k projednání zprávy o daňové kontrole na DPH s žalobkyní, k čemuž došlo dne 23. 06. 2017. Dne 4. 7. 2017 vydal prvostupňový správce daně předmětný platební výměr. Žalobkyně se proti tomuto platebnímu výměru podáním ze dne 6. 8. 2017 odvolala. V rámci odvolacího řízení došlo ke změně právního názoru odvolacího orgánu, s čímž byla žalobkyně přípisem ze dne 11. 2. 2019 (doručeným dne 12. 2. 2019) seznámena. Žalobkyně se k předestřenému právnímu názoru vyjádřila dne 27. 2. 2019. V odvolání a dále ve vyjádření ze dne 27. 2. 2019 žalobkyně namítá, že platební výměr byl vydán v rozporu se zákonem. Předložené důkazní prostředky hodnotil prvostupňový správce daně odlišně od obdobného obchodního případu (dodání zboží do jiného členského státu, konkrétně Francie), uskutečněného žalobkyní ve stejném zdaňovacím období jako zde posuzovaný případ - dodání osobního vozidla BMX X5 40D M-Performance (dále jen „vozidlo“) do jiného členského státu, konkrétně Polska. Dále žalobkyně namítá, že prvostupňový správce daně vědomě zatížil předmětné plnění již třetí daní na výstupu.

V napadeném rozhodnutí žalovaný nejdříve shrnul skutkovou stránku věci a obecná právní východiska, ze kterých v rámci posuzování věci vycházel. Za nejdůležitější spornou otázku označil skutečnost, zda (i) žalobkyně unesla důkazní břemeno ve věci prokázání splnění podmínek pro osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státě konkrétně odběrateli LUX-CAR dle daňového dokladuč. 31-2015. Současně s tím za spornou otázku označil i (ii) nárok žalobkyně na odpočet daně z daňového dokladuč. 40b-2015 od dodavatele A.C.A.B1 Enterprise, DIČ: CZ01597132 (dále jen „A.C.A.B1 Enterprise), s datem uskutečnění zdanitelného plnění dne 31. 10. 2015, který byl žalobkyní uplatněn ve zdaňovacím období říjen roku 2015. Z úřední povinnosti (iii) se pak věnoval opravě nesprávně zohledněného údaje v řádcích 20 a 21 daňového přiznání za zdaňovací období listopad 2015.

Ve věci označené ad (ii) žalovaný dospěl k závěru, že v době deklarovaného uskutečnění zdanitelného plnění (31. 10. 2015) dodavatele žalobkyně, společnost A.C.A.B1 Enterprise nebyla vlastníkem vozidla a tudíž nemohla na žalobkyni převést vlastnické právo. Společnost A.C.A.B1 Enterprise se stala vlastníkem vozidla až ke dni 15. 11. 2015 [(den úplného splacení úvěru a zrušení úvěrové smlouvy spojené se zajišťovacím převodem práva uzavřené mezi A.C.A.B1 Enterprise a s Autoleasing, a.s., DIČ: CZ27089444 (dále „s Autoleasing“) dne 14. 5. 2015 (dále „úvěrová smlouva“)]. Tento den pak žalovaný označil jako den uskutečnění zdanitelného plnění. Žalovaný proto žalobkyní uplatněný nárok na odpočet ve výši 315 867 Kč z daňového základu ve výši 1 504 132 Kč přiznal, ovšem pro zdaňovací období listopad 2015. S předběžným právním názorem ohledně jiného posouzení nároku na odpočet (žalobkyně tento odpočet uplatňovala za zdaňovací období říjen 2015 a prvoinstančním správcem daně byl jako neoprávněný zamítnut) byla žalobkyně seznámena přípisem žalovaného ze dne 11. 2. 2019. V rámci přezkumu platebního výměru žalovaný z úřední povinnosti [ad (iii) výše] do zdaňovacího období listopad 2015 zohlednil opravu původně nesprávně uvedených údajů v řádcích 20 a 21 tak, že hodnotu řádku 21 zvýšil o 15 578 Kč. Žalovaný zdůraznil, že ačkoli žalobkyní byly v této souvislosti předloženy formálně správné dokumenty, ZDPH nestojí jen na formálním vykázání zdanitelného plnění, ale na stavu faktickém. Ve sporné otázce označené ad (i) výše žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno prokázání splnění podmínek pro osvobození od daně při dodání vozidla do jiného členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státě konkrétně odběrateli LUX-CAR dle daňového dokladuč. 31-2015, neboť neprokázala, že by vozidlo bylo skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státě plátcem, odběratelem nebo zmocněnou třetí osobou. Daňový dokladč. 31-2015 trpěl formálními nedostatky, zejména neobsahoval údaj uvádějící, že „daň odvede zákazník“, nebyl zde uveden způsob dopravy, ani dodací podmínky, ačkoli se jednalo o mezinárodní transakci. Na tomto dokladu je uvedeno „kauce 1 000“ (bez označení měny, ve které je vybrána), s uvedením, že kauce bude vrácena po obdržení potvrzovacího dokumentu o umístění vozidla na území Polska. Žádný doklad potvrzující vybrání či vrácení požadované kauce žalobkyně nepředložila. Z prohlášení kupujícího LUX-CAR ze dne 5. 11. 2015 vyplývá jen závazek kupujícího, že vozidlo bude přepraveno z území České republiky na území jiného členského státu. Z výpovědi jednatele žalobkyně v rámci ústního jednání konaného dne 24. 2. 2016 vyplynulo, že k předání vozidel dochází na základě předávacích protokolů v Jesenici, kdy předání je přítomen jednatel žalobkyně a odběratel vozidla. Pokud se novým majitelem vozu stává zákazník z Evropské unie, je žalobkyní vrácena česká RZ a magistrátem je vozidlo vyřazeno z evidence České republiky. Na základě daňového dokladu je magistrátem do velkého technického průkazu (osvědčení o registraci vozidla) zapsán nový majitel a vydány převozní značky. Žalobkyně není přítomna změny údajů v technickém průkazu. Protokolem o předání vozidla ze dne 5. 11. 2015 bylo podpisy stvrzeno jen, že předmětné vozidlo bude odběratelem převzato a přepraveno z tuzemska do jiného členského státu. Osvědčení o registraci vozidlač. X a malý technický průkazč. X dokládají, že předmětné vozidlo od 20. 11. 2015 změnilo svého majitele, kterým se stal odběratel a byla mu přidělena převozní registrační značka X s platností do 19. 02. 2016. Předložená kopie identifikačního průkazuč. L70N13VL9 vydaného Spolkovou republikou Německo na jméno B. N. žádným způsobem neprokazuje, že předmětné vozidlo bylo předáno obchodní společnosti LUX-CAR a přepraveno z tuzemska do jiného členského státu. Žádný jiný identifikační průkaz (např. pana B. L., jenž je jednatelem a majitelem deklarovaného odběratele) nebyl prvostupňovému správci daně předložen. Ani předložené příjmové pokladní doklady nemají 100% důkazní vypovídací hodnotu, neboť není obchodní zvyklostí platit osobní vozidlo v hotovosti, a to šest dní po sobě (1. 11. 2015 až 6. 11. 2015). V přípise ze dne 9. 2. 2017 žalobkyně uvedla, že o prodeji předmětného vozidla jednal její jednatel přímo s panem L., což vyplývá z předávacího protokolu a prohlášení kupujícího. Platba plnění proběhla v hotovosti, kdy finanční prostředky byly předány panem L. jednateli žalobkyně. Pan L. si předmětné vozidlo převzal a odvezl. Z přípisu polského správce daně ze dne 7. 11. 2016 prvoinstanční správce daně zjistil pouze tolik, že odběratel LUX-CAR již na adrese uvedené na daňovém dokladu nesídlí, správce daně komunikuje pouze se zmocněncem, který uvedl, že není k dispozici žádná daňová dokumentace neb byla zcizena. Místně příslušný správce daně vlastní vyhledávací činností nezjistil žádné důkazní prostředky, které by nasvědčovaly, že se deklarovaná transakce skutečně uskutečnila. Dne 25. 9. 2017 sice prvostupňový správce daně obdržel informaci polské daňové správy, že vozidlo bylo dne 16. 5. 2016 registrováno v Polsku, chybí však informace, kdo předmětné vozidlo registroval. Touto informací nebyly pochybnosti prvostupňového správce daně odstraněny, protože vzhledem k velké časové prodlevě (6-ti měsíců) mezi deklarovaným uskutečněným plněním a skutečným přihlášením vozidla v Polsku, nelze dovodit, že by se mohlo jednat o přihlášení vozidla deklarovaným odběratelem. Žalovaný uzavřel, že žalobkyní doložené doklady neprokazují její jednání v dobré víře. Žalobkyně nesjednala s deklarovaným odběratelem žádnou smlouvu v písemné podobě ke stanovení předmětu plnění, jeho množství, cenových a dodacích podmínek, i když se jednalo o mezinárodní transakci. Nepočínala si dostatečně obezřetně, aby byla v okamžiku vystavení daňových dokladů, kterými uplatnila nárok na osvobození od daně dle ust. § 64 ZDPH v dobré víře, tj. přijala všechna opatření, která lze po ní rozumně požadovat, aby prokázala, že předmětné vozidlo bylo dodáno deklarovanému odběrateli. Hodnocení důkazů prvoinstančním správním orgánem považoval žalovaný za zcela souladné s § 8 zákonač. 280/2009 Sb., daňový řád (dále „daňový řád“). Prvoinstanční správní orgán přistupuje ke každému obchodnímu případu samostatně, vše co při správě daní vyjde najevo, hodnotí ve vzájemných souvislostech se všemi předloženými důkazními prostředky. O všech nově zjištěných skutečnostech se žalobkyně v průběhu daňového řízení nepřetržitě informovala nahlížením do části spisu týkající se jejích práv a povinností a soupisu písemností obsažených ve vyhledávací části spisu. K vícenásobnému zatížení daně na výstupu žalovaný uvedl, že žalobkyni nebyl uznán nárok na osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu osobě registrované k DPH, proto ve věci nelze aplikovat ust. § 64 ZDPH. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Pro přehlednost uvede Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) jednotlivé námitky v samostatných kapitolách, ve kterých i shrne vyjádření žalovaného k daným námitkám. II. A Nárok na odpočet daně za zdanitelné plnění uskutečnění na základě daňového dokladuč. 40b-2015 od dodavatele A.C.A.B1 Enterprise Žalobkyně namítá, že jí chybně nebyl přiznán nárok na odpočet daně již v měsíci říjnu 2015, nýbrž až v listopadu 2015. Žalobkyně tvrdí, že sice nebyla ani ona, ani dodavatel vozidla jeho faktickými vlastníky, nicméně byli vlastníky ekonomickými. S odkazem na judikaturu pak žalobkyně uvádí, že dodáním zboží pro účely ZDPH se rozumí právo nakládat se zbožím jako vlastník, přičemž správní orgány se tímto vůbec nezabývaly. Žalobkyně v této souvislosti poukazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále „SDEU“) (např. rozsudek ze dne 8. 2. 1990 ve věci C-320/88 Shipping and Forwarding Entrepise Safe BV či rozsudek ze dne 18. 7. 2013 ve věci C-78/10 „Evita-K“ EOOD) a judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) (např.

rozsudky ze dne 4. 9. 2014, č. j. 3 Afs 41/2014-46, ze dne 22. 12. 2016, č. j. 2 Afs 155/2016-70 a ze dne 30. 8. 2016, č. j. 5 Afs 24/2016). Žalobkyně rovněž poukázala na to, že mezi účastníky není sporu o tom, že vozidlo bylo společností A.C.A.B1 Entreprise žalobkyni dodáno, přičemž DPH na výstupu byla touto společností přiznána a zaplacena ve zdaňovacím období října 2015. Žalovaný je názoru, že dle § 21 odst. 2 písm. d) ve spojení s § 13 odst. 3 písm. d) ZDPH se za dodání zboží považuje přenechání zboží vlastníkem k užití na základě smlouvy, pokud je ujednáno, že vlastník užívaného zboží převede vlastnické právo k němu na jeho uživatele. V posuzované věci se žalobkyně stala vlastníkem vozidla až úplným splacením úvěru dle smlouvy o úvěru, ke kterému došlo dne 10. 11. 2015. K žalobkyní citované judikatuře dodává, že se jedná o obecné závěry, kterou nejsou v dané věci případné. V podrobnostech odkazuje na body [39] až [54] a [85] a [86] napadeného rozhodnutí.

V duplice ze dne 17. 12. 2019 žalobkyně setrvala na svém názoru, že přechod vlastnického práva nehraje pro určení data uskutečnění zdanitelného plnění žádnou roli. Pokud by datum uskutečnění zdanitelného plnění mělo být vázáno na přechod vlastnického práva, jistě by tento záměr byl do zákona namísto právní fikce nakládat se zbožím jako vlastník uveden. Příkladem uvádí, že optikou žalovaného by desetitisíce firem, které pořizují automobily prostřednictvím splátkového prodeje, neměly při pořízení těchto vozů nárok na odpočet, neboť u všech těchto vozů je uplatňován zajišťovací převod.

II. C Nezákonnost postupu žalovaného

Žalobkyně shledává nezákonný postup žalovaného ve výzvách odeslaných bankovním institucím, č. j. 3723202/16/2007-60562-10718 ze dne 4. 5. 2016, a č. j. 7301515/16/2007-60562-110856 ze dne 5. 10. 2016, v nichž bylo požadováno též sdělení o osobách majících oprávnění disponovat s bankovním účtem. Zákonná úprava dle ustanovení § 57 odst. 3 daňového řádu nicméně v daném období neobsahovala podklad pro tento požadavek, což potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 10. 2016, č. j. 4 Afs 177/2016 - 35.

Žalobkyně dále namítá, že ji žalovaný v rámci odvolacího řízení neseznámil nejen s novým hodnocením důkazních prostředků (tedy změnou právního názoru), ale především s novými důkazními prostředky. Žalobkyně se tak o těchto novotách dozvěděla až v napadeném rozhodnutí. Konkrétně se žalobkyně nedozvěděla např. o informaci od polských daňových orgánů (založená na čl. 66 daňového spisu), že vozidlo bylo dne 16. 5. 2016 registrováno v Polské republice. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že v informaci „chybí informace o tom, kdo předmětné vozidlo registroval“, mohl učinit dotaz na polské daňové orgány s žádostí o zjištění původu vozidla, což však neučinil a neprovedl tak žádný další úkon, kterým by mohl prokázat nebo vyvrátit tvrzení žalobkyně, čímž porušil povinnost uvedenou v § 92 odst. 2 daňového řádu. Stejně tak, až z napadeného rozhodnutí se žalobkyně dozvěděla o jiném hodnocení daňového dokladuč. 31-2015.

Pokud jde o tvrzenou nezákonnost postupu žalovaného v vztahu k výzvám ze dne 4. 5. 2016 a 5. 10. 2016, žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 4 Afs 177/2016 – 35, považuje za nepřípadný, neboť v jím řešené situaci se jednalo o platební výměr na pořádkovou pokutu, která byla povinnému subjektu udělena dle ustanovení § 247 odst. 2 daňového řádu za neposkytnutí požadovaných údajů, tj. informací o tom, kdo má dispoziční oprávnění k bankovním účtům, přičemž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že správce daně k požadování těchto informací nebyl oprávněn. Tuto nezákonnost je nicméně třeba vztáhnout k návazně uložené pokutě. V rámci odvolacího řízení ve vztahu ke stanovení daně daňovému subjektu, tj. žalobkyni, je však irelevantní, neboť případná nezákonnost dotčených výzev žádným způsobem neovlivňuje zákonnost samotného odvolacího řízení, a tedy samotného rozhodnutí o odvolání (srov. např. rozsudek ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 -59, či zejména ze dne 8. 3. 2007, č. j. 8 Afs 102/2005 - 65, a ze dne 15. 6. 2011, č. j. 2 As 60/2011 – 101).

Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, že žalobkyni neseznámil s novými důkazními prostředky. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že žalobkyně byla se skutečnostmi zjištěnými v rámci odvolacího řízení seznámena písemností ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5963/19/5300-22441-708656, kde ji žalovaný informoval o změně právního názoru ve vztahu k posouzení nároku na odpočet daně, a zároveň o tom, že v souvislosti s posouzením splnění podmínek pro osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu se žalovaný ztotožňuje s názorem správce daně, tedy že žalobkyně splnění těchto podmínek neprokázala. V průběhu odvolacího řízení nebyly získány žádné důkazní prostředky, které by žalovaný prováděl a měl s jejich hodnocením seznámit žalobkyni. Za změnu právního názoru, se kterým by byl žalovaný povinen žalobkyni seznámit, pak nelze považovat hodnocení formální stránky daňového dokladu provedené v bodě [65] napadeného rozhodnutí. V této věci se jedná toliko o to, že žalovaný doplnil, rozvinul či podpořil dalšími dílčími argumenty argumentaci prvoinstančního správce daně, se kterou se ztotožnil.

III. C Nezákonnost postupu žalovaného

V posledním okruhu žalobních námitek žalobkyně namítá, že prvostupňový správce daně i žalovaný postupovali nezákonně, když výzvami ze dne 4. 5. 2016 a 5. 10. 2016 vyzvali bankovní instituce o dodání seznamu osob majících oprávnění disponovat s tímto účtem a informace o tom, kdo s tímto účtem disponoval v uvedeném období. Žádost správce daně nemá oporu v zákoně, když § 57 odst. 3 daňového řádu zněl taxativním způsobem a umožňoval správci daně učinit takový dotaz pouze ve vztahu k vlastníkovi účtu. Žalobkyně k tomu poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 4 Afs 177/2016-35.

Podle ust. § 57 odst. 3 daňového řádu, ve znění do 4. 6. 2018, platilo, že banky, včetně zahraničních bank, spořitelní a úvěrní družstva a platební instituce (dále jen „poskytovatel platebních služeb“) jsou povinny na vyžádání správce daně poskytnout čísla účtů, údaje o jejich majitelích, stavech peněžních prostředků na účtech a o jejich pohybu a údaje o úvěrech, vkladech a depozitech.

Citované ustanovení představuje speciální ustanovení ve vztahu k zákonuč. 21/1992 Sb., o bankách (dále „zákon o bankách“) a je jím prolomeno bankovní tajemství předpokládané v § 38 odst. 3 písm. c) zákona o bankách, podle kterého zprávu o záležitostech týkajících se klienta, které jsou předmětem bankovního tajemství, podá banka bez jeho souhlasu, jestliže o to písemně požádá správce daně za podmínek podle daňového řádu.

V žalobkyní citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2016, č. j. 4 Afs 177/2016 – 35, NSS dospěl k závěru, že výčet informací, které lze na vyžádání správce daně podle § 57 odst. 3 zákona o bankách poskytnout, je výčtem taxativním. Správci daně výslovně umožňuje vyžadovat od poskytovatelů platebních služeb pouze údaje o majitelích účtů, nikoliv o jejich disponentech.

Ačkoli byly uvedené právní závěry posuzovány ve vazbě na odlišnou skutkovou situaci (uložení pořádkové pokuty za neposkytnutí součinnosti) lze tyto závěry pro jejich obecnější přesah zcela vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

Shodně jako ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 30. 5. 2022, čj. 7 Afs 421/2019-55, soud uvádí, že předmětné výzvy šly nad rámec zákona v tehdy účinném znění (správce daně byl výslovně zmocněn uvedené údaje o disponentech bankovních účtů po poskytovatelích platebních služeb požadovat až ustanovením § 57 odst. 3 daňového řádu, ve znění účinném od 5. 6. 2018). Údaje, které však správce daně získal nad rámec zákonné povinnosti poskytovatelů platebních služeb, nebyly v posuzovaném případě nosnými důvody, na základě kterých by správce daně dospěl k závěru o zpochybnění sporných otázek týkajících se uplatněného odpočtu DPH na vstupu. Dané porušení zákona proto nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ani jemu předcházejícího rozhodnutí správce daně. Tato námitka tak není důvodná.

Žalobkyně dále namítala, že ji žalovaný především v rámci odvolacího řízení neseznámil s novými důkazními prostředky, když tak učinil teprve v bodě [74] napadeného rozhodnutí. Konkrétně se žalobkyně nedozvěděla např. o informaci od polských daňových orgánů (založená na čl. 66 daňového spisu), že vozidlo bylo dne 16. 5. 2016 registrováno v Polské republice a nemohla tak na tento důkaz adekvátně reagovat např. žádostí o učinění dožádání ohledně původu vozidla v Polské republice. Žalobkyně pak nebyla seznámena ani se změnou právního názoru například v bodě [65] napadeného rozhodnutí.

Soud ověřil ze spisového materiálu, že v rámci odvolacího řízení byla žalobkyni doručena výzva k seznámení se se zjištěnými skutečnostmi a k vyjádření se v rámci odvolacího řízení ze dne 11. 2. 2019, č. j. 5963/19/5300-22441-70865, kterou byla žalobkyně seznámena se (i) změnou právního názoru správce daně ohledně nároku na odpočet DPH na vstupu za zdanitelné plnění spočívající v nákupu vozidla od dodavatel A.C.A.B1 Enterprise ve zdaňovacím období listopad 2015, se (ii) shodným názorem žalovaného ve věci posouzení osvobození plnění dle daňového dokladuč. 31-2015 a k (iii) seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí.

Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně byla řádně seznámena se změnou právního posouzení nároku na odpočet DPH i s podklady pro vydání rozhodnutí, ohledně nároku na osvobození od DPH v případě plnění dle fakturyč. 31-2015 jí však žalovaný pouze sdělil, že právní názor na posouzení této otázky zůstává neměnný.

Přesto žalovaný k důkazu v odvolacím řízení provedl nový důkaz (viz bod [74] napadeného rozhodnutí), který byl založený do spisu až po vydání platebního výměru, a to dopis polské daňové správy ze dne 25. 9. 2017, že předmětné vozidlo bylo dne 16. 05. 2016 registrováno v Polsku, chybí však informace, kdo předmětné vozidlo registroval. S existencí tohoto nového důkazu pak žalovaný žalobkyni neseznámil.

Podle § 115 odst. 2 daňového řádu platí, že provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.

Soud upozorňuje na rozpor mezi obsahem výzvy žalovaného k seznámení se se zjištěnými skutečnostmi a k vyjádření se v rámci odvolacího řízení datované dne 11. 2. 2019, v níž žalovaný žalobkyni neseznámil se skutečností, že dokazování bylo doplněno o dopis polské daňové správy ze dne 25. 9. 2017 a napadeným rozhodnutím, kde je již tento důkaz hodnocen.

K námitce, že žalovaný žalobkyni neumožnil seznámit se s odlišným právním posouzením daňového dokladuč. 31-2015 soud uvádí, že tuto námitku za důvodnou nepovažuje. Jak uvedl i žalovaný, rozhodnutí prvoinstančního a druhoinstančního správního orgánu tvoří jeden celek, důkaz fakturouč. 31-2015 byl již proveden v rámci řízení před prvoinstančním správním orgánem, žalobkyně měla možnost se k němu vyjádřit, což také učinila. Pokud druhoinstanční správní orgán doplnil argumentaci o další skutečnosti vyplývající již z provedeného důkaz, jedná se toliko o doplnění či rozvinutí argumentace prvoinstančního správce daně.

K poslední dílčí námitce poukazující na nesprávné hodnocení některých skutkových okolností soud uvádí, že rozporem mezi zjištěným skutkovým stavem a stavem vyplývajícím ze správního spisu se soud již zabýval v kapitole III.B výše. Zjištěné rozpory pak byly jedním z důvodů pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Soud na základě shora uvedeného shledal i druhou žalobní námitku důvodnou, když dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno dle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu ohledně prokázání skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných žalobkyní. Hodnocení důkazů předložených žalobkyní, provedené daňovým orgánem, vykazuje dle názoru soudu pochybení, která mohou mít ve svém důsledku vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť nezohledňuje všechny skutečnosti, které v řízení vyšly najevo a zčásti je rozporné s obsahem spisového materiálu.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

S ohledem na vše výše uvedené soud postupoval podle § 78 odst. 1, 4 s. ř. s., žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, zejména v bodech 28 a násl. tohoto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

O nákladech řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V řízení měla plný úspěch žalobkyně, a proto soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do rukou jejího zástupce na nákladech řízení částku 15 342 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výše nákladů řízení o žalobě sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč [položka 18 bod 2 písm. a) sazebníku poplatků k zákonuč. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] a z odměny za zastoupení v rozsahu tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, podání repliky k vyjádření žalovaného ze dne 17. 12. 2019) po 3 100 Kč za úkon dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnostič. 177/1996 Sb., advokátní tarif, včetně tří režijních paušálů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobkyně je plátcem DPH, zvyšují se náklady řízení v rozsahu odměny za právní zastoupení ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku 2 142 Kč odpovídající této dani.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 29. června 2023

Mgr. Gabriela Bašnáv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu