MSPH 3 A 51/2023-73

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudkyň Mgr. Ivety Postulkové a JUDr. Petry Kamínkové ve věci žalobkyně: ČD Cargo, a.s., IČ: 28196678 sídlem Jankovcova 1569/2c, 170 00 Praha 7 zastoupena advokátem Mgr. Miloslavem Strnadem sídlem Jugoslávská 620/29, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem tř. Kpt. Jaroše 1926/7, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 13. 2. 2023 č. j. UPDI-0508/23/KP, takto:

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž předseda Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „předseda ÚPDI“) potvrdil rozhodnutí Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále též „ÚPDI“) ze dne 13. 1. 2023 č. j. UPDI-0184/23/PP2 (dále též „rozhodnutí ÚPDI“). Tímto rozhodnutím ÚPDI uznal žalobkyni vinnou čtyřmi přestupky podle § 51 odst. 6 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZoD“), za které jí podle § 51 odst. 10 písm. d) ZoD ve spojení s § 41 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, uložil úhrnnou pokutu ve výši 20 000 Kč, a kterých se dopustila tím, že:

a) jiné dráze, slouží-li vlečka nebo její část jako spojení dvou nebo více drah rozdílných vlastníků,

b) zařízení služeb, napojuje-li vlečka nebo její část, přímo nebo prostřednictvím jiné vlečky, celostátní nebo regionální dráhu k zařízení služeb, nebo

Podle § 22a odst. 3 ZoD provozovatel veřejně nepřístupné vlečky umožní dopravci nediskriminačním způsobem za cenu sjednanou podle cenových předpisů užít tuto vlečku nebo její část za účelem přístupu k

c) jinému zařízení nebo manipulačnímu místu, jehož vlastník nebo provozovatel je odlišný od vlastníka nebo provozovatele vlečky.

Podle § 2 odst. 9 ZoD zařízením služeb se rozumí železniční stanice, zastávka, odstavné koleje, čerpací stanice a jiná technická zařízení, která jsou jejich provozovatelem zvláště určena k poskytování služeb bezprostředně souvisejících s provozováním drážní dopravy na dráze celostátní nebo regionální anebo na veřejně přístupné vlečce.

Podle § 22a odst. 5 věta druhá ZoD je-li provozovatel veřejně nepřístupné vlečky povinen umožnit její užití způsobem podle odstavce 3, sdělí tuto skutečnost Úřadu do 10 pracovních dnů ode dne, kdy nastala.

Podle § 51 odst. 6 písm. b) ZoD právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako provozovatel vlečky dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 22a odst. 5 nesplní oznamovací povinnost vůči Úřadu.

Podle odst. 12 preambule Směrnice vzhledem k tomu, že soukromé železniční přípojky a vlečky, jako jsou vlečky a tratě v soukromých průmyslových zařízeních, nejsou součástí železniční infrastruktury vymezené v této směrnici, na provozovatele těchto infrastruktur by se neměly vztahovat povinnosti, které provozovatelům infrastruktury ukládá tato směrnice. Je však třeba zaručit nediskriminační přístup k železničním přípojkám a vlečkám, bez ohledu na jejich vlastnictví, jsou-li potřebné k získání přístupu k zařízením služeb, která mají zásadní význam pro poskytování dopravních služeb a slouží nebo mohou sloužit více než jednomu koncovému uživateli.

Podle Čl. 2 odst. 3 písm. d) Směrnice členské státy mohou vyjmout z použití článků 7, 8, a 13 a kapitoly IV: železniční infrastrukturu v soukromém vlastnictví sloužící výhradně k využití jejím vlastníkem pro vlastní nákladní dopravu.

Podle Čl. 3 odst. 11 Směrnice pro účely této směrnice se rozumí „zařízením služeb“ zařízení včetně pozemku, budovy a vybavení, které bylo zřízeno, jako celek nebo zčásti, aby umožnilo poskytování jedné nebo více služeb uvedených v příloze II bodech 2 až 4.

Podle Čl. 13 odst. 2 Směrnice provozovatelé zařízení služeb poskytnou nediskriminačním způsobem všem železničním podnikům přístup k zařízením uvedeným v příloze II bodu 2, včetně přístupu po železnici, a ke službám poskytovaným v těchto zařízeních.

Lze konstatovat, že podstatou sporu je, zda vlečky (Terminal Brno, Pila Paskov, Vlečka ŽDB DRÁTOVNA a Bohumín terminál) spadají pod definici § 22a odst. 3 ZoD a vztahuje se na ně či nevztahuje oznamovací povinnost podle § 22a odst. 5 ZoD.

Úvodem vypořádání žalobní argumentace soud uvádí, že žaloba se v převážné míře shoduje s rozkladem žalobkyně, přičemž rozkladovými námitkami žalobkyně se zabýval předseda ÚPDI v napadeném rozhodnutí. Soud v této souvislosti konstatuje, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto soud může v případech shody i odkazovat na odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007 č. j. 8 Afs 75/2005-130, či ze dne 29. 5. 2013 č. j. 2 Afs 37/2012-47). Soud předesílá, že se ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí, na jeho odůvodnění v podrobnostech odkazuje.

Ustanovení ZoD, která dopadají na případ žalobkyně, byla do zákona včleněna novelou, která transponovala Směrnici. Vnitrostátní právní úprava tak musí být v daném ohledu vykládána eurokonformně a s předpokladem, že úmyslem zákonodárce bylo dosáhnout plného souladu s unijní normou. Eurokonformní výklad může být obecně i v neprospěch jednotlivce a může vést též k uložení povinnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2014 č. j. 4 As 111/2014-27).

K pojmu vlečka lze uvést, že je kategorií železniční dráhy, která slouží vlastní potřebě provozovatele či jiného podnikatele a je zaústěná do celostátní nebo regionální dráhy, nebo jiné vlečky [viz shora § 3 odst. 1 písm. d) ZoD].

Provozovatel veřejně nepřístupné vlečky musí oznámit svou povinnost umožnit užití takové vlečky způsobem podle § 22a odst. 3 ZoD. Podle tohoto ustanovení umožní provozovatel užití vlečky dopravci za účelem přístupu k: a) jiné dráze, slouží-li vlečka nebo její část jako spojení dvou nebo více drah rozdílných vlastníků, b) zařízení služeb, napojuje-li vlečka nebo její část, přímo nebo prostřednictvím jiné vlečky, celostátní nebo regionální dráhu k zařízení služeb, nebo c) jinému zařízení nebo manipulačnímu místu, jehož vlastník nebo provozovatel je odlišný od vlastníka nebo provozovatele vlečky. Oznamovací povinnost provozovatele se tedy odvíjí od povahy a funkce veřejně nepřístupné vlečky.

V daném případě dospěly správní orgány k závěru, že oznamovací povinnost u vlečky Terminal Brno byla dána, neboť se jedná o vlečku podle § 22a odst. 3 písm. b) ZoD, která napojuje celostátní dráhu k zařízení služeb. U vleček Pila Paskov a Vlečka ŽDB DRÁTOVNA byla oznamovací povinnost dána, jelikož se jednalo o vlečky podle § 22a odst. 3 písm. c) ZoD, které zajišťují přístup k manipulačním místům, jejichž provozovatel je odlišný od provozovatele vlečky. Oznamovací povinnost u vlečky Bohumín terminál pak byla dána, neboť jde o vlečku podle § 22a odst. 3 písm. b), c) ZoD, která napojuje celostátní dráhu k zařízení služeb, a zajišťuje přístup k manipulačním místům, jejichž provozovatel je odlišný od provozovatele vlečky.

V prvním žalobním bodu žalobkyně namítá, že žádná z vleček není veřejně nepřístupnou vlečkou s umožněním přístupu podle § 22a odst. 3, resp. odst. 3 písm. c) ZoD. Předně soud k vypořádání argumentace prvního žalobního bodu uvádí, že v případě vlečky Terminal Brno nejsou námitky ohledně nenaplnění podmínek § 22a odst. 3 písm. c) ZoD relevantní, neboť správní orgány dotčenou vlečku neoznačily podle předmětného ustanovení, nýbrž za vlečku podle § 22a odst. 3 písm. b) ZoD, tedy za vlečku napojující celostátní dráhu k zařízení služeb upravenou pod jiným písmenem dotčeného ustanovení. Předseda ÚPDI v reakci na rozkladové námitky, které se svým obsahem shodují s námitkami žalobními, v napadeném rozhodnutí na str. 5-7 podrobně vysvětlil, proč na dané vlečky dopadá § 22a odst. 3 písm. c) ZoD. Nejprve na str. 5-6 napadeného rozhodnutí popsal vlastnické poměry na předmětných vlečkách, které žalobkyně nesporuje, soud proto na tento popis předsedy ÚPDI v podrobnostech odkazuje. V řízení bylo zjištěno, že provozovatelkou vlečky Terminal Brno je žalobkyně, jejím vlastníkem je jiný subjekt. Tuto skutečnost žalobkyně nesporuje. Nesporuje ani, že označená vlečka „zajišťuje připojení nákladního terminálu k mezinárodním železničním koridorům pro nákladní dopravu, uvedeným v příloze nařízení (EU) č. 913/2010“. Provozovatelkou vleček Pila Paskov a Vlečka ŽDB DRÁTOVNA je žalobkyně, jejich vlastníkem a vlastníkem manipulačních míst jsou jiné subjekty, což žalobkyně též nesporuje. Provozovatelka vleček je odlišná od vlastníků a provozovatelů manipulačních míst. Vlastníkem manipulačních míst na vlečce Bohumín terminál je žalobkyně, která vlastní a provozuje označenou vlečku, provozovatelem manipulačních míst je jiný subjekt, což žalobkyně také nesporuje. Z uvedeného je zřejmé, že vlastníci manipulační míst jsou odlišní od provozovatele vlečky, jímž je ve všech čtyřech případech žalobkyně. Uvedené žalobkyně nikterak nesporuje, namítá pouze, že vlečky a zařízení mají jediného vlastníka, jemuž výhradně slouží k využití, a není přitom rozhodné, kdo je provozovatelem vleček. S tímto žalobním tvrzením soud nesouhlasí.

Podle § 22a odst. 3 písm. c) ZoD je provozovatel veřejně nepřístupné vlečky povinen umožnit přístup dopravci k manipulačnímu místu, jehož vlastník nebo provozovatel je odlišný od vlastníka nebo provozovatele vlečky. Ustanovení § 22a odst. 3 písm. c) ZoD tedy dopadá na všechny vlečky ve vlastnictví nebo provozování jiného subjektu než provozovatele nebo vlastníka manipulačního místa. Tedy, pod kategorii vleček definovanou pod písm. c) spadají vlečky, jejichž provozovatel je odlišný od provozovatele nebo vlastníka manipulačního zařízení. Určení osoby provozovatele vlečky je proto pro posouzení naplnění podmínek dotčeného ustanovení rozhodné.

Ucelený výklad ustanovení § 22a odst. 3 písm. c) ZoD poskytl předseda ÚPDI na str. 6-7 napadeného rozhodnutí, v němž uvedl: „Ustanovení § 22a odst. 3 písm. c) zákona o dráhách je zde třeba vykládat s ohledem na jeho účel, spočívající v ochraně vlastníka i provozovatele manipulačního místa před znemožněním přístupu ze strany vlastníka či provozovatele vlečky. Účelem tohoto ustanovení je zajistit přístup k manipulačnímu místu v případě, kdy k němu lze zabezpečit přístup pouze prostřednictvím veřejně nepřístupné vlečky. Cílem tak je mimo jiné zaručit, aby provozovatel vlečky nebránil vlastníkovi nebo třetím osobám v přístupu k manipulačnímu místu, a to v rozporu s přáním jeho vlastníka nebo provozovatele. V opačném případě by se zmíněný vlastník nebo provozovatel zařízení stal de facto rukojmím provozovatele vlečky a záviselo by výhradně na libovůli provozovatele vlečky, zda umožní přístup k manipulačnímu místu. Netřeba zdůrazňovat, že případná třetí osoba požadující přístup k manipulačnímu místu musí mít zároveň souhlas jeho provozovatele. Zatímco o přístupu na vlečku rozhoduje provozovatel dráhy, přístup k manipulačnímu místu je naopak podmíněn souhlasem jeho provozovatele. Pokud by tedy se souhlasem provozovatele manipulačního místa bylo třeba zajistit obsluhu manipulačního místa jiným dopravcem, než který má smlouvu s provozovatelem dráhy, bylo by k tomu třeba uzavřít další smlouvu s provozovatelem dráhy. Aby nemohlo dojít k odepření přístupu, je třeba zajistit ochranu dopravce prostřednictvím § 22a odst. 3 zákona o dráhách, neboť provozovatel manipulačního místa je odlišný od provozovatele vlečky ve smyslu § 22a odst. 3 písm. c) zákona o dráhách. Proto je třeba se zabývat tím, zda jsou jednotliví vlastníci a provozovatelé odlišní. Ve vztahu k ustanovení § 22a odst. 3 písm. c) zákona o dráhách rozkladový orgán dále odkazuje na absenci čárky před spojkou,nebo’, která svědčí o využití spojky,nebo’ ve významu slučovacím. Pomocí spojky,nebo’ ve slučovacím významu vyjadřujeme volbu mezi dvěma eventualitami. Podstatné je, že eventuality jsou libovolně zaměnitelné a je lhostejno, která z nich bude platit, které dáme přednost (v konečném důsledku mohou nastat i obě).1 Požadavek zákonodárce dle § 22a odst. 3 písm. c) zákona o dráhách se tak vztahuje na všechny eventuální situace, kdy je provozovatel vlečky odlišný od vlastníka nebo provozovatele manipulačního místa. V takovém případě nehraje roli, že vlastník nebo provozovatel manipulačního místa je zároveň vlastníkem vlečky. Zákonná podmínka zde byla naplněna již onou odlišností provozovatele vlečky od vlastníka nebo provozovatele manipulačního místa.“ Soud se s tímto výkladem předsedy ÚPDI ztotožňuje, přičemž nepovažuje za potřebné jej dále doplňovat, jelikož žalobkyně nevznáší konkrétní námitky způsobilé vyvrátit citované závěry, pouze rekapituluje argumentaci uplatněnou v rozkladu, s níž se podle soudu předseda ÚPDI vypořádal v napadeném rozhodnutí.

Soud dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že v souzené věci byly naplněny podmínky § 22a odst. 3 písm. c) ZoD, když vlastníci manipulační míst jsou rozdílní od provozovatele vlečky (v případě vleček Pila Paskov a Vlečka ŽDB DRÁTOVNA), resp. provozovatel manipulačního místa je odlišný od vlastníka vlečky (v případě vlečky Bohumín Terminál), a vlastník vlečky je odlišný od provozovatele vlečky (v případě vlečky Terminal Brno). Soud se se závěry správních orgánů v této otázce ztotožnil, neshledal účelným tyto závěry v úplnosti opakovat, v podrobnostech proto odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí.

Tvrzením žalobkyně, že žádná z vleček není veřejně nepřístupnou vlečkou s umožněním přístupu podle § 22a odst. 3 písm. c) ZoD, neboť vlečky mají ve smyslu čl. 2 odst. 3 písm. d) Směrnice jediného vlastníka koncového zařízení i nezbytné infrastruktury, která slouží k využití pouze tomuto vlastníkovi, a že všechny vlečky jsou ryze soukromé a nejsou součástí železniční infrastruktury ve smyslu Směrnice, se předseda ÚPDI zabýval v části týkající se vypořádání rozkladových námitek na straně 7-8 napadeného rozhodnutí. Předně předseda ÚPDI konstatoval, že ÚPDI neuváděl, že některá z předmětných vleček je součástí železniční infrastruktury ve smyslu Směrnice, žalobní argumentace v této části tak nemůže být důvodná. K jednotlivým vlečkám pak uvedl, že „souhlasí, že vlečky Pila Paskov a ŽDB DRÁTOVNA splňují podmínku uvedenou v článku 2 odst. 3 písm. d) pro vyloučení z působnosti článků 7, 8 a 13 a kapitoly IV. směrnice 2012/34/EU. Přestože vlečky jsou v soukromém vlastnictví, umožnění přístupu se zde řídí národní úpravou, tedy § 22a odst. 3 písm. c) zákona o dráhách. Rozkladový orgán navíc není přesvědčen, že by vlastnictví vlečky Bohumín terminál bylo vyloženě soukromé. Tuto vlečku vlastní obviněná, kterou vlastní společnost České dráhy, a. s., jež je ve 100% vlastnictví státu. To však pro toto řízení není podstatné, takže se tím Úřad více nezabýval. Naopak u vleček Terminál Bohumín i Terminál Brno koncové zařízení neslouží výhradně k využití jejím vlastníkem pro vlastní nákladní dopravu pro vlastní nákladní dopravu jejich vlastníka, protože slouží pro přístup k zařízení služeb a pro překládku mezi silniční a železniční dopravou, pro dočasné uskladnění zboží a pro odstavení drážních vozidel. Přepravované zboží není určeno pro jejich vlastníka. Vlečka v areálu Terminál Bohumín neslouží ani výhradně k využití jejím vlastníkem.“ Žalovaný dostatečně vysvětlil, proč daná argumentace žalobkyně není důvodná, přičemž soud s vypořádáním žalovaného souhlasí. Žalobkyně v podané žalobě netvrdí žádné skutečnosti, jimiž by vyvracela shora citované závěry předsedy ÚPDI.

Žalobkyně dále poukazuje na to, že důvody, pro které dané vlečky nespadají pod § 22a odst. 3 zákona o dráhách, vysvětlila již ve svých námitkách proti kontrolním zjištěním. K této argumentaci soud uvádí, že za žalobní bod nelze považovat odkaz žalobkyně na obsah jiného podání v rámci správního řízení. Tam, kde takto formulovaný „žalobní bod“ soud přezkoumá, zatíží řízení vadou, která má vliv na zákonnost jeho rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009 č. j. 8 As 53/2008-93. Není totiž úkolem soudu v takových listinách dohledávat, co by mohlo být součástí žalobní argumentace, soud by se tím stavěl do pozice obhájce dané strany. Je potřeba, aby žalobkyně své námitky řádně vymezila, nikoliv tuto povinnost delegovala na soud formou obecného odkazu na obsah jiných podání. Žalobkyně k vlečce Terminal Brno uvedla, že není veřejným překladištěm, je soukromá, slouží žalobkyni a akcionářům. K této vlečce blíže viz druhý žalobní bod níže. K vlečce Pila Paskov uvedla, že je soukromou vlečkou, která slouží výhradně potřebám svého vlastníka společnosti Mayr-Melnhof Holz Paskov s.r.o., a nic na tom nemění ani skutečnost, že vlečka je obsluhována žalobkyní formou outsourcingu. K vlečce Vlečka ŽDB DRÁTOVNA obdobně uvedla, že je soukromou vlečkou, která slouží výhradně potřebám svého vlastníka společnosti ŽDB DRÁTOVNA, a.s., na tom nic nemění ani skutečnost, že vlečka je obsluhována žalobkyní formou outsourcingu. Tyto námitky však nikterak nevyvracejí závěry žalovaného. Žalobkyně pouze opakuje vlastnické poměry k vlečce, z nichž vycházely i správní orgány, přičemž namítá, že není rozhodné, kdo je provozovatelem vleček. Jak ale soud uvedl shora, pro posouzení naplnění podmínek § 22a odst. 3 ZoD, je rozhodné určení subjektu provozovatele vlečky, neboť pod kategorii vleček definovanou pod písm. c) spadají vlečky (poslední dvě jmenované), jejichž provozovatel je odlišný od provozovatele nebo vlastníka manipulačního zařízení, což v daných případech bylo naplněno. K vlečce Terminál Bohumín žalobkyně uvedla, že je soukromou vlečkou vlastněnou žalobkyní, přičemž žalobkyně je rovněž vlastníkem manipulačních míst nacházejících se na vlečce, na základě smluvních ujednání slouží vlečka a manipulační místa na ní umístěná výhradně potřebám společnosti Bohumín terminál, a.s., jakožto jediného koncového uživatele, vlečka proto není veřejně přístupnou. Žalobkyně tedy opět pouze zopakovala vlastnickou strukturu, z níž vyvodila, že vlečka není veřejně přístupná. Taková argumentace žalobkyně nemůže být důvodná, když žalovaný vůbec netvrdil, že by předmětná vlečka byla veřejně přístupnou, naopak ji označil za veřejně nepřístupnou podle § 22a odst. 3 zákona o dráhách, u níž je provozovatel povinen umožnit přístup dopravci. Uvedené žalobní námitky vztahující se k jednotlivým vlečkám tedy nejsou důvodné.

Soud neshledal důvodnými ani námitky žalobkyně ohledně tvrzeného rozporného výkladu se Směrnicí i s § 22a odst. 3 ZoD. Žalobkyně v podané žalobě i v rozkladu shodně argumentuje, že veřejná moc vstupuje do ryze soukromoprávních vztahů a chrání vlastníka buď před sebou samým, nebo vlastníka před osobou, které vlastník smluvně svěřil provozování vlečky, a takový výklad nemá oporu ve Směrnici, ani v § 22a odst. 3 ZoD. Předseda ÚPDI se touto skupinou námitek ohledně omezování soukromého vlastnictví zabýval na str. 10-12 napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že „na základě § 22a odst. 3 zákona o dráhách dochází k omezování práv provozovatele vlečky, resp. provozovatele zařízení služeb. K omezení těchto práv zde dochází nejen ve prospěch práv dopravce, ale obecně žadatele o kapacitu, kterým může být i zasilatel či provozovatel kombinované dopravy, tedy koncový uživatel. Tvrzení obviněné, že cílem směrnice není omezováním soukromého vlastnictví, které není součástí železniční infrastruktury, není pravdivé. Článek 13 odst. 2 směrnice 2012/34/EU ukládá umožnění přístupu k zařízení služeb včetně přístupu po železnici bez ohledu na to, zda jde o zařízení soukromé, či nikoliv. Rozkladový orgán nesouhlasí, že potenciální uživatelé předmětných vleček nemají práva na jejich užití. K námitce obviněné ohledně výkladu, že § 22a zákona o dráhách má chránit vlastníka (uživatele) koncového zařízení, rozkladový orgán uvádí, že tento výklad vychází z odůvodnění změny zákona v senátu. Zákonodárce přijetím dotčeného ustanovení sledoval právě omezení libovůle provozovatele vlečky. Toto ustanovení samozřejmě chrání i dopravce a není v rozporu s účelem směrnice. Ten je uveden například v bodu 3 její preambule. Za účelem integrace do konkurenčního trhu by se měla zlepšit výkonnost železničního systému, při současném zohlednění jeho zvláštních rysů. Přestože prvotně dojde k ochraně dopravce, dojde tím ke zvýšení výkonnosti železničního systému. Umožnění přístupu k manipulačním místům a zařízení služeb pro ostatní dopravce vede k umožnění soutěže na železnici. Tím je zajištěno poskytování dopravních služeb i pro ostatní dopravce, kteří jsou s obviněnou v konkurenčním postavení. Zvýšení výkonnosti železničního systému pak bude mít vliv na přepravce (zasilatele), který je provozovatelem koncového zařízení. Směrnice 2012/34/EU chrání především žadatele o kapacitu, kterými jsou podle článku 2 odst. 19 zasilatelé a provozovatelé kombinované dopravy se zájmem v oblasti veřejné služby. Proto rozkladový orgán nesouhlasí s názorem, že účelem směrnice není ochrana uživatele koncového zařízení.“ V návaznosti na citovaný výklad odmítl předseda ÚPDI tvrzení žalobkyně, že § 22a odst. 3 ZoD je určen pouze pro případy, kdy provozovatel vlečky znemožní vlastníkovi (provozovateli) koncového zařízení využívání služeb více dopravců. Předseda ÚPDI konstatoval, že podmínky uvedené v § 22a odst. 3 písm. c) ZoD upravují vztahy mezi výše uvedenými subjekty jednoznačně. Požadují posouzení vlastnických vztahů a rozhodovacích práv mezi provozovatelem vlečky a vlastníkem či provozovatelem manipulačních míst, a nikoli vztahů smluvních. S tímto závěrem se soud ztotožňuje. Z dikce § 22a odst. 3 písm. c) ZoD totiž vyplývá, že povinnost umožnit užití veřejně nepřístupné vlečky není podmíněna tím, zda provozovatel vlečky znemožnil provozovateli (vlastníkovi) manipulačního zařízení užití vlečky, nýbrž vyplývá přímo ze zákona a vychází z odlišnosti vlastnictví, resp. provozování vlečky a koncového zařízení. Důvodná není proto ani argumentace žalobkyně, že v daném případě je vlastník nebo provozovatel manipulačního zařízení dostatečně chráněn příkazní smlouvou, na jejímž základě je provozovatel vlečky jako příkazník vázán pokyny vlastníka vlečky. Lze konstatovat, že povinnost provozovatelů vleček zpřístupnit veřejně nepřístupné vlečky podle § 22a odst. 3 písm. c) ZoD vychází ze samotné podstaty vlečky a její funkce, není nikterak vázána na existenci smluvního ujednání mezi subjekty. Jak přiléhavě uvedl žalovaný, zákon z povahy své obecné platnosti nemůže kalkulovat s každou jednotlivou smlouvou uzavřenou mezi vlastníkem a provozovatelem dráhy. Z tohoto důvodu ochrana dopravce, vlastníka a provozovatele manipulačního místa vyplývá přímo ze zákona.

Soud ve shodě s žalovaným uvádí, že ÚPDI svým rozhodnutím nikterak nezasáhl do soukromoprávního vztahu mezi subjekty. ÚPDI toliko shledal, že u vleček byly splněny podmínky podle § 22a odst. 3 písm. c) ZoD, a jednalo se tudíž o neveřejně přístupné vlečky s povinností jejich zpřístupnění dopravcům, na což se vztahovala oznamovací povinnost podle § 22a odst. 5 ZoD. Jelikož ÚPDI shledal ze strany žalobkyně porušení oznamovací povinnosti podle ZoD, uložil jí za takto spáchaný přestupek pokutu. Takový postup ÚPDI není zásahem do soukromoprávních vztahů žalobkyně s dalšími subjekty. Ostatně žalobkyně k této otázce konkrétní zásah ani netvrdí.

Předseda ÚPDI se v napadeném rozhodnutí zabýval též námitkou žalobkyně o potřebě eurokonformního výkladu § 22a odst. 3 ZoD, jímž žalobkyně též argumentuje v podané žalobě. Předseda ÚPDI vysvětlil, že Čl. 2 odst. 3 písm. d) Směrnice dává členským státům možnost vyloučit z použití mimo jiné Čl. 13 a kapitoly IV železniční infrastrukturu v soukromém vlastnictví, která existuje výhradně pro použití vlastníkem infrastruktury pro jeho vlastní nákladní dopravu. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o ponechání či vyloučení takové infrastruktury z působnosti Směrnice je plně v kompetenci členského státu. Česká republika se v souladu s uvedeným ustanovením rozhodla vyloučit z použití výše uvedených článků některé typy vleček, a to způsobem uvedeným v § 22a odst. 3 písm. c) ZoD. Předseda ÚPDI upozornil, že pokud by je Česká republika nevyloučila, platila by na nich veškerá pravidla uvedená v Čl. 13 a kapitoly IV Směrnice, která však ÚPDI na žádné z vleček neaplikoval. Vzhledem k tomu, že vyloučení, případně způsob vyloučení vlečky z působnosti Směrnice je v kompetenci členského státu, pak předseda ÚPDI neshledal výklad žalobkyně za eurokonformní, a naopak výklad ÚPDI považoval za souladný se Směrnicí. S uvedenou argumentací se soud ztotožňuje. S ohledem na vysvětlené není důvodné tvrzení žalobkyně, že na vlečky, které nespadající pod železniční infrastrukturu ve smyslu Směrnice, se nevztahují povinnosti podle Směrnice. Žalovaný totiž nepovažoval vlečky za součást železniční infrastruktury ve smyslu Směrnice, ani na ně nevztahoval povinnosti dle Směrnice. S ohledem na výše uvedené shledal soud první žalobní bod nedůvodný.

Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítá, že na vlečkách nejsou umístěna zařízení služeb ve smyslu § 22a odst. 3 písm. b) ZoD. Pro posouzení, zda se jedná o zařízení služeb považuje žalobkyně za rozhodné účelové určení zařízení, nikoli technickou způsobilost poskytovat určité služby. Rovněž námitky druhého žalobního bodu se svým obsahem shodují s rozkladovými námitkami, přičemž soud ani u této skupiny námitek neshledal důvod odchýlit se od vypořádání žalovaného v napadeném rozhodnutí.

Soud připomíná, že v daném případě shledal ÚPDI naplnění podmínek podle § 22a odst. 3 písm. b) ZoD u vleček Terminal Brno a Bohumín terminál. U vlečky Terminal Brno konstatoval, že vlečka zajišťuje přístup k zařízení služeb (nákladnímu terminálu), v němž se nachází zařízení služeb, a to mobilní zařízení pro překládku přepravních jednotek mezi jednotlivými druhy dopravy. Vlečka Bohumín terminál je součástí nákladního terminálu, na vlečce se nachází zařízení služeb odstavné koleje a nakládací a vykládací zařízení.

ZoD obsahuje v § 2 odst. 9 (citace viz shora) demonstrativní výčet zařízení služeb. Mezi ně jsou zařazeny také odstavné koleje a jiná technická zařízení, která jsou jejich provozovatelem zvláště určena k poskytování služeb bezprostředně souvisejících s provozováním drážní dopravy na dráze celostátní nebo regionální anebo na veřejně přístupné vlečce.

Směrnice v Čl. 3 odst. 11 (citace viz shora) za zařízení služeb označuje zařízení včetně pozemku, budovy a vybavení, které bylo zřízeno, jako celek nebo zčásti, aby umožnilo poskytování jedné nebo více služeb uvedených v příloze II bodech 2 až 4.

SDEU v rozsudku ve věci C-60/20 (rozsudek SDEU ze dne 15. 7. 2021 ve věci C-60/20, Latvijas dzelzceļš) vyložil, že definice zařízení služeb „je založena na objektivním kritériu, a sice na kritériu technické způsobilosti infrastruktury poskytovat určité služby, a nestanoví kritérium týkající se příjemců těchto služeb. Takové kritérium nezávisí ani na povaze nebo kvalifikaci právního titulu, na jehož základě je takové zařízení provozováno, ani na totožnosti příjemců uvedených služeb. Skutečnost, že pouze železniční podnik zajišťující provoz infrastruktury využívá tyto služby, tak nebrání závěru, že tato infrastruktura představuje „zařízení služeb“ ve smyslu čl. 3 bodu 11 směrnice 2012/34“. Ze shora uvedeného vyplývá, že definice zařízení služeb v ZoD není totožná s definicí obsaženou ve Směrnici. Uvedené ostatně konstatoval i předseda ÚPDI na str. 4 napadeného rozhodnutí, kde příhodně upozornil, že dotčené ustanovení § 2 odst. 9 ZoD musí být vykládáno eurokonformně. Ve světle shora přiblížených závěrů rozsudku SDEU ve věci C-60/20 je třeba ustanovení § 2 odst. 9 ZoD vykládat tak, že „zvláštní určení provozovatele“ se netýká určitého formálního procesu, ale technické způsobilosti, a je třeba k místu na vlečce přistupovat z hlediska jeho materiální funkce. Podle unijní definice je totiž kritériem pro určení zařízení služeb především skutečnost, že takové zařízení bylo zřízeno k tomu, aby umožnilo poskytování služeb bezprostředně souvisejících s provozováním drážní dopravy. Neobstojí proto tvrzení žalobkyně, že provozovatel musí zvláště určit, zda se bude jednat o zařízení služeb. Jinými slovy, podstatné není, zda je zařízení formálně provozovatelem označeno jako zařízení služeb, nýbrž zda zařízení naplňuje materiální povahu zařízení služeb. Relevantní není tudíž ani tvrzení žalobkyně, že zařízení musí mít veřejnou povahu, aby mohlo být považováno za zřízení služeb. Uvedenou argumentaci odmítl již předseda ÚPDI na str. 14 napadeného rozhodnutí, kde konstatoval, že „[z]ařízení služeb nejsou specifikována veřejným charakterem, ale svými technickými schopnostmi služby poskytovat. Určení zařízení služeb je materiálně naplněno tím, že se příslušné zařízení za účelem poskytování dané služby používá. Veřejný charakter vzniká až jako následek povinností, které provozovateli ukládají právní předpisy, zejména § 23d a následující zákona o dráhách.“ Žalovaný vyšel ze shora citovaného závěru rozsudku SDEU ve věci C-60/20. Z jeho závěrů lze proto dovodit, že definice zařízení služeb nezávisí na totožnosti příjemců uvedených služeb, ani na skutečnosti, že tyto služby využívá pouze jejich vlastník a provozovatel. Soud proto ve shodě s žalovaným uzavírá, že v souladu s rozsudkem SDEU ve věci C-60/20 zařízení služeb nemusí mít veřejnou povahu nebo nemusí být určeno k nějaké formě veřejného použití. K účelu svého použití je zvláště určeno technickou způsobilostí infrastruktury poskytovat služby překládky mezi nejméně dvěma druhy dopravy.

Soud rovněž nepovažuje za důvodnou argumentaci žalobkyně, že nediskriminační přístup k soukromým vlečkám má být podle Čl. 12 preambule Směrnice zajištěn pouze v případě přístupu k zařízení služeb zásadního významu. Čl. 13 odst. 2 Směrnice ukládá provozovateli zařízení služeb zajistit železničním podnikům nediskriminační přístup k zařízení, jakož i ke službám, které jsou zde poskytovány. Nevyplývá z něj, že za zařízení služeb lze považovat pouze taková zařízení, která jsou zásadního významu. Uvedené konstatoval již předseda ÚPDI na str. 9 napadeného rozhodnutí, kde k Čl. 12 preambule Směrnice konstatoval: „Ustanovení bodu 12 preambule směrnice není možné vykládat z hlediska systematického výkladu izolovaně, ale pouze ve světle normativní části této směrnice, resp. jejích konkrétních článků, k nimž se vztahuje. Stejně tak je třeba pohlížet na článek 4 odst. 1 písm. c) a článek 7 odst. 2 nařízení Komise (EU) 2017/2177. Podle čl. 13 odst. 2 směrnice 2012/34/EU poskytnou provozovatelé zařízení služeb přístup k zařízením a službám uvedeným v její příloze II bodu 2. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá povinnost provozovatele zajistit přístup ke všem zařízením služeb (tj. i k nákladním terminálům), pokud nejsou vyloučena z působnosti článku 13 směrnice 2012/34/EU na základě výjimky, plynoucí z článku 2 odst. 3 směrnice 2012/34/EU. Podle písmene d) tohoto ustanovení lze vyloučit pouze železniční infrastrukturu v soukromém vlastnictví, sloužící výhradně k využití jejím vlastníkem pro vlastní nákladní dopravu (ostatní výjimky plynoucí z čl. 2 odst. 3 směrnice nejsou pro předmětné vlečky v posuzovaném případě relevantní). To u vleček Terminál Bohumín i Terminál Brno splněno není. Rozsah zařízení služeb oproti příloze II směrnice 2012/34/EU u těchto vleček využitím článku 2 odst. 3 směrnice 2012/34/EU omezit nelze. Zásadní význam mají i taková zařízení služeb, která jsou připojena k infrastruktuře prostřednictvím soukromých přípojek a vleček, které nelze vyloučit z působnosti článku 13 s využitím čl. 2 odst. 3 směrnice 2012/34/EU. Správnost výkladu, že provozovatel je povinen zajistit přístup ke každému zařízení služeb, potvrzuje například čl. 2 odst. 2 nařízení Komise (EU) 2017/2177. Podle něj mohou regulační subjekty rozhodnout o udělení výjimky pro provozovatele zařízení služeb, jež nemají žádný strategický význam pro fungování trhu se službami železniční dopravy. Z toho vyplývá, že evropský zákonodárce uznal, že mohou nastat situace, kdy zařízení služeb nemají strategický význam. To však nemá za následek ztrátu charakteru zařízení služeb, nýbrž možnost požádat o udělení výjimky. Takovouto povinnost nelze obcházet tvrzením, že některá zařízení, jako zařízení služeb, provozovatel neurčí. Tentýž výklad vychází i z bodu 6 preambule nařízení Komise (EU) 2017/2177. V něm se uvádí, že je-li pro přístup k zařízení služeb nezbytné projet soukromou železniční přípojkou nebo vlečkou, měl by provozovatel zařízení služeb poskytovat informace o soukromé železniční přípojce či vlečce.“ S uvedenou argumentací se soud ztotožňuje a na napadené rozhodnutí odkazuje.

Soud neshledal důvodnými ani námitky žalobkyně o nedostatečné kapacitě zařízení. Podle Čl. 13 odst. 5 Směrnice platí: pokud provozovatel zařízení služeb uvedeného v příloze II bodu 2 zjistí střet mezi různými žádostmi, pokusí se je vyřešit tak, aby zajistil co možná nejlepší uspokojení všech požadavků. Pokud není dostupná žádná přijatelná alternativa a není možné vyhovět všem žádostem o kapacitu příslušného zařízení na základě prokázaných potřeb, může žadatel podat stížnost regulačnímu subjektu uvedenému v článku 55, který případ posoudí a případně přijme opatření, aby zajistil vyčlenění přiměřené části kapacity pro uvedeného žadatele. Z citovaného ustanovení Směrnice je zřejmé, že pro určení zařízení jako zařízení služeb není podstatná jeho kapacita určená pro provozovatele. Naopak, jak upozornil v reakci na shodnou rozkladovou argumentaci předseda ÚPDI, je provozovatel povinen uspokojit co nejlépe všechny požadavky o přístup k zařízení služeb. Ohledně námitky žalobkyně o podobnosti s institutem soutěžního práva (essential facilities), soud uvádí, že posouzení podmínek pro přístup k zařízení služeb ve smyslu zákona o dráhách je odlišné od posouzení zneužití dominantního postavení odmítnutím přístupu k podstatným zařízením (essential facilities) podle § 11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže). Při určení povinnosti umožnit přístup k neveřejně přístupné vlečce podle § 22a odst. 3 ZoD nelze vycházet z odlišných pravidel jiné právní úpravy obsažené v zákoně o ochraně hospodářské soutěže, obě úpravy nelze klást na roveň. V daném případě se totiž jedná o porušení povinností podle ZoD, proto posouzení souladu podle zákona č. 143/2001 Sb. není relevantní. Druhý žalobní bod není důvodný.

Návrhy žalobkyně na provedení důkazů soud shledal nedůvodné. Mezi účastníky řízení nebyl sporným zjištěný skutkový stav, nýbrž právní posouzení. Pro vypořádání žalobní argumentace, která směřovala proti právnímu hodnocení správního orgánu, by bylo provedení žalobkyní navrhovaných důkazů nadbytečné. K návrhu žalobkyně na provedení důkazu listinami, které jsou součástí správního spisu, soud uvádí, že písemnosti obsažené ve správním spisu jako podkladu pro rozhodování správního soudu se nedokazují (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 9 Afs 8/2008-117, nebo ze dne 29. 6. 2011 č. j. 7 As 68/2011-75). Při jednání o žalobě ve správním soudnictví totiž není obsah správního spisu (tj. všechny jeho součásti) považován bez dalšího za důkaz.

Na základě uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 17. prosince 2024

JUDr. Ludmila Sandnerová v. r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu