MSPH 69 Co 272/2024-318

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Tomáši Pirka a JUDr. Jany Tondrové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: jméno zainteresované společnosti, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_003⟫ zastoupena advokátem jméno zainteresované společnosti ⟪LB:lb_004⟫ sídlem adresa zástupce zainteresované společnosti ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: jméno zainteresované společnosti, IČO IČO zainteresované společnosti ⟪LB:lb_007⟫ sídlem adresa zainteresované společnosti ⟪LB:lb_008⟫ zastoupená advokátem jméno zástupce zainteresované společnosti ⟪LB:lb_009⟫ sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 ⟪LB:lb_010⟫ o zaplacení částky 225 697,10 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_011⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 4. 2024, č. j. 38 C 145/2024-290,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 443,62 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám tituly před jménem jméno FO, advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 225 697,10 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 117 954,60 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení žalované částky s tím, že dne datum uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytování elektronických karet podezřelý výraz, na základě které se žalovaná zavázala dodávat žalobkyni elektronické platební karty podezřelý výraz a poskytovat služby s tím související (dále jen „Smlouva“). Žalobkyně v případě zájmu o nahrání finančních prostředků na karty zaslala žalované objednávku, žalovaná vystavila fakturu a po jejím uhrazení nahrála finanční prostředky na karty. Na podzim roku 2023 zjistila žalobkyně, že karty podezřelý výraz nefungují, a proto odstoupila od smlouvy pro její podstatné porušení a (marně) požadovala po žalované vydání bezdůvodného obohacení, které představuje celkové nevyužité zůstatky na kartách zaměstnanců žalobkyně.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Namítala nedostatek aktivní i pasivní věcné legitimace. Podle ní jsou aktivně legitimováni jednotliví držitelé karet (zaměstnanci žalobkyně) a pasivně věcně legitimována je společnost právnická osoba. (dále i jen také „Společnost“), neboť prostředky na kartách podezřelý výraz jsou elektronické peníze podle § 4 zákona o platebním styku a představují pohledávku držitelů karet vůči uvedené Společnosti.

4. Soud po provedeném dokazování shledal, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli nepojmenovanou Smlouvu podle § 1746 odst. 2 ve spojení s § 1725 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „o. z.“), na základě které měla žalovaná poskytovat žalobkyni karty podezřelý výraz a služby s tím související (zejména nabíjet a dobíjet karty), žalobkyně se zavázala hradit za poskytnuté služby žalované poplatky podle Smlouvy (jejíž součástí jsou i Všeobecné smluvní podmínky, Všeobecné podmínky užívání podezřelý výraz a Ceník žalované). Vydavatelem karet podezřelý výraz je smluvní partner žalované – Společnost, přičemž karta je nástrojem k provádění bezhotovostních plateb za stravování nebo volnočasové benefity zaměstnanců žalobkyně. Žalobkyně zasílala podle smluvních ujednání peněžní prostředky k dobití karet na účet žalované. Žalobkyně po předchozí výzvě k poskytování služeb podle Smlouvy a upozornění na možnost odstoupení od Smlouvy, odstoupila od Smlouvy dopisem ze dne datum, který byl žalované doručen do datové schránky dne datum pro podstatné porušení Smlouvy spočívající v tom, že karty podezřelý výraz nefungují, a vyzvala žalovanou k zaplacení částky 225 697,10 Kč, což představuje celkový nevyužitý zůstatek na kartách zaměstnanců žalobkyně ke dni odstoupení od Smlouvy. Skutečnost, že karty podezřelý výraz nefungovaly a zaměstnanci žalobkyně nemohli pomocí karet provádět příslušné platební transakce, je porušením Smlouvy žalovanou podstatným způsobem ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z., neboť placení uvedenými kartami bylo podstatou uzavřené Smlouvy. Žalobkyně tudíž platně odstoupila od Smlouvy, čímž došlo ke zrušení závazku od počátku podle § 2004 odst. 1 o. z. Žalovaná tak byla povinna vrátit žalobkyni podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. částku představující nevyčerpané zůstatky na kartách podezřelý výraz zaměstnanců žalobkyně, které představují částku 225 697,10 Kč, jako bezdůvodné obohacení žalované.

5. Soud I. stupně připomněl, že v dané věci je aktivně legitimována žalobkyně, nikoli její zaměstnanci, a pasivně legitimována je žalovaná, nikoli Společnost, jakožto smluvní partner žalované, který technicky zajišťoval platební proces. Smlouva mezi žalobkyní a žalovanou neměla povahu smlouvy zprostředkovatelské, neboť žalovaná nezprostředkovávala smluvní vztah mezi žalobkyní a třetí osobou. Byť je ve Smlouvě uvedeno, že karty vydává Společnost, nikoli žalovaná, nemá to vliv na povinnost žalované vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení spočívající v nevyčerpaných zůstatcích na kartách podezřelý výraz zaměstnanců žalobkyně. Restituční povinnost ze zrušené smlouvy stíhá pouze smluvní strany (k tomu soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I ÚS 383/05, jakož i narozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 263/2010 nebo sp. zn. 29 Cdo 4364/2016, která jsou aplikovatelná i při stávající právní úpravě).

6. Soud I. stupně i dodal, že peněžní prostředky na kartách podezřelý výraz nejsou elektronickými penězi s ohledem na § 4 odst. 2 zákona o platebním styku, neboť se jedná o peněžní prostředky ve smyslu § 3 odst. 3 písm. c) bod 6. zákona o platebním styku, a zůstatky na kartách nepředstavují pohledávku držitele karty vůči vydavateli elektronických peněz podle § 4 odst. 1 zákona o platebním styku. Prostředky na kartách podezřelý výraz sloužily pouze vnitrostátní platbě, byly určeny k zaplacení nepeněžitého plnění poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnanci nebo jinému rodinnému příslušníkovi z fondu kulturních a sociálních potřeb a peněžní prostředky zasílané na kartu podezřelý výraz žalobkyní žalované byly účtovány na vrub výdajů, které nejsou výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů (daňově neuznatelné náklady).

7. Soud prvního stupně proto z těchto důvodů žalobě vyhověl. O úroku z prodlení soud rozhodl podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O nákladech spojených s uplatněním pohledávky rozhodl podle § 513 o. z. a § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

8. Povinnost k náhradě nákladů řízení uložil žalované podle výsledku řízení (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu).

9. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítala, že soud I. stupně nesprávně posoudil, že prostředky na kartách nepředstavují elektronické peníze ve smyslu zákona o platebním styku, a v důsledku této skutečnosti nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalované. Prostředky nahrané na jednotlivých kartách představují tzv. elektronické peníze. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku představují elektronické peníze pohledávku vůči tomu, kdo je vydal. Soud I. stupně nesprávně dovozuje, že karty byly schopny rozeznat konkrétní zboží, což neodpovídá smluvní dokumentaci. Soud s ohledem na nesprávné skutkové zjištění nedůvodně zamítl návrhy na doplnění dokazování svědeckými výpověďmi jméno FO a jméno FO právě za účelem prokázání technického nastavení a reálného ne/omezení plateb pomocí karet. Neúplné a nesprávné zjištění skutkového stavu vyústilo v nesprávné právní posouzení. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta, případně aby byl zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně považovala rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhla jeho potvrzení.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 věta první, § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“).

12. Soud I. stupně provedl potřebné důkazy, z nichž správně zjistil skutkový stav věci. Soud I. stupně také v odůvodnění rozsudku logicky a srozumitelně vysvětlil, proč neprovedl některé důkazní návrhy ze strany žalobkyně a ze strany žalované (bod 10. in fine, bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku). Zjištěný skutkový stav soud I. stupně odpovídajícím způsobem posoudil i po právní stránce.

13. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. V projednávané věci je podstatné, že žalobkyně (jak správně uzavřel soud prvního stupně) platně odstoupila od Smlouvy, čímž došlo ke zrušení smluvních závazků ze Smlouvy od počátku. Byl-li závazek zrušen, plyne z toho povinnost smluvních stran vrátit si vše, co ze Smlouvy získaly. Věcně legitimovány k plnění ze zrušeného závazku jsou pouze smluvní strany.

15. Jestliže, jak bylo zjištěno, žalobkyně poskytovala žalované na základě Smlouvy peněžní prostředky zasílané na „dobití“ karet podezřelý výraz, pak tyto nevyužité prostředky (zůstatky na nefunkčních kartách) v souvislosti s odstoupením žalobkyně od Smlouvy, je žalovaná žalobkyni povinna vrátit jako získané bezdůvodného obohacení ze zrušené Smlouvy.

16. Skutečnost, že žalovaná měla smluvní vztah se Společností o distribuci a prodeji karet podezřelý výraz a jaký byl obsah jejich smluvního vztahu, nemá na posouzení důvodnosti žaloby v projednávané věci mezi účastníky žádný vliv.

17. Stejně tak je nerozhodné, zda nevyužité zůstatky na kartách představují elektronické peníze podle zákona o platebním styku (§ 4 zákona č. 370/2017 Sb.), neboť v daném případě nejde o otázku platebního styku při používání platebních karet, ale o vydání bezdůvodného obohacení žalované ze zrušeného závazku mezi účastníky. Nadto se ale odvolací soud i ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že se o elektronické peníze nejedná (a na závěry soudu prvního stupně v tomto směru pro stručnost odkazuje, a to i přes okolnost, že Společnosti byl pro účely insolvenčního řízení ustanoven zvláštní insolvenční správce pro řešení problematiky věřitelů – držitelů elektronických peněz).

18. Nelze ani přehlédnout, že (i) sama žalovaná požaduje vůči Společnosti (která je nyní v insolvenci) úhradu zůstaků na jednotlivých kartách (viz odst. 13. odůvodnění napadeného rozsudku).

19. Odvolací soud proto z těchto důvodů potvrdil napadený rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která měla v odvolacím řízení úspěch, má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

21. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny jejího právního zástupce za 1 úkon právní služby (účast na odvolacím jednání) po 9 220 Kč (§ 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále i jen „Vyhláška“), jedné paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 Vyhlášky), náhrady za promeškaný čas advokáta cestou k odvolacímu jednání adresa za 16 půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 Vyhlášky) a náhrady cestovních výdajů za cestu motorovým vozidlem podezřelý výraz RZ SPZ k odvolacímu jednání adresa v délce 743 km při kombinované spotřebě 8,5 l/100 km, průměrné ceně pohonných hmot 38,20 Kč/l (§ 4 písm. a) vyhl. č. 398/2023 Sb.) a náhradě za použití vozidla 5,60 Kč/km (§ 1 písm. b) vyhl. č. 398/2023 Sb.), tj. 6 602 Kč, a náhrady 21 % DPH ve výši 3721,62 Kč (počítáno z částky 17 722 Kč; § 137 odst. 3 o. s. ř.), to je celkem 21 443,62 Kč. Za vyjádření k odvolání, které bylo zasláno až den před jednáním odvolacího soudu, nebyla náhrada nákladů přiznána, neboť tento úkon již nelze z časového hlediska považovat za účelný právě vzhledem k tomu, že jeho obsah již neměl význam pro argumentaci před jednáním a seznámení se s ní a mohl být (a byl) sdělen při samotném jednání ve věci.

Proti tomuto rozsudku lze do dvou měsíců od jeho doručení podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně; přípustnost dovolání je oprávněn posoudit dovolací soud.