MSPH 5 A 40/2022-117

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: REHABILITACE-Motus Vincit Omnia, spol. s r.o., IČ: 601 99 032 sídlem Jeseninova 2713/58, 130 00 Praha 3 zastoupena Mgr. Tomášem Mařatkou, advokátem se sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1 – Staré Město proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 – Staré Město za účasti: I) Villa Parukářka a.s., IČO: 26744414 se sídlem Litoměřická 834/19d, Praha 9 – Prosek zastoupená Mgr. Františkem Korbelem, Ph. D., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 – Nové Město II) CETIN a.s., IČO 04084063 se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 – Libeň III) Quantcom, a.s., IČO: 28175492 se sídlem Křižíkova 36a/237, Praha 8 – Karlín zastoupená Mgr. Andrea Stachová, advokátka se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1 – Staré Město IV) JUDr. R. H., bytem X zastoupený JUDr. Janem Marečkem, advokátem se sídlem Na Švihance 1476/1, 120 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 14. 2. 2022, č. j. MHMP 99973/2022, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

I. Základ sporu

Úřad městské části Praha 3 (dále jen „stavební úřad“) dne 20. 11. 2017, č. j. UMCP3 111392/2017, vydal k žádosti osoby zúčastněné na řízení I) (dále jen „stavebník“) územní rozhodnutí o umístění stavby s názvem „Domov pro seniory Parukářka“ na parc. č. 4166/3 a 4166/7 v k. ú. Žižkov sestávající zejména ze čtyř stavebních objektů (budov) a podzemních garáží. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 3. 2019, č. j. MHMP 303758/2019, zrušil toto rozhodnutí a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání. Stavební úřad vydal dne 22. 2. 2021 nové územní rozhodnutí č. j. UMCP3 074155/2021 o umístění stejné stavby. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku (žalobou napadené rozhodnutí) žalovaný územní rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl. Proti rozhodnutí žalovaného brojí žalobkyně podanou žalobou.

II. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného

Žalobkyně proti napadenému rozhodnutí namítá, že: (i) je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se dostatečně nezabýval znaleckým posudkem ak. arch. J. S. ze dne 12. ledna 2020 zn. SZP CV II/20 (dále jen „znalecký posudek“), když tento bez dalšího označil za subjektivní a doslova převzal tvrzení stavebníka uvedené v dokumentaci pro území rozhodnutí; tím, že bez dalšího převzal tvrzení stavebníka, žalovaný současně porušil princip rovnosti účastníků řízení; (ii) je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný se dostatečně nezabýval protokolem o místním šetření pořízeným dne 23. května 2018 vypracovaným Ministerstvem zdravotnictví, č.j. MZDR 21254/2018-2/OPR (dále jen „protokol MZDr“) a námitkami žalobkyně, že zamýšlená stavba je způsobilá zapříčinit likvidaci zdravotnických služeb, k jejichž poskytování se žalobkyně zavázala do roku 2031; (iii) je nezákonné pro rozpor s § 25 odst. 4 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále „vyhláška o obecných požadavcích na využívání území“) při určení odstupové vzdálenosti oken obytných místností.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky zcela kopírují námitky odvolací. Námitku nedostatečného vypořádání se znaleckým posudkem ak. arch. J. S. žalovaný vypořádal na str. 7 až 12 napadeného rozhodnutí. Dle názoru žalovaného stavební úřad dostatečně srozumitelně v prvoinstančním rozhodnutí popsal umístění záměru do území s ohledem na jeho architektonický a urbanistický charakter. Námitku žalobkyně týkající se dotčení jejích vlastnických práv (provoz rehabilitačního zařízení) žalovaný vypořádal na str. 13 až 15 napadeného rozhodnutí. K tomu uvedl, že žalobkyně neuvedla žádné konkrétní imise ani jakým způsobem může být umístěním daného záměru zamezeno jejímu podnikání. To, zda dojde objektivně k nepřípustnému narušení hodnot prostředí, posuzuje stavební úřad, který je povinen navržený záměr zkoumat z hlediska dodržení veřejných zájmů. K námitce týkající se nedodržení odstupové vzdálenosti se žalovaný vyjádřil na str. 16, 17 a 31 napadeného rozhodnutí. Skutková podstata řešení v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2011, sp. zn. 1 As 69/2001, je jiná. V posuzované věci nejsou, z důvodu značného převýšení sklonu terénu v místě stavby, jižní stěna objektu č.p. 2713 v k.ú. Žižkov a západní stěna objektu D navržené stavby výškově protilehlé. Západní stěna objektu D se nachází na vyšší úrovni než atika objektu č.p. 2713 v k.ú. Žižkov. Požadavky dané ust. § 25 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území proto nejsou v dané věci aplikovatelné. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout.

Villa Parukářka a.s. (dále i „osoba na řízení zúčastněná I.“) ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Žalovaný se námitkami žalobkyně podrobně zabýval na str. 7-17 napadeného rozhodnutí. Prostý nesouhlas žalobkyně s odůvodněním napadeného rozhodnutí nepředstavuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Vady věcného posouzení pak žalobkyně mohla namítat samostatně, nicméně takové žalobní námitky ve své žalobě v zákonem stanovené lhůtě neuplatnila, když namítá toliko nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Z důvodu opatrnosti se osoba na řízení zúčastněná I. dále v obecné rovině vyjádřila k samotnému věcnému posouzení souladu záměru s urbanistickým a architektonickým charakterem předmětné lokality a uvedla, že záměr je umisťován do rozmanitého území zástavby, která je tvořena stavbami různých charakterů. Z mezí této zástavby přitom nijak nevybočuje, když naopak tvoří jistý přechod mezi architektonicky odlišnými stavbami a vhodně dotváří celkovou urbanistickou strukturu okolní zástavby. To platí i o výškové hladině záměru, která respektuje okolní zástavbu. Správní orgány nebyly povinny vycházet ze závěrů znaleckého posudku, přesto se s ním vypořádaly a předložily ucelenou argumentaci, proč umístění záměru považují z hlediska urbanistického a architektonického charakteru předmětné lokality za přípustné. I judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2013, č. j. 9 As 95/2012-77, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2013, č. j. 9 As 95/2012-91) zdůrazňuje, že k posouzení souladu či rozporu stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby musí správní orgány využít svého diskrečního oprávnění. Finální posouzení souladu stavby s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby si musí udělat stavební úřad sám na základě svého vlastního posouzení podkladů řízení. Záměr není ani v rozporu s § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Západní strana objektu D záměru, ve které jsou umístěna okna obytných místností, není ve smyslu této vyhlášky protilehlou stěnou k objektu č. p. 2713 v k. ú. Žižkov, který je ve vlastnictví žalobkyně, neboť budovy se vzhledem ke sklonu terénu výškově nepotkávají. Pata západní strany objektu D záměru se nachází výše, než je umístěna atika objektu žalobkyně. Záměrem § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území je regulace vzdáleností fakticky existujících protilehlých stěn s obytnými místnostmi, nikoliv regulace odstupových vzdáleností nyní posuzovaných staveb, jejichž stěny z pohledu požadavků § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území vůbec nemohou vzájemně kolidovat. Požadavky § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území se navíc vztahují pouze na sousední stavby pro bydlení, tzn. ve smyslu § 2 písm. a) vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území pouze na (i) bytové domy, ve kterých více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena a na (ii) rodinné domy. Objekt žalobkyně takovou stavbou jistě není. Osoba na řízení zúčastněná I. proto navrhuje žalobu zamítnout.

III. Ústní jednání

Na ústním jednání dne 23. 10. 2024 žalobkyně, žalovaný i stavebník odkázali na obsah svých písemných podání a setrvali na svých návrzích tam uvedených. Osoba na řízení zúčastněná IV. uvedla, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a přednesla námitky, jež současně uplatňuje jako žalobce v řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 5 A 39/2022. K tomu soud uvádí, že osoba zúčastněná na řízení, na rozdíl od žalobce, není oprávněna vznášet žalobní body a vymezovat tak rozsah soudního přezkumu správního rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003-164). Soud tedy k tvrzením osoby na řízení zúčastněné IV. přesahujícím rámec žalobních tvrzení nepřihlédl.

Soud na ústním jednání k důkazu neprovedl žalobkyní navržené listiny, které jsou součástí správního spisu, neboť soud při přezkumu zákonnosti rozhodnutí žalovaného vychází ze správního spisu a správním spise se zásadně dokazování neprovádí (rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 12009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS); přičemž žalobkyně nesporovala věrohodnost těchto listin. Soud k důkazu provedl protokol o místním šetření pořízený dne 23. května 2018 Ministerstvem zdravotnictví, č. j. MZDR 21254/2018-2/OPR. Pro nadbytečnost a s odůvodněním blíže popsaným v bodě 18 tohoto rozsudku si městský soud od žalovaného nevyžádal a neprovedl důkaz doručenkou datové zprávy k vyjádření z 23. 5. 2018.

IV. 2 Odstupové vzdálenosti

Žalobkyně dále namítá, že stavební záměr nevyhovuje požadavkům obsaženým v § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území. Účelem § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území je ochránit soukromí osob nacházejících se v sousedících budovách. S ohledem na povahu žalobkyní poskytovaných služeb, kdy tyto jsou poskytovány pacientům, resp. klientům, s poruchami řeči, sluchu a často v kombinaci s poruchami chování, přičemž tito pacienti musí mít zachovanou jistou míru soukromí a komfortu, aby jim bylo možné služby řádně poskytnout, by mělo být předmětné ustanovení aplikováno i v tomto případě. Obdobnou míru soukromí a komfortu by pak jistě měli mít k dispozici i možní obyvatelé stavebního záměru (Domova pro seniory), což však rovněž nebude dodrženo, neboť z oken budovy žalobkyně bude možné nahlížet do pokojů domova pro seniory. Žalobkyně nesouhlasí s názorem žalovaného, že odstupové vzdálenosti upravené § 25 odst. 4 vyhlášky nejsou v dané případě aplikovatelné, neboť stavby nejsou výškově protilehlé, když pata západní stěny D záměru se nachází na vyšší úrovni než atika objektu žalobkyně. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, čj. 1 As 69/2011-176, č. 2418/2011 Sb. NSS je třeba pojem okna z obytných místností v protilehlých stěnách § 25 odst. 2 a 4 vyhlášky „chápat jako jakákoliv okna, jež vedou z obytných místností, umístěná po celé délce protilehlých stěn, bez ohledu na odlišnou délku protilehlých stěn.“ Pokud je tedy tato problematika řešena u odlišně dlouhých zdí, měla by se výše uvedená judikatura vztahovat i na odlišně vysoké zdi, a to především proto, že předmětná okna ve stavebním záměru ve skutečnosti umožňují vhled do nižších místností protilehlé budovy (toto samozřejmě funguje i naopak).

Podle § 25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou infrastrukturu.

Podle § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území platí, že jsou-li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů staveb rodinných domů podle § 25 odstavce 2 téže vyhlášky. Uvedené odstupy mezi stavbami pro bydlení neplatí pro jednotlivé stavby umisťované v prolukách. Obdobně se určují odstupy od staveb nebytových.

K aplikaci tohoto pravidla je třeba splnění tří podmínek: 1. jsou posuzovány odstupové vzdálenosti mezi dvěma bytovými domy, nebo bytovým a rodinným domem, případně mezi bytovým nebo rodinným domem a stavbou nebytovou (k sousedství domu bytového a nebytového srov. obdobně rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2023, čj. 57 A 44/2023-43), 2. musí se zde nacházet protilehlé stěny, a 3. v některých z těchto protilehlých stěn se musí nacházet okno obytné místnosti. Za protilehlé stěny jsou přitom obecně považovány stěny, které jsou v rovnoběžném postavení (jde tedy o stěny vzájemně „proti sobě“) (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, čj. 6 As 29/2023-98); k protilehlosti stěn ve vztahu k oknům obytných místností se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14.7.2011, č.j. 1 As 69/2011-176, vyjádřil v tom smyslu, že pod označení „okna z obytných místností v protilehlých stěnách“ spadají jakákoli okna, jež vedou do obytných místností, umístěná po celé délce protilehlých stěn bez ohledu na jejich odlišnou délku.

Žalovaný v napadené rozhodnutí uvedl, že na objekt žalobkyně a objekt D záměru není ust. § 25 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území aplikovatelné, neboť pata západní stěny objektu D se nachází na vyšší úrovni než atika objektu č.p. 2713, a proto ani nejde o stěny protilehlé (str. 17, 18). Žalovaný dále poukázal na to, že objekt č. p. 2713 není objektem pro bydlení, jeho využívání nepředpokládá obytné místnosti (str. 45). Dále doplnil, že záměr obsahuje obytné místnosti na straně šikmo přivrácené k objektu č. p. 2713, avšak vzhledem ke značnému převýšení terénu lze předpokládat, že případná nástavba objektu č. p. 2713 nebude zasahovat do volného prostoru vymezeného vertikálním úhlem 45° od parapetů oken domova pro seniory. V budoucnu tak nedojde ke znemožnění zvýšení stavby č. p. 2713.

Soud je názoru, že žalovaný nemusel definovat, kdy se stěna považuje za protilehlou, neboť to vyplývá z významu tohoto slova. Protilehlá stěna leží proti jiné stěně - je-li tedy v půdorysu vztyčena kolmice v jakémkoli bodu jedné stěny, protne tato kolmice protilehlou druhou stěnu. K tomu u objektu žalobkyně a posuzovaného objektu D záměru nedochází, když pata jediné v úvahu přicházející protilehlé stěny (severní stěny) objektu D záměru se nachází nad úrovní atiky objektu žalobkyně (viz Výkres D.3.1. Projektové dokumentace). Již druhá podmínka pro aplikaci ust. § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území tak není splněna.

I pokud by však soud připustil, že stávající jižní stěnu objektu žalobkyně a severní stěnu objektu D záměru lze považovat za protilehlé stěny (za stěnu by považoval i prostor pod patou stěny), ani třetí podmínka by splněna nebyla. Mezi účastníky není sporné, že severní strana objektu D záměru neobsahuje okna obytných místností. Obytné místnosti s okny (a terasami) jsou umístěny na západní stěně objektu D záměru. Stejně tak okna obytných místností neobsahuje ani jižní strana objektu žalobkyně, kde jsou toliko umístěna okna rehabilitační místnosti. Smyslem ust. § 25 odst. 4 vyhlášky je stanovit konkrétnější podmínky pro zachování určité míry soukromí v obytných místnostech. Nakolik soud chápe argumentaci žalobkyně potřebou ochrany soukromí osob přijímajících poskytované zdravotní služby, uvádí, že tato ochrana je poskytována v rámci generálního ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území a nikoli v rámci ust. § 25 odst. 4 této vyhlášky, jež specificky cílí především na ochranu soukromí v bydlení. Shodně též Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku sp. zn. 1 As 69/2011 uvádí: „Obtěžování stěžovatele pohledem z obytné místnosti stavebníků je při sníženém odstupu sousedních staveb patrné a může představovat zásah do jeho práva na soukromí; to platí současně i obráceně, neboť právě stavebníci se následně mohou cítit obtěžování pohledy ze stěžovatelova pozemku do jejich obytné místnosti.“ (zvýraznění přidáno soudem). Ani třetí podmínka pro aplikaci ust. § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území tak není splněna.

Namítá-li žalobkyně, že právě z teras obytných místností umístěných na západní stěně objektu D záměru lze nahlížet do oken rehabilitační místnosti (a v budoucnu do oken obytných místností případné nástavby objektu žalobkyně) soud uvádí, že odstupové vzdálenosti upravené § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území míří toliko na okna obytných místností umístěná v protilehlých stěnách. Případně vznikající imise pohledem z teras umístěných na jiných než protilehlých stěnách je třeba řešit optikou ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky a judikatorně vymezeného pojmu „kvalita prostředí“ či dříve „pohoda bydlení“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2024, čj. 6 As 29/2023-98 a v něm citovanou judikaturu). Takovou námitku ovšem žalobkyně v řízení neuplatnila, a proto se soud touto otázkou nezabýval.

Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vyjádřil (str. 45) i k potencialitě umístění nástavby na objektu žalobkyně, a to ve vztahu k objektu D záměru. Přitom dospěl k závěru, že umístění nástavby s obytnými místnostmi bude možné, neboť lze předpokládat, že „případná nástavba objektu ve vlastnictví odvolatele nebude zasahovat do volného prostoru vymezeného vertikálním úhlem 45° od parapetů oken domova pro seniory. V budoucnu tak nedojde ke znemožnění zvýšení stavby ve vlastnictví odvolatele, která slouží pro zdravotnické zařízení – rehabilitace.“

Na základě uvedeného soud uzavírá, že žalovaný postupoval správně, pokud vzájemný vztah objektů žalobkyně a objektu D záměru neposuzoval optikou § 25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území.

I tuto námitku tak soud shledal nedůvodnou.

Žalovaný k odvolací námitce žalobkyně, že imise z budoucí stavby i ze samotného procesu výstavby realizované v blízkosti její polikliniky mohou způsobit zamezení možnosti užívat její nemovitou věc dosavadním způsobem (poskytování zdravotních služeb), uvedl, že „Žadatel v souladu se stavebním zákonem předložil k řízení mimo jiné také závazná stanoviska, stanoviska nebo vyjádření správních orgánů (v jejichž kompetenci je hájení některého z veřejných zájmů) k záměru, ve kterých je uveden závěr, zda záměr je v souladu se zákonnými předpisy a zda s ohledem na veřejný zájem chráněný daným správním orgánem není záměr s tímto veřejným zájmem v rozporu. Doloženými závaznými stanovisky bylo mimo jiné prokázáno, že navržená stavba nebude při svém provozu nepřípustným zdrojem hluku nebo znečištění ovzduší. Organizaci výstavby řeší dokumentace pro umístění stavby pouze v základních předpokladech. Podrobněji budou zásady organizace výstavby řešeny včetně omezení jejího vlivu na okolní stavby až v projektové dokumentaci pro stavební povolení. Podmínky pro provedení stavby jsou součástí stavebního povolení.“ Dle městského soudu je toto posouzení z hlediska přezkoumatelnosti dostatečné jako reakce na odvolací námitku žalobkyně i na její obecnou argumentaci budoucími imisemi z provádění stavebních prací i stavby samotné.

Z protokolu MZDr provedeného soudem při ústním jednání dne 23. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně nabyla objekt zdravotnické zařízení Dětské rehabilitační středisko Jeseniova 2713/58, Praha 3 do svého vlastnictví se závazkem využívat majetek po dobu 25 od privatizace pro zdravotní účely. Ministerstvo zdravotnictví se dále vyjádřilo k předmětnému záměru stavby tak, že uvedlo: „výstavba v bezprostřední blízkosti zdravotnického zřízení negativně ovlivní prostředí, ve kterém je poskytována zdravotní péče, jelikož lze očekávat zvýšenou prašnost a hlučnost“ a „průběh výstavby popřípadě i dokončená stavba mohou ohrozit plnění dané povinnosti tak, že na základě cizího zavinění nebude zdravotní péče poskytována. Při naplnění stanovené povinnosti se nabyvatel zdravotnického zařízení vystavuje sankčnímu postihu ve výši 500.000,- Kč, a to i opakovaně.“ Protokol Ministerstva zdravotnictví tak v obecné rovině obsahuje stejnou argumentaci, jakou používá i žalobkyně. Obavu žalobkyně sice sdílí, ale nijak neprokazuje. Tento dokument tedy není způsobilým zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobkyně, když není způsobilým argumentaci žalobkyně jakkoli prokázat. I případné opomenutí jeho provedení v odvolacím správním řízení je tedy bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož žalovaný se argumentací žalobkyně dostatečně věcně zabýval. I v tomto řízení proto bylo nadbytečné zkoumat, zda byl protokol MZDr do správního spisu založen, jak tvrdí žalobkyně, či nikoli, jak tvrdí žalovaný. Z těchto důvodů soud nepřistoupil k provedení důkazu doručenkou k vyjádření žalobkyně ze dne 23. 5. 2018.

Argumentuje-li žalobkyně obavou z budoucích imisí hlukem a prachem soud připomíná, že určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, pokud je přiměřené poměrům a nevybočuje v podstatné míře od obecně požadovatelných standardů (na bydlení) s přihlédnutím ke konkrétním zvláštnostem lokality (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012 č. j. 8 As 27/2012-113). Žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela správně uvedl, že v rámci řízení vyžádal stanoviska dotčených orgánů, kteří posoudili záměr z hlediska ochrany zdraví (nadměrný hluk) i životního prostředí (nadměrná prašnost a s tím související znečištění ovzduší) a na základě těchto stanovisek dospěl k závěru, že navržená stavba nebude při svém provozu zdrojem nepřípustného zatížení okolí hlukem či znečištěním ovzduší. Namítala-li žalobkyně nepřípustné imise vznikající v průběhu výstavby, soud shodně s žalovaným poukazuje na to, že v územním řízení stavební úřad posuzuje soulad stavebního záměru (tedy budoucí stavby) s požadavky vymezenými v § 90 odst. 1 písm. a) až c) stavebního zákona, přičemž posouzení vlivu samotného procesu výstavby spadá do rámce řízení stavebního (srov. § 111 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s bodem B. 8 písm. d) přílohy 12. vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, kterou se stanoví mimo jiné rozsah a obsah projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení). Tato námitka není důvodná.

V. Závěr

Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost, proto právo na náhradu nákladů nemají (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 23.10.2024

Mgr. Gabriela Bašná v.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu (K.ř. č. 1 – rozsudek)