MSPH 5 Af 45/2018-51

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: CZECH CRYSTAL – KARLOVA a.s. "v likvidaci", IČO: 28914104 se sídlem Kolbenova 609/38, Praha 9 – Vysočany zastoupená JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Zenklova 66/230, Praha 8 – Kobylisy proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2018, č. j. 40360/18/5300-21441-702127, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Základ sporu

Finanční úřad pro hl. m. Prahu (dále jen „správce daně“) platebním výměrem ze dne 6. 2. 2017, č. j. 903903/17/2010-53522-110930, vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období leden 2015 ve výši nadměrného odpočtu 5 662 Kč, platebním výměrem ze dne 6. 2. 2017, č. j. 903616/17/2010-53522-110930, DPH za zdaňovací období březen 2015 ve výši nadměrného odpočtu 44 289 Kč, platebním výměrem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 912077/17/2010-53522-110930, DPH za zdaňovací období květen 2015 ve výši nadměrného odpočtu 2 906 Kč, a platebním výměrem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 13395/17/2010-53522-110930, za zdaňovací období červen 2015 ve výši nadměrného odpočtu 33 768 Kč. Žalovaný v záhlaví uvedeném rozhodnutím (žalobou napadené rozhodnutí) potvrdil platební výměry za zdaňovací období březen, duben a květen 2015, a za období leden a červen 2015 částečně platební výměry změnil, což však nemělo vliv na daňovou povinnost.

Obchodní činnost žalobkyně spočívala zejména v prodeji šperků. Žalobkyně v daňovém přiznání za zdaňovací období leden 2015 vykázala nadměrný odpočet ve výši 2 122 908 Kč, za období březen 2015 odpočet ve výši 511 445 Kč, za duben 2015 odpočet ve výši 2 085 967 Kč, za květen 2015 odpočet ve výši 210 641 Kč a za zdaňovací období červen 2015 vykázala nadměrný odpočet ve výši 622 219 Kč. Správci daně vznikly pochybnosti o reálném základu ekonomické činnosti, zda u těchto zdanitelných plnění bylo možno uplatnit nárok na odpočet a zejména zda vůbec došlo k faktickému uskutečnění plnění. Žalobkyně na výzvy správce daně zaslala daňové doklady a evidenci pro daňové účely dle § 100 odst. 1 zákonač. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Vzhledem k tomu, že předložené daňové doklady neodstranily pochybnosti správce daně, vyzval správce daně žalobkyni výzvami k prokázání skutečností týkajících se daných sporných plnění. V průběhu zahájeného postupu k odstranění pochybností (dále jen „POP“) správce daně vyslechl jako svědka jednatele obchodního partnera žalobkyně společnosti TRADCOM a.s. (IČO: 25769839) pana Martina Mikeše. Správce po provedeném POPu neuznal nárok na odpočet DPH deklarovanou od dodavatelů 1) TRADCOM a.s. za pořízení šperkařského zboží, a to ve zdaňovacích obdobích leden 2015 ve výši základu daně 10 082 124,22 Kč a daně ve výši 2 117 246,09 Kč, březen 2015 celkem ve výši základu daně 2 646 352,13 Kč a daně 555 733,95 Kč, duben 2015 celkem ve výši základu daně 8 611 600,41 Kč a daně ve výši 1 808 436,29 Kč, květen 2015 celkem ve výši základu daně 989 213,65 Kč a daně ve výši 207 734,87 Kč a červen ve výši základu daně 2 802 145,90 Kč a daně ve výši 588 450,64 Kč; 2) CZECH CRYSTAL - MÍŠEŇSKÁ s.r.o. (IČO: 25718118, dále jen „Míšeňská“) za pořízení šperkařského zboží ve zdaňovacím období duben 2015 ve výši základu daně 2 560 841,33 Kč a daně ve výši 207 734,87 Kč; 3) Lewison Consultings.r.o. (IČO: 28619382) za poskytnutí služby – nájemné za zařízení prodejny za období 2/15-4/15 ve zdaňovacím období duben 2015 celkem ve výši základu daně 500 000 Kč a daně ve výši 105 000 Kč. Následně vydal zmíněné platební výměry, ve kterých neuznal sporná plnění, avšak uznal nárok na odpočet za provozní náklady.

II. E Důkazní prostředky a unesení důkazního břemeno

Žalobkyně namítá, že podle § 92 odst. 7 daňového řádu měl správce daně uvést kvalifikovanou úvahu týkající se vyhodnocení důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ke svým závěrům. Správce daně musí i odůvodnit, proč nepřihlédl k jiným důkazním prostředkům. Správce daně ani žalovaný však žádné kvalifikované úvahy neprovedly. Důkazní prostředky předložené žalobkyní odmítl správce daně s odkazem na jiné zdroje. Správce daně nesplnil základní cíl správného zjištění a stanovení daní. Daňový řád upřednostňuje materiální správnost před fiskálním hlediskem (§ 1 odst. 2 daňového řádu). Správce daně musí dbát na správné stanovení daně a přihlížet ke všem rozhodujícím skutečnostem ve prospěch či neprospěch daňového subjektu. Závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, nemůže být založen pouze na základě správcem daně vybraných důkazních prostředků. Žalobkyně namítá, že ve svém vyjádření ze dne 22. 1. 2017 ke sdělení ze dne 6. 1. 2017 připomenula, že doručila správci daně doklady, čímž srozumitelně a kvalifikovaně prokázala řádné uplatnění nároků na odpočet daně. Ve vyjádření ze dne 22. 1. 2017 ve smyslu § 90 odst. 2 daňového řádu navrhla pokračovat v dokazování, k čemuž se správce daně nevyjádřil.

Žalobkyně popírá závěry správce daně, které se opírají pouze o zpochybnění zdanitelných plnění přijatých od dodavatele žalobkyně od společnosti TRADCOM a.s. plynoucí ze svědecké výpovědi jejího jednatele. Z protokolu o výslechu svědka plyne, že tento potvrdil spolupráci mezi společností a žalobkyní. Jednatel odmítl odpovědět na otázky, jež správce daně neměl oprávnění položit. Pochybnosti ve vztahu ke společnosti TRADCOM a.s. nemohou odůvodnit závěry v neprospěch žalobkyně. Tato společnost je v evidenci správce daně registrovaná k DPH od roku 1999, nemá žádný záznam o nespolehlivosti plátce daně a ani neměla ke dni vydání rozhodnutí žalovaného, daňové dluhy.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě nesouhlasí s námitkou absence kvalifikované úvahy a uvádí, že sama žalobkyně žádnou konkrétní výtku nevznesla. Žalovaný je názoru, že předložené formální důkazní prostředky nelze označit za důkazní prostředky prokazující poskytnutí zboží společnostem TRADCOM a.s. a Míšeňská a služeb. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, dle kterého je to pouze správce daně, kdo je odpovědný za úplné zjištění skutečného stavu věci. Daňový subjekt má povinnost přiznat daň, nést břemeno tvrzení a důkazní. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je nerovnoměrně rozvrženo ve prospěch správce daně, který nemá povinnost prokázat nesoulad údajů, ale povinnost prokázat vážné a důvodné pochybnosti. K provedeným důkazním prostředkům žalovaný odkázal na body 22 až 46 napadeného rozhodnutí.

K namítané zmatečnosti řízení žalovaný uvedl, že daňový řád nepředepisuje správci daně ukončení POP výhradně protokolem o ústním jednání. Žalovaný odkázal na bod 52 svého rozhodnutí, ve kterém jsou i popsány úkony, které správce daně činil, z čehož plyne, že nebyl nečinný. Žalovaný připomenul, že žalobkyně se správcem daně nespolupracovala. Žalovaný uvedl, že správní soudy setrvale judikují, že platební výměr vydaný v návaznosti na POP není nezákonný z toho důvodu, že jeho odůvodnění není ve smyslu § 147 odst. 4 daňového řádu tvořeno protokolem o projednání výsledku POP.

III. E Důkazní prostředky a neunesení důkazního břemeno

Podle § 92 odst. 3 daňového řádu je povinností daňového subjektu prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Podle odst. 4 stejného ustanovení dále platí, že pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence. Správce daně podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu naopak prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

Uplatní‑li plátce nárok na odpočet DPH na vstupu z přijatých zdanitelných plnění, která správce daně následně zpochybní, je na plátci, aby v souladu s § 92 odst. 3 daňového řádu prokázal splnění nejen formálních, ale i hmotněprávních podmínek odpočtu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006‑107, ze dne 24. 1. 2008, č. j. 7 Afs 112/2007‑40, č. 1836/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013‑79).

Formální podmínkou uplatnění nároku na odpočet je především existence daňového dokladu vystaveného plátcem podle § 73 odst. 1 zákona o DPH. Hmotněprávní podmínky vzniku nároku na odpočet pak vyplývají z § 72 odst. 1 zákona o DPH, podle něhož nárok na odpočet na vstupu vzniká plátci, který zdanitelné plnění přijaté od jiného plátce použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti.

Pro uznání nároku na odpočet DPH nejsou rozhodné pouze formální náležitosti předložených a řádně zaúčtovaných dokladů, ale i stav faktický, tedy faktické přijetí zdanitelného plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně, a faktické použití právě tohoto zdanitelného plnění k uskutečnění zdanitelných plnění daňovým subjektem. Z konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu vyplývá, že prokázání daňově uznatelného výdaje či nároku na odpočet je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet DPH nebo samotné výše DPH, není‑li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Předložení daňového dokladu je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno tak, jak je plátcem deklarováno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením, byť formálně úplného, daňového dokladu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99 (N 73/22 SbNU 131), rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. 8 Afs 55/2013‑45, či ze dne 11. 12. 2013, č. j. 9 Afs 75/2012‑32].

V těchto sporech je často klíčová otázka rozložení důkazního břemene. Daňové řízení je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní. Stane-li se tak, je pak na správci daně, aby dokázal případné skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Unese‑li správce daně své důkazní břemeno, je opět na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004‑63, ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007‑119, ze dne 5. 10. 2016, č. j. 6 Afs 176/2016‑36, ze dne 28. 2. 2018, č. j. 1 Afs 382/2017‑48, bod 23, či ze dne 22. 3. 2022, č. j. 1 Afs 345/2021‑49, bod 25). K přenosu důkazního břemene ze správce daně na daňový subjekt (či naopak) může dojít i opakovaně. Vzniknou‑li tedy na základě předložených důkazů správci daně další pochybnosti, nic mu nebrání v tom, aby daňový subjekt opětovně vyzval k prokázání rozhodných skutečností (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2021, č. j. 1 Afs 49/2021‑39).

Co se týče samotného hodnocení důkazů a otázky unesení důkazního břemene, platí, že podle § 8 odst. 1 daňového řádu správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Hodnocení důkazů podle své úvahy však neznamená libovůli. Volné hodnocení důkazů ve smyslu § 8 odst. 1 daňového řádu je postaveno na vnitřním přesvědčení správce daně, což však v žádném případě neznamená libovůli v jeho postupu, nýbrž přísný logický postup opřený o znalost zákonů a jiných právních předpisů, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení jednotlivých důkazů v jejich vzájemných souvislostech, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2014, č. j. 7 Afs 64/2013‑22).

V posuzované věci předložila žalobkyně daňové doklady, čímž splnila svoji prvotní povinnost (to nerozporoval správce daně ani žalovaný). Správci daně však vznikly pochybnosti ohledně žalobkyní deklarovaných plnění, které správce daně dostatečně konkrétně žalobkyni předestřel a vyzval ji k jejich odstranění (viz část III. D tohoto rozsudku). Dle městského soudu tak ve smyslu výše uvedené judikatury přešlo důkazní břemeno zpět na žalobkyni a ona tak byla povinna prokázat soulad účetnictví se skutečností. Jak již bylo uvedeno, následně tyto pochybnosti dále specifikoval výzvami k prokázání skutečností ze dnů 12. 8. 2015, 31. 3. 2016, 28. 6. 2016 a ze dne 7. 9. 2016, ve kterých správce daně žalobkyni vyzval např. k zaslání kompletní evidence o hmotnosti a ryzosti zboží a drahých kovů dodaného společnosti TRADCOM a.s., prokázání jakým způsobem s touto společností žalobkyně sjednávala ceny, termíny uskutečnění plnění, předmětné služby, kdo zboží a služby za žalobkyni objednával, kdy a jak došlo k převodu vlastnictví u dodávaného zboží, způsob spolupráce se společností BG Turnovs.r.o. Správce daně vyzval žalobkyni k prokázání, že zboží či služby byly u konkrétně vypsaných daňových dokladů skutečně provedeny.

Žalobkyně namítá, že správce daně měl provést kvalifikovanou úvahu týkající se vyhodnocení důkazních prostředků, odůvodnit, proč nepřihlédl k jiným důkazním prostředkům.

Tuto námitku městský soud nepovažuje za důvodnou. Žalovaný velmi důkladně v bodech 22 – 46 napadeného rozhodnutí hodnotil všechny důkazní prostředky, jež správní orgány ve věci shromáždily. S tímto hodnocením městský soud souhlasí a pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje. Soud poznamenává, že v souladu se zásadou hospodárnosti a ekonomie řízení není smyslem soudního přezkumu stále opakovat již jednou vyřčené, ale přezkoumat dříve učiněné závěry správních orgánů. Panuje-li mezi názorem soudu a odůvodněním napadeného rozhodnutí shoda, není důvod, proč by na něj rozsudek nemohl v podrobnostech odkázat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs37/2012-47). Odkaz krajského soudu na odůvodnění správního rozhodnutí samo o sobě ani nezpůsobuje vadu nepřezkoumatelnosti daného soudního rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Svoje celkové závěry žalovaný shrnul zejména v bodě 45, dle kterého pochybnosti správních orgánů o deklarovaném plnění spočívaly v tom, že 1) žalobkyně nakupovala zboží a služby od společností TRADCOM a.s., Míšeňská a Lewison Consultings.r.o., které správci daně neposkytly požadovanou součinnost; 2) přestože bylo zjištěno personální propojení mezi společnostmi v osobě zástupce žalobkyně JUDr. P. K. a paní Zaidy Ospanové (členka správní rady žalobkyně a jednatelka společnosti Míšeňská) a museli tak znát požadované informace ohledně způsobu uskutečnění posuzovaných dodavatelsko-obchodních transakcí, tyto informace správci daně nesdělili; 3) důvod předzásobení zboží nemá souvislost s neuvedením jednoznačné identifikace zboží přijatého na sklad a následně prodaného; 4) žalobkyně správci daně nesdělila výrobce zboží; 5) dodavatel společnost TRADCOM a.s. a subdodavatelé Lewison Consultings.r.o., Connius a Madlen nesplnili registraci u puncovního úřadu, což je povinnost pro výrobce a obchodníky; 6) přestože žalobkyně deklarovala nákup šperkařského zboží v miliónových hodnotách, neuzavřela s dodavateli kupní smlouvu, čímž znemožňuje řešení záruky za zboží a případné reklamace; 7) žalobkyně nedoložila úhradu za dodané zboží od společnosti Míšeňská a jen marginální úhradu u společnosti TRADCOM a.s. ve výši cca 5,5 mil Kč z celkové částky přesahující 27 mil. Kč.; 8) žalobkyně deklarovala pronájem zařízení prodejny od společnosti Lewison Consultings.r.o., ale nedoložila přílohu k nájemní smlouvě, která měla specifikovat předmět nájmu. Z uvedeného plyne, že správní orgány oproti názoru žalobkyně provedly kvalifikovanou úvahu o důkazních prostředcích.

Žalobkyně již konkrétně sporuje závěry opírající se o zpochybnění zdanitelných plnění od společnosti TRADCOM a.s. a ze svědecké výpovědi jejího jednatele, který naopak potvrdil spolupráci s žalobkyní. Daná společnost je přitom spolehlivá a na trhu působí dlouhou dobu. Jak plyne z výše uvedeného, správní orgány neuznaly nárok na odpočet nejen z důvodu, že společnost TRADCOM a.s. neposkytovala součinnost, ale i z dalších důvodů uvedených v předchozím bodě. Ke svědecké výpovědi jednatele společnosti TRADCOM a.s. Martina Mikeše se žalovaný vyjádřil v bodě 33 žalobou napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že sice jednatel potvrdil obchodní spolupráci, avšak dále neuvedl žádné další detaily o předmětných plněních, proto tato výpověď neodstranila pochybnosti správce daně. S tímto posouzením soud souhlasí. Žalovaný dodal, že je to primárně daňový subjekt, kdo má prokazovat tvrzení uvedená v daňových přiznáních. Podle městského soudu nemůže ani sama skutečnost, že obchodní partner žalobkyně je spolehlivý a na trhu působí dlouhou dobu, prokazovat, že nákup zboží proběhl žalobkyní deklarovaným způsobem, za situace, kdy žalobkyně k těmto obchodům nedokázala doložit např. kupní smlouvy či jiné doklady (obdobně viz bod 67 rozsudku městského soudu ze dne 4. 1. 2021, č. j. 3 Af 19/2017).

Není rovněž pravda, že se žalovaný k žalobkyní předloženým důkazním prostředkům nevyjádřil. V bodě 54 napadeného rozhodnutí žalovaný správně uvedl, že samotné množství 845 předložených listů daňových dokladů a evidence bez doložení dalších relevantních skutečností není schopno samo o sobě prokázat nárok na odpočet daně. Žalobkyně také namítala, že se správce daně nevyjádřil k návrhu na pokračování dokazování (návrh na vyhodnocení daňové disciplíny společnosti TRADCOM a.s., opětovný výslech jednatele společnosti TRADCOM a.s.), který vznesla ve vyjádření ze dne 22. 1. 2017. Ze správního spisu však plyne, že se k těmto návrhům správce daně vyjádřil v úředním záznamu ze dne 6. 2. 2017, č. j. 893462/17/2010-62562-110509, kde uvedl, že daňová disciplína společnosti TRADCOM a.s. nevypovídá nic o konkrétních plněních, jež byla předmětem šetření. Navíc správce daně již tuto společnost vyzval k poskytnutí údajů, ale ta požadované údaje nepředložila. K návrhu na opětovný výslech jednatele společnosti TRADCOM a.s. správce daně uvedl, že tento výslech již jednou proběhl a nespatřuje důvod jej opakovat. Na tuto reakci následně upozornil žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí v bodě 4.

Městský soud pro úplnost doplňuje, že si je vědom recentní judikatury Soudního dvora Evropské unie ve věci ze dne 9. 12. 2021, Kemwater ProChemie, C-154/20, a na něj navazujícího rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, čj. 1 Afs 334/2017‑208, č. 4336/2022 Sb. NSS. Dané věci se zabývaly otázkou uznání nároku na odpočet DPH v případě, že není přesně znám konkrétní dodavatel, který plnění podle daňového dokladu poskytl. V posuzované věci však nebylo primárně sporné, kteří dodavatelé žalobkyni deklarovaná plnění dodali, ale vůbec skutečnost, zda k takovým plněním došlo. Žalobkyně neodstranila pochybnosti správce daně a neunesla svoje důkazní břemeno právě v této otázce, když neprokázala uskutečnění plnění. Za takové situace nejsou závěry uvedené ve výše citovaných rozhodnutích pro věc podstatné a na posuzovanou věc nedopadají (shodně viz bod 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2022, č. j. 10 Afs 146/2022-33, bod 24 rozsudek stejného soudu ze dne 28. 7. 2022, č. j. 6 Afs 391/2020-45, nebo bod 34 rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2022, č. j. 31 Af 28/2021-78). Jak již ostatně Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudcích ze dne 13. 5. 2022, č. j. 10 Afs 254/2018-43, nebo ze dne 25. 5. 2022, č. j. 10 Afs 374/2020-59, nová judikatura nepředstavuje jakýsi paušální poukaz na zrušení všech zamítavých soudních i správních rozhodnutí, která předcházela rozsudkům ve věci Kemwater, bez ohledu na okolnosti konkrétní věci.

Soud nesouhlasí s žalobkyní, že bylo vadou, že platební výměry nebyly tvořeny pouze protokolem o projednání výsledku POPu, ale samotné platební výměry obsahovaly odůvodnění. Tuto skutečnost městský soud nepovažuje za vadu řízení či platebních výměrů. Ke stejnému závěru dospěl již Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Afs 65/2013-40, a ze dne 18. 1. 2017, č. j. 3 Afs 237/2015-36. V posledně uvedeném rozsudku kasační soud jako podmínku k takovému postupu uvedl, že protokol musí být v souladu s odůvodněním platebního výměru. V podané žalobě žalobkyně nenamítá, že by odůvodnění platebních výměrů bylo v rozporu ať už s protokolem o jednání ze dne 27. 6. 2016, nebo s úředními záznamy ze dne 6. 1. 2017, kterými byla žalobkyně informována o výsledku POPu. Městský soud je toho názoru, že vložení odůvodnění do platebních výměrů bylo i vhodnější, jelikož žalobkyně tak nabyla jistotu, z jakých skutečností správce daně vycházel a jak je hodnotil, což za situace, když byl vydán protokol o jednání ze dne 27. 6. 2016 a následně i úřední záznamy o ukončení POPu ze dne 6. 1. 2017, nemuselo být na první pohled zjevné.

Žalobkyně namítá, že se žalovaný nijak nezabýval namítanou zmatečností. Žalovaný se touto námitkou zabýval v bodech 52 a 53 napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že správce daně nečinný nebyl a žalobkyně správci daně neumožnila zahájit daňové řízení. Přestože soud dospěl k jiným závěrům ohledně nečinnosti správce daně, námitka, dle které se žalovaný nezabýval namítanou zmatečností, není důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Městský soud uzavírá, že správci daně vznikly pochybnosti ohledně deklarovaných plnění žalobkyně, které řádně vyjádřil a vyzval žalobkyni k jejich odstranění. Následně bylo na žalobkyni, aby unesla své důkazní břemeno a prokázala, že k plnění fakticky došlo tak, jak bylo v dokladech prezentováno. To se jí nepodařilo, proto správce daně sporná plnění neuznal.

Z výše uvedených důvodů městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 27.04.2023

Mgr. Gabriela Bašnáv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu