MSPH 5 A 141/2021-66

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace, IČO: 70994234 se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 – Nové Město zastoupená JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph. D., advokátem se sídlem Šafaříkova 201/17, Praha 2 – Vinohrady proti žalovanému: Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 – Malá Strana o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 26. 10. 2021, č. j. MK 64219/2021 OLP, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Základ sporu

Ministerstvo kultury (dále „žalovaný“ nebo „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 27. 7. 2021, č. j. MK 47933/2021 OPP, dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném do 31. 1. 2022, prohlásilo železniční most u Červené přes řeku Vltavu na trati Tábor-Písek v km 41,791 za kulturní památku. Žalobkyně proti danému rozhodnutí podala rozklad, který ministr žalovaného v záhlaví uvedeném rozhodnutí zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil. Proti rozhodnutí ministra žalovaného se žalobkyně brání podanou žalobou.

Ministr žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí velmi podrobně zrekapituloval předchozí průběh správního řízení a podání žalobkyně. Uvedl, že ve věci posuzovaný most je hodnotný železniční ocelový příhradový most z konce 19. století, který je vůbec prvním železničním mostem v českých zemích, který byl vystavěn bez lešení pouze letmou montáží, což byla převratná novinka ve výstavbě. Jedná se o druhý nejvyšší most tehdejšího Rakouska-Uherska. Po architektonické a typologické stránce jde o jedinečnou technickou památku mostního stavitelství. Na tomto se shodly všechny oslovené dotčené organizace státní památkové péče (Městský úřad Písek, Městský úřad Milevsko a Krajský úřad Jihočeského kraje) a Národní památkový ústav, a souhlasily s prohlášením mostu za kulturní památku. Železniční ocelový příhradový most je cenným příkladem dopravně-technické stavby, která dokládá architektonické kvality, stavební a konstrukční technologie a je důležitým pramenem pro dokumentaci vývoje tohoto druhu staveb v jihočeském regionu. Estetické a proporční řešení mostu nebylo výrazně narušeno ani po vzniku vodního díla Orlík. Ministr žalovaného uvedl, že sama žalobkyně v podaném rozkladu přiznala, že most má historický význam, když navrhla, že se bude spoluúčastnit na snesení ocelové konstrukce a zachování některých segmentů na vhodném místě jako památky na původní most. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2019, č. j. 5 As 309/2018-40, ministr žalovaného uvedl, že zastává-li žalovaný názor, že by bylo vhodné, aby věc byla kulturní památkou, je oprávněno ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči jej za kulturní památku prohlásit.

K jednotlivým námitkám žalobkyně vzneseným v rozkladu ministr žalovaného uvedl, že prvostupňový správní orgán byl dostatečně odborně způsobilý, aby si na základě shromážděných podkladů učinil o věci úsudek. Ohledně památkových hodnot předmětného mostu odkázal na str. 11 až 13 prvostupňového rozhodnutí.

K rozhodnutí z 29. 9. 2016, č. j. MK 60809/2016 OPP, kterým bylo určeno, že most není kulturní památkou, ministr žalovaného uvedl, že most byl ke dni 31. 12. 1988 zapsán do rejstříku státního seznamu nemovitých památek Jihočeského kraje. Jednalo se však o pozdní zápis a kvůli tomu se nejednalo o kulturní památku. Rozhodnutí z roku 2016 bylo deklaratorním rozhodnutím podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. V tomto řízení se nezkoumala přítomnost památkových hodnot. Prohlášení věci za kulturní památku je naopak rozhodnutím konstitutivním, nejednalo se tak o stejnou věc.

K tvrzení, že demolice mostu byla schválena vydáním společného stavebního povolení pro stavbu dráhy s názvem „Rekonstrukce mostu v km 41,791 trati Tábor-Písek“ ze dne 14. 9. 2020, č. j. DUCR-52737/20/Rb (stavba nového mostu 10 metrů severně od stávajícího), ministr žalovaného uvedl, že i přes výzvu prvostupňového správního orgánu příslušný drážní úřad nedoložil demoliční výměr stávajícího železničního mostu. Ani projektová dokumentace nemůže plně nahradit demoliční výměr. O demolici mostu rovněž není ve společném povolení pro stavbu ničeho uvedeno. Ve správním řízení nebyla doložena projektová dokumentace k záměru rekonstrukce. Jak uvedla i žalobkyně, stávající most bude po celou dobu výstavby v provozu. Vzhledem k tomu, že nový most bude postaven v odsunuté poloze cca 10 metrů severně, i po jeho zprovoznění je možné starý most zachovat. Plánovaná výstavba nového mostu není překážkou prohlášení stávajícího mostu za kulturní památku, jelikož s tímto záměrem není v rozporu. Ministr žalovaného tak měl za to, že nemusí dojít k demolici starého mostu. Demolici mostu považoval ministr žalovaného za nežádoucí z hlediska zachování kulturního dědictví České republiky, kam daný most patří.

Prvostupňový správní orgán se v řízení vyjadřoval především k dochovaným památkovým hodnotám mostu, nesporoval žalobkyní tvrzený špatný technický stav mostu. Tyto památkové hodnoty se zachovaly i právě přes aktuálně nevyhovující parametry. Ministr žalovaného uvedl, že nezpochybňuje, že most nemůže sloužit železniční dopravě. Po zprovoznění nového mostu by stávající příhradový most mohl převzít po náležité obnově funkci smíšené komunikace pro pěší a cyklisty. Oprava stávajícího mostu a jeho případné přizpůsobení smíšené komunikaci přes řeku Vltavu by tak znamenala zachování velké části jeho památkových hodnot, tj. autentické hmoty i formy a byla by z pohledu památkové péče akceptovatelná.

II. 5 Veřejný zájem na zajištění dopravní obslužnosti

Dle žalobkyně se měly správní orgány vypořádat ve svých rozhodnutí ke konkurenci veřejného zájmu na ochraně mostu s veřejným zájmem na zajištění dopravního zabezpečení obyvatel v dané lokalitě a bezpečné železniční dopravy. Správní orgány dle žalobkyně nepřihlédly ke všem podstatným skutečnostem a neformulovaly, proč zájem na ochraně mostu jako památky převážil.

Dle žalovaného bude uspokojivě střet dvou veřejných zájmů vyřešen stavbou nového mostu a zachováním mostu stávajícího.

Za nepřípustné považuje žalobkyně označení rozhodnutí ze dne 28. 7. 2016, č. j. 19399/2005, za exces. Dle § 2 odst. 4 správního řádu mají správní orgány rozhodovat o obdobných věcech shodně. Vytvořila-li se určitá správní praxe, je nutné, aby správní orgán tuto vlastní rozhodovací praxi respektoval a následoval.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že železniční most je v havarijním stavu, jelikož na něm žalobkyně stále provozuje drážní dopravu. Naopak železniční provoz bude pokračovat až do ukončení výstavby a kolaudace nového mostu, což uvedla sama žalobkyně. Pro prohlášení věci za kulturní památku platí, že věc nemusí být v ideálním či dokonce intaktním stavu. Dílčí a opravitelné závady nejsou na překážku, což dovodila judikatura správních soudů.

Žalobkyně souhlasí s žalovaným v tom, že věc nemusí být v ideálním stavu, aby byla prohlášena za kulturní památku. Železniční most má však závažné, konstrukční a neopravitelné vady. Mělo-li by dojít k úplnému odstranění vad, které svou podstatou mají přímý vliv na bezpečný provoz dráhy na mostě, muselo by dle žalobkyně zřejmě dojít k úplné demontáži mostu a jeho celkové přestavbě. Je nutné dle žalobkyně zohlednit i ekonomickou a provozní stránku případu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 188/2012-25, č. 2878/2013 Sb. NSS). Žalobkyně zdůraznila, že se správní orgány nijak nezabývaly otázkou technického stavu mostu a jeho dalšího použití žalobkyní, resp. možnostmi jeho rekonstrukce. K poukazu žalovaného na stávající železniční dopravu na mostě žalobkyně uvedla, že provoz po mostě je zásadně omezen. Vyloučeny byly všechny nákladní vlaky a je značně omezena rychlost osobních vlaků a jiných strojů. Došlo rovněž k redukci počtu jízd po předmětném mostě.

Žalobkyně v podané replice připomenula, že nedostatky správního rozhodnutí nelze napravit v řízení před správním soudem. Důvodem za prohlášení kulturní památky dle § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči není skutečnost, že na určitém území není doposud obdobný most prohlášen za kulturní památku, proto poukaz žalovaného na to, že v Jihočeském kraji není daný typ mostu památkově chráněn je nedostatečný.

III. Ústní jednání

Na ústním jednání dne 22. 5. 2024 žalobkyně velmi podrobně zrekapitulovala žalobu. Kromě již výše uvedeného uvedla, že způsob stavby letmou montáží nebyl novinkou a byl použit jen uprostřed mostu. Samotný most má technologické vady a použitá technika se ukázala jako slepá větev stavitelství. Dle žalobkyně by neměla být kulturně chráněna stavba, jejíž stavební technika se dále nenásledovala. Správní orgány navrhly, aby most byl dále využíván pro pěší a k cyklistice, avšak nijak se nezabývaly tím, zda je takový záměr realizovatelný, jelikož pozemky okolo mostu jsou ve vlastnictví třetích osob. Žalobkyně tyto osoby kontaktovala, nikdo z nich nemá zájem na tom, aby na jejich pozemku byla zbudována pěší stezka či cyklostezka. Předmětný most byl postaven v době, kdy nebyla vybudována vodní nádrž Orlík. Hladina vody je tak nyní podstatně výše, což přináší výrazně vyšší náklady na ekologické nátěry za účelem ochrany železné konstrukce mostu před korozí. Je nutné zohlednit ekonomickou zátěž pro žalobkyni a možnost faktického využití mostu. Nový most nebude možné zkolaudovat, jelikož ve stavebním povolení bylo plánováno s demolicí stávajícího mostu. Ponechání dvou mostů stojících vedle sebe je dle žalobkyně bezpečnostní riziko.

Žalovaný na ústním jednání odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 15. 2. 2024, č. j. 6 A 117/2023-60, dle kterého byl-li kulturní statek památkově chráněn v minulosti, nemůže být překvapivé, že bude ochrana pokračovat i nadále, což má vliv na posouzení proporcionality zásahu a na posouzení dobré víry. Prvostupňový správní orgán se na str. 5 vyjadřoval k použití letmé montáže pouze uprostřed konstrukce mostu. Dle žalovaného je žaloba bezpředmětná, jelikož dle smlouvy o budoucí smlouvě o bezúplatném převodu chce žalobkyně převést most na spolek, který se o něj bude starat. Dne 1. 12. 2021 bylo navíc mezi žalobkyní a Národním památkovým ústavem uzavřeno memorandum o vzájemné spolupráci. Žalobkyně nikdy nevyčíslila náklady na zachování mostu. Žalovaný rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 299/2017-41, dle kterého je v pořádku prohlášení věci za kulturní památku, má-li být stavba zdemolována.

Soud na ústním jednání k důkazu provedl rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2016, č. j. MK 60809/2016 OPP, fotografie navržené účastníky řízení na jednání označené čísly 1 (historický záběr předmětného mostu), 8 a 9 (mosty ze zahraničí, kde je starší most ponechán vedle mostu nového), mapu předmětné oblasti označenou číslem 2 a výpisy z katastru nemovitostí pozemků par. č. 975/1 a 975/12 v k. ú. Oslov a par. č. 996/1 a 996/4 v k. ú. Jetětice označené číslem 3.

Soud k důkazu neprovedl ostatní důkazy navrhované účastníky řízení. Většina žalobkyní navrhovaných důkazů je součástí předloženého správního spisu. Tím se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

Společným povolení pro stavbu dráhy s názvem „Rekonstrukce mostu v km 41,791 trati Tábor-Písek“ ze dne 14. 9. 2020, č. j. DUCR-52737/20/Rb (toto povolení je rovněž založeno ve správním spisu), souhrnnou technickou zprávou č. smlouvy 17 186 209 s datem vyhotovení 10/2019, souhlasným závazným stanoviskem Státní plavební správy ze dne 27. 4. 2020, č. j. 1827/PH/20, projektovou dokumentací vypracovanou společností SUDOP Praha, souhlasným závazným stanoviskem Povodí Vltava č. j. PVL-23496/2020, a souhlasným závazným stanoviskem Městského úřadu v Písku ze dne 14. 7. 2020, č. j. MUPI/2020/26652LH, chtěla žalobkyně prokázat, že byla povolena demolice stávajícího mostu. Tyto důkazy soud k důkazu neprovedl, jelikož v řízení o prohlášení věci za kulturní památku je v zásadě nerozhodné, zda je věc určena ke zbourání či nikoliv (viz body [44] a [45] tohoto rozsudku).

Žalobkyně dále technickým posudkem číslo smlouvy 14 445 209 s datem vyhotovení 08/2015 a závěrečnou zprávou k akci s názvem „Vyhodnocení aktuální stavu mostu přes Vltavu ‚Červená‘“ ze dne 1. 12. 2020 chtěla prokázat špatný technický stav mostu. Tyto důkazní prostředky soud k důkazu neprovedl, jelikož ve věci není sporu o tom, že most nebyl v dobrém technickém stavu, aby na něm mohla být udržována železniční doprava. Sporovala-li žalobkyně, že most není v takovém stavu, aby na něm bylo možné realizovat dopravu pěší nebo cyklistickou, jedná se o nepřípustnou skutkovou novotu (viz bod [53] tohoto rozsudku). Soud obdobně neprovedl výslech navrhovaného svědka, jež se měl vyjádřit k technickému stavu mostu a k tvrzení, že vlastníci sousedících nemovitostí nesouhlasí s vybudováním stezky pro pěší a cyklostezky (dále viz bod [56] tohoto rozsudku).

Soud rovněž k důkazu neprovedl žalovaným uváděný článek ze serveru www.jcted.cz, ze kterého mělo vyplývat, že žalobkyně neodstraněním mostu ušetří přibližně 35 mil. korun, jelikož tento článek vznikl až po dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Soud také neprovedl aktuální fotografie z výstavby nového mostu (označené čísly 4, 5, 6 a 7) a smlouvu o budoucí smlouvě o bezúplatném převodu ze dne 17. 8. 2022. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud přitom vycházím ze skutkového, který tu byl v době rozhodování žalovaného.

IV. 5 Veřejný zájem na zajištění dopravní obslužnosti

Žalobkyně namítá, že se správní orgány měly zabývat konkurencí veřejného zájmu na ochraně mostu s veřejným zájmem na dopravním zabezpečení a bezpečné železniční dopravě.

Obdobně jako v předchozí kapitole, soud upozorňuje na to, že existence stávajícího mostu nijak nebrání výstavbě mostu nového. Soud tak souhlasí s žalovaným, že prohlášením stávajícího železničního mostu za kulturní památku dojde k ochraně veřejného zájmu na zachování kulturní památky a nebude ohrožen veřejný zájem na dopravní obslužnosti a bezpečné železniční dopravě.

V posuzované věci však žalobkyně sic nabyla práva, ale nikoliv v dobré víře (avšak ani ve „zlé“ víře) a zároveň žalobou napadeným rozhodnutím nebudou její nabytá práva zneplatněna v takovém rozsahu, že by byla nevyužitelná.

Jak již bylo uvedeno v bodě [46] tohoto rozsudku, rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 9. 2016, č. j. MK 60809/2016 OPP, nebylo přezkoumáváno, zda železniční most naplňuje podmínky stanovené v § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, aby věc byla kulturní památkou. Tímto rozhodnutím bylo toliko formálně vysloveno, že vzhledem k tomu, že most byl do seznamu nemovitých kulturních památek zapsán až po 1. 1. 1988 (po dni nabytí účinnosti zákona o státní památkové péči), se na něj nevztahuje § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči (Kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona.). Z tohoto rozhodnutí tak žalobkyni nemohla vzniknout dobrá víra, že železniční most nemá památkové hodnoty hodné ochrany a nikdy tak v budoucnu nebude prohlášen za kulturní památku.

Jak bylo uvedeno v předchozí podkapitole, skutečnost, že daná stavba je určena k demolici nemůže být na překážku prohlášení stavby za kulturní památku. Z toho důvodu není ani důvodná námitka, dle které byl žalobce nadán dobrou víru plynoucí ze společného stavebního povolení.

Prohlášení mostu za kulturní památku rovněž neznamená, že by žalobkyně nemohla z převážné části realizovat svůj záměr výstavby nového mostu. Nový most postavit může, a to ve stejném rozsahu jak žalobkyně zamýšlela. Z tvrzení žalobkyně totiž plyne, že žalobkyně zamýšlela postavit nový most a až následně mělo dojít k demolici mostu stávajícího.

V nynější věci tak není nutné upřednostnit jeden z konkurujících zájmů, jelikož veřejný zájem na ochraně památkově hodnotné stavby nevylučuje realizaci práv žalobkyně (stavbu nového mostu).

Na ústním jednání dne 22. 5. 2024 žalobkyně poprvé uplatnila námitku, dle které se správní orgány nezabývaly tím, zda je realizovatelné další využití mostu pro pěší a cyklostezku, jelikož sousední pozemky jsou ve vlastnictví třetích osob. K tomu soud uvádí, že se jedná o novou námitku, v žalobě dříve neuplatněnou. Obdobně jako výše (bod [48] tohoto rozsudku) k této námitce nemůže soud přihlédnout. Namítala-li žalobkyně poprvé na jednání, že vlastníci sousedních nemovitostí nesouhlasí s vybudováním stezky pro pěší a cyklostezku na svých pozemcích, jedná se o nepřípustnou skutkovou novotu, kterou soud nemůže hodnotit jako první (obdobně viz výše bod [53] tohoto rozsudku).

Městský soud tak uzavírá, že správní orgány se technickým stavem mostu zabývaly dostatečně natolik, aby mohly uvážit, zda i přes vady stále most vykazuje památkové hodnoty hodné ochrany, a to s ohledem na tvrzení žalobkyně vznesená ve správním řízení. Rozšířila žalobkyně následně svoje tvrzení v podané žalobě, učinila tak pozdě, proto se jím soud nemohl zabývat.

a) které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické,

b) které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem.

Žalobkyně je názoru, že obě rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná, jelikož nejsou dostatečně určitá a konkrétní.

S tímto názorem městský soud nesouhlasí. Je pravdou, že žalovaný v prvostupňovém správním rozhodnutí z velké části rekapituloval jednotlivá podání dotčených subjektů ve správním řízení. Velká část těchto subjektů [organizace státní památkové péče (Městský úřad Písek, Městský úřad Milevsko a Krajský úřad Jihočeského kraje) a Národní památkový ústav] se však vyjadřovala právě k památkovým hodnotám předmětného mostu. Organizace státní památkové péče a i Národní památkový ústav jednoznačně doporučily prohlášení mostu za kulturní památku. Dle soudu není vadou způsobující neurčitost a nekonkrétnost, když tato vyjádření žalovaný citoval. Žalovaný zároveň v prvním odstavci na str. 12 učinil vlastní závěr, když uvedl, že železniční most „je významným dokladem historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti konce 19. stoletím, zároveň je projevem tvůrčích schopností a práce člověka, pro jeho hodnoty historické, vědecké a technické. Předmětný jednokolejový most je zároveň ikonickou stavbou a významným krajinotvorným prvkem, je symbolem lokality, charakteristickým znakem, jednoznačně patří mezi nejvýznamnější dochované technické památky, a to je nejen díky impozantnímu vzhledu.“

Obdobně pak i ministr žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečně konkrétně osvětlil, proč zastává názor, že předmětný železniční most naplňuje podmínky § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči (viz rekapitulace žalobou napadeného rozhodnutí v bodě [2] tohoto rozsudku).

Žalobkyně namítala, že prvostupňový správní orgán vyjmenoval obdobné významné mosty, což však zapříčinilo vnitřní rozpornost jeho rozhodnutí a navíc se ani nejedná o mosty skutečně obdobné. Soud v popsaném vadu nespatřuje. Žalovaný na str. 12 a 13 skutečně pro srovnání poukázal na obdobné železniční mosty „s přibližně stejným obdobím vzniku a konstrukčním použitím přímopásových příhradových nosníků s horní mostovkou na pilířích v terénu, které překonávají rozlehlá a hluboká údolí“. Jak je uvedeno, učinil tak pouze pro srovnání a sám přiznal, že se jedná pouze o obdobné mosty. To, že v České republice existuje 6 nebo 7 obdobných mostů, nečiní z nyní posuzovaného mostu výrazně méně památkově hodnotný objekt. Městský soud připomíná svůj rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 5 A 73/2013-59, ve kterém uvedl, že „v případě historických staveb prakticky neexistuje jedna stavba zcela jako druhá, ale každá ze staveb je svým způsobem unikátní (provedením, použitými matriály, uspořádáním, vzhledem včetně dekorativních prvků, řešením interiéru atd.), nadto i kdyby šlo o stavby vzhledově velmi podobné, jsou umístěny v jiné lokalitě a vytvářejí jiné uspořádání, souvislosti a vazby se svým bezprostředním i širším okolím apod.“ Soud k tomuto doplňuje, že otázka vyhodnocení památkových hodnot, které jsou podmínkou pro prohlášení věci za kulturní památku podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči je otázkou správního uvážení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2023, č. j. 7 As 216/2021-32). To může soud ve správním soudnictví přezkoumávat pouze v omezené míře, zda žalovaný správní orgán uvážení nezneužil či zda jej nepřekročil (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS). Spatřovaly-li správní orgány v řádně popsaných skutečnostech naplnění hodnot, které je nutné dle jejich názoru památkově chránit, soud do této jejich správní úvahy není oprávněn zasahovat, jelikož se nejedná ani o zneužití správního uvážení ani nedošlo k překročení mezí správního uvážení.

Ze stejného důvodu není důvodná ani námitka, dle které byla letmá montáž aplikována jen uprostřed mostu. Tuto skutečnost prvostupňový správní orgán zohlednil (str. 5 bod 1). Považoval-li i tak most za hodný památkové ochrany, je tento názor zcela v rámci jeho správního uvážení. Shodné lze uvést i k námitce, dle které je použitá technika stavby slepou vývojovou větví stavitelství.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 22.05.2024

Mgr. Gabriela Bašná v.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu (K.ř. č. 1 – rozsudek)