MSPH 8 A 57/2021-69

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Andrey Veselé a Mgr. Jany Jurečkové ve věci žalobce proti žalovanému PAYMASTER a.s., IČO 05690382, se sídlem Rybná 682/14, Staré Město, Praha 1 Česká národní banka se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2021, č. j. 2021/025868/CNB/110 takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

I. Základ sporu

Žalobce podniká v oboru poskytování platebních služeb, které podléhá regulaci ze strany České národní banky v souladu se zákonemč. 370/2017 Sb. o platebním styku (dále jen „ZPS“).

Žalobou napadeným rozhodnutím Bankovní rada žalované částečně změnila a jinak potvrdila rozhodnutí ČNB ze dne 11. 12. 2020, č.j. 2020/146559/570, kterým byla žalobci uložena pokuta 1.000.000,- Kč za (a) řádné neplnění informační povinnosti spočívající ve vykazování objemu platebních transakcí podle ustanovení § 30 zákonač. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění zákonač. 5/2019 Sb. (dále jen „ZPS“) ve spojení s ustanovením § 65 odst. 1 téhož zákona, (b) nedodržení povinnosti odděleného vedení peněžních prostředků klientů od vlastních peněžních prostředků podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) ZPS ve spojení s ustanovením § 65 odst. 1 téhož zákona, (c) neposkytnutí předsmluvních informací na trvalém nosiči dat klientům dle ustanovení § 80 zákonač. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění do 12. 1. 2018 (dále jen „ZPS do 12. 1. 2018“) ve spojení s ustanovením § 78 odst. 1 téhož zákona, (d) neposkytnutí předsmluvních informací na trvalém nosiči dat klientům dle ustanovení § 133 odst. 1 ZPS ve spojení s ustanovením § 131 odst. 1 téhož zákona, (e) nezavedení systému vnitřních zásad v souladu se všemi zákonnými požadavky dle ustanovení § 21 odst. 5 písm. b), c), d) zákonač. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění do 31. 12. 2020 (dále jen „AML zákon“), (f) nevypracování hodnocení rizik legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v požadovaném rozsahu a na základě pravdivých skutečností dle ustanovení § 21a odst. 2 AML zákona a (g) neprovedení kontroly klientů při uzavírání obchodního vztahu nejpozději před provedením první transakce dle ustanovení § 9 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), d) AML zákona ve spojení s ustanovením § 7 odst. 2 písm. b) téhož zákona,

A za jednání ad a), b), e), f) a g) bylo žalobci odňato podle ustanovení § 244 odst. 1 písm. b) ZPS povolení k činnosti poskytovatele platebních služeb malého rozsahu.

II. Posouzení žaloby

Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti. Přistoupil tedy k jejímu věcnému projednání. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž je přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvnís. ř. s.).

Soud rozhodl o věci bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalovaná vyjádřila s tímto postupem svůj souhlas a žalobce se k možnosti takového postupu ve lhůtě stanovené soudem nevyjádřil a má se tedy za to, že s takovým postupem souhlasí. Žaloba není důvodná.

Stěžejní námitkou byla nepřiměřenost sankce odnětí povolení k činnosti poskytovatele platebních služeb malého rozsahu.

Dle ust. § 244 odst. 1 písm. a) ZPS, Česká národní banka odejme povolení udělené podle tohoto zákona, jestliže osoba, jíž bylo povolení uděleno, závažným způsobem porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které lze vykonávat na základě uděleného povolení.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71, konstatoval, že k odnětí bankovní licence není mj. zákonem či Listinou základních práv a svobod vyžadováno provedení testu proporcionality, nýbrž přesvědčivé vysvětlení, proč správní orgán přistoupil právě k tomuto opatření.

V rozsudku ze dne 21. 2. 2019, č.j. 2 Afs 304/2018 – 411 dále uvedl, že výkon licencované činnosti významné pro stabilitu finančního systému je natolik citlivá otázka, že opravňuje v odůvodněných případech razantní preventivní postupy; mezi nimi také odnětí licence.

Soud předně uvádí, že ze shora uvedeného ustanovení vyplývá, že odnětí licence je obligatorní v případě, že dojde k závažnému porušení zákonné povinnosti. Otázka, zda se jedná o závažné porušení zákonné povinnosti, je otázkou správního uvážení. Soud proto připomíná, že jeho úkolem je do tohoto správního uvážení zasáhnout, pouze pokud toto překročí zákonem stanovené meze. Jinými slovy soud zde není od toho, aby správní uvážení nahradil, ale pouze ověřil, nakolik správní orgán toto uvážení vůbec provedl a dále, že toto uvážení nepřekročilo zákonem stanovené meze, aniž by musel provádět test proporcionality.

Správní orgán hodnotil jako závažné porušení povinností účastníka řízení jednak zasílání chybných informací v rámci pravidelné vykazovací povinnosti dle ZPS, porušení povinnosti vést vlastní peněžní prostředky odděleně od prostředků zákazníků a dále porušení povinností dle AML zákona, které se týkají zásadních nedostatků ve vnitřních předpisech Systém vnitřních zásad a Hodnocení rizik, a taktéž porušení povinnosti kontroly klientů před vznikem obchodního vztahu. Správním orgánem bylo dále zjištěno, že reálně vykonávaná činnost účastníka řízení je v některých ohledech podstatně odlišná od činnosti, která byla prezentována v obchodním plánu, který byl ze strany účastníka řízení předložen v rámci řízení o registraci k činnosti PPSMR, přičemž předložený obchodní plán sloužil jako jeden z hlavních podkladů pro registraci k činnosti.

Soud má za to, že žalovaná v případě žalobce řádně posoudila zákonné podmínky pro odnětí povolení (viz bod II rozhodnutí), přičemž srozumitelným způsobem vysvětlila důvody opodstatňující reagovat na zjištěné nedostatky odebráním povolení. Soud s tímto hodnocení zcela souzní. Skutečnost, že se nejedná o přestupky nejpřísněji trestné na těchto závěrech ničeho nemění, jelikož zákon pro uložení tohoto opatření takovou podmínku nestanoví.

Soud dále souhlasí se žalobcem, že se jedná o opatření, které orgán dohledu může uplatnit ve významných případech pro účely ochrany veřejného zájmu spočívající v tom, aby na finančním trhu nepůsobily subjekty, které pro to nesplňují požadavky vymezené právními předpisy. Soud má však rovněž za to, že je ve veřejném zájmu, aby na trhu nepůsobily subjekty, které nejsou schopné zákonné povinnosti dodržovat a ani v průběhu kontroly zjištěná pochybení, u kterých je náprava možná, bez dalšího napravit.

Co se týče první části námitky týkající se skutečnosti, že dle žalobce v obdobné situaci nebyla licence odňata v případě Expobank, soud k tomu uvádí, že s vypořádáním této námitky ze strany žalované, tak jak ji citoval žalobce shora, zcela souhlasí a v dalším odkazuje na odůvodnění rozhodnutí žalované.

Co se týče namítaného případu společnost ABAPAY, soud má za to, že se žalovaná i s touto námitkou vypořádala dostatečně a zcela správně. Žalovanou uvedené rozdíly mezi těmito případy v bodě 25 rozsudku rozdílnost sankcí dostatečně odůvodňují. Žalovaná zdůraznila, že předmětem podnikání žalobce byla i virtuální měna a dále skutečnost, že žalobce nebyl zaměřen na českou klientelu, ačkoliv to v úvodu proklamoval. Proto porušení stejných zákonných povinností musí mít v konečném důsledku jinou míru závažnosti. Jak se říká, když „dva dělají totéž, není to totéž“.

Co se týče námitky likvidační pokuty, soud předně uvádí, že žalobce k této námitce neuvádí ničeho nového, pouze vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry žalované, aniž by přinesl nějaký nový argument. Soud proto rovněž v obecné rovině uvádí, že má i v tomto ohledu za to, že námitka žalobce byla vypořádána dostatečně a zcela správně a v dalším odkazuje na relevantní části rozhodnutí žalované a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které se otázkou likvidačního charakteru pokuty zabývaly.

Žalobce dále sice uvedl, že se žalovaná v nedostatečné míře zabývala vypořádáním polehčujících okolností, neuvedl však, jakými polehčujícími okolnostmi se dle jeho mínění nezabývala. Soud proto opět obecně konstatuje, že jak prvostupňový orgán, tak žalovaná se polehčujícími okolnostmi ve svých rozhodnutích zabývaly a vyhodnotily je zcela v souladu se zjištěným stavem.

Soud má dále za to, že tato pokuta nenaplňuje znaky likvidační pokuty tak, jak ji popsal Ústavní soud v žalobcem zmiňovaném nálezu. Majetkové poměry žalobce, tak jak byly popsány, v rozhodnutí žalované totiž takový závěr neodůvodňují.

Zdejší soud závěrem připomíná, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013-128). Na tomto místě je také vhodné připomenout závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78 (publikován podč. 2162/2011 Sb. NSS), uvedl, že žalobní bod „je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně – v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují.“ (bod 32 rozsudku).

Soud proto závěrem opakuje, že považuje obě rozhodnutí správních orgánů za zcela správná a detailně odůvodněná a na jejich podrobné závěry v dalším odkazuje.

Námitku vztahující se k neprovedení kontroly klientů při uzavírání obchodního vztahu nejpozději před provedením první transakce dle ustanovení § 9 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), d) AML zákona ve spojení s ustanovením § 7 odst. 2 písm. b) téhož zákona žalovaná v souladu s výše uvedeným odmítá, neboť porovnání případů, jak jej prezentuje žalobce, není odůvodněné a oba případy se navíc co do skutkových okolností značně liší.

Co se týče zásady legitimního očekávání a jiných případů žalovaná k námitkám žalobce uvedla, že každý případ je nutné posuzovat individuálně, s ohledem na všechny relevantní skutkové okolnosti případu a závažnost protiprávního jednání. Žalobce však podle žalované neuvádí všechny okolnosti jednotlivých případů a argumentuje pouze zdánlivě podobnými rysy případů.

Co se týče srovnání s případem společnosti Expobank, žalobce nenamítá žádné nové argumenty oproti rozkladu, když doslovně kopíruje body 7 až 11 rozkladu. Žalovaná proto odkazuje na podrobné vypořádání těchto námitek v bodech 16 až 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Námitky týkající se případu ABAPAY uplatněné na vícero místech žaloby nejsou podle žalované relevantní, neboť případ ABAPAY se od žalobcova případu liší podstatným způsobem v rozsahu zjištěných pochybení. Celková vyšší závažnost žalobcova jednání je dána zejména vyšším počtem spáchaných přestupků (žalobci bylo prokázáno celkem 7 přestupků, zatímco společnosti ABAPAY byly prokázány 3 přestupky). Obě společnosti sice shodně neplnily informační povinnosti (resp. chybně vykazovaly údaje o objemu platebních transakcí), avšak závažnost tohoto jednání byla v žalobcově případě podstatně vyšší, když za 3. čtvrtletí roku 2018 činil rozdíl mezi reálnými a vykázanými hodnotami platebních transakcí částku přesahující 5 milionů Kč, což představovalo rozdíl ve výši 56 %, a následně vykázaný rozdíl mezi reportovanými a zjištěnými objemy platebních transakcí za 4. čtvrtletí roku 2018 činil 19 % (v případě společnosti ABAPAY činil rozdíl mezi reálnými a vykazovanými hodnotami platebních transakcí za 3. čtvrtletí roku 2018 sice taktéž částku přes 5 milionů Kč, nicméně vzhledem k vyššímu objemu platebních služeb byl rozdíl již pouze 23 %; dále vykázaný rozdíl mezi reportovanými a zjištěnými údaji za 4. čtvrtletí roku 2018 představoval oproti žalobci již jen necelé 1 %). Za závažnější nedostatek lze dále považovat porušení v oblasti AML zákona – u společnosti ABAPAY sice bylo zjištěno porušení povinnosti kontroly klientů v šesti případech a u žalobce „jen“ ve čtyřech, avšak v žalobcově případě byly navíc zjištěny systémové nedostatky ve dvou základních vnitřních předpisech, tj. v systému vnitřních zásad a hodnocení rizik, které tvoří nezbytný základ proto, aby povinná osoba mohla efektivně plnit povinnosti stanovené v AML zákoně. V žalobcově případě byla předpisová základna zcela nedostatečná a vůbec nezohledňovala skutečnost, že jeho činnost je v několika ohledech značně riziková (vzhledem ke klientům ze zahraničí, mimo jiné i ze zemí mimo EU či z rizikových zemí, s nimiž byl navázán smluvní vztah distančně, a vzhledem k žalobcově činnosti v oblasti kryptoměn), navíc žalobce v dokumentu hodnocení rizik uvedl zcela zjevně nepravdivou informaci, že poskytuje platební služby pouze pro klienty pocházející ze zemí v EU, což bylo žalovanou opakovaně vyvráceno (viz bod 37 napadeného rozhodnutí). Z výše uvedeného srovnání vyplývá, že žalobcova porušení právních předpisů byla celkově podstatně závažnější než porušení společnosti ABAPAY, a bylo proto podle žalované na místě i z tohoto důvodu uložit žalobci vyšší pokutu a odejmout povolení k činnosti poskytovatele platebních služeb malého rozsahu.

Pokud chce žalobce posuzovat svůj případ vzhledem k jiným případům, je zapotřebí zaměřit se na skutečně srovnatelné případy. Bankovní rada žalované odkázala žalobce již v napadeném rozhodnutí například na rozhodnutí v řízení se společností ORANGETRUST s.r.o. ze dne 3. 9. 2020, č. j. 2020/109490/570, ve znění rozhodnutí bankovní rady ze dne 7. 1. 2021, č. j. 2021/001977/CNB/110 (viz bod 62 napadeného rozhodnutí), které je z aktuální rozhodovací praxe žalované. Společnosti ORANGETRUST s.r.o. byla uložena pokuta ve výši 1 900 000 Kč a dále odňato povolení k činnosti vydavatele elektronických peněz malého rozsahu. Žalobce však účelově odkazuje pouze na ta rozhodnutí vydaná žalovanou, kterými byly uloženy nižší pokuty a nebyla jimi odnímána povolení vydaná podle ZPS.

Vzhledem k uvedenému je podle názoru žalované zřejmé, že žalovaná neporušila zásadu legitimního očekávání zakotvenou ve správním řádu a všechny související žalobcovy námitky jsou neopodstatněné. Žalovaná nesouhlasí s žalobcovými námitkami a odkazuje na obsáhlé vypořádání těch námitek, které souvisejí s polehčujícími okolnostmi případu, uvedené v části III. napadeného rozhodnutí, vyjádření žalované k nápravným opatřením přijatým žalobcem, resp. jeho tvrzené snaze napravit zjištěné nedostatky, v části IV. napadeného rozhodnutí (k nápravě obecně) a v částech V. a VI. napadeného rozhodnutí k systému vnitřních zásad a hodnocení rizik, a dále na vypořádání námitek týkajících se tvrzeného likvidačního charakteru pokuty uvedené v části VIII. napadeného rozhodnutí.

Žalovaná upozorňuje, že žalobce přistupoval k plnění svých zákonných povinností zcela nepřijatelným způsobem, ani do vydání napadeného rozhodnutí neodstranil zjištěné nedostatky v činnosti a byl v prodlení s poskytnutím informací potřebných k výkonu dohledu požadovaných prostřednictvím výzvy ze dne 29. 6. 2020 a opakované výzvy ze dne 20. 7. 2020 (k tomu viz bod 21 napadeného rozhodnutí). Během celého správního řízení měl přitom žalobce dostatečný časový úsek pro napravení zjištěných nedostatků a splnění svých povinností.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Vzhledem k tomu, že městský soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení městský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti, a proto nebyla náhrada nákladů přiznána žádnému z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 7. března 2023

JUDr. Slavomír Novákv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.