MSPH 19 Co 209/2024-541

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Freiberta a soudkyň JUDr. Heleny Karetové a Mgr. Alice Žáčkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyň: A) firma., IČO sídlem adresa ⟪LB:lb_002⟫ B) firma číslo sídlem adresa ⟪LB:lb_003⟫ obě zastoupené advokátem právnická osoba sídlem adresa ⟪LB:lb_004⟫ proti ⟪LB:lb_005⟫ žalované: název, IČO sídlem adresa jednající prostřednictvím název sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ o zaplacení 2x 554 218 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyň a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 2024, č. j. 28 C 146/2023-501,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ⟪LB:lb_001⟫ - ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky částka za období od datum do datum mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá; ⟪LB:lb_002⟫ - ve výroku III. co do částky částka spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení potvrzuje; ⟪LB:lb_003⟫ - ve výroku IV. co do částky částka spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení potvrzuje; ⟪LB:lb_004⟫ - ve výroku V. potvrzuje.

II. Žalobkyně A) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku částka, a to 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní B) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalobkyně B) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku částka, a to 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni A) částku částka spolu s 15% ročním úrokem z prodlení od datum do zaplacení (výrok I.)a zaplatit žalobkyni B) částku částka spolu s 15% ročním úrokem z prodlení od datum do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně A) na zaplacení další částky ve výši částka s příslušenstvím, včetně úroku z prodlení z částky částka od datum do datum (výrok III.), a požadavku žalobkyně B) na zaplacení další částky ve výši částka s příslušenstvím, včetně úroku z prodlení z částky částka od datum do datum (výrok IV.), a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že jak ve vztahu mezi žalobkyní A) a žalovanou (výrok V.), tak i ve vztahu mezi žalobkyní B) a žalovanou (výrok VI.) na ni nemá právo žádný z účastníků.

2. Rozhodl tak o žalobě podané dne datum, jíž se obě žalobkyně vůči žalovanému státu domáhaly zaplacení peněžitého zadostiučinění v částce po částka s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od datum do zaplacení), a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v město pod sp. zn. MSPH spisová značka (dále jen „řízení“), jakož i řízení o incidenčních sporech vedených u téhož soudu žalobkyní A) pod sp. zn. spisová značka (dále jen „incidenční spor A“) a žalobkyní B) pod sp. zn. spisová značka (dále jen „incidenční spor B“).

3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že celková délka trvání v případě všech posuzovaných řízení sice byla nepřiměřená, za postačující zadostiučinění je však nutno považovat nepeněžitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva, kterou již žalobkyním poskytla. Připomněla složitost předmětného řízení, danou velkým množstvím věřitelů, sporných pohledávek, jakož i počtem podaných opravných prostředků a námitek, přičemž na celkové délce řízení se svým procesním postupem významně podílely i obě žalobkyně a také ostatní účastníci. Význam předmětu řízení pro žalobkyně je pak snižován faktem, že se domáhaly plnění problematických pohledávek, které nabyly postoupením. Obdobně to platí též pro řízení o obou incidenčních sporech.

4. Soud prvního stupně měl po skutkové stránce za zjištěný především průběh samotných posuzovaných řízení, jak je podrobně popsán pod body číslo (řízení), v bodě 22 (řízení) a bodě číslo (řízení) odůvodnění napadeného rozsudku. Posuzované řízení přitom trvalo ve vztahu k žalobkyni A) od datum a ve vztahu k žalobkyni B) od datum (tj. vždy od přihlášení příslušné pohledávky té které žalobkyně do řízení), v obou případech do datum, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v město ze dne datum ve spojení s usnesením Vrchního soudu v město ze dne datum o schválení reorganizačního plánu dlužníka. řízení pak trval od datum (podání žaloby) do datum (vyhlášení napadeného rozsudku) a řízení od datum do datum. Zjištěno bylo také to, že obě žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnily u žalované dne datum a že žalovaná na tomto základě poskytla žalobkyním toliko nepeněžitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva.

5. Po právní stránce soud prvního stupně postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOdpŠk“), přičemž konstatoval, že tu jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu na straně žalobkyň. Všechna 3 posuzovaná řízení soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřeně dlouhá, neboť řízení trvalo vůči oběma žalobkyním po dobu 8 let, incidenční spor A pak trval po dobu 6 let a 10 měsíců a incidenční spor B po dobu 6 let a 7 měsíců.

6. Pokud jde o řízení, připomněl soud prvního stupně průtah v prvotní fázi řízení (od 25. 3. 2013 do 30. 4. 2015, kdy byla věc předložena dovolacímu soudu k přezkumu rozhodnutí o zamítnutí řízení), jakož i dvojí zrušení rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem pro nepřezkoumatelnost a nerespektování závazného právního názoru; jinak hodnotil soud prvního stupně postup soudů v řízení jako plynulý. Věc se mnohokrát nacházela u odvolacího soudu k rozhodnutí o odvoláních věřitelů do mnoha procesních rozhodnutí, u nadřízeného soudu k rozhodnutí o procesních námitkách podjatosti a návrhu na delegaci vhodnou, ve věci samé rozhodoval odvolací soud i dovolací soud 4x a Ústavní soud 2x. Složitost věci byla vyšší (s ohledem na množství řešených procesních návrhů – o zákazu výkonu hlasovacích práv, přiznání hlasovacích práv, o zproštění řízení správce, dále s ohledem na zpracování dvou znaleckých posudků, odborných vyjádření, jakož i v návaznosti na navrhované řešení úpadku dlužníka formou reorganizace a posuzování poctivosti jeho záměru). Na délce řízení se přímo podílely i obě žalobkyně, a to množstvím podávaných námitek zejména od podání návrhu dlužníka na schválení reorganizačního plánu; opakovaně podávané (a v některých případech obsahově shodné) námitky podjatosti byly shledány nedůvodnými a množství procesních návrhů bylo i ze strany Ústavního soudu výslovně hodnoceno jako obstrukční (srov. usnesení ze dne datum, sp. zn. II. ÚS 1035/2020). Význam předmětu řízení pro žalobkyně hodnotil soud prvního stupně v kontextu skutečnosti, že obě žalobkyně přihlašovaly do řízení své zřejmě „problematické pohledávky“, které právě i s ohledem na tuto skutečnost byly postupovány (žalobkyně A/ uplatňovala pohledávky za dlužníkem postoupené jí společností firma, a. s., žalobkyně B/ pak uplatňovala pohledávky za dlužníkem postoupené jí žalobkyní A/). Míra nejistoty je pak v řízení obecně nižší než v běžném nalézacím řízení. Újma žalobkyň odtud plynoucí je potom nepatrná, a tedy lze za postačující zadostiučinění považovat již samotné konstatování porušení práva.

7. Pokud jde o incidenční spor A, pak jeho trvání rovněž bylo nepřiměřeně dlouhé, přičemž v řízení byly shledány 2 průtahy v období od datum do datum a od datum do datum. Odvolací soud v této věci rozhodoval pouze o usnesení o přerušení řízení, žalobkyně A) se na délce řízení nijak významně nepodílela, avšak věc byla skutkově i právně náročná (s ohledem na množství listina uplatněných námitek, včetně započtení). S ohledem na předmět řízení (určení pravosti a výše pohledávky žalobkyně A/ za dlužníkem ve výši částkaKč) shledal soud prvního stupně standardní význam předmětu řízení pro žalobkyni A). Zde je proto namístě poskytnout zadostiučinění v peněžité formě. Základní částku soud prvního stupně určil ve výši částka (po částka za každý rok řízení, polovina v prvních 2 letech), tuto pak navýšil o 5 % s ohledem na zjištěné průtahy a snížil o 25 % s ohledem na složitost věci na konečných částka.

8. Pokud jde o incidenční spor B, pak jeho trvání bylo rovněž nepřiměřeně dlouhé, přičemž v řízení byl shledán 1 průtah v období od datum do datum. Odvolací soud v této věci rozhodoval jednak o usnesení o přerušení řízení a jednak též ve věci samé, žalobkyně B) se na délce řízení nijak významně nepodílela, avšak věc byla skutkově i právně náročná (s ohledem na množství listin a uplatněných námitek). S ohledem na předmět řízení (určení pravosti a výše pohledávky žalobkyně B/ za dlužníkem ve výši částka Kč) shledal soud prvního stupně standardní význam předmětu řízení pro žalobkyni B). Také zde je proto namístě poskytnout zadostiučinění v peněžité formě. Základní částku soud prvního stupně určil ve výši částka, tuto pak navýšil o 5 % s ohledem na zjištěné průtahy a snížil o 10 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána, a o 25 % s ohledem na složitost věci na konečných částka.

9. Z obou přiznaných částek soud prvního stupně přiznal žalobkyním též úrok z prodlení od datum, a to v návaznosti na závěr o uplatnění nároku ke dni datum a zákonnou 6měsíční lhůtu k plnění podle ustanovení § 15 odst. 2 ZOdpŠk.

10. V rozsahu popsaném výše pod body 7 až 9 proto soud prvního stupně podané žalobě vyhověl, ve zbytku pak nároky žalobkyň jako nedůvodné zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal právo na náhradu žádnému z účastníků, neboť obě žalobkyně uplatňovaly vůči žalované 2 dílčí nároky, z nichž byly (co do základu, přičemž výše přiznaného plnění byla závislá na úvaze soudu) úspěšné vždy jen s jedním z nich.

12. Proti tomuto rozsudku brojí podaným odvoláním obě žalobkyně i žalovaná.

13. Žalobkyně svým odvoláním brojily proti zamítavým meritorním výrokům III. (v rozsahu částky částka s příslušenstvím) a IV. (v rozsahu částky částka s příslušenstvím), jakož i proti akcesorickým nákladovým výrokům V. a VI. Obě žalobkyně ve vztahu k incidenčním sporům uvedly, že ničeho nenamítají vůči zjištěné délce jejich trvání, včetně zjištěných průtahů, jakož ani vůči procentním modifikacím základní částky, nesouhlasí nicméně s použitím základní roční sazby částka za rok řízení, vycházející ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne datum, spisová značka (dále jen „Stanovisko NS“). S ohledem na inflaci 63 % od roku 2011 do roku 2023 považují toto Stanovisko NS již za zastaralé. Obdobně na tuto skutečnost reagoval kupř. zákonodárce při novelizaci podezřelý výraz zákoníku (snížení hranice škody nikoli nepatrné z částka na částka). I zde by proto mělo dojít k navýšení základní sazby, a to na částka za rok řízení, tedy každé ze žalobkyň by měl být přiznán celkově dvojnásobek částky určené soudem prvního stupně. Pokud jde o řízení, pak žalobkyně namítaly, že závěr soudu prvního stupně o dostatečnosti samotného konstatování porušení práva není správný. Připomněly, že v období do přezkumného jednání konaného dne datum se na jakýchkoli průtazích nijak nepodílely; toto přezkumné jednání přitom bylo nezbytným předpokladem pro to, aby vůbec mohla být zahájena následná řízení o incidenčních sporech. Pokud proto bylo žalobkyním přiznáno peněžité zadostiučinění za oba incidenční spory, pak by jim mělo náležet zadostiučinění v téže formě i za předcházející průběh samotného řízení (v případě obou žalobkyň jde o 5 let a 1 měsíc). Na nepatrný význam pak nelze usuzovat ani z toho, že předmětné pohledávky byly sporné. V případě žalobkyň se nadto jednalo o věc zásadního charakteru, neboť šlo o pohledávky v řádu stovek milionů Kč, jež nebylo možno po zahájení řízení uplatňovat žádným jiným způsobem. Žalobkyně A) také uvedla, že její bývalý předseda představenstva jméno FO se konce řízení nedožil. Za tuto úvodní fázi řízení je proto třeba každé ze žalobkyň přiznat zadostiučinění v částce částka. Pokud jde o náklady řízení, považují žalobkyně uplatňovanou újmu v souhrnu za jeden nárok, přičemž nesouhlasí s jeho umělým rozdělováním, jež pak má ve svém důsledku za cíl odepření náhrady nákladů řízení, jež by jim jinak náležela. Žalobkyně proto navrhly změnu napadeného rozsudku v zamítavých výrocích tak, že žalobkyni A) bude přiznáno ještě částka s příslušenstvím a žalobkyni B) ještě částka s příslušenstvím a bude jim přiznána též náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

14. Žalovaná se k tomuto odvolání vyjádřila tak, že adekvátním zadostiučiněním by i v případě incidenčních sporů bylo již samotné (dříve poskytnuté) konstatování porušení práva. Nedůvodnou pak shledala žalovaná též námitku vycházející z inflace měny, jež byla opakovaně odmítnuta i Ústavním soudem, naposledy v nálezu (správně „usnesení“ – pozn. odvolacího soudu) ze dne datum, spisová značka. Pokud jde o řízení, upozornila žalovaná na jeho specifika (nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, nýbrž k uspořádání majetkových poměrů dlužníka v úpadku), čímž je dán i jeho význam pro žalobkyně coby přihlášené věřitele. Dále žalovaná upozornila na postavení žalobkyň coby postupníků, kteří nabyli předmětné pohledávky jako zjevně problematické, s vědomím obtíží spojených s vedením soudního řízení, což význam předmětu řízení objektivně snižuje. Žalovaná dále připomněla, že usnesení o schválení reorganizačního plánu nabylo právní moci již ke dni datum. Věc byla po skutkové i právní stránce složitá (včetně řady incidenčních sporů a souvisejícího podezřelý výraz řízení), na čemž se podílely také samotné žalobkyně (žádostmi o odročení jednání, opakovanými a nedůvodnými námitkami podjatosti, přičemž jejich procesní obstrukce byly předmětem stížnosti dalších věřitelů). Pokud jde o incidenční spory, má žalovaná za to, že i zde šlo o věci složité po skutkové i právní stránce (včetně mezinárodního prvku), žalobkyně se na délce řízení podílely a význam obou těchto řízení je nutno hodnotit s ohledem na zjištěné okolnosti jako snížený. Nárok na další satisfakci proto žalovaná neshledává důvodným.

15. Žalovaná pak svým vlastním odvoláním brojila proti výroku II. napadeného rozsudku, a to pouze co do počátku běhu úroku z prodlení. Žalobkyně B) totiž svůj nárok uplatnila nikoli datum, nýbrž až datum, úrok z prodlení jí proto náleží teprve od datum a nikoli již od datum. Navrhla proto odpovídající změnu dotčeného výroku.

16. Po zjištění, že obě odvolání jsou přípustná (§ 202 o. s. ř. a contrario), byla podána osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není opodstatněné, odvolání žalované naproti tomu důvodné je.

17. Odvolací soud nejprve ke skutkové stránce věci uvádí, že soud prvního stupně svá skutková zjištění čerpal z řádně provedeného dokazování a jím zjištěný skutkový stav je způsobilým podkladem pro rozhodnutí o věci samé, s výjimkou dále popsaného závěru o uplatnění nároku vůči žalované ze strany žalobkyně B); ostatně ani samy odvolatelky v podaných odvoláních proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (pouze s výše uvedenou výjimkou) nebrojí, žádají toliko odlišné právní posouzení jinak správně zjištěných okolností. Také odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (co do průběhu řízení a incidenčních sporů A a B, jakož i co do uplatnění nároku u žalované ze strany žalobkyně A/) vychází a na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí (shrnuté též výše pod bodem 4) v tomto směru pro stručnost odkazuje.

18. Ve vztahu k uplatnění nároku žalobkyně B) u žalované pak je třeba uvést, že z nesporných tvrzení obsažených jednak v žalobě a jednak ve vyjádření žalované (ze dne datum) skutečně plyne datum uplatnění tohoto nároku ke dni datum.

19. Dále pak odvolací soud k právní stránce věci předesílá, že posouzení věci ze strany soudu prvního stupně je rovněž v zásadě správné, soud prvního stupně věc správně posoudil podle příslušných ustanovení ZOdpŠk a dospěl rovněž k odpovídajícímu závěru o tom, že základ nároku žalobkyně na požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dán (je tu zjištěn jak nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 ZOdpŠk, tak i újma na straně žalobce a příčinná souvislosti mezi obojím) a že bylo namístě poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva (§ 31a odst. 2 ZOdpŠk) za délku trvání řízení a v peněžité formě poskytnutím přiznaných finančních částek za délku trvání obou incidenčních sporů.

20. K odvolacím námitkám pak je třeba uvést následující:

21. Pokud jde o výši použité základní sazby za jeden rok posuzovaného řízení, pak soud prvního stupně správně vyšel z rozmezí částka až částka, jak bylo definováno výše citovaným Stanoviskem NS. Jakkoli lze přisvědčit žalobkyním v tom směru, že s ohledem na běh času a nastalou inflaci již předmětné částky nepředstavují tutéž hodnotu jako v době vydání Stanoviska NS, je stále třeba vycházet z toho zásadního kritéria, kterým je přiměřenost přiznaného zadostiučinění. Pokud satisfakce vycházející i v současné situaci z těchto částek zajišťuje odpovídající míru zadostiučinění, pak tomuto postupu nelze ničeho vytknout (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, či nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 1303/21). K takovému závěru dospívá i odvolací soud v této věci, kdy soudem prvního stupně určené a přiznané peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trvání incidenčních sporů A a B ve vztahu ke zjištěné újmě obou žalobkyň stále obstojí jako přiměřené ve vztahu ke všem zjištěným okolnostem dané věci.

22. Dále potom v souvislosti s řízení žalobkyně namítaly, že podstatné průtahy toto řízení zatěžovaly zejména právě v době před přezkumným jednáním, kdy se žalobkyně na trvání řízení žádným způsobem nepodílely. Tato argumentace však neobstojí, neboť předmětem odškodnění tu nejsou jednotlivé průtahy či nepřiměřené trvání některé fáze posuzovaného řízení, nýbrž jeho celková délka. Ze Stanoviska NS plyne, že není rozhodující, je-li v řízení zjištěn průtah, pokud celková délka takového řízení i přesto je stále ještě přiměřená; je pak namístě i ten závěr, že i v nepřiměřeně dlouhém řízení je třeba posuzovat dobu jeho trvání jako celek a nikoli pouze některé jeho fáze, jak to zde činí žalobkyně. Nelze proto izolovat pouze část řízení předcházející přezkumnému jednání a opomenout fáze následující, kdy postup soudů byl plynulý a ve své podstatě rychlý, a to přesto že byl ztížen množstvím procesních návrhů a námitek (vesměs nedůvodných) uplatňovaných zejména také žalobkyněmi. Množství návrhů, které byly řešeny na více stupních soudní soustavy, bylo v této věci skutečně enormní, i věc sama pak byla řešena mimo soudu odvolacího a dovolacího též v řízení před Ústavním soudem. V tomto kontextu je pak závěr o nepřiměřenosti délky řízení možno učinit právě jen s ohledem na to, že v něm byly zjištěny určité prodlevy při rozhodování, jakož i dvojí zrušení meritorního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost (a podruhé rovněž pro nerespektování závazného právního názoru), přičemž nelze odhlížet ani od dalšího průběhu řízení, v jehož dalších fázích obě žalobkyně volily zjevně obstrukční přístup a jeho řádnému průběhu tím naopak bránily a řízení aktivně prodlužovaly. Význam předmětného řízení pro žalobkyně pak nelze odvozovat od (byť značné) výše přihlášených pohledávek (zejména pokud v řízení nelze obvykle očekávat jejich plné uspokojení). Naopak pro podstatně snížený význam předmětu řízení svědčí skutečnost, že v obou případech jde o pohledávky postoupené, a to již v době probíhajícího řízení. řízení byl totiž podán již dne datum, teprve dne datum pak byly na žalobkyni A) postoupeny pohledávky původní věřitelky firma, a. s., jež žalobkyně A) následně přihlásila v řízení dne datum. Žalobkyně B) pak dne datum v řízení přihlásila pohledávky, jež nabyla postoupením od žalobkyně A) dne datum. Obě žalobkyně tedy do dané věci vstoupily dobrovolně jako postupníci, kteří nabyli předmětné pohledávky již v době probíhajícího řízení, a tedy s plným vědomím, že jejich uspokojení bude pouze částečné a vyžádá si určitou (zjevně nikoli krátkou) dobu. Od okamžiku popření jejich pohledávek pak samotné řízení svůj význam pro žalobkyně dále ztrácí, neboť k těmto pohledávkám se nepřihlíží (v tomto období nadto probíhala řízení o incidenčních sporech, za něž bylo žalobkyním zadostiučinění v peněžité formě přiznáno). V tomto ohledu nehraje žádnou roli, že člen orgánu právnické osoby se konce řízení nedožil (což je tu nadto novým tvrzením), neboť zde nejde o jeho vlastní újmu, nýbrž o újmu právnické osoby samotné. S ohledem na všechny tyto skutečnosti tedy závěr soudu prvního stupně v tom směru, že újma způsobená žalobkyním nepřiměřenou délkou trvání řízení v jeho celku (a to od přihlášení pohledávek až do právní moci usnesení o vzetí na vědomí splnění reorganizačního plánu dne datum) je pouze nepatrná, obstojí; aprobovat pak lze i závěr o dostatečnosti již poskytnuté nepeněžité satisfakce za tuto újmu.

23. Neobstojí toliko žalovanou zpochybněný závěr soudu prvního stupně v tom směru, že žalovaná se dostala do prodlení s plněním vůči žalobkyni B) již datum, neboť zákonná 6měsíční lhůty podle ustanovení § 15 odst. 1 ZOdpŠk vskutku uplynula až ke dni datum (nárok byl uplatněn datum); prodlení žalované (§ 1968 o. z.) proto nastalo až od následujícího dne datum, tedy až od tohoto dne je žalovaná povinna platit žalobkyni B) také úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) v jinak správně určené výši (podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

24. Ve vztahu k žalobkyni A) je pak třeba konstatovat i to, že správným je také rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť přes subjektivní vnímání žalobkyně tu jde vskutku o 2 dílčí samostatné nároky, z nichž byla žalobkyně s jedním úspěšná (co do základu, přičemž výše přiznané peněžité částky byla závislá na úvaze soudu), s druhým však nikoli (nárok odvozovaný z řízení byl shledán zcela nedůvodným, neboť nepeněžité zadostiučinění již bylo žalobkyním dříve poskytnuto dobrovolně a toto bylo shledáno dostatečným). Oba nároky na satisfakci za nemajetkovou újmu jsou co do tarifní hodnoty shodné, a tedy je správný závěr soudu prvního stupně o srovnatelné míře procesního (ne)úspěchu žalobkyně A) i žalované.

25. Napadený rozsudek soudu prvního stupně je tedy v zamítavých meritorních výrocích III. a IV. věcně správný, a jako takový byl v napadeném rozsahu odvolacím soudem podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzen; ve výroku II. byl změněn (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) pouze co do části úroku z prodlení (za dobu od 14. do datum) tak, že žaloba byla v tomto rozsahu zamítnuta. Ve vztahu mezi žalobkyní A) a žalovanou byl pak jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.) potvrzen rovněž výrok V. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.

26. Ve vztahu k žalobkyni A) bylo následně s ohledem na potvrzení napadeného rozsudku rozhodováno pouze o náhradě nákladů odvolacího řízení, a to podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalobkyně A) zcela procesně neúspěšná, je proto povinna žalované nahradit její náklady v rozsahu paušální částky částka pro nezastoupeného účastníka podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 zjištěné úkony (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu a příprava k tomuto jednání). Z celkové částky částka připadá na žalobkyni A) jedna polovina, neboť všechny tyto úkony byly činěny společně vůči oběma žalobkyním. Výslednou částku částka je pak žalobkyně povinna zaplatit žalované ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), přičemž stanovení delší pariční lhůty je odůvodněno zásadou rovnosti účastníků s tím, že v opačném případě (uložení povinnosti k plnění žalovanému státu) by byla rovněž uplatněna takto prodloužena pariční lhůta (s ohledem na administrativně-technické požadavky pro poskytnutí plnění ze státního rozpočtu).

27. Ve vztahu k žalobkyni B) je naproti tomu třeba s ohledem na (byť pouze dílčí) změnu napadeného rozsudku rozhodnout znovu o náhradě nákladů celého dosavadního řízení (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k odlišné situaci v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím zde odvolací soud přistoupil k rozdělení náhrady podle těchto fází.

28. Ve fázi řízení před soudem prvního stupně byly předmětem řízení dva dílčí samostatné nároky, z nichž žalobkyně B) byla co do základu úspěšná s jedním z nich, s druhým byla naopak neúspěšná, shodně jako žalobkyně A) (srov. výše pod bodem 22); v této fázi řízení proto nemá právo na náhradu nákladů řízení žádná z účastnic (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

29. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně B) neúspěšná zcela, naopak žalovaná byla se svým odvoláním úspěšná; v této fázi řízení proto náleží právo na náhradu žalované (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). I zde jsou náklady řízení žalované tvořeny paušální částkou částka pro nezastoupeného účastníka podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za 3 úkony popsané již výše (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu a příprava k tomuto jednání) a nadto i za podané odvolání. Kromě poloviny z náhrady částka za prvně uvedené 3 úkony tak je žalobkyně B) povinna zaplatit žalované ještě další náhradu částka za posledně zmíněný úkon, celkem tedy částka. I zde je pariční lhůta stanovena v trvání 15 dnů, a to ze shodných důvodů (srov. výše pod bodem 24).

Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání, a to ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).