MSPH 14 Ad 12/2023-125

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Štěpána Výborného a soudců Martina Bobáka a Jana Kratochvíla ve věci žalobce: R. S. bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Alicí Hejzlarovou LL.M. MBA sídlem Žitná 1575/49, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kongresová 1666/2, 140 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2023, č. j. 3061/2023, takto:

Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2023, č. j. 3061/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Alice Hejzlarové LL.M. MBA, advokátky.

I. Vymezení věci a průběh řízení před správním orgánem

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 5. 2023, č. j. 3061/2023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy pro vnější službu (dále jen „služební funkcionář“) ze dne 22. 12. 2022, č. j. KRPA-202675-20/ČJ-2022-0000ZU, o žádosti žalobce o proplacení nároku na služební příjem za dobu vykonané služby dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“).

Ze správního spisu zjistil soud následující, pro věc podstatné skutečnosti.

Žádostí ze dne 16. 6. 2022 žalobce požádal služebního funkcionáře o poskytnutí služebního příjmu za dobu služby, a to v rozsahu: a) za období od roku 2008 do současnosti, včetně zahrnutí do služebního příjmu dle § 113 zákona o služebním poměru; b) provedení zpětného přepočtu nároků na náhradu služebního příjmu; c) provedení zpětného přepočtu odsloužených let a zároveň proplacení nároků uvedených pod body a) až c) ve výši odpovídající násobku hodinového služebního příjmu a počtu hodin konaných v režimu služební pohotovosti od roku 2008, včetně nároku na úrok z prodlení z každého přiznaného plnění od vzniku nároku do zaplacení. Následně svou žádost rozšířil o období od roku 2004, in eventum od nástupu žalobce ke speciální pořádkové jednotce Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy (dále jen „SPJ“). Žalobce svůj nárok odůvodnil tím, že jako příslušník SPJ vykonával službu v 4 denních cyklech: 4 dny po sobě měl 12 hodinové služby a 4 dny po sobě měl dny odpočinku. Při 4 denním cyklu služeb však měl i v době mimo službu nařízenu služební pohotovost. Jádrem argumentace žalobce je, že tato služební pohotovost byla fakticky plnohodnotným výkonem služby, neboť v rámci ní byl zásadním způsobem omezen v trávení volného času a vykonával služební úkony jako by byl ve službě. Žalobce musel čas služební pohotovosti až na výjimky trávit v ústředí jednotky v areálu Policejní akademie v Praze, odkud se nemohl bez písemného povolení vzdálit a musel být vždy připraven do 15 minut vyrazit na zásah. Nadto v čase služební pohotovosti byly vykonávány běžné úkony služby jako služební jízdy nebo údržba a čištění vybavení a služebních prostor. Dle evropských předpisů (směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003), judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU), především rozsudku ze dne 9. 3. 2021 C-580/19 RJ ca Stadt Offenbach am Main (dále jen rozsudek „Stadt Offenbach am Main“) a navazujících nálezů Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu se však za takovýchto podmínek již nedá hovořit o služební pohotovosti, ale o plnohodnotné službě, která by měla být příslušným způsobem odměňována. Služební funkcionář prostřednictvím nařizování služební pohotovosti nesprávně a nezákonně pokrýval personální podhodnocení příslušného útvaru SPJ. O nesprávnosti a účelovosti takové praxe hovoří rovněž to, že u jiných útvarů SPJ v rámci České republiky se tato praxe neděje. Žalobce rovněž podotkl, že nařizovaná služební pohotovost neodpovídala ani českým právním předpisům, neboť zákon o služebním poměru stanoví přísná kritéria pro nařizování služební pohotovosti. Tato smí být nařízena pouze v důležitém zájmu služby a jsou-li splněny podmínky pro službu přesčas, což v daném případě splněno nebylo. Za dané situace byla přístupem služebního funkcionáře rovněž zásadním způsobem narušena možnost odpočinku mezi jednotlivými směnami.

Služební funkcionář oznámením ze dne 18. 6. 2022 vyrozuměl žalobce o zahájení řízení, v rámci nějž jej rovněž poučil o jeho právech a povinnostech. Námitkou ze dne 11. 8. 2022, upřesněnou dne 26. 10. 2022, služební funkcionář uplatnil promlčení ohledně nároku žalobce ve vztahu k období od 1. 1. 2004 (nástupu žalobce k jednotce SPJ) do 30. 4. 2019. Žalobce s touto námitkou nesouhlasil pro dlouhodobé a vědomé nezákonné i nátlakové jednání služebního funkcionáře ve vztahu k členům SPJ, pročež je namítané promlčení v rozporu s dobrými mravy.

Služební funkcionář dospěl k závěru, že žádost žalobce není důvodná. Služební funkcionář především konstatoval, že útvar SPJ hl. m. Prahy je specifickým a elitním útvarem v rámci Policie ČR (dále jen „PČR“), přičemž úprava fungování a předmětu činnosti je unikátní a nepřenositelná. Předmět činností SPJ zahrnuje jak vypořádání se s nepředvídatelnými závažnými událostmi, na jejichž řešení nejsou standardní útvary PČR vybaveny, tak činnosti relativně běžné (např. hlídková činnost či ochrana osob a majetku). Součástí specifik tohoto útvaru je rovněž zajištění nepřetržitého provozu – akceschopnosti, přičemž za tímto účelem má služebna útvaru např. zajištěno specifické ubytovací zařízení pro odpočinek policistů, kteří nevykonávají službu. Takto byla nastavena i pravidla pro služební pohotovost, a to již rozkazem policejního ředitele SHMP ze dne 23. 7. 2007, č. 154/2007, který byl účinný od 1. 8. 2007 do 15. 5. 2022 (dále jen „rozkaz 1“). Na základě tohoto interního aktu byla příslušníkům SPJ plánována služební pohotovost v rámci ročních plánů, detailně v systému EKIS v rámci měsíců. Dne 16. 5. 2022 byl vydán nový rozkaz ředitele KŘP HMP č. 41/2022 (dále jen „rozkaz 2“), který nahradil původní rozkaz 1 upravující služební pohotovost obdobným způsobem. Rozdílem oproti předchozímu stavu však bylo, že vedení SPJ nařizovalo služební pohotovost měsíčně, a to konkrétním policistům SPJ formálním způsobem. Při služební pohotovosti měli příslušníci SPJ nařízeno, na základě opatření vedoucího SPJ se zdržovat v areálu budovy J Policejní akademie v Praze 4, kde má SPJ služebnu a příslušné zázemí, přičemž jiná místa výkonu služební pohotovosti byla možná pouze se souhlasem vedoucího a pod podmínkou připravenost k zásahu do 15 minut. Služební funkcionář dále konstatoval, že uvedená opatření jsou v souladu se zákonem, neboť § 62 zákona o služebním poměru umožňuje nařídit místo výkonu služební pohotovosti mj. na služebnu, či jiné vhodné místo určené služebním funkcionářem.

Důležitý zájem služby, jakožto podmínku pro nařízení služební pohotovosti, služební funkcionář spatřuje ve specifičnosti úkolů, jimž čelí SPJ, neboť není možné s předstihem přesně předvídat vznik a personální požadavky některých mimořádných situací. Nelze ani hovořit o personálních důvodech držení pohotovosti, neboť za roky 2019 až 2022 se stav jednotky SPJ pohyboval okolo 90 %. Služební funkcionář zjišťoval reálné nasazení policistů SPJ mající pohotovost, přičemž dospěl k závěru, že k jejich nasazení skutečně docházelo. Služební funkcionář dále neshledal důvodnými výhrady žalobce vůči námitce promlčení, a to s odůvodněním, že nebyly uvedeny žádné konkrétní mimořádné okolnosti, na základě kterých bylo možné shledat tuto námitku rozpornou s dobrými mravy. Případný postup funkcionáře v rozporu s právními předpisy nemůže rozpornost založit, neboť ta je konstatována soudem ex post a v žalobcem namítaném období lze hodnotit pouze účel uplatnění námitky promlčení, kterým v daném případě rozhodně není poškodit současné či bývalé příslušníky PČR, potažmo žalobce. Žalobcem odkazovaný případ, řešený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. 11 Ca 124/2008-52, v rámci kterého byla námitka promlčení shledána v rozporu s dobrými mravy, nelze na nyní projednávanou věc použít, neboť tehdejší případ se týkal dlouhodobě neřešeného problému s pojetím služebny, protože za takovou nebyla tehdy služebními funkcionáři považována její ubytovací část. Služební funkcionář podotkl, že po celou dobu svého zařazení u SPJ žalobce nevznesl jakýkoli nárok obdobného charakteru, ani výhrady vůči organizaci výkonu služby, poprvé byly jeho nároky vzneseny až dne 16. 6. 2022. Služební funkcionář setrval na svém právní názoru o zákonnosti postupu nařizování a proplácení služebních povinností, a to i v případech jiných příslušníků, kteří v současné době vznáší obdobné nároky.

Ohledně námitek týkajících se práva a judikatury SDEU služební funkcionář uznal, že se předmětná směrnice č. 2003/88/ES (dle judikatury SDEU a výkladových sdělení Komise) obecně použije i na činnost bezpečnostních sborů (např. PČR), nicméně tento extenzivní výklad její působnosti má stále určité limity, a to podle charakteru činnosti a úkolů vykonávaných příslušníky konkrétního sboru. Služební funkcionář zkonstatoval, že s ohledem na specifičnost jednotky SPJ a jí vykonávaných úkolů, se na ní tato směrnice nepoužije. Žalobcem zmiňovaný rozsudek SDEU uvádí, že na způsob odměňování za dobu pracovní pohotovosti se nevztahuje směrnice č. 2003/88/ES, nýbrž relevantní ustanovení vnitrostátního práva, a to za předpokladu, že taková doba bude považována pro účely směrnice za pracovní dobu. Rovněž judikatura Ústavního soudu (nález ze dne 18. 10. 2021, č. j. II. ÚS 1854/20) na tuto problematiku nahlíží podobně, neboť unijní právo nebrání odlišnému posuzování doby skutečného výkonu práce a pracovní pohotovosti za účelem odměny za pracovní pohotovost. Služební funkcionář uzavřel, že žalobcem namítaná judikatura a evropské předpisy stanovují, že na dobu pohotovosti se má pohlížet jak na pracovní dobu, za kterou náleží odměna. Nicméně způsob odměňování a další podrobnosti služební pohotovosti jsou již plně v gesci práva členského státu, přičemž SDEU nevylučuje, že odměna nemusí být totožná jako za standardní výkon práce.

Žalobce se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal.

Odvolání žalobce bylo projednáno v senátu poradní komise, o čemž byl žalobce vyrozuměn přípisem ze dne 17. 1. 2023, ve kterém byl zároveň poučen o svých právech a povinnostech. Před vydáním rozhodnutí o odvolání byl žalobce vyrozuměn o možnosti nahlédnutí do spisu a seznámit se s podklady. Žalobce dne 31. 1. 2023 navrhl doplnění podkladů o knihy jízd příslušníků SPJ za období 37 měsíců předcházejících žádosti s odůvodněním, že prokazují faktický výkon služby v době služební pohotovosti. Žalovaný navrhované důkazy obstaral (jsou součástí správního spisu), nicméně k nim s odkazem na koncentraci řízení nepřihlédl. Žalovaný rovněž nevyhověl žádosti žalobce o nařízení ústního jednání k projednání odvolání, a to s odůvodněním, že pro jeho nařízení nejsou důvody, nadto žalobce žádné konkrétní důvody neuvedl. K námitkám žalobce, že mu nebyla dána možnost seznámit se s doporučeními poradní komise, žalovaný odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývá, že doporučení senátu poradní komise není závazné, není podkladem rozhodnutí a není nutné, aby s ním byl účastník seznámen.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále zrekapituloval prvostupňové rozhodnutí, odvolací argumentaci a odkázal na závěry senátu poradní komise. Ohledně většiny odvolacích argumentů zkonstatoval, že tyto byly vyvráceny již v rámci prvostupňového rozhodnutí, na které pro stručnost odkázal v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 8 Afs 16/2013 - 41). Dále znovu zdůraznil, že námitka promlčení vznesená služebním funkcionářem není rozporná s dobrými mravy, neboť žalobce sám netvrdil žádné konkrétní závažné okolnosti, pro které by své právo nemohl uplatnit dříve. Dle ustálené judikatury k občanskoprávnímu institutu promlčení musejí být důvody pro odepření námitky promlčení dány ve zcela výjimečné intenzitě a pouze v mimořádných případech. Ohledně pojmu důležitého zájmu služby žalovaný zkonstatoval, že se jedná o obecný pojem, pod který lze zahrnout prakticky celou šíři úkolů PČR. Nadto žalobce směšuje pojmy přesčas a služební pohotovost, neboť služební pohotovost je předstupněm služby přesčas. Žalovaný dále uvedl, že služební funkcionář se zaobíral pojmy mimořádnost a výjimečnost, a to včetně přiléhavé judikatury. Závěrem žalovaný zrekapituloval, že důvody pro nařizování služební pohotovosti byly dány, ta byla nařízena v souladu se zákonem a žalobce za tuto pohotovost byl v každém případě odměněn (ať již odměnou za pohotovost nebo služebním příjmem v případě skutečného „využití“ žalobce). Automatické považování služební pohotovosti za výkon služby, který tvrdí žalobce, by bylo v přímém rozporu s úmyslem zákonodárce. Žalovaný na základě shora uvedeného odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil.

II. Obsah žaloby

Žalobce v rámci žaloby úvodem obsáhle shrnuje své postavení a průběh dosavadního řízení před správními orgány. V rámci žaloby napadá především posouzení povahy činnosti SPJ provedené žalovaným. Dle žalobce žalovaný zcela pominul, že činnost útvaru SPJ spočívá nejen v nasazení při mimořádných pořádkových událostech, ale i v jiných běžných agendách, např. u výpomoci personálně oslabeným útvarům, při plánovaných akcích (fanoušků, demonstrací). Povaha SPJ v sobě nadto zahrnuje prvky mimořádnosti, protože musí být permanentně připravena k zásahu. Jedná se totiž o elitní útvar vybavený speciálními příslušníky i vybavením. Z toho však vyplývá, že neustálá akceschopnost je běžným kritériem, které by nemělo být nahrazováno pohotovostí. Služební pohotovost by neměla být pravidlem, ale výjimkou. Žalobce opakovaně namítá, že se tímto způsobem zastřeně nahrazoval reálný personální deficit útvaru. Způsob nařizování služební pohotovosti byl zautomatizovaný a neodpovídající formálním kritériím, která jsou na nařízení služební pohotovosti kladena. Nařízení služební pohotovosti bylo stanoveno v ročním rozvrhu práce, a to až do rozkazu 2, dle kterého se začala nařizovat služební pohotovost na měsíc dopředu individualizovanějším způsobem, posléze i pouze konkrétním příslušníkům. Žalobce rovněž zdůrazňuje absenci jakéhokoli vypořádání žalovaného s komparačním argumentem vzneseným již v průběhu správního řízení (srovnání SPJ Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy s jinými útvary SPJ v rámci ČR, které podobnou praxi týkající se služební pohotovosti neaplikují).

Žalobce se dále vymezuje vůči hodnocení povahy služební pohotovosti u SPJ žalovaným. Nesouhlasí, že se jedná o osobní volno s určitými omezeními, zejm. se zdržovat na konkrétním místě. Žalobce zastává názor, že omezení bylo pro povahu služební pohotovosti přílišným zásahem do osobního volna, a že v rámci služební pohotovosti příslušníci SPJ reálně vykonávali úkony standardní služby, jako např. služební jízdy, údržbu služebny a vybavení, atd. Zásah nařízené služební pohotovosti do doby osobního volna fakticky naplňoval kritéria pokračující služby ve smyslu evropských předpisů a judikatury SDEU.

Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně a neúplně posoudil pojmy důležitého zájmu služby a mimořádnost a výjimečnost takového stavu. Služební pohotovost totiž lze nařídit jen v důležitém zájmu služby, jsou - li splněny předpoklady služby přesčas (§ 62 odst. 1 zákona o služebním poměru). Výklad žalovaného je chybný, nelogický, účelově vykládá judikaturu a nevypořádává se s argumentací vznesenou žalobcem. I dle odborné literatury k § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru musí být důležitý zájem služby konkretizován při nařízení služební pohotovosti a dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 95/2017 – 25, musí mít důležitý zájem znak mimořádnosti a výjimečnosti. Pouhá argumentace mimořádnou povahou služby u SPJ je při zhodnocení oprávněnosti nařízení služební pohotovosti zcela nedostačující.

Žalobce dále trvá na svém názoru týkajícího se rozsudku SDEU Stadt Offenbach am Main a příslušné směrnice č. 2003/88/ES, ze kterých je patrné, že je namístě služební pohotovost vnímat jako výkon služby v případě výrazného omezení nakládání s volným časem. To se promítá i do českého právního prostředí prostřednictvím nálezu sp. zn. ÚS II. ÚS 1854/20, ze dne 18. 10. 2021, který na rozsudek SDEU navazuje. Směrnici a její restriktivní ustanovení (nemožnost použití na bezpečnostní sbory) je dle judikatury SDEU a výkladového stanoviska Komise EU třeba vykládat restriktivně. Nemá se totiž vztahovat na odvětví jako celek, ale odvozovat se od povahy úkolů, které jednotliví příslušníci vykonávají. Při běžné činnosti se uvedená směrnice vztahuje na příslušníky SPJ, pouze při plnění úkolů u zcela mimořádných událostí nikoli.

Žalobce trvá na své argumentaci týkající se nemravnosti vznesené námitky promlčení. Považuje její uplatnění za rozporné s dobrými mravy, neboť obdobné nároky byly uplatněny jinými příslušníky, neboť příslušní služební funkcionáři již měli o svém nezákonném postupu povědomí. Vůči těmto příslušníkům bylo dle žalobce postupováno represivně, a žalobce tudíž měl důvodné obavy, které jej odrazovaly od uplatnění předmětného nároku. Tyto postupy žalovaného jsou důvodem, proč došlo k uplatnění nároku opožděně. Opětovně odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 11 Ad 5/2019 – 142 v podobné věci a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022, č. j. 2 As 114/2021 - 46. K tomu navrhuje důkaz výslechy příslušníků PČR, které v tomto řízení nebyly provedeny, což žalobce považuje za jednu z vad správního řízení.

Žalobce dále namítá vady správního řízení, především nepřihlédnutí žalovaného k důkaznímu návrhu evidencí jízd příslušníků SPJ. Dle žalobce nemůže tento návrh podléhat koncentraci, neboť se jedná o reakci žalobce na rozhodnutí I. stupně a přímo se týká prokázání skutkového stavu ohledně výkonu služební činnosti v rámci držené služební pohotovosti. Žalovaný dále nesprávně nepřistoupil k nařízení ústního jednání, byť o tento postup žalobce požádal, a to aniž by to žalovaný jakkoli relevantně odůvodnil. Žalobce se rovněž vymezuje vůči absenci doporučení poradní komise při seznamování s podklady před rozhodnutím žalovaného.

Žalobce vznáší námitku systémové podjatosti rozhodujících správních orgánů. Žalobce tuto námitku odůvodnil střetem zájmů rozhodujících orgánů PČR, které musí na jedné straně hájit veřejný zájem na řádném výkonu služby příslušníků PČR, na straně druhé však musí též hájit finanční zájmy PČR jako celku. Tento stav sám o sobě může působit nátlak na služební funkcionáře aby rozhodovali účelově. O systémové podjatosti svědčí i skutečnost, že v obdobné věci byl rozhodující služební funkcionář, ředitel Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, plk. Mgr. P. M., vyloučen pro podjatost.

V neposlední řadě žalobce upozorňuje na rozsudek Městského soudu v Praze v obdobné věci, ze dne 8. 6. 2023, č. j. 10 Ad 16/2022 - 83, v rámci kterého soud uznal jako klíčová kritéria ke zjišťování oprávněnosti nároku žalobce: 1) existenci rozkazu o služební pohotovosti, 2) přítomnost důležitého zájmu pro oprávněnost nařízení služební pohotovosti a 3) zjištění, jaká činnost byla v době služební pohotovosti skutečně vykonávána. Žalovaný se ani v tomto případě nevypořádal s konkrétními argumenty žalobce, že se jednalo o materiální výkon služby a neobstaral si dostatečné podklady pro svá zjištění. Žalobce podotkl, že v návaznosti na toto rozhodnutí byly tamním služebním funkcionářem prováděny další důkazy, zejména svědecké výslechy, které navrhl k důkazu v tomto řízení.

S ohledem na vše shora uvedené žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření především odkazuje na závěry napadeného rozhodnutí. Nad rámec této argumentace se vymezuje vůči žalobním námitkám žalobce ohledně běžných činností SPJ. Žalovaný uvádí, že právě z povahy těchto běžných činností vyplývá nezbytnost služební pohotovosti. Běžné činnosti totiž zahrnují většinou služební úkony mimo služebnu (např. převoz cenin, monitorovací činnost v centru Prahy) anebo plánovanou přípravu, výcvik či zlepšování fyzické zdatnosti. Za absence části příslušníků SPJ na služebně z uvedených důvodů je logické, že je pro případ nastání nenadálé události držena služební pohotovost.

Žalovaný rozporuje, že by změny ve způsobu nařizování služební pohotovosti (rozkazy), byly následkem námitek ze strany příslušníků SPJ. Změny mají příčinu v celkovém zlepšení fungování administrativy SPJ a jsou rovněž reakcí na zkušenosti s výkonem služby především z mimořádných událostí posledních let (např. pandemie Covid-19). Nadto forma nařízení služební pohotovosti není zákonem o služebním poměru formalizována, ani se na její nařízení nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru ve smyslu § 171 písm. f) zákona o služebním poměru. Personální obsazení SPJ je podle tabulek stabilně okolo 90 %, tudíž nelze hovořit o podstavu jednotky. Porovnání s jinými útvary SPJ v ČR není dle žalovaného namístě, neboť Praha je v rámci republiky zcela unikátní z objektivních (vysoká zalidněnost, mnohost správních orgánů, mezinárodní akce, sportovní akce), i subjektivních příčin (příležitosti k páchání trestné činnosti jsou častější, vyšší anonymita pachatelů). Rovněž demonstrace, mezinárodní shromáždění nebo např. diplomatické akce jsou v Praze daleko častější a náročnější pro bezpečnostní sbory, než jinde v ČR.

Ohledně výkonu služebních úkonů při držení pohotovosti žalovaný uvádí, že toto není fyzicky možné. Není v lidských silách, aby příslušníci pracovali nepřetržitě po 85 hodin v kuse. K ničemu takovému dle žalovanému dostupných informací nedocházelo, a proto v době služební pohotovosti docházelo k odpočinku příslušníků SPJ. Žalovaný nicméně uvádí, že v rámci mimořádných excesů mohlo skutečně docházet k cestám služebními vozidly v rámci služební pohotovosti. K tomu však dodává, že časy v knihách jízd nejsou skutečnými časy jízd, ale časem zadání cesty do systému na služebně a dále nedokládají, že cesta byla vykonána za účelem služebních úkolů. Žalovaný uvádí, že příslušník SPJ je povinen se sebevzdělávat, provádět individuální fyzickou přípravu a údržbu vlastní výzbroje a výstroje, včetně údržby odpočinkových a společných místností. Tuto činnost příslušníci sice primárně mají vykonávat v době služby, nicméně mohou tyto úkoly činit i v rámci služební pohotovosti. K omezení příslušníků v době služební pohotovosti žalovaný konstatuje, že postup, v rámci kterého je služební pohotovost nařízena na služebnu, je zákonem předvídaným omezením trávení volného času, přičemž příslušník je za ni odměněn služebním příjmem za služební pohotovost.

Ohledně nemravnosti námitky promlčení a nátlaku služebního orgánu žalovaný opakuje, že žalobce stále neuvádí žádné konkrétní výjimečné skutečnosti, které by uznání této námitky ospravedlňovaly. Nátlak služebního orgánu nebyl v řízení prokázán a nelze jej spatřovat v personálních změnách u SPJ, neboť podobné změny probíhají běžně u jakéhokoli útvaru. Žalovaný k tomu dodává, že je pravdou, že někteří příslušníci SPJ (jejichž služební poměr nicméně stále trvá) v současné době podali žádosti, případně žaloby, obdobné této, nicméně tato skutečnost naopak svědčí proti tvrzením o nátlaku.

K namítaným procesním vadám se žalovaný vyjádřil v tom smyslu, že co se týká namítaného důkazu knihami jízd za posledních 37 měsíců předcházejících podání žádosti žalobce, pakliže k nim skutečně došlo, nejednalo se o úkony služby v době služební pohotovosti, ale již o službu přesčas, za kterou náleží příslušný služební příjem. Nejedná se o nárok, který by vyplýval ze žádosti žalobce. Žalovaný rovněž namítá opožděnost tohoto důkazního návrhu, neboť žalobce jej mohl uplatnit již v rámci podaného odvolání, nikoli až o měsíc později. K námitkám ohledně nenařízení ústního jednání žalovaný především opakuje argumentaci napadeného rozhodnutí, přičemž zdůrazňuje, že procesní postup byl v rámci tohoto rozhodnutí dostatečně odůvodněn. Pakliže byl tento návrh vznesen zcela obecným způsobem až v rámci odvolacího řízení, nelze mít nenařízení ústního jednání za jakoukoli procesní vadu. K námitkám ohledně absence doporučení poradní komise v podkladech rozhodnutí žalovaný rovněž opakuje relevantní argumenty z napadeného rozhodnutí. K tomu dodává, že se nejedná o podklad rozhodnutí a žalobci nesvědčí jakékoli právo do doporučení nahlížet.

K námitce systémovou podjatostí žalovaný konstatuje, že není žádným způsobem podložená. Ze samotné skutečnosti hierarchického uspořádání nelze ničeho dovozovat, neboť podobným způsobem je organizována většina státní správy. Je to naopak PČR, která je proti systémové podjatosti chráněna více, než jiné organizace (nejen) státní správy, neboť zde jsou příslušníci chráněni ustanoveními služebního zákona, odborovými organizacemi a v neposlední řadě rovněž správním soudnictvím. Žalobcem tvrzený finanční zájem dle ustálené judikatury správních soudů nemůže být důvodem pro shledání systémové podjatosti. Nadto finanční zajištění SPJ (a podobných elitních útvarů) je vysoce nadstandardní, samotný finanční zájem by byl i v případě jeho připuštění jakožto argumentu značně oslaben. Žalobcem namítaný příklad, který má prokazovat systémovou podjatost (vyloučení plk. Mgr. P. M.), je důsledkem zákonného postupu a prokazuje pravý opak.

Žalovaný dále uvádí, že formální požadavky na službu přesčas musí být při nařízení služební pohotovosti splněny, nicméně žádné povinnosti či činnosti, s výjimkou povinnosti zdržovat se na služebně, na dobu služební pohotovosti příslušníkům SPJ včetně žalobce nařízeny nebyly. Nařízení služební pohotovosti nelze formálně konkretizovat, především s ohledem právě na nepředvídatelnost situací, pro které je nařizována. Žalovaný zdůrazňuje, že žádná oficiální ani neoficiální pracovní náplň příslušníků SPJ v době služební pohotovosti nebyla.

Nad rámec výše uvedeného žalovaný konstatuje, že žalobce byl po celou dobu své služby u útvaru SPJ seznámen s konkrétními služebními povinnostmi, včetně služebních pohotovostí, a tyto akceptoval. Teprve nyní se dodatečně pokouší obsah své služby změnit s nepřípadným odkazem na judikaturu. Právní názor nyní zastávaný žalobcem je však neudržitelným i ze systémového hlediska, neboť pokud by se služební pohotovost měla honorovat jako standardní pracovní doba, promítlo by se to prakticky do všech odvětví státní správy. Uvedený výklad však postrádá smysl, neboť z povahy věci se jedná o doplňkový příjem s ohledem na nižší pravděpodobnost reálného výkonu práce a též nižší míru omezení volného času.

Dle žalovaného bylo rozhodnutí vydáno v souladu se zákonem, předchozí správní řízení proběhlo řádně a žalobce dostal náležitý prostor k uplatnění svých práv.

IV. Další vyjádření účastníků

Žalobce v podání z 23. 8. 2023 navrhl doplnění důkazního materiálu o další 4 protokoly o výslechu svědků, z nichž je dle něho patrné, že v rámci řízení v prvním stupni existuje další důkazní materiál, se kterým se musí správní orgány vypořádat.

Žalobce v replice z 25. 9. 2023 polemizuje se závěry žalovaného a povětšinou rekapituluje svoji předchozí argumentaci. Nově dokládá jako důkaz 13 protokolů o svědeckých výpovědích a internetový článek k prokázání nedostatečné personální obsazenosti útvaru SPJ. Předložené svědecké výpovědi, jakož i nově předložené čestné prohlášení Mgr. Bc. R. T., dle něho svědčí rovněž o nátlaku služebního orgánu na příslušníky; proto je námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobce rovněž opakovaně odkazuje na způsob nařizování služebních pohotovostí v jiných krajích České republiky a dodává, že ostatní útvary nemají pro zajištění veřejného pořádku odlišnou náplň činnosti, než je tomu v Praze. Žalobce uvádí výčet činností, které příslušníci v době služební pohotovosti vykonávali. Jednalo se o úkoly „běžné“, nikoliv mimořádné a výjimečné. O tom svědčí žalobcem doložené svědecké výpovědi, které však nebyly v rámci správního řízení zohledněny; napadené rozhodnutí nemá oporu ve zjištěných podkladech. Žalobce rovněž opakovaně uvádí, že celý výkon služební pohotovosti měl být ohodnocen jako doba služby (přesčasu), neboť ve světle judikatury SDEU šlo o klasickou dobu služby.

Žalobce ještě doplnil své procesní stanovisko podáním ze dne 22. 11. 2023. Žalobce zdůrazňuje, že prohlášení Mgr. Bc. R. T. samo o sobě prokazuje systémovou podjatost, včetně posílení důvodnosti rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobce poukázal i na vyjádření policejního prezidenta ze dne 20. 5. 2022 o vyloučení plk. Mgr. M., jenž je obsahem spisu o žalobě zdejšího soudu sp. zn. 10 Ad 7/2023, a dále opětovně polemizoval s formou a obsahem doporučení poradní komise, kteréžto důkazy dle žalobce systémovou podjatost rovněž prokazují. Časovou posloupnost žalobce nezná a nemůže se k ní proto vyjádřit, nicméně pakliže by ohledně čestného prohlášení Mgr. Bc. R. T. vyvstaly jakékoli pochybnosti, navrhl žalobce tuto osobu svědecky vyslechnout.

V podání ze dne 5. 2. 2024 se žalobce opětovně vyjádřil k čestnému prohlášení; odmítl manipulace s ním či jeho účelovost.

V. 7. Námitka promlčení žalobcova nároku.

Žalovaný v reakci na žalobcovu žádost o doplacení služebního příjmu uplatnil 11. 8. 2022 námitku promlčení části žalobcova nároku ve smyslu § 206 a § 207 zákona o služebním poměru. Žalobce požadoval doplatek za období od roku 2008, in eventum od nástupu k jednotce SPJ (1. 11. 2007). Promlčen je pak dle žalovaného (případný) nárok za období od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2019.

Podle § 206 odst. 1 zákona o služebním poměru se právo promlčí, „jestliže nebylo uplatněno ve stanovené lhůtě. K promlčení práva se přihlédne jen v případě, že bezpečnostní sbor nebo účastník, vůči němuž se právo uplatňuje, se práva promlčení dovolá. Promlčené právo nelze v takovém případě přiznat.“ Lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí 3 roky, pro uplatnění nároku na jednotlivá opětující se plnění 3 roky ode dne jejich splatnosti (§ 207 odst. 1 a 2 téhož zákona).

Soud k tomuto žalobnímu bodu předesílá, že výkon subjektivních práv a povinností obecně musí být v souladu se základními hodnotovými principy, na nichž stojí společnost, případně ta její část, v níž se příslušná oblast práva uplatňuje, jinak není možno přiznat výkonu subjektivního práva ochranu. V oblasti soukromého práva jsou takovým korektivem zejména dobré mravy (§ 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) či jiné právem uznané systémy morálních či etických pravidel nebo pravidel profesní etiky. Ve veřejném právu plní podobnou roli zákaz zneužití práva, jímž se rozumí situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS).

Přestože dobré mravy coby obecný korektiv nežádoucího jednání se užívají typicky v soukromém právu a civilní judikatuře, zatímco ve veřejném právu se aplikují zejména v případech zákonem výslovně předvídaných, správní soudy již mnohokrát dovodily, že námitku promlčení určitého nároku vyplývajícího ze služebního poměru je třeba posuzovat také z hlediska jejího souladu s dobrými mravy. Při tomto hodnocení pak plně vyšly z níže citované judikatury civilních soudů a Ústavního soudu týkající se výkladu soukromoprávních předpisů (namátkou rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 Ads 83/2013 - 39, ze dne 15. 10. 2020, č. j. 4 As 91/2018 - 37, nebo ze dne 8. 6. 2022, č. j. 2 As 371/2019 - 46).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, uvedl, že institut promlčení je institutem zákonným, „přispívajícím k jistotě v právních vztazích a je tedy použitelný ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje.“ Lze však připustit „existenci výjimečné situace, kdy by se uplatnění promlčecí námitky příčilo dobrým mravům.“ Jako příklad uvedl situaci, kdy by byl „zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem uplatňovaného práva a důvody, pro které účastník právního vztahu své právo včas neuplatnil.“ Obdobně podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, „dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“ Shodný názor vyjádřil také Ústavní soud ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 643/04 z 6. 9. 2005 nebo sp. zn. IV. ÚS 2842/2010 z 25. 5. 2011.

Při posuzování námitky promlčení z hlediska dobrých mravů je tedy stěžejní hodnocení účelu uplatnění námitky promlčení, tedy zda samotným uplatněním námitky žalovaný zamýšlel poškodit či znevýhodnit žalobce, nikoliv případný nezákonný postup služebního funkcionáře při vyřizování žalobcovy žádosti. Ostatně uplatnění námitky promlčení ze své podstaty implikuje nějaké dřívější porušení zákona, jelikož bez takového porušení by neexistoval nárok, jenž by mohl být promlčen. Jednání v rozporu s dobrými mravy představuje intenzivnější („kvalifikovanější“) porušení právem chráněných zájmů a hodnot než „prosté“ porušení zákona, třebaže úmyslné, a i kdyby žalovaný hypoteticky postupoval v rozporu s dobrými mravy při nařizování služebních pohotovostí nebo při projednání žalobcovy žádosti, nutně by z toho nevyplývala nemravnost námitky promlčení, pokud žalobci nic nebránilo svůj nárok včas uplatnit. Navíc, jak bylo řečeno výše, rozpor s dobrými mravy v případě námitky promlčení nastane pouze v případech mimořádných okolností dosahujících výjimečné intenzity. Případný není ani žalobcův odkaz na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 1. 2010, č. j. 11 Ca 124/2008 - 52, neboť otázka nemravnosti námitky promlčení je odvislá od okolností konkrétního případu. V tomto rozsudku soud opřel svůj závěr o oprávněné očekávání žadatele vyvolané postupem služebního orgánu; v nynější věci se však žalobce takového oprávněného očekávání nedovolává. Žalobce ostatně nepřednesl žádné konkrétní argumenty ohledně obdobnosti obou případů. Jím popsané skutečnosti nesvědčí nic o účelovém chování žalovaného, jimiž by se snažil uplatnění žalobcova nároku zvrátit nebo oddálit.

Za jedinou okolnost uplatněnou žalobcem v prvostupňovém řízení, u níž je myslitelné založení nemravnosti námitky promlčení, považuje soud údajný nátlak činěný na příslušníky PČR. Lze si představit, že v důsledku takového nátlaku by někteří příslušníci neuplatnili své nároky včas. Žalobce na podporu toho odkázal na spisové značky řízení týkající se pěti jiných příslušníků. V reakci na to prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí konstatoval (str. 24 – 27), že žádné takové své nemravné jednání neshledal a dle soudu podrobně a racionálně vysvětlil důvody převelení všech jednotlivých příslušníků (str. 34 – 35) (organizační změny, úspěch ve výběrovém řízení apod.). K tomu soud dodává, že žalobce v rámci prvostupňového řízení nenavrhl na podporu svého tvrzení o nemravnosti námitky promlčení ničeho relevantního a ohledně nátlaku na své kolegy tak zůstal de facto v rovině tvrzení. Jediný navržený důkaz (odkaz na ona jiná řízení) prvostupňový orgán dostatečně zhodnotil shora popsaným způsobem. Se závěry prvostupňového orgánu žalobce polemizoval v odvolání opět pouze v rovině tvrzení: „Uvedených pět případů vnímá Účastník řízení jako dosti alarmující, obzvlášť s přihlédnutím k tomu, že se jedná pouze o ty příslušníky, kteří se rozhodli sdělit svou zkušenost navzdory svým obavám. Je zřejmé, že případů policistů, kteří i nadále setrvávají ve služebním poměru a mají s nátlakem Služebního orgánu obdobnou zkušenost je daleko více, avšak v důsledku strachu z dalšího ovlivnění jejich setrvání ve služebním poměru, nejsou tito v současné době odhodláni učinit obdobná prohlášení. I přes to shledává Účastník řízení případ pěti příslušníků za zcela dostatečný, nikoliv jako záležitost, kterou je oprávněn Služební funkcionář jen tak přejít. S ohledem na tuto bagatelizaci ze strany Služebního funkcionáře, nemá Účastník řízení jiných domněnek, než že zastírající reorganizace SPJ KŘP HMP není ničím jiným než zcela účelovým tvrzením, kterým se Služební funkcionář snaží utajit skutečné důvody převelení, a to důvody individuálního postihu příslušníků.“ I s těmito důvody se žalovaný v napadeném rozhodnutí adekvátně vypořádal, a to zejména odkazem na citovanou pasáž prvostupňového rozhodnutí a na spekulativnost, nekonkrétnost a nepodloženost žalobcových tvrzení (srov. str. 21-24 napadeného rozhodnutí).

V žalobě žalobce zopakoval svoji předchozí argumentaci a nově navrhl, aby soud provedl celkem 13 svědeckých výpovědí a 4 protokoly o výsleších provedených po vydání napadeného rozhodnutí. Dle žalobce si nelze zcela racionálně představit, že by správní orgány provedly výslechy těchto příslušníků, neboť jsou stranou sporu, které v případě neúspěchu vznikne finanční povinnost, a zároveň nelze po žalobci a dalších příslušnících rozumně požadovat – v důsledku nátlakového jednání a nerovné povahy služebního poměru – aby před služebními funkcionáři v rámci řízení opětovně upozorňovali na pochybení žalovaného. Příslušníkům by jistě hrozila další represivní opatření, např. znepříjemnění výkonu služby či skončení služebního poměru. V podání z 23. 8. 2023 žalobce soudu navrhl provést další 4 protokoly o výslechu svědků, v replice z 25. 9. 2023 poté celkem 13 protokolů o výslechu svědků.

Soud již výše vyložil, že ani v případě, že účastník řízení o žádosti neoznačí důkazy na podporu svých tvrzení, nezbavuje to správní orgán povinnosti zjistit podstatný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Tyto závěry však nelze vztáhnout na žalobcovo tvrzení o nátlaku vyvíjeném na jiné příslušníky v souvislosti s uplatněním jejich platových nároků. Takové okolnosti nespadají do okruhu otázek nezbytných pro posouzení žalobcovy žádosti, které spočívají zejména v náplni a rozvržení žalobcovy služby. Jestliže byl žalobce přesvědčen o tom, že některý služební orgán zastrašuje jiné příslušníky a že uplatněná námitka promlčení v důsledku toho odporuje dobrým mravům, tak bylo na něm, aby označil důkazy k prokázání těchto tvrzení, a správním orgánům nelze vyčítat, že jeho případnou pasivitu nenahradily vlastní vyhledávací činností.

Uplatnění nových tvrzení a důkazů až v řízení o správní žalobě není bez dalšího zapovězeno. V tomto ohledu je třeba rozlišit přezkum rozhodnutí ve věcech správního trestání a přezkum ostatních rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 24/2015 - 71). Ve druhém uvedeném případě se dosavadní judikatura týká zejména daňového řízení, avšak soud nespatřuje žádný důvod, proč by se nemohla přiměřeně aplikovat také na nynější případ. Daňové řízení je částečně specifické tím, že daňový subjekt nese důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, ale – jak soud shora vyložil – totéž platí o tvrzení nynějšího žalobce ohledně nátlaku vyvíjeném na jednotlivé příslušníky.

Správní soudy tak shledaly, že při soudním přezkumu rozhodnutí je třeba v každém případě nalézat rozumnou rovnováhu mezi zásadou plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné a zamezením zjevným obstrukcím žalobce na straně druhé. Na provedení důkazů nově navržených teprve v řízení před krajským soudem je proto třeba trvat obvykle tehdy, pokud 1) soud přesvědčivě neodůvodní nadbytečnost jejich provedení a 2) tyto důkazy nemohly být navrženy již ve správním řízení, a to kupř. proto, že správní rozhodnutí (resp. důvody, na nichž je založeno) bylo pro žalobce objektivně překvapivé, anebo že toto řízení bylo zatíženo zásadními vadami, např. nebylo umožněno důkazní návrhy podat, správní orgán je odmítl přijmout atp. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1 Afs 7/2012 – 22, a rozhodnutí citovaná v jeho bodě 20). I nadále totiž platí, že v souladu s všeobecně uznávanou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé) správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl ve správním řízení co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů aktivní a skutková tvrzení nebo důkazy uplatnil poprvé teprve v řízení před správním soudem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009 - 232), a že soudní přezkum nelze vnímat jako „odvolací řízení“ v plné apelaci; proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 24/2015 - 71, bod 42).

Žalobce podle názoru soudu nepřednesl přesvědčivé důvody, proč nemohl navrhnout důkaz výslechem alespoň některých ze jmenovaných příslušníků již ve správním řízení. Přinejmenším na pět konkrétních případů totiž upozornil již v prvostupňovém řízení a v odvolání naznačil, že si je vědom řady dalších. Žalobcovo přesvědčení, že by služební orgán odmítl výslechy provést, protože PČR je na věci systémově finančně zainteresována, je ryze spekulativní a nepodložené, a sám žalobce jej později vyvrátil tím, že soudu navrhl k důkazu protokoly o výsleších jiných příslušníků provedené právě služebním orgánem (náměstkem ředitele pro vnější službu při Krajském ředitelství policie hl. m. Prahy). Neobstojí ani vysvětlení, že by příslušníci nebyli vypovídali z obav před odplatou žalovaného, jelikož ta může přijít úplně stejně i po jejich výpovědi v soudním řízení. Kromě toho žalobce v odvolání vůči prvostupňovému rozhodnutí ze dne 22. 12. 2022 podotkl, že „objektivně nemohl svůj nárok vznést vůči služebnímu orgánu dříve, neboť až v okamžiku, kdy existovala jistota, že k nároku se připojí další kolegové, bylo na místě přestat se obávat nátlaku a represivních opatření ze strany služebního orgánu.“ Z toho nutně vyplývá, že v okamžiku podání žalobcovy žádosti se již obavy přinejmenším některých jeho kolegů zmenšily natolik, že byli ochotni své nároky vznést, a žalobce tedy mohl navrhnout také jejich výslech.

Tyto důkazy navržené v soudním řízení tak soud nemohl provést, jelikož je žalobce mohl uplatnit již ve správním řízení. S ohledem na jejich značný rozsah (celkem jde o více než 20 svědků) by soud opačným postupem navíc popřel kasační princip soudního řízení správního, a jelikož soud stejně ruší napadené rozhodnutí z jiných důvodů, takové obsáhlé doplnění skutkových zjištění by ani nevedlo k rychlejšímu vyřízení žalobcovy žádosti.

Přesto soud považuje za vhodné s ohledem na další průběh správního řízení, aniž by předjímal výsledek případně doplněného dokazování nebo dokonce hodnocení zjištěných skutečností, odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 371/2019 - 46. Nejvyšší správní soud v něm při posouzení částečně obdobné věci naznal, že pokud by byl prokázán nátlak na příslušníky ze strany nadřízených, aby svoje nároky na proplacení přesčasů nevymáhali, jednalo by se o „zcela zásadní skutkové zjištění pro účely právního posouzení mravnosti vznesené námitky promlčení.“.

Žalovaný tedy nebyl povinen seznámit žalobce s doporučením senátu poradní komise, neboť nejde o podklad pro vydání rozhodnutí. Nepřítomnost tohoto dokumentu ve spisu při žalobcově seznámení s jeho obsahem proto nepředstavuje vadu řízení.

Soud však upozorňuje, že „s výjimkou specifického případu týkajícího se placené dovolené za kalendářní rok, který je uveden v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, tato směrnice upravuje pouze některé aspekty úpravy pracovní doby s cílem zajistit ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, takže se v zásadě na odměňování pracovníků nepoužije. […] Na způsob odměňování pracovníků za doby pracovní pohotovosti se tudíž nevztahuje směrnice 2003/88, nýbrž relevantní ustanovení vnitrostátního práva. Tato směrnice proto nebrání použití právní úpravy členského státu, kolektivní smlouvy nebo rozhodnutí zaměstnavatele, který pro účely odměny za pracovní pohotovost zohledňuje odlišně doby, během nichž je práce skutečně vykonávána, a doby, během nichž se skutečná práce nevykonává, i když tyto doby musí být pro účely použití uvedené směrnice považovány v plném rozsahu za ‚pracovní dobu‘“ (rozsudek Stadt Offenbach am Main). Uvedené proto znamená, že za dobu služební pohotovosti, ačkoliv je ve smyslu unijní úpravy považována za „pracovní dobu“, automaticky nenáleží služební plat za plnohodnotnou službu. Oproti tomu považování služební pohotovosti za „pracovní dobu“ či „dobu odpočinku“ ve smyslu Směrnice č. 2003/88/ES již bude mít vliv na placenou dovolenou za kalendářní rok. Dle čl. 7 odst. 1 směrnice „členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.“ Na to již upozornil žalobce ve své žádosti, ve které předložil služebnímu orgánu nárok na přepočet náhrady příjmu za dobu čerpání dovolené a příslušné náhrady za nevyčerpanou dovolenou. K tomuto zejména odkázal na body 57, 61 a 62 rozsudku SDEU C–350/06, ze kterých (dle jeho slov) plyne, že pro správný výpočet náhrady za nevyčerpanou dovolenou je třeba, aby postavení pracovníka bylo srovnatelné s tím, pokud by svůj nárok na dovolenou vyčerpal.

V tomto směru tedy bude na žalovaném, aby případ žalobce ve světle unijního práva zhodnotil. Soud nakonec nepředjímá, že skutečná podoba služební pohotovosti dle Směrnice č. 2003/88/ES může mít vliv i na další sporné otázky (například zda bude mít na nárok žalobce vliv případné nedodržení doby odpočinku mezi jednotlivými směnami); bude však na žalovaném, aby tyto otázky zodpověděl až po posouzení, na jaké činnosti žalobce (SPJ) se směrnice a závěry rozsudku Standt Offenbach am Main vztáhnou.

Soud nakonec neprovedl žalobcem navržený důkaz – odkaz na webové stránky s prezentací z jednání komise pro přípravu novely zákona o služebním poměru, pro nadbytečnost. I bez tohoto důkazu si soud mohl učinit úsudek o tom, zda a v jakých případech je unijní úprava na žalobcův případ použitelná.

b) provádí opatření a činnosti při záchranných akcích, zejména při vzniku živelních pohrom a katastrof, velkých dopravních a průmyslových havárií, mimořádných událostí v oblasti CBRN (chemické, biologické, radiologické a nukleární látky), a to zejména v součinnosti s ostatními složkami integrovaného záchranného systému,

c) podílí se na výkonu služby v případech opatření vyžadujících nasazení většího počtu sil a prostředků policie,

d) spolupůsobí při zákrocích zásahové jednotky, Útvaru rychlého nasazení a dalších útvarů policie,

e) zajišťuje ozbrojené doprovody,

f) provádí výkon hlídkové nebo jiné služby na stanoveném území,

g) plní úkoly související s ochranou areálů,

h) plní úkoly v oblasti krizového vyjednávání a poskytování posttraumatické intervenční péče,

i) zajišťuje potřebné technologické vybavení a jejich provoz k činnostem řídících štábů na bezpečnostních opatřeních v rozsahu, který je limitován stupněm rizika bezpečnostního opatření a technickým vybavením jednotky,

j) zpracovává obrazové, zvukové nebo jiné záznamy sloužící pro účely dokumentace služebních zákroků a činnosti policie a přestupkového i trestního řízení,

k) odpovídá v rámci své působnosti za zajištění služební přípravy v souladu s potřebami vlastního výkonu služby a zajištění rozvoje speciálních odborných činností,

l) stanovuje metodické postupy policistů pořádkových jednotek krajského ředitelství v oblasti zákroků pod jednotným velením, jejich řízení, způsoby řešení situací, evidence a dokumentace,

m) odpovídá za zabezpečení výkonu služby a služební pohotovosti k zajištění trvalé akceschopnosti speciální pořádkové jednotky, včetně technické skupiny s technickými, komunikačními a dalšími technologiemi,

n) zajišťuje činnosti spojené s analýzou řídících procesů speciální pořádkové jednotky za účelem jejich zkvalitnění a zvýšení efektivity,

o) plní a zajišťuje výše uvedené úkoly v hlavním městě Praze a v případě vyžádání i v dalších krajích České republiky,

p) je zařazena do systému prvosledových hlídek krajského ředitelství.“

Žalovaný dodal, že SPJ je útvar vnější služby, který vznikl k 1. 1. 2004 ze stálé pořádkové jednotky PČR a který plní svěřené úkoly nejen na území hlavního města Prahy, ale v případě vyžádání i dalších krajů České republiky. SPJ přitom plní kromě standardních úkolů vnější služby i specifické úkoly, jako jsou ty vyjmenované shora pod písmeny b) a h), které lze jen velmi těžko předpokládat, a tudíž naplánovat k jejich řešení potřebné síly a prostředky.

Městský soud již v rozsudku č. j. 10 Ad 16/2022 - 83 uvedl, že povinností žalovaného je posoudit naplnění zákonných podmínek nařizování služební pohotovosti pro SPJ a charakter činností vykonávaných příslušníky v rámci služební pohotovosti, jakož i podobnost s výkonem běžné služby. Vycházet přitom lze kromě jiného ze závěrů, jež k hodnocení služební pohotovosti a jejího odlišení od výkonu služby (byť v kontextu zákona o vojácích) vyslovil Nejvyšší správní soud, neboť ty jsou, pokud jde o potřebu materiálního posouzení, zcela přenositelné i na nynější věc: Problematika služební pohotovosti je v zákoně č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, upravena v § 30, dle kterého „vyžaduje-li to důležitý zájem služby, může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost“, kterou se „rozumí přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby.“ Podle § 62 zákona o služebním poměru obdobně platí, že „příslušníkovi lze nařídit služební pohotovost v důležitém zájmu služby, jestliže je dán předpoklad výkonu služby přesčas“, přičemž „služební pohotovost vykonává příslušník mimo dobu služby na služebně určené služebním funkcionářem nebo mimo ni v místě trvalého pobytu (ubytování) nebo na jiném místě určeném služebním funkcionářem na žádost příslušníka.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 1. 2022, č. j. 1 As 248/2021 - 41 uvedl, že pro posouzení žalobcova nároku je nezbytné posoudit tři okruhy otázek: 1) zda existuje rozkaz, jímž mu byla služební pohotovost nařízena, 2) zda byl dán důležitý zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky tvoří formální aspekt věci, tedy zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt). Jak přitom připomenul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2023, č. j. 5 As 29/2023 - 51, „odkazy stěžovatele na rozsudky Nejvyššího správního soudu týkající se nařizování služebních pohotovostí vojákům z povolání (viz výše) nelze mechanicky odmítnout tak, jak to učinil městský soud. Naopak – podstata věci je v mnohém podobná a rozhodně nelze uzavřít, že daná rozhodnutí nejsou na případ stěžovatele vůbec aplikovatelná. V těchto rozhodnutích Nejvyšší správní soud naopak zdůraznil nutnost zkoumat faktickou stránku věci, stejně jako tak činí v nyní posuzovaném případě. Také zdůraznil, že důležitý zájem služby nelze spatřovat v nutnosti zajištění běžné náplně služby, a to ani v případech dlouhodobého nedostatku personálu.“ (Obdobně srov. bod 30 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 194/2023 - 45 ze dne 3. 10. 2023.)

Soud shledal, že žalovaný vysvětlil rozdíl mezi „běžnými“ úkoly SPJ a úkoly mimořádnými a nepředvídatelnými a obě kategorie ilustroval příklady. Rovněž uvedl, že v rámci služební pohotovosti příslušníci vykonávali pouze druhou kategorii úkolů. To vše však toliko v obecné rovině, bez popsání konkrétních činností, které žalobce vykonával v rámci služební pohotovosti, a především bez označení konkrétních důkazů, o něž svá zjištění opřel. To ke správnému zjištění materiálního aspektu nemůže stačit. Soud si je vědom, že v dané věci jde o řízení o žádosti, avšak nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 a § 3 správního řádu. Z § 50 správního řádu dále plyne, že podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 140/2023 - 46 ve věci příslušníků pyrotechnické služby: „Tvrzení, že to měl být žalobce, který nikterak nedoložil ani neprokázal, že by musel v době nařízené služební pohotovosti nějakou činnost konat, je mylné. Primárně měl stěžovatel [žalovaný] zjistit skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Žalobce byl povinen tvrdit, co v souvislosti s plněním služebních povinností konal; prokazování, zda tomu tak bylo, je věcí správního orgánu. Pokud by šlo vskutku o plnění služebních povinností, mělo být konání žalobce předmětem příslušných služebních evidencí, takže doložení nebo vyvrácení žalobcových tvrzení by mělo být (za jeho součinnosti) rozumně možné.“ V nyní řešeném případě žalobce tvrdil, že po dobu služební pohotovosti vykonával „běžné“ úkoly. Bylo proto na žalovaném, aby pomocí příslušných evidencí a dalších důkazů (např. svědeckými výpověďmi) prokázal skutečnou náplň žalobcovy služební pohotovosti. Totéž vyplývá i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2023, č. j. 5 As 29/2023 - 51: „Podmínky pro nařízení služební pohotovosti musí být materiálně naplněny, což je povinen prokázat žalovaný – tj. doložit do spisu potřebné podklady, ze kterých bude možno usuzovat na splnění všech zákonných podmínek (k tomu viz bod 44 rozsudku NSS č. j. 1 As 247/2021-40, podle něhož tíží důkazní břemeno ve vztahu k nařizování služební pohotovosti správní orgány).“

Žalovaný však nejenže vymezil činnosti, které lze označit za službu běžnou a které za službu mimořádnou, toliko v obecné rovině, ale v odůvodnění správních rozhodnutí, ba ani ve spisovém materiálu se nenachází výčet konkrétních činností, které žalobce vykonával v době služební pohotovosti. Spis sice obsahuje evidence, ze kterých je patrno, v jaké dny žalobce vykonával služební pohotovosti, ale není již zřejmé, jakým činnostem se při nich věnoval. Stejně tak přehled mimořádných výjezdů útvaru jako celku nemůže postačovat k prokázání, jaké konkrétní činnosti žalobce při služební pohotovosti vykonával. Popis činností v tomto dokumentu ani není natolik konkrétní, aby bylo možné říci, zda se opravdu jedná o výjimečné a mimořádné události, pro které má být nařizována služební pohotovost (k čemuž se soud podrobněji vyjadřuje níže), a ani zda se těchto mimořádných výjezdů účastnil žalobce. Soud nerozporuje, že v rámci služebních pohotovostní se výjezdy splňující znak mimořádnosti a výjimečnosti uskutečnily, nicméně k prokázání materiální náplně služební pohotovosti je třeba předložit a posoudit ucelený obraz úkolů s jejich podrobným popisem (přehled konkrétních činností za konkrétní časové období), které byly během služební pohotovosti útvarem (a především samotným žalobcem) vykonávány. Soud si umí představit i situace, ve kterých by byla služební pohotovost nařízena pro důvodnou obavu, že některá z mimořádných událostí nastane, avšak nakonec k ní nedošlo. V takových případech by bylo nespravedlivé, aby byl žalovaný stižen za nařízení služební pohotovosti; avšak i v této situaci je potřeba doložit, že zde důvodná obava ohledně určitého rizika vzniku mimořádné události existovala. Ani takové podklady však spis neobsahuje. Na zjištění skutkového stavu v duchu předestřeném tímto odstavcem tak správní orgány rezignovaly. Ve spise se dále nachází údaje z knihy jízd s evidencí žalobcových výjezdů, opatřené žalovaným v průběhu odvolacího řízení, avšak žalovaný tento dokument v napadeném rozhodnutí nikterak nezohlednil a odmítl jej s tím, že jej žalobce navrhl až po koncentraci řízení. Bez ohledu na posouzení, zda byl dokument navržen v rozporu s touto zásadou, je třeba upozornit, že to nezbavuje správní orgány povinnosti úplně zjistit skutkový stav. K tomu by jistě obdobný dokument mohl být nápomocen. Soud opakuje, že bylo povinností žalovaného prokázat, zda se fakticky jednalo o služební pohotovost, anebo šlo ve své podstatě o výkon služby, kterým měl být nahrazován směnný režim.

Městský soud tedy shrnuje, že žalovaný neobstaral a do spisu nezaložil takové podklady, na jejichž základě by bylo lze usuzovat o skutečném průběhu služby a služební pohotovosti včetně jejich obsahové náplně (příkladmo výslech osob zodpovědných za plánování služby a služební pohotovosti útvaru SPJ, výslech příslušníků daného útvaru, přehled konkrétních služebních pohotovostí nařízených žalobci s výčtem konkrétních činností, které v daných časech vykonával, aj.), čímž zatížil napadené rozhodnutí vadou řízení podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění, bez kterého nelze učinit závěr o důvodnosti nároku, a tedy ani o opodstatněnosti žalobní argumentace.

Soud nepřehlédl, že v průběhu soudního řízení žalobce předložil jako důkazní návrhy právě protokoly o výsleších příslušníků SPJ a navrhl soudu provést i další výslechy osob za účelem prokázání faktické náplně služební pohotovosti žalobce, potažmo SPJ. Tyto důkazní návrhy však soud neprovedl, neboť je při přezkumu rozhodnutí vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Za určitých okolností lze provést i důkazní návrhy vzniklé a předložené až po vydání rozhodnutí správního orgánu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 As 141/2013 - 28; podrobněji se městský soud touto otázkou zabývá v části V. 7. tohoto rozsudku), avšak stěží za situace, ve které mají směřovat k prokázání skutečnosti, která nebyla správními orgány dostatečně zjištěna a přezkoumatelně odůvodněna. Provedením těchto důkazů v řízení před soudem by nebyl pouze lépe objasněn skutkový stav, nýbrž by soud plně nahradil činnost správního orgánu. Soudní přezkum však nelze vnímat jako „odvolací řízení“ v plné apelaci, proto také důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní (srov. například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, bod 42). Povahou činností vykonávaných žalobcem při nařízené služební pohotovosti, která je pro posouzení jeho peněžitého nároku zásadní, se musejí v prvé řadě zabývat správní orgány a soudu v tomto ohledu náleží toliko role přezkumná.

VI. Závěr a náklady řízení

Soud shrnuje, že se žalovaný dostatečně nezabýval charakterem činností vykonávaných žalobcem a ostatními příslušníky SPJ v rámci plnění služební pohotovosti. Obecně sice vyložil rozdíl mezi jednotlivými typy úkolů, které jsou SPJ svěřeny a jsou jejím posláním, nicméně pro posouzení dalších klíčových otázek bylo třeba zkoumat konkrétní činnosti vykonávané konkrétními pracovníky, případně zda zde existovala důvodná obava, že nějakou mimořádnou činnost bude zapotřebí vykonat, ačkoliv taková potřeba posléze odpadla. Od tohoto klíčového posouzení se pak odvíjí odpovědi na řadu dalších otázek, a to zda byla služební pohotovost nařizována zákonným způsobem (mimo jiné v důležitém zájmu služby) a zda jejím nařizováním služební orgán ve skutečnosti neřešil personální poddimenzovanost útvaru. Skutečný charakter konkrétně vykonávaných úkolů byl stěžejní i pro určení, zda se na dobu služební pohotovosti nařizovanou žalobci dá vztáhnout Směrnice č. 2003/88/ES a související judikatura SDEU, a zda tedy byla služební doba ve skutečnosti „dobou odpočinku“, nebo „pracovní dobou“, a jaké z toho plynou důsledky. Bylo tedy třeba rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jakož i z důvodu, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje rozsáhlé i zásadní doplnění [§ 78 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.]; takto soud mohl rozhodnout bez nařízení jednání. Některá z procesních pochybení žalovaného soud shledal jako důvodné (předložení evidence z knihy jízd žalobcem nebylo v rozporu se zásadou koncentrace řízení), proto soud i z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Naproti tomu žalobní body týkající se neúplnosti spisového materiálu při žalobcově nahlížení do spisu nebo nevyhovění žádosti o nařízení ústního jednání či systémové podjatosti úředních osob soud shledal nedůvodnými.

Žalovaný bude v dalším řízení povinen primárně zajistit a do spisu doložit takové podklady, ze kterých bude možno usuzovat na splnění předpokladů pro nařizování služebních pohotovostí dle § 62 zákona o služebním poměru (formální hledisko), tedy zda byla pohotovost nařizována v důležitém zájmu služby, jakož i zda nebyly rozkazy, na jejichž základě byla pohotovost nařizována, vydávány toliko „formálně“. Podstatné je v tomto ohledu rovněž žalobcovo tvrzení, že služební pohotovost byla služebním funkcionářem nařizována pravidelně a automaticky. Žalovaný se rovněž bude muset zabývat obsahovou náplní služební pohotovosti (materiální hledisko), kterou žalobce vykonával, tedy opatřit především podklady, z nichž bude zřejmý skutečný obsah činností žalobce a příslušníků SPJ v konkrétních dnech (resp. nocích), kdy mu byla nařízena služební pohotovost. Stejně tak je povinen opatřit si podklady pro případy, ve kterých panovaly důvodné obavy ohledně rizika vzniku některé mimořádné události, ačkoliv taková událost nakonec nenastala. Těmito okolnostmi se žalovaný musí zabývat i v kontextu žalobcových tvrzení, že režim služebních pohotovostí a režim základní doby služby byl nastaven účelově z důvodu zajištění trvalé akceschopnosti a nastavení výkonu služby, jež spočívalo v plnění totožných povinností v rámci výkonu služby a při plnění služební pohotovosti. Teprve poté, co žalovaný všechny potřebné podklady obstará, bude povinen vypořádat se s žalobcovou argumentací, podle níž byl nařizováním služebních pohotovostí s ohledem na jejich plánovitost obcházen účel zákona, a posoudit, zda se tyto činnosti shodovaly s výkonem běžné služby, případně v jakém rozsahu se lišily. Tato zjištění pak vyhodnotí s ohledem na Směrnici č. 2003/88/ES, tedy vyloží, na které konkrétní činnosti se tato směrnice vztahuje a na které nikoliv. Činnosti, které nejsou z působnosti směrnice vyňaty, pak posoudí rovněž ve světle rozsudků SDEU (především Offenbanch am Main) a určí, zda doba služební pohotovosti odpovídá „době odpočinku“, nebo „pracovní době“, a vyvodí z toho pro nárok žalobce patřičné důsledky.

Tyto nedostatky napadeného rozhodnutí soud nemůže nahradit vlastními skutkovými zjištěními a vlastní argumentací. K tomu by bylo třeba rozsáhlého a zásadního doplnění dokazování, což by bylo v rozporu s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žalobci by se nadto vypořádání jeho klíčových námitek poprvé dostalo teprve v řízení před správním soudem, což není přípustné. Soud se proto samotným posouzením charakteru služby vykonávané žalobcem v době vykazované jako služební pohotovost prozatím nemohl zabývat.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., dle nějž má právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů ten účastník, který měl ve věci úspěch. Tím je v nyní projednávané věci žalobce, jehož náklady tvoří zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále odměna advokátky, která jej v řízení zastupovala, za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), tedy za převzetí právního zastoupení, podání žaloby a sepsání repliky. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3 100 Kč (3 x 3 100 = 9 300). Odměnu za podání z 23. 8. 2023 soud žalobci nepřiznal, neboť jde v podstatě jen o doplnění důkazních návrhů, které neobsahuje argumentaci týkající se věci samé. Stejně tak nepřiznal náhradu nákladů za podání ze dne 22. 11. 2023, neboť v něm žalobce neuvedl žádné nové skutečnosti, nýbrž v zásadě zopakoval již dříve vyřčené. Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (3 x 300 = 900). Odměna advokátky včetně náhrady hotových výdajů je zvýšena o částku 2 142 Kč odpovídající DPH 21 % z předchozích částek. Ačkoliv žalobcova zástupkyně není plátkyní DPH, vykonává advokacii jako společnice právnické osoby zřízené podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, která je plátcem DPH, proto jsou náklady řízení zvýšeny o částku odpovídající DPH (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobcovy náklady zastoupení advokátkou tak činí 12 342 Kč a náklady řízení celkem 15 342 Kč, a žalovaný je povinen nahradit je žalobci v přiměřené 30denní lhůtě k rukám jeho zástupkyně (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 7. února 2024

JUDr. PhDr. Štěpán Výborný, Ph. D. ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu