MSPH 17 Co 209/2024-58

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Kotrčové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Daniely Večerkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: firma, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_003⟫ firma S.O.Jméno zainteresované společnosti 1/0, IČO IČO zainteresované společnosti 1/0 ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa zainteresované společnosti 1/0 ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: název, IČO ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa zainteresované společnosti 1/1 ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení částka Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. dubna 2024, č.j. 18 C 161/2023-50

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částka, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne datum domáhala na žalované zaplacení částky částka s příslušenstvím, jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, dle § 36 krizového zákona, která měla dlužnici vzniknout za dobu od datum do datum, v důsledku krizových opatření státu v souvislosti s pandemií podezřelý výraz COVID-19, jimiž byl omezen provoz obchodních center, zakázán prodej na tržištích a omezen provoz a činnost nákupních center s prodejní plochou přesahující 5 000 m2, neboť ta podnikala v oblasti vánočních dekorací, jejich výroby a instalace. Žalobkyně byla jako insolvenční správkyně dlužnice ustanovena do funkce dne datum a nárok na náhradu škody u žalované uplatnila dne datum.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout mimo jiné z důvodu prekluze nároku na náhradu škody, neboť tento nebyl uplatněn v zákonné prekluzivní lhůtě dle § 36 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), obsáhle argumentovala ve prospěch názoru, že žalobkyni resp. dlužnici nemohl vzniknout nárok na náhradu škody dle krizového zákona i kdyby k prekluzi nedošlo.

3. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně žalobu o zaplacení částky částka se zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení zamítl (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši částka, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

4. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že dne datum byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurs, její insolvenční správkyní byla ustanovena žalobkyně. Žalobkyně jako insolvenční správkyně dlužnice uplatnila nárok na náhradu škody u žalované dne datum.

5. Po právní stránce věc posoudil podle § 36 odst. 5 krizového zákona, se závěrem, že nárok na náhradu škody zanikl prekluzí, neboť u žalované nebyl uplatněn v šestiměsíční prekluzivní lhůtě. Žalobkyně sice byla ustanovena do funkce insolvenční správkyně dlužnice až datum, nelze však usuzovat, že by se jednalo o okamžik, který by měl vliv na plynutí subjektivní šestiměsíční prekluzivní lhůty. Je-li požadována náhrada škody vzniklé v období od datum do datum, tak se dlužnice nepochybně o tvrzené škodě mohla a měla dozvědět dříve nežli v době, kdy byla do funkce ustavena její insolvenční správkyně, propad tržeb v daném období musel být dlužnici zřejmý bezprostředně po uplynutí daného škodního období, nejpozději pak k poslednímu dni účetního období, ke kterému se sestavuje řádná účetní závěrka, do které by se propad tržeb nezbytně musel promítnout. Mezi koncem účetního období a okamžikem uplatnění nároku u žalované (datum) muselo s ohledem na dobu, ve které měla tvrzená škoda vzniknout, uplynout více než šest měsíců. To, že se žalobkyně v pozici insolvenční správkyně nemohla dozvědět o vzniku škody před svým ustanovením, je nerozhodné, i když na místě žalobkyně v řízení vystupuje ona, jedná se pouze o procesní vyjádření jejího dispozičního oprávnění k majetkové podstatě dlužnice, přičemž plynutí subjektivní promlčecí lhůty dle § 36 odst. 5 krizového zákona je třeba odvozovat od poměrů dlužnice samotné.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. jejich náhradu přiznal úspěšné žalované a jejich rozsah a výši specifikoval dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

7. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním. Namítala, že soud I. stupně dovodil prekluzi práva na náhradu škody dle § 36 odst. 5 krizového zákona, také hovořil o subjektivní promlčecí a subjektivní prekluzivní lhůtě, a tudíž si neujasnil o jakou lhůtu se jedná. Rovněž namítala, že § 36 odst. 5 krizového zákona váže plynutí šestiměsíční lhůty na skutečnost, kdy se poškozená osoba o škodě dozvěděla, nikoliv k okamžiku, kdy se o škodě dozvědět měla a mohla, přičemž soud I. stupně tyto základní skutečnosti nerozlišoval. Navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

8. Žalovaná při odvolacím jednání navrhla potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., doplnil dokazováním čtením rozvahy dlužnice (založené ve sbírce listin obchodního rejstříku) ke dni datum, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Rozvaha dlužnice včetně výkazu zisku a ztráty byla vypracovaná ke dni datum, sestavena dne datum, za účetní období od datum do datum, dne datum ji podepsal statutární zástupce dlužnice.

11. Soud I. stupně ve věci provedl dostatečné dokazování a věc správně posoudil po právní stránce. S jeho závěrem, že došlo k zániku práva na náhradu škody, že uplatněný nárok je prekludován, se odvolací soud ztotožňuje.

12. Podle ust. § 36 odst. 5 krizového zákona nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.

13. Soud I. stupně si ujasnil, že nárok uplatněný žalobou zanikl prekluzí, což jednoznačně vyplývá z odstavce 8. a 10. odůvodnění. Pokud v odstavci 9. uvedl termín subjektivní promlčecí lhůta, jde o zjevnou chybu, která však nemá vliv na jeho správný závěr o prekluzi. K charakteru lhůty uvedené v § 36 odst. 5 krizového zákona se vyjádřil Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne datum sp. zn. spisová značka, publikovaném pod R 74/2010, v něm vyslovil, že tam uvedená lhůta má charakter lhůty prekluzivní, jejím marným uplynutím dochází ze zákona k zániku nároku, k němuž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti.

14. Soud I. stupně rovněž zcela správně dovodil, že den, kdy byla žalobkyně ustanovena do funkce insolvenční správkyně dlužnice je pro plynutí prekluzivní lhůty dle § 36 odst. 5 krizového zákona zcela bez významu.

15. Z doplnění dokazování před odvolacím soudem jednoznačně vyplynulo, že dlužnice se o tvrzeném ušlém zisku dozvěděla nejpozději dne datum, kdy její statutární orgán podepsal rozvahu, výkaz zisku a ztráty za účetní období od datum do datum, zahrnující dobu od datum do datum, kdy měl dlužnici ujít zisk. Dle § 36 odst. 5 krizového zákona tak měla dlužnice nárok na náhradu škody u příslušného orgánu uplatnit nejpozději do datum, a vzhledem k tomu, že tak neučinila, nárok byl u žalované uplatněn až dne datum, právo na náhradu škody zaniklo.

16. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř., žalobkyni se uplatněnými odvolacími námitka nepodařilo správnost závěrů soudu I. stupně zpochybnit.

17. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána úspěšné žalované podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady žalované v odvolacím řízení tvoří dvě paušální náhrady nezastoupeného účastníka po částka podle § 1 odst. 1, 3, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., za přípravu na jednání a účast u odvolacího jednání.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 7, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o.s.ř.