MSPH 5 Af 14/2021-133

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: REMKO s.r.o., IČO: 25073494 se sídlem Veverkova 494/35, Praha 7 – Holešovice zastoupená JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 – Karlín proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 – Michle o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2021, č. j. 27602/2021-900000-314, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Základ sporu

Podanou žalobou se žalobkyně domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, jímž žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutím – dodatečným platebním výměrům ze dne 8. 4. 2020, č. j. 235302/2020-510000-32.1, č. j. 235304/2020-510000-32.1, č. j. 235306/2020-510000-32.1, č. j. 237238/2020-510000-32.1, č. j. 237254/2020-510000-32.1, č. j. 237266/2020-510000-32.1, č. j. 2372401/2020-510000-32.1, č. j. 237428/2020-510000-32.1, č. j. 237461/2020-510000-32.1, č. j. 237469/2020-510000-32.1, č. j. 237590/2020-510000-32.1, č. j. 237674/2020-510000-32.1, č. j. 237722/2020-510000-32.1, č. j. 237750/2020-510000-32.1, č. j. 237754/2020-510000-32.1, č. j. 237763/2020-510000-32.1, č. j. 237808/2020-510000-32.1, č. j. 237814/2020-510000-32.1, č. j. 237819/2020-510000-32.1, č. j. 237822/2020-510000-32.1, č. j. 237850/2020-510000-32.1, č. j. 237855/2020-510000-32.1, č. j. 237858/2020-510000-32.1, č. j. 237878/2020-510000-32.1, č. j. 237891/2020-510000-32.1, č. j. 237894/2020-510000-32.1, č. j. 237910/2020-510000-32.1, č. j. 237914/2020-510000-32.1, č. j. 237917/2020-510000-32.1, č. j. 237919/2020-510000-32.1, a proti rozhodnutím – platebním výměrům ze dne 8. 4. 2020, č. j. 237921/2020-510000-32.1, č. j. 237922/2020-510000-32.1, č. j. 237923/2020-510000-32.1, č. j. 237925/2020-510000-32.1, č. j. 237926/2020-510000-32.1, a napadená rozhodnutí potvrdil. Těmito rozhodnutími Celní úřad pro hlavní město Prahu rozhodl o nároku žalobkyně na vrácení spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období květen 2014 – březen 2017 tak, že v případě zdaňovacích období listopad 2016 – březen 2017 vyměřil žalobkyni nárok na vrácení spotřební daně ve výši 0 Kč a v případě každého ze zbývajících daňových období doměřil žalobkyni částku spotřební daně, která byla žalobkyni předchozím rozhodnutím Celního úřadu pro hlavní město Prahu vrácena na základě uplatněného nároku na vrácení spotřební daně dle § 56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 30. 5. 2017 (soud poznamenává, že rozhodné znění bylo významově shodné pro všechna přezkoumávaná zdaňovací období).

Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že nárok na vrácení daně je podmíněn splněním čtyř kumulativních podmínek: 1) olej byl nakoupen za cenu včetně daně; 2) musí se jednat o minerální oleje uvedené pod kódy nomenklatury 27101941 až 27104949; 3) minerální oleje musí být označkovány a obarveny; 4) minerální oleje musí být osobou, která uplatňuje nárok na vrácení daně, prokazatelně použity pro výrobu tepla. Poslední podmínka má tři aspekty - topný olej se spotřebuje pro výrobu tepla, použití pro výrobu tepla musí být prokazatelné a topný olej musí být použit přímo daňovým subjektem. Žalobkyně neprokázala, že topné oleje použila přímo ona pro výrobu tepla.

Žalovaný uvedl, že žalobkyně provozuje svoji podnikatelskou činnost takovým způsobem, že se svými klienty sepisuje smlouvy označené jako „smlouva a o dodávce a odběru tepla“, jejichž předmětem má být dodávka tepelné energie a s ní související umístění topného zařízení na dohodnutém místě. Součástí smluvních ujednání je mj. závazek žalobkyně proškolit zaměstnance odběratele a provádět servisní prohlídky. Oproti tomu odběratel se touto smlouvou zavazuje umožnit přístup zaměstnancům žalobkyně k topnému zařízení, hlásit přerušení dodávky tepelné energie a nenakládat s uskladněnými topnými oleji. Úplata za tepelnou energii má být vypočtena na základě použitého zařízení dle množství dodané energie na základě jednotkových cen. Množství dodané tepelné energie má být vypočteno na základě množství spotřebovaného topného oleje. Z výslechu svědků a z obsahu smluv uzavíraných s odběrateli tepla dle žalovaného vyplývá, že žalobkyně dodala mobilní topné zařízení odběrateli do místa spotřeby. Při předání mobilního agregátu provedla proškolení zaměstnance odběratele. Žalobkyně a její zaměstnanci nebyli přítomni na místech spotřeby topných olejů nepřetržitě, ale zpravidla topná zařízení pouze přivezli, zprovoznili a proškolili některou z přítomných osob o jejich ovládání. Poté se zaměstnanci žalobkyně dostavovali na místa spotřeby zpravidla jen z důvodu odstranění nahlášených poruch topných zařízení nebo z důvodu odvozu těchto zařízení při ukončení smluvního vztahu. Přístup zaměstnanců odběratelů a jiných osob k topným zařízením a uskladněným topným olejům nebyl nijak omezen a topné oleje v naprosté většině míst spotřeby nebyly technicky zabezpečeny proti jejich odčerpání. Spotřebu lehkého topného oleje, resp. jeho zůstatek v nádržích, odběratelé, jejich zaměstnanci nebo dokonce třetí osoby odhadovali na základě výše hladiny v průhledných nádržích nebo ji určovali měřením výšky hladiny, a při zjištění malého zůstatku pak objednávali závoz oleje u žalobkyně. Kromě těchto údajů měla žalobkyně k dispozici informace o počátečním a koncovém stavu lehkých topných olejů při zahájení a ukončení smluvního vztahu a o množství dodaných lehkých topných olejů na dané místo spotřeby. Nebylo prokázáno, že by zaměstnanci žalobkyně navštěvovali jednotlivé objekty pravidelně po skončení zdaňovacích období kvůli odečtům stavu zůstatku topných olejů v nádržích, případně jinému zjištění skutečné spotřeby olejů, ani to, že by žalobkyně technicky zajistila měření množství olejů, které skutečně proteklo do hořáku topného zařízení a že by změřený údaj na konci zdaňovacího období osobně nebo dálkově odečítala. Topná zařízení nebyla v průběhu topné sezóny ovládána žalobkyní, ať už dálkově nebo prostřednictvím jejích zaměstnanců, ale zařízení v průběhu zdaňovacích období zapínali, vypínali nebo prostřednictvím termostatů ovládali opět odběratelé žalobkyně, jejich zaměstnanci nebo třetí osoby. Odběratelé žalobkyně nebo jimi pověřené osoby se ve většině případů fyzicky účastnili stáčení lehkých topných olejů do nádrží topných zařízení a většinou pak také potvrzovali svým podpisem správnost údajů uvedených ve stáčecích lístcích.

Na základě těchto zjištěných skutečností správní orgány uzavřely, že žalobkyně nespotřebovávala topný olej za účelem výroby tepla v topných zařízeních, jelikož neměla uskladněné topné oleje ani proces přeměny topných olejů pod fyzickou kontrolou. Byli to zpravidla zaměstnanci odběratelů žalobkyně, kdo prováděl obsluhu topných zařízení. Předložené evidence o spotřebě topného oleje rovněž vykazovaly vady, jelikož neuváděly spotřebu skutečnou, ale pouze vypočtenou. Žalobkyně pouze svým odběratelům dodala na základě jejich požadavku lehké topné oleje, o jejichž osud a způsob použití se již dále nezajímala. Takový postup je však v rozporu se zákonnými požadavky, podle nichž může nárok na vrácení spotřební daně vzniknout pouze osobě, která minerální oleje prokazatelně přímo použila při výrobě tepla a pouze z přesně zjištěného množství minerálních olejů, které byly v konkrétním zdaňovacím období k tomuto účelu použity.

Žalovaný uvedl, že platí koncentrace řízení a ve fázi projednání zprávy o daňové kontrole platí zákaz změny výsledku kontrolního hlášení. Projednání zprávy o daňové kontrole je tak pouze formální zakončení daňové kontroly. Došlo sice k porušení § 88 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 5. 2021, nicméně i tak prvostupňový správní orgán umožnil žalobkyni seznámit se s obsahem zprávy o daňové kontrole jejím zasláním. Tento postup rovněž nevedl k ohrožení zdraví žádné ze zúčastněných osob, jelikož nebylo možné předvídat, zda dojde k uvolnění protiepidemiologických opatření ještě před uplynutím lhůty pro stanovení daně.

K námitce porušení zásady legitimního očekávání žalovaný s odkazem na judikaturu správních soudů uvedl, že nezákonná správní praxe legitimní očekávání obecně založit nemůže a od této obecné premisy se lze odklonit toliko ve výjimečných případech a za absence konkurujícího veřejného zájmu, navíc v případech, kdy jednání za hranicí pravomoci správce daně nemusí být v průběhu řízení vůbec zřejmé. Předchozí praxi spočívající v rozšiřujícím způsobu výkladu nároku na vrácení daně uplatňovanou prvostupňovým správním orgánem vůči žalobkyni žalovaný považoval za nezákonnou, a to vzhledem k existenci soudní judikatury, která této praxi odporovala již v době jejího vzniku. Žalovaný dodal, že posuzované skutečnosti odůvodňují i prolomení zásady legitimního očekávání, jelikož je veřejným zájmem, aby spotřební daň byla vrácena osobě, která skutečně teplo vyrobila.

K námitce porušení práva Evropské unie a principu proporcionality žalovaný uvedl, že bylo prokázáno, že žalobkyně nebyla osobou, které nárok na vrácení spotřební daně svědčí. Proto jakákoliv argumentace opírající se o právo Evropské unie je lichá. V rozporu s právem Evropské unie není, když není vrácena daň osobě, jíž nenáleží.

Žalobkyně namítala, že byla nesprávně zahájena daňová kontrola, jelikož prvostupňový správní orgán ji měl vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání. Žalovaný uznal, že tímto způsobem měl prvostupňový správní orgán skutečně postupovat. Nejedná se však o vadu, jež by způsobila, že daňová kontrola nebyla zahájena. V takovém případě však nelze po žalobkyni požadovat penále. Žalovaný uvedl, že rozhodnutí o vyměření penále vydaná v souvislosti s posuzovaným případem budou přezkoumána v samostatném odvolacím řízení.

II. F Neprojednání zprávy o daňové kontrole

Žalobkyně posledně namítá, že skutečnost, že s ní nebyla projednána zpráva o daňové kontrole a byla jí rovnou doručena, způsobuje prekluzi doměřené daně. Žalovaný na str. 11 žalobou napadeného rozhodnutí uvedl, že jediným důvodem byla obava z možné prekluze. Vědomé porušení ustanovení o řízení proto, aby se žalovaný vyhnul možné prekluzi, nemůže mít vliv na běh této lhůty. Žalovaný sice pochybení prvostupňového správce daně rozpoznal, ale neodstranil tuto vadu např. tím, že by v odvolacím řízení zprávu o daňové kontrole s žalobkyní projednal.

Žalovaný odkázal na vypořádání této námitky v žalobou napadeném rozhodnutí. Uvedl, že se jedná jen o formální pochybení, protože se žalobkyně se zprávou o daňové kontrole ještě před vydáním platebních výměrů seznámila a měla možnost proti ní brojit. Postup prvostupňového správního orgánu byl učiněn s ohledem na zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti a ochranu zdraví zúčastněných osob. Žalovaný tak odmítl, že by tento postup byl učiněn jen z důvodu obavy o možnou prekluzi.

V doplnění žaloby ze dne 18. 3. 2024 žalobkyně namítala, že § 56 zákona o spotřebních daních je nutné vykládat v souladu se směrnicí Rady 2008/118/ES a směrnicí Rady 2003/96/ES. Dle čl. 6 písm. c) směrnice 2003/96/ES může vnitrostátní zákonodárce určit zboží, jehož se snížení nebo osvobození od spotřební daně týká, a do jisté míry i podmínky, za kterých je snížení či osvobození od této daně uplatňováno. Musí tak činit jen v souladu s účelem čl. 11 směrnice 2008/118/ES (předcházení daňovým únikům nebo zneužití daňového režimu) a se zásadou proporcionality, právní jistoty, rovnosti a efektivity. Žalobkyně rovněž navrhla předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky stran výkladu směrnice 2003/96/ES.

Úvahu o možné krádeži oleje učinil poprvé až žalovaný, avšak nedal přitom žalobkyni možnost se k této změně hodnocení důkazů vyjádřit. Jde i o úvahu způsobující vnitřní rozpornost rozhodnutí, jelikož žalovaný i uvedl, že žalobkyně nesplnila primární podmínku prokázat, že je osobou oprávněnou nárokovat vrácení spotřební daně, proto je skutečný účel použití oleje pro výrobu tepla a jeho případné zkoumání podružný.

Žalovaný k této námitce zopakoval, že lze akceptovat situaci, kdy osoba nárokující si vrácení spotřební daně podle § 56 zákona o spotřebních daních vyrábí a dodává teplo jiné osobě na vlastním nebo pronajatém zařízení k výrobě tepla, pokud má však nad procesem výroby tepla, spotřebou lehkých topných olejů, vedením příslušné evidence spotřeby atd., přímou a bezprostřední fyzickou kontrolu. Musí se však jednat o stav faktický, materiální, nikoliv stav formální. Formální vlastnictví olejů do okamžiku jejich spotřeby není rozhodné, rozhoduje-li o osudu lehkých topných olejů detentor odlišný od osoby vlastníka.

K tvrzení, že žalovaný vybočil z důvodu, pro které byla daň doměřena, žalovaný uvedl, že se s prvostupňovým správním orgánem ztotožnil v tom, že žalobkyni není možné u všech míst spotřeby s výjimkou její vlastní provozovny považovat za osobu vyrábějící teplo. Zjištění související s nemožností žalobkyně měřit přesné množství spotřebovaných lehkých topných olejů a množství vyrobeného tepla žalovaný nepovažuje za nové dokazování ani za novou skutečnost. Již ve zprávě o daňové kontrole bylo na str. 23 uvedeno, že „ze svědecké výpovědi dále vyplývá, že evidence daňového subjektu není skutečnou spotřebou topných zařízení odrážející specifický výkon a spotřebu konkrétního topného zařízení, včetně rozdílných povětrnostních podmínek toho kterého dne, ale pouze vypočtenou spotřebou, a to jak na místech spotřeby jednotlivých odběratelů, tak na místě spotřeby daňového subjektu – Areál Letov, Beranových 65, Praha 9.“ Úvaha žalovaného byla pouze zpřesnění a prohloubení argumentace prvostupňového správního orgánu, které nevedlo ke změně napadených platebních výměrů v neprospěch žalobkyně. Na věc tak nedopadá § 115 odst. 2 daňového řádu.

Úvahy o možné krádeži směřovaly pouze k poukázání na to, že žalobkyně nebyla schopná zajistit, že množství dodaných olejů bude odpovídat množství použitému k výrobě tepla. Zda došlo ke zcizení již nemělo žádnou relevanci.

III. Ústní jednání

Žalobkyně na ústním jednání dne 25. 3. 2024 připomenula námitky vznesené v žalobě. Zejména zdůraznila, že její obchodní model nespočíval v zastírání právního jednání. Tento obchodní model fungoval řadu let až do změny správní praxe. V roce 2014 žalobkyně úspěšně prošla daňovou kontrolou, v květnu 2016 proběhl postup k odstranění pochybností opět bez jakéhokoliv seznaného pochybení na straně žalobkyně. Od ledna 2017 byl zahájen postup k odstranění pochybností k počátku topné sezóny 2016/2017. Postup žalovaného měl zásadní dopad na podnikání žalobkyně, jelikož cena jejím zákazníkům byla stanovena s ohledem na to, že spotřební daň bude žalobkyni vrácena. Žalovaný postupoval v rozporu se zásadou legitimního očekávání, jelikož o změně správní praxe se žalobkyně do konce topné sezóny nedozvěděla. Žalobkyně nemohla nijak reagovat na tuto změnu. Měla by být zachována rovnováha mezi zásadou legality a legitimity. Dle žalobkyně v posuzované věci nastaly takové okolnosti, dle kterých by měla být upřednostněna zásada legitimního očekávání. Výklad § 56 zákona o spotřebních daních, který zastává žalobkyně, byl zcela legitimní. Nešlo o rozpor zjevný, ale až později dovozený v judikatuře Nejvyššího správního soudu.

Žalovaný na ústním jednání uvedl, že rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2006, č. j. 2 Afs 196/2004-126, dopadal i na obchodní model žalobkyně. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud provedl jako první výklad § 56 zákona o spotřebních daních. Správní praxe v rozporu s touto intepretací tak byla i v rozporu se zákonem, a to po dobu minimálně 10 let před tím, než se věc žalobkyně začala řešit. Měla by tak převážit zásada legality nad legitimitou. Podle rozsudku kasačního soudu ze dne 19. 7. 2023, č. j. 10 Afs 72/2023-43, žalobkyně chtěla „zakrýt skutečnost, že nikoliv ona, ale její odběratelé byli odpovědní za výrobu tepla.“ K návrhu na položení předběžné otázky se již vyjadřoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 1. 2024, č. j. 10 Afs 258/2023-41, kde neseznal nutnost položení předběžné otázky. Dle žalovaného žalobkyně nedostatečně zjišťovala množství spotřebovaných topných olejů. Žalovaný doplnil, že žádnou metodiku ke změně správní praxe v posuzované věci nevydal ani neprezentoval.

Na ústním jednání soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní, a to zápisy z pracovních porad Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dnů 22. 3. 2013, 28. 4. 2016, 31. 5. 2016, 2. 11. 2016, 6. 10. 2017, 16. 10. 2017, 16. 11. 2017, 14. 12. 2017, sdělení Ministerstva financí ze dne 29. 2. 2016, rozhodnutí ministra financí ze dne 17. 7. 2017, č. j. MF-28297/2016/3902-16 ZK, a protokol správce daně ze dne 26. 3. 2014, č. j. 9630-4/2014-510000-52. Soud k důkazu neprovedl „materiál z porady ředitele GŘC, na který reaguje zápis z porady Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 2. 11. 2016“, který byl navržen za účelem dalšího prokázání tvrzení, že došlo ke změně zavedené správní praxe. Tento důkazní prostředek soud považoval za nadbytečný, jelikož má za prokázané tvrzení žalobkyně, a rovněž s ohledem na právní názor soudu (viz podkapitola IV.C tohoto rozsudku).

IV. F Neprojednání zprávy o daňové kontrole

Žalobkyně namítá, že s ní nebyla projednána zpráva o daňové kontrole a byla jí rovnou doručena, což způsobuje prekluzi doměřené daně.

Dle § 88 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 (znění účinné v době vydání platebních výměrů) platilo, že odmítne-li se kontrolovaný daňový subjekt seznámit se zprávou o daňové kontrole nebo ji projednat anebo se jejímu projednání vyhýbá, doručí mu ji správce daně do vlastních rukou; den doručení zprávy o daňové kontrole se pokládá za den jejího projednání a ukončení daňové kontroly.

Projednáním zprávy o daňové kontrole se zabývaly správní soudy ve své judikatuře. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2023, č. j. 6 Afs 82/2021-77, uvedl, že „daňové řízení končí až rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru. Pochybení správce daně při seznámení daňového subjektu se zprávou o daňové kontrole je vadou řízení, která je ale odstranitelná i po podání odvolání. Podstatné je, zda daňový subjekt má i při existenci případných procesních deficitů při seznámení se zprávou o daňové kontrole prostor pro uplatnění procesních práv spojených s projednáním zprávy o daňové kontrole (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2022, č. j. 9 Afs 68/2021-70, bod 42). I kdyby tedy nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 88 odst. 5 daňového řádu, nedošlo by k procesní vadě způsobující nezákonnost správních rozhodnutí. Stěžovatelka měla k dispozici názor správce daně před vydáním platebního výměru a mohla vznášet námitky v odvolání. Finanční orgány, a to jak prvostupňový správce daně, tak žalovaný se s nimi řádně vypořádaly.“ V rozsudku ze dne 8. 3. 2018, č. j. 5 Afs 124/2017-28, pak Nejvyšší správní soud shodně dovodil, že „i kdyby připustil v postupu správce daně určité pochybnosti ohledně aplikace postupu dle § 88 odst. 5 daňového řádu, nemohlo by neprojednání zprávy o daňové kontrole a její podpis za situace, kdy žalobce byl řádně seznámen s výsledky kontrolních zjištění, mohl se k nim vyjádřit a navrhovat doplnění, což také učinil, samo o sobě bez dalšího způsobit nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.“ V rozsudku ze dne 1. 4. 2020, č. j. 1 Afs 490/2019-42, pak Nejvyšší správní soud jednoznačně uzavřel, „že těžištěm daňové kontroly co do poskytnutí informací o jejích výsledcích a poskytnutí možnosti se k nim vyjádřit je institut seznámení daňového subjektu s výsledky kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 daňového řádu) a na něj navazující institut lhůty k vyjádření se k těmto výsledkům (§ 88 odst. 3 daňového řádu). Oproti tomu seznámení daňového subjektu se zprávou o daňové kontrole je již pouhým formálním zakončením daňové kontroly. Nedošlo-li na základě vyjádření daňového subjektu k výsledku kontrolního zjištění k jeho změně, kontrolní závěry již v této fázi nelze změnit (srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 1 Afs 362/2016‑36, nebo ze dne 8. 3. 2018, č. j. 5 Afs 124/2017 – 28).“

Ze správního spisu plyne, že žalobkyně se dne 10. 10. 2019 zúčastnila ústního jednání, na kterém byla seznámena s výsledky kontrolního zjištění, včetně hodnocení dosud zjištěných důkazů. Na toto zjištění měla možnost žalobkyně reagovat a taktéž tak učinila, když se dne 20. 1. 2020 vyjádřila k výsledkům kontrolního zjištění. Na toto vyjádření reagoval prvostupňový správní orgán ve své odpovědi ze dne 3. 3. 2020, č. j. 55575-2/2020-510000-52. Následně správce daně dvakrát stanovil termín, kdy bude s žalobkyní projednána zpráva o daňové kontrole, a stanovil i jeden náhradní termín, nicméně žalobkyně vždy požádala o odročení termínu konání ústního jednání a správce daně i jeden z nich sám odvolal z důvodu epidemiologické situace. Správce daně následně zaslal žalobkyni zprávu o daňové kontrole bez jejího projednání.

Z uvedeného je zjevné, že správce daně s žalobkyní projednal výsledky kontrolního zjištění, na které žalobkyně reagovala. Na tuto reakci však reagoval i správce daně. Před vydáním platebních výměrů tak žalobkyně měla k dispozici názor správce daně a mohla s ním polemizovat jak ještě před vydáním platebních výměrů, ale zejména i v podaném odvolání. Městský soud uzavírá, že neprojednání zprávy o daňové kontroly v souladu s výše uvedenou judikaturou tak nemá vliv na zákonnost žalobou napadené rozhodnutí a nutně tak nemá vliv ani na běh lhůty pro stanovení daně.

Pro úplnost soud doplňuje, že vzhledem k výše uvedenému neseznal za nutné předkládat Soudnímu dvoru Evropské unie k zodpovězení předběžnou otázku. Rovněž městský soud není soudem, proti jehož rozhodnutí by nebyl přípustný opravný prostředky a není tedy soudem, který by měl povinnost navrhovanou předběžnou otázku položit.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 25.03.2024

Mgr. Gabriela Bašná v.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu (K.ř. č. 1 – rozsudek)