MSPH 15 A 38/2024-139

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise a soudkyně Mgr. Věry Jachurové v právní věci žalobce: BESTPAY s.r.o., IČO: 041 11 648 se sídlem Praha 1, Purkyňova 74/2 zastoupený advokátem Mgr. Ing. Janem Šovarem se sídlem Praha 1, Revoluční 1003/3 proti žalované: bankovní rada České národní banky se sídlem Praha 1, Na Příkopě 864/28 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2024 č. j. 2024/042927/CNB/110 takto:

I. Se zjištěním, že platební instituce porušila zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem, se podle § 244 odst. 1 písm. b) zákonač. 370/2017 Sb., o platebním styku, pojí jediný právní následek, jímž je vydání rozhodnutí České národní banky o odejmutí povolení k činnosti platební instituce; užití jiných, mírnějších opatření k nápravě nepřichází v takovém případě v úvahu.

II. Odejmutí povolení k činnosti platební instituce podle § 244 odst. 1 písm. b) zákona o platebním styku je koncipováno jako obligatorní. Zákon tedy nepřiznává České národní bance možnost správního uvážení, zda při splnění stanovených podmínek k vydání rozhodnutí o odnětí povolení přistoupí, ani jí neumožňuje posuzovat přiměřenost tohoto právního následku.

III. Ze znění čl. 13 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015, o platebních službách na vnitřním trhu o změně směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES, 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 a o zrušení směrnice 2007/64/ES, ve znění pozdějších změn a doplnění, nelze dovozovat, že by vnitrostátní právní řády členských států mohly odnětí povolení vydaného platební instituci zavést pouze jako fakultativní.

Žaloba se zamítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Předmět sporu a průběh správního řízení

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze, v níž za žalovanou označil Českou národní banku, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí bankovní rady České národní banky označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byl zamítnut jeho rozklad a potvrzeno rozhodnutí České národní banky ze dne 19. 12. 2023 č. j. 2023/159125/650 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Výrokem A. prvoinstančního rozhodnutí Česká národní banka (dále též jen „ČNB“) rozhodla, že žalobci se odnímá povolení k činnosti platební instituce podle § 244 odst. 1 písm. b) zákonač. 370/2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPS“), neboť svým jednáním závažným způsobem porušil ad i) povinnosti stanovené ZPS a ad ii) povinnosti stanovené zákonemč. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AML zákon“). Výrokem B. prvoinstančního rozhodnutí pak ČNB rozhodla, že žalobce je vinen tím, že se svým jednáním dopustil ad i) přestupku podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS ve znění účinném do 30. 6. 2022; ad ii) přestupku podle § 44 odst. 1 písm. b) AML zákona, za což byla žalobci podle § 44 odst. 3 písm. c) AML zákona uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč. Výrokem C. prvoinstančního rozhodnutí byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč.

Žalobce byl ode dne 25. 1. 2020 oprávněn k činnosti platební instituce a poskytování platebních služeb dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) ZPS. Dne 15. 11. 2021 u něj byla doručením oznámení ČNB o zahájení kontroly zahájena kontrola, jejímž předmětem bylo prověření dodržování právních předpisů v následujících oblastech jeho činnosti: - vybrané povinnosti stanovené ZPS; - prevence legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu; - dodržování ustanovení § 33 zákonač. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí, a to v kontrolovaném období ode dne 25. 1. 2020 do dne 15. 11. 2021 (dále jen „kontrolované období“). O zjištěních, k nimž ČNB dospěla v rámci této kontroly, byl pořízen protokol o kontrole ze dne 20. 7. 2022, č. j. 2022/052071/CNB/650 (dále jen „Protokol o kontrole“). Dne 30. 9. 2022 podal žalobce námitky proti Protokolu o kontrole. Rozhodnutím o námitkách ze dne 12. 10. 2022 č. j. 2022/103529/CNB/650 nadřízená osoba kontrolujících tyto námitky zamítla.

Doručením oznámení o zahájení řízení dne 23. 1. 2023 ČNB zahájila se žalobcem řízení o přestupcích podle § 44 odst. 1 písm. b) AML zákona s tím, že žalobce jako obviněný měl porušit § 9 odst. 1 písm. a) bod 6, písm. b) a c) a odst. 2 písm. a), b), d), e) AML zákona ve spojení s § 7 odst. 2 písm. b) téhož zákona. Těchto přestupků se měl dopustit tím, že v období od 1. 6. 2020 do 11. 11. 2021 nesplnil povinnost provést kontrolu klientů při uzavírání obchodního vztahu, a to nejpozději před provedením první transakce, dále v době trvání obchodního vztahu, a taktéž při převodu peněžních prostředků v hodnotě 1 000 EUR a vyšší mimo obchodní vztah. Dále bylo se žalobcem zahájeno řízení o přestupcích podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS, přičemž mu bylo kladeno za vinu porušení povinnosti stanovené v § 20 odst. 1 písm. d) bod 3 ZPS ve spojení s § 20 odst. 2 ZPS. Tohoto přestupku se žalobce měl dopustit tím, že nenastavil postupy v rámci vnitřního auditu tak, aby zajišťoval nezávislou a objektivní vnitřní kontrolu výkonu činnosti platební instituce a předkládání jasných doporučení k zajištění nápravy takto zjištěných nedostatků příslušné úrovni řízení. Současně bylo se žalobcem zahájeno řízení o odejmutí jeho povolení k činnosti platební instituce.

Dne 31. 3. 2023 ČNB obdržela vyjádření žalobce ke skutkovým okolnostem obsaženým v oznámení o zahájení řízení (dále též „Úvodní vyjádření“). Dne 22. 5. 2023 se konalo ústní jednání, o jehož průběhu byl pořízen protokol ze dne 22. 5. 2023, č. j. 2023/63103/570. Přípisem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 2023/67995/570 ČNB vyzvala žalobce k předložení dokumentů ohledně jeho majetkových poměrů a současně mu sdělila, že ve lhůtě do 30. 6. 2023 se může vyjádřit k podkladům rozhodnutí shromážděným v řízení. Dne 30. 6. 2023 ČNB obdržela žalobcovo vyjádření k podkladům rozhodnutí.

Dne 19. 12. 2023 bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí, jímž ČNB rozhodla, že žalobce jako platební instituce

i) nakládala s peněžními prostředky, které jí byly svěřeny k provedení platební transakce nebo proti jejichž přijetí byly vydány elektronické peníze, pouze stanoveným způsobem.

Podle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS ve znění účinném od 1. 7. 2022 Česká národní banka odejme povolení udělené podle tohoto zákona, jestliže osoba, jíž bylo povolení uděleno, závažným způsobem porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které lze vykonávat na základě uděleného povolení.

Podle § 245 odst. 2 ZPS Česká národní banka může zúžit rozsah platebních služeb, na které se povolení vztahuje, jestliže

a) osoba, jíž bylo povolení k činnosti uděleno, nesplňuje podmínky pro udělení povolení k poskytování některé platební služby, nebo

b) povolení k činnosti bylo uděleno na základě nepravdivých nebo neúplných údajů nebo v důsledku jiného nedovoleného postupu osoby, jíž bylo povolení k činnosti uděleno.

Podle § 261 ZPS pro účely tohoto zákona se za důvěryhodnou považuje osoba, jejíž dosavadní činnost dává předpoklad řádného výkonu činnosti podle tohoto zákona.

Podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS se platební instituce dopustí přestupku tím, že neuplatňuje řídicí a kontrolní systém v souladu s § 20.

Podle § 19 odst. 1 ZPS platební instituce vykonává činnosti podle § 8 řádně a obezřetně.

Podle § 19 odst. 2 ZPS k zajištění řádného a obezřetného výkonu činností podle § 8 platební instituce uplatňuje řídicí a kontrolní systém.

Podle § 20 odst. 1 písm. d) bodu 3 ZPS řídicí a kontrolní systém platební instituce zahrnuje vnitřní audit zajišťující nezávislou a objektivní vnitřní kontrolu výkonu činnosti platební instituce a předkládání jasných doporučení k zajištění nápravy takto zjištěných nedostatků příslušné úrovni řízení.

Podle § 20 odst. 2 ZPS řídicí a kontrolní systém musí být účinný, ucelený a přiměřený povaze, rozsahu a složitosti rizik spojených s modelem podnikání a činností platební instituce v jeho celku i částech.

Podle § 20 odst. 3 ZPS platební instituce ověřuje a pravidelně hodnotí účinnost, ucelenost a přiměřenost řídicího a kontrolního systému v jeho celku i částech a zjednává bez zbytečného odkladu odpovídající nápravu.

Podle § 21 odst. 1 přestupkového zákona právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

Podle § 37 písm. c) přestupkového zákona při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem.

Podle § 15 odst. 1 ZISIF ve znění účinném do 28. 5. 2022 právnická osoba, která není oprávněna obhospodařovat investiční fondy a v České republice výdělečně živnostenským nebo obdobným způsobem spravuje nebo hodlá takto spravovat majetek, spočívající ve shromážděných peněžních prostředcích nebo penězi ocenitelných věcech od investorů nebo nabytý za tyto peněžní prostředky nebo penězi ocenitelné věci, za účelem jeho společného investování na základě určené strategie ve prospěch těchto investorů, musí podat žádost o zápis do seznamu vedeného Českou národní bankou podle § 596 písm. f) a být v tomto seznamu zapsána. Pro správu majetku investičního fondu se věta první nepoužije. Osoba zapsaná v seznamu vedeném Českou národní bankou podle § 596 písm. f) není oprávněna přesáhnout rozhodný limit.

Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, jak tvrdí žalobce. Zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí způsobuje buď jeho nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Za nesrozumitelné soudy považují rozhodnutí správního orgánu například tehdy, jestliže jeho odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, které vedly správní orgán k vydání rozhodnutí, nebo je-li výrok rozhodnutí v rozporu s odůvodněním. Pokud jde o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, tato musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-76). Na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů tak nelze klást nepřiměřeně vysoké požadavky. Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se například správní orgán podstatou námitky účastníka řízení zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45. Pro dílčí pochybení v odůvodnění není tedy rozhodnutí nepřezkoumatelné, přičemž je třeba vzít v potaz i to, že správní řízení tvoří jeden celek a orgánu druhého stupně nic nebrání v tom se pouze ztotožnit se závěry prvoinstančního rozhodnutí a odkázat na jeho odůvodnění. Zároveň je nutno vzít v potaz, že povinnost orgánů veřejné moci řádně odůvodnit svá rozhodnutí nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku účastníka řízení. Správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, čímž se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Ani absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009 č. j. 9 Afs 70/2008 - 13 a ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 - 72 či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2774/09 a ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 609/1). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu z 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08), neboť si je vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit úkoly uložené jim zákonem. ČNB v prvoinstančním rozhodnutí náležitě popsala skutková zjištění, ze kterých při rozhodování v dané věci vycházela, jakož i právní závěry, které při posouzení skutkových zjištění učinila. Bankovní rada ČNB se s těmito závěry v napadeném rozhodnutí ztotožnila a v dostatečném rozsahu se vypořádala se všemi základními námitkami uplatněnými žalobcem v rozkladu. Závěry žalované jsou dle náhledu soudu jednoznačné a nevzbuzují jakékoli pochybnosti nad tím, jakými úvahami byl správní orgán ve svém rozhodování veden. Jinými slovy řečeno, žalovaná přesvědčivě zdůvodnila názory, které v odůvodnění napadeného rozhodnutí prezentovala a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku napadeného rozhodnutí, jež z procesního hlediska tvoří jeden celek s rozhodnutím prvoinstančním. O tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí není nepřezkoumatelné a důvody, pro které bankovní rada ČNB rozklad zamítla a potvrdila prvoinstanční rozhodnutí, nezůstaly utajeny ani žalobci, podpůrně svědčí i samotná skutečnost, že žalobce se proti nosným důvodům napadeného rozhodnutí prostřednictvím konkrétních námitek v žalobě obšírně vymezuje. Soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo závažnými procesními vadami. Nepřisvědčil argumentaci uplatněné žalobcem v rámci prvního žalobního bodu, že ČNB a potažmo též žalovaná pochybila tím, že nepřihlédla k novým důkazům a tvrzením předloženým žalobcem a odmítla je pouze na základě nepodložených spekulací o jejich možné nevěrohodnosti, což mělo za následek neúplné a nesprávné zjištění stavu věci. Z prvoinstančního i napadeného rozhodnutí dle náhledu soudu zřetelně plyne, že ČNB ani žalovaná žalobcem nově předložené důkazy neodmítly s poukazem na nevěrohodnost či nepravdivost jejich obsahu, ale proto, že žalobce neprokázal, že jimi disponoval v době kontroly (a tudíž i v době, kdy měl provádět AML kontrolu svých klientů). Žalovaná právem poukázala na to, že v průběhu kontroly byl žalobce opakovaně vyzván k předložení kompletních klientských složek a smluvní dokumentace, resp. veškerých uchovávaných dokumentů a jiných záznamů vztahujících se ke konkrétně specifikovaným platebním transakcím realizovaným v kontrolovaném období pro jeho korporátní klienty (viz výzvy ze dne 21. 12. 2021, 22. 2. 2022, 11. 4. 2022 nebo ze dne 20. 6. 2022). Prostřednictvím Protokolu o kontrole byl seznámen s kontrolními závěry, z nichž plynulo, že předložené dokumenty jsou podle ČNB pro prokázání plnění povinností dle AML zákona nedostatečné. Žalobce následně podal proti Protokolu o kontrole obsáhlé námitky, v nichž sice brojil proti posouzení jím předložených dokumentů jako nedostatečných, avšak rozhodně neargumentoval tím, že by klientské složky byly nekompletní, resp. že by měl k dispozici další relevantní dokumenty a záznamy, které (v rozporu s výše zmíněnými výzvami) dosud nepředložil. Pokud s takovou argumentací přišel (a nové dokumenty začal předkládat) až po zahájení přestupkového řízení a řízení o odejmutí povolení k činnosti platební instituce, ČNB i žalovaná tento postup oprávněně označily za nevěrohodný a k nově předloženým důkazům nepřihlédly. Bylo zákonnou povinností žalobce vyplývající z § 9 odst. 3 AML zákona odůvodnit přiměřenost rozsahu kontroly svých klientů a doložit způsob jejího provádění žalované již při kontrole. Nesplnění této zákonné povinnosti, která jej stíhala v průběhu kontroly, nemůže žalobce účinně obhajovat svou „procesní taktikou“, resp. oprávněním předkládat důkazy v navazujícím správním řízení. Akceptací takového postupu by se zcela vyprázdnil smysl a účel provádění kontroly plnění povinností, které AML zákon ukládá povinným osobám. S přihlédnutím k výše uvedenému se žalované a stejně tak i soudu jeví krajně nevěrohodným a účelovým i žalobcovo dodatečné zdůvodnění, že se jednalo o administrativní pochybení jeho pracovníků, kteří (v průběhu kontroly) nezaslali žalované všechny dokumenty, jimiž v souvislosti s prováděním AML kontroly klientů disponoval. Při kontrole byl žalobce vyzván k předložení kompletních klientských složek, jejichž obsahem měl doložit své AML postupy v kontrolovaném období. Tyto klientské složky žalobce ČNB předložil, jejich úplnost či správnost během více než půl roku trvající kontroly nijak

nezpochybňoval a až následně začal tvrdit, že tyto složky kompletní nebyly. Nic mu přitom nebránilo v tom, aby se k takovému „administrativnímu pochybení“ přiznal již v námitkách proti Protokolu o kontrole, třebaže by tím nemohl zvrátit kontrolní závěry. Po seznámení s Protokolem o kontrole navíc některé opomenuté dokumenty přiložil k námitkám, jimiž napadal závěry v tomto protokolu obsažené; o tom, že by existovaly ještě další relevantní podklady, které by mohl předložil, se však ani slovem nezmínil. Nové podklady předložil ČNB až společně s Úvodním vyjádřením na konci března 2023, tedy po osmi měsících od seznámení se s Protokolem o kontrole, nicméně důvod tohoto prodlení věrohodným způsobem nevysvětlil. Za situace, kdy žalobce v pozici obviněného v přestupkovém řízení uvedl nová tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhl nové důkazy, jimiž hodlal zpochybnit kontrolní závěry obsažené v Protokolu o kontrole, bylo povinností ČNB, aby se s těmito tvrzeními a nově předkládanými důkazy vypořádala (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 12. 2023 č. j. 6 As 289/2022-46). To samozřejmě neznamená, že by ČNB či následně žalovaná musely žalobcovým tvrzením o tom, že v době kontroly disponoval i jinými důkazy, automaticky uvěřit a jím nově nabízené důkazy provést. Žalovaná svůj závěr, proč tak neučinila, náležitě zdůvodnila především nevěrohodností tvrzení, jimiž žalobce zdůvodňoval, proč další důkazy, kterými údajně disponoval již během kontroly, při kontrole nepředložil, jakož i s poukazem na to, že z nově předkládaných důkazů nebylo zřejmé, že by je žalobce skutečně měl k dispozici (a tudíž je mohl zohlednit) při provádění AML kontroly klientů. Nutno zdůraznit, že povinnost věrohodně doložit, že těmito nově předkládanými důkazy skutečně disponoval při provádění AML kontroly prověřovaného vzorku klientů, tížila žalobce a nikoliv správní orgán. Co se týče předložených snímků obrazovky zachycujících e-mailovou komunikaci žalobce s klienty datem předcházejícím kontrole, žalovaná je oprávněně nepovažovala za věrohodný důkaz toho, že těmito e-maily žalobce skutečně disponoval v době předcházející kontrole, a to s ohledem na obecně známou skutečnost, že v e-mailu zobrazený čas odeslání se řídí podle času nastaveného v počítači uživatele, a má tak zanedbatelnou výpovědní hodnotu ohledně skutečné datace e-mailu. Totéž platí i pro datum modifikace souboru uvedené v detailech souboru na cloudovém úložišti Google drive, které je možné upravit za použití volně dostupného software. Žalovaná v této souvislosti důvodně poukazuje na to, že datum modifikace souborů na disku Google drive je v případě nahrání nového souboru na tento disk určeno dle data změny, které měl tento soubor přiřazen v počítači, ze kterého je na disk Google drive nahráván, a že při obdržení souborů např. na datovém nosiči nebo jako přílohy e-mailu nemusí dojít k úpravě data změny daného souboru, a žalobce je tak mohl obdržet v podstatě kdykoliv (stejně tak na disk Google drive mohly být tyto soubory nahrány kýmkoliv a odkudkoliv). Sám žalobce v replice připustil, že časové značky modifikace souborů uvedené v jím předložených snímcích obrazovky nemohou přesně určit datum získání daného souboru, jelikož téměř jakákoliv manipulace se souborem má za následek přepsání časové značky. Ostatně jím předložené snímky obrazovky s daňovými přiznáními pana Y. u daňových přiznání za rok 2008 až 2015 uvádějí jako datum poslední modifikace souboru rok 2023, z čehož žalovaná těžko mohla usuzovat na to, že jimi žalobce disponoval již dříve. Žalobcem předložené snímky obrazovky nadto nebylo možné ztotožnit s dokumenty, které žalobce předložil v Úvodním vyjádření, ač se o to žalovaná pokusila. Žalovaná tak v napadeném rozhodnutí oprávněně dospěla k názoru, že snímky obrazovky, které jí byly žalobcem zaslány jako příloha rozkladu, neprokazují, že žalobce měl tyto dokumenty k dispozici již během AML kontroly. K žalobcově argumentaci uvedené v replice soud podotýká, že žalované nemohlo být známo, jakého emailového klienta žalobce používá (či v minulosti používal) pro zasílání e-mailů. Byl to žalobce, kdo v řízení tvrdil, že nově předkládanými dokumenty disponoval již dříve, a mohl tak jejich obsah zohlednit při provádění AML kontroly klientů. Bylo tudíž na něm a nikoliv na žalované, aby toto tvrzení doložil (prokázal) relevantními důkazy. Soud odmítá snahu žalobce přenést důkazní břemeno na správní orgán s poukazem na vyšetřovací zásadu, protože tím, kdo měl dle § 9 odst. 3 AML zákona povinnost doložit ČNB relevantními důkazy způsob provádění AML kontrol svých klientů v kontrolovaném období, byl žalobce jakožto povinná osoba dle AML zákona. Pokud tak žalobce neučinil ve správním řízení, jež vyústilo (mj.) v odejmutí jeho povolení k činnosti platební instituce, nemůže negativní důsledky neunesení důkazního břemene „napravovat“ v přezkumném soudním řízení. Tím má soud na mysli dodatečnou snahu žalobce předkládat až v řízení před soudem další důkazy v podobě jednotlivých souborů uvedených na snímcích obrazovky za účelem ověření obsahu těchto dokumentů a jeho shody se souborem představujícím „spojené dokumenty“, který byl ČNB předložen jako příloha Úvodního vyjádření. K fakturám souvisejícím se smlouvou uzavřenou s BLOOMBERG FINANCE L.P (dokumenty předložené jako přílohač. 74 Úvodního vyjádření) sám žalobce v bodě 124 Úvodního vyjádření uvedl, že: „v návaznosti na zjištění ČNB uvedené v Protokolu rovněž provedl další kontrolu Excellence a vyžádal si některé dodatečné informace. Tyto informace pak potvrzují správnost dříve získaných informací, zejm. týkající se informací o povaze podnikání Excellence.“ Tímto sdělením žalobce fakticky popřel, že by měl předmětné dokumenty ve svém držení před datem 20. 7. 2022, kdy byl vyhotoven Protokol o kontrole, což znamená, že je nemohl mít ani v době provádění AML kontroly klienta Excellence. Pokud nyní tuto „nekonzistentnost“ v replice prezentuje jako neúmyslnou chybu vzniklou nedorozuměním mezi ním a jeho právním zástupcem, považuje soud takové zdůvodnění za ryze účelové a nevěrohodné. ČNB sice v prvoinstančním rozhodnutí deklarovala, že nebyl důvod přihlédnout k novým dokumentům (důkazům), které jí žalobce předložil až v průběhu správního řízení, přesto i tyto dokumenty posoudila věcně, přičemž dospěla k závěru, že nejsou dostatečné k doložení řádného splnění povinnosti AML kontroly klientů. Žalovaná se s tímto názorem v napadeném rozhodnutí ztotožnila a ztotožnil se s ním i soud. Přestože že žalobce přesvědčen o opaku, k řádnému přezkoumání původu a zdroje peněžních prostředků jeho klienta KAISERREICH nepostačovaly ani nově překládané účetní závěrky a daňová přiznání skutečných majitelů této nadace. Mezi dobou, kdy skuteční vlastníci KAISERREICH dosahovali vysokých příjmů, jež žalobce prostřednictvím těchto listin dokládal a zahájením obchodního vztahu žalobce s klientem KAISERREICH v roce 2019 totiž existuje značná časová prodleva. Žalobce ji sice vysvětluje svým povědomím o tom, že po roce 2015 již vklady (do nadace) neprobíhaly, o tom však v klientské složce neexistuje žádný záznam. Žalobce se tedy při AML kontrole spokojil s tím, že skuteční majitelé a jimi vlastněné společnosti v minulosti dosahovali vysokých příjmů, z čehož dovodil, že zdrojem peněžních prostředků pro činnosti, které KAISERREICH realizoval v rámci později navázaného obchodního vztahu se žalobcem, byly tyto historické příjmy skutečných majitelů. Jedná se však o pouhou hypotézu, která vychází z předpokladu, že značné peněžní prostředky získané v minulosti skutečnými majiteli KAISERREICH převyšovaly vklady do této nadace, a obecně tak bylo možné, aby z těchto příjmů byla nadace financována, avšak tato hypotéza nebyla ničím doložena. Přestože podle § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona má kontrola klienta zahrnovat přezkoumávání zdrojů peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká, je z výše uvedeného zřejmé, že žalobce ve skutečnosti žádnou přezkumnou činnost ohledně zdrojů peněžních

prostředků KAISERREICH neprováděl.

Žalovaná v této souvislosti oprávněně poukazuje na to, že žalobcův postup při AML kontrole klienta KAISERREICH (a dalších) byl v rozporu s risk based approach (RBA), jenž se uplatňuje v AML/CTF oblasti a vyžaduje nejen individuální přístup ke každému klientovi na základě jeho rizikovosti, ale také zohlednění rizikovosti činnosti, kterou povinná osoba vykonává. Nutnost takového přístupu výslovně zmiňuje i Metodický pokyn FAÚ č. 9, jehož se žalobce opakovaně dovolává, neboť vyžaduje, aby povinná osoba přizpůsobila způsob a rozsah provádění kontroly individuálním okolnostem své činnosti a každého jednotlivého případu. To, že si žalobce opatřil účetní závěrky a daňová přiznání skutečných majitelů KAISERREICH, lze označit jen za naplnění minimálního standardu, který se však z pohledu RBA v daném případě nutně jeví jako nedostačující, a to jednak s ohledem na značnou rizikovost žalobcem prováděné činnosti spočívající v poskytování platebních služeb mezinárodní korporátní klientele, a dále s přihlédnutím k rizikovosti žalobcovy korporátní klientely a rizikům plynoucím z dalších zjištění učiněných při kontrole, jež jsou detailně popsána v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí (personální propojení klientů mezi sebou, některých i se samotným žalobcem, existence kaskádových plateb mezi těmito klienty, možné užívání tzv. „bílých koní“ v řídících funkcích klientů žalobce, vznik těchto společností těsně předtím, než s nimi žalobce navázal obchodní vztah atd.).

Z právě uvedeného je patrný nesouhlas soudu s názorem žalobce, že rozsah jím provedené AML kontroly byl i s ohledem na rizika spojená s jeho klienty dostatečný a že rozsah žalobcem získaných a ověřených informací významně převyšoval nezbytné minimum uvedené v § 9 AML zákona nebo metodickém pokynu FAÚ č. 9.

Informace, které měl žalobce údajně získat od skutečných majitelů KAISERREICH, a také ty informace, které byly žalobci známy na základě obchodních vztahů mezi jeho jednateli (G. Y. a A. S.) a skutečnými majiteli KAISERREICH, měly být vtěleny do listinných dokumentů, informací a záznamů o veškerých krocích uskutečněných v rámci identifikace a kontroly klienta, které měl žalobce uchovávat po stanovenou dobu podle § 16 odst. 1 písm. d) a e) AML, aby jimi mohl v případě potřeby osobám oprávněným k provádění kontroly doložit způsob provádění AML kontroly klientů. Pouhé tvrzení žalobce o tom, že mu byly určité informace o klientovi známy, je z tohoto pohledu neprůkazné, a tedy nedostatečné.

Soud se nehodlá blíže vyjadřovat k žalobcově polemice o obecně menším riziku praní špinavých peněz v případě nadací/svěřeneckých fondů spravovaných ve prospěch osob s velmi vysokými příjmy, neboť se jedná o krajně obecné tvrzení, které nezohledňuje konkrétní okolnosti nyní projednávané věci, a nemá tak žádný význam pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

Podstatou dodatků ke smlouvě mezi Stichting a Excellence bylo ujednání o navýšení horní hranice finančních prostředků, které může Excellence podle smlouvy investovat. Jediné, co jsou tyto dodatky ke smlouvě způsobilé doložit, je skutečnost, že platby mezi Stichting a Excellence nepřekročily nově stanovenou mezní částku uvedenou v dodatcích. Žádné jiné informace z nich čerpat nelze, a už vůbec ne informace o povaze obchodní činnosti klienta Excellence či zdroji peněžních prostředků určených k jejímu financování. Nejsou tak způsobilé zpochybnit závěr ČNB aprobovaný též žalovanou, že žalobce o klientovi nezískal na počátku obchodního vztahu dostatek informací o povaze obchodní činnosti, jeho obchodních záměrech, jakož i o zdroji financování těchto záměrů, aby mu to umožňovalo v průběhu obchodního vztahu dostatečným způsobem přezkoumat obchody klienta a posoudit, zda jsou v souladu s tím, co je mu o něm známo.

K námitce vztahující se ke klientovi DELTA, jejíž podstatou je tvrzení žalobce, že při ověření zdroje peněžních prostředků tohoto klienta vycházel z kombinace prohlášení klienta, které bylo dále potvrzeno daňovým přiznáním pana B., soud uvádí, že z dodatečně předloženého daňového přiznání pana B. (přílohač. 46 Úvodního vyjádření) není zřejmý zdroj v něm deklarovaných finančních prostředků. Žalobce poprvé až v replice objasnil, že „income code“ 2000 uvedený v daňovém přiznání má podle právního předpisu Ruské federace označovat příjem ze závislé činnosti. Žalované však nelze přičítat znalost ruských právních předpisů, ani jí takovou povinnost žádný zákon neukládá, a žalobce proto měl i tuto skutečnost v řízení prokázat, což neučinil. I pro daňové přiznání pana Babii nadto platí to, co bylo soudem uvedeno ohledně předložení daňových přiznání skutečných majitelů KAISERREICH, tedy že opatření si tohoto dokumentu žalobcem lze považovat pouze za naplnění minimálního standardu AML kontroly, které se však z pohledu RBA jeví jako nedostačující jak s ohledem na značnou rizikovost činnosti spočívající v poskytování platebních služeb mezinárodní korporátní klientele, tak i s přihlédnutím k rizikovosti klienta DELTA (bydliště jeho jednatele a zároveň skutečného jednatele v Rusku, nově založená společnost, druhá jednatelka společnosti figurovala ve značném množství jiných společností v řídících pozicích, aniž by bylo možné dohledat jakékoliv záznamy dokládající reálně prováděnou manažerskou činnost či její odbornou způsobilost k vedení tolika společností) a rovněž dalším rizikům plynoucím ze zjištění učiněných ČNB při kontrole. Obstojí tak závěr správního orgánu, že žalobce dodatečně nepřezkoumal zdroje peněžních prostředků, jichž se jeho obchodní vztah s klientem DELTA týká.

Žalovaná ani ČNB nepochybily tím, že neprovedly žalobcem navržený důkaz v podobě výslechu svědka A. K. Z napadeného rozhodnutí (bod 32) je patrno, že výslech tohoto svědka nebyl proveden zejména proto, že byl správním orgánem prvního stupně vyhodnocen jako nadbytečný, a s tímto vyhodnocením se soud plně ztotožňuje. Žalovaná má pravdu v tom, že je nemožné, aby A. K. byl při svědecké výpovědi schopen zpaměti rekonstruovat jednotlivé klientské složky a obsah jednotlivých dokumentů tak, aby svou výpovědí doložil, že žalobce řádně splnil povinnost AML kontroly korporátních klientů. Nebylo tudíž možné očekávat, že by výpověď této osoby mohla přinést skutková zjištění relevantní pro rozhodnut ve věci samé. Výpověď o tom, co bylo svědkovi známo o provádění AML kontroly klientů žalobce a jaké informace a listiny měl svědek při provádění AML kontroly klientů KAISERREICH, Stichting a ECTO k dispozici, nebylo zapotřebí provádět i z toho důvodu, že tyto informace měly být vtěleny do listinných dokumentů a záznamů o veškerých krocích žalobce uskutečněných v rámci identifikace a kontroly klienta, které měl žalobce v souladu s § 16 odst. 1 a 3 zákona AML v potřebném rozsahu uchovávat a podle § 9 odst. 3 téhož zákona právě jimi při kontrole doložit ČNB způsob provádění AML kontroly svých klientů. S přihlédnutím k předmětu, rozsahu a zákonem stanovenému způsobu provádění AML kontroly nemá soud nejmenších pochyb o tom, že k doložení jejího splnění nemohou sloužit svědecké výpovědi, ale výlučně listinné důkazy, tj. písemnosti obsahující příslušné záznamy, jejichž uchovávání po stanovenou dobu povinným osobám AML zákon ukládá. Jen ty totiž mohou zajistit zpětnou rekonstruovatelnost schvalovacích a rozhodovacích procesů a kontrolní činnosti instituce, kterou vyžaduje § 18 AML vyhlášky. Žalovaná v podstatě stejnou myšlenku v napadeném rozhodnutí vyjádřila slovy, že to, jaké informace A. K. měl, aniž by je poznamenal do klientské složky, je pro účely posouzení toho, zda žalobce (řádně) provedl AML kontrolu dle § 9 odst. 1 AML zákona, nadbytečné.

Soud pouze na okraj dodává, že žalobce netvrdil, že A. K. by mohl svou výpovědí prokázat existenci jiných dokumentů vztahujících se k AML kontrole korporátních klientů než těch, které již v řízení předložil a jejichž relevancí se ČNB zabývala v prvoinstančním rozhodnutí.

Neprovedením nadbytečného důkazu v podobě svědeckého výslechu A. K. nemohla žalovaná porušit zásadu materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu či zásadu vyšetřovací a nepřípustně zkrátit žalobcova procesní práva.

Žalobce již v rámci prvního žalobního bodu brojil i proti právnímu posouzení věci samé, neboť napadal samotný závěr žalované, že v potřebném rozsahu neprovedl AML kontrolu svých klientů. Tato žalobcova argumentace se obsahově prolíná s námitkami uplatněnými ve druhém žalobním bodu, k jehož vypořádání soud přistupuje nyní.

Krajní obecnost námitky, v níž žalobce vytkl ČNB a potažmo též žalované nesprávnou interpretaci „některých zákonných pojmů“, brání soudu, aby se jí blíže zabýval. K dostatečně konkretizované námitce poukazující na absenci (nikoliv tedy nesprávnost) intepretace neurčitého právního pojmu „závažný způsob porušení“ obsaženého v § 244 odst. 1 písm. b) ZPS se soud vyjadřuje níže v rámci vypořádání pátého žalobního bodu.

ČNB ani žalovaná dle náhledu soudu nepochybily při právním posouzení věci týkajícím se plnění povinnosti AML kontroly klientů žalobcem. Skutečnost, že si žalobce při provádění AML kontroly opatřil celou řadu podkladů, ještě neprokazuje, že svým zákonným povinnostem při kontrole dostál. ČNB vypovídací hodnotu těchto podkladů náležitě posoudila v prvoinstančním rozhodnutí, přičemž vzala v potaz všechny relevantní okolnosti týkající se jednotlivých klientů, obchodních vztahů, jež žalobce s těmito klienty navázal, personální o obchodní propojenosti těchto klientů navzájem či se samotným žalobcem, provázanosti plateb realizovaných žalobcem pro tyto klienty a dalších faktorů významných z hlediska rizikovosti v oblasti AML/CFT. Není tedy pravdou, že zjištěné informace o provádění AML kontroly klientů žalobcem nehodnotila ve vzájemných souvislostech. Je to naopak žalobce, kdo tyto zásadní okolnosti, které se měly promítnout do jím prováděné kontroly klientů, záměrně ignoruje a akcentuje význam jednotlivých dokumentů ve snaze přesvědčit soud, že jejich předložením žalované ve „vyčerpávajícím množství“ prokázal provedení AML kontroly v dostatečném rozsahu.

Pokud žalobce v žalobě odkazuje na tvrzení, která ohledně plnění povinnosti AML kontroly klientů předložil v Úvodním vyjádření, jedná se o rekapitulaci obsahu jeho podání učiněného v průběhu správního řízení a nikoliv o způsobilé žalobní námitky, na které by soud mohl a měl reagovat. Podle § 71 odst. l písm. d) s.ř.s. musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Tvrzené důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí tedy musí být v podané žalobě uvedeny výslovně; pouhý odkaz na jiná podání žalobce a tam uváděnou argumentaci je pro vymezení žalobních bodů nedostačující. Považoval-li žalobce tvrzení obsažená v Úvodním vyjádření, na které v žalobě odkázal, za relevantní též z hlediska soudního přezkumu napadeného rozhodnutí, bylo jeho povinností tyto argumenty jako žalobní body v žalobě výslovně uvést.

Soud k tomu doplňuje, že veškeré podklady, jež žalobce ČNB předložil s cílem prokázat, že získal a vyhodnotil dostatečné množství informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu s klientem, ať již se jedná o AML dotazníky, výpisy z obchodního rejstříku, zakladatelské listiny, depozitní certifikáty, internetové stránky týkající se jednotlivých klientů, příslušné smlouvy či vyjádření klientů, ČNB náležitě posoudila v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Totéž platí pro podklady předložené žalobcem za účelem prokázání toho, že dostatečně přezkoumal zdroje peněžních prostředků, kterých se obchodní vztah s tím kterým klientem týká (daňová přiznání skutečných vlastníků KAISERREICH aj.) i pro podklady předložené za účelem prokázání toho, že žalobce jednotlivé obchody přezkoumal za účelem zjištění, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo (smluvní dokumentace, faktury, nákladní listy). Soud na tomto místě pro stručnost odkazuje na popis obsahu a vyhodnocení těchto dokladů žalovanou u jednotlivých korporátních klientů žalobce v příslušných pasážích odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, které obsahují i vypořádání s tím souvisejících námitek žalobce, a zároveň uvádí, že se s těmito hodnotícími závěry správního orgánu ztotožňuje a se souhlasnou poznámkou je přejímá jako vlastní. Takový postup ve své judikatuře aproboval i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 8. 7. 2011 č.j. 2 As 72/2011 – 181 vyslovil, že „krajský (resp. městský) soud nemusí vždy vymýšlet zcela nové právní argumenty, odlišné od argumentů správních orgánů, jelikož by to bylo v konečném důsledku často i kontraproduktivní. Požadavku přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí proto postačuje, pokud při posuzování jednotlivých žalobních bodů výslovně a zcela konkrétně označí, které názory správního orgánu považuje za správné, a naopak s kterými polemizuje, resp. které vyvrací. Z hlediska hospodárnosti řízení proto není nutno trvat na tom, aby krajský soud vždy opakoval, resp. argumentačně rozkošatil, právní názory vyjádřené již v přezkoumávaných správních rozhodnutích.“ Jinými slovy totéž dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.11.2014 č.j. 6 As 54/2013 – 128, v němž konstatoval, že „....nelze vyloučit, že se závěry přezkoumávaného správního rozhodnutí budou přezkoumávajícímu správnímu soudu jevit natolik přiléhavé, že nenalezne dostatečné množství jiných slov, jimiž by na straně jedné vyjádřil prakticky totéž a jimiž by na straně druhé přesvědčivě a pro stěžovatele uspokojivě demonstroval, že uvažuje zcela samostatně. Jinak řečeno, smyslem soudního přezkumu není nalezení alternativního a za každou cenu originálního způsobu vyjádření týchž závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán.“ Na stejném stanovisku setrval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 30.3.2020 č.j. 1 Azs 513/2019-34, v němž uvedl, že „vada nepřezkoumatelnosti není založena ani tehdy, když by krajský soud pouze odkázal na část odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, s nímž se ztotožnil. To ostatně odpovídá i zásadě procesní ekonomie. Není důvodu, aby bylo v rozhodnutí soudu řečeno stejnými slovy v podstatě to samé; v takovém případě je vhodnější, aby si soud závěry správního orgánu osvojil se souhlasnou poznámkou (srov. usnesení ze dne 19. 5. 2015, č. j. 5 Azs 220/2015 – 35, rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 119/2005 – 118, nebo ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Azs 115/2016 – 34).“

Přestože je žalobce přesvědčen o opaku, soud má ve shodě s názorem žalované za to, že povinnost AML kontroly ve stanoveném rozsahu nesplnil ani v případě klienta Excellence. Z dokladů a informací, které si za účelem AML kontroly tohoto klienta žalobce opatřil a které ČNB předložil v průběhu jí prováděné kontroly (AML dotazník vyplněný dne 19. 11. 2019, formulář k vyhodnocení rizikového profilu klienta ze dne 19. 11. 2010, výpis z obchodního rejstříku, notářské zápisy z valné hromady společnosti a vyrozumění ČNB ze dne 13. 12. 2018 o zápisu Excellence do seznamu osob uvedených v § 15 odst. 1 ZISIF), mohl žalobce zjistit pouze obecné informace, jež jsou pro provedení AML kontroly v daném případě nedostatečné.

Skutečnost, že Excelence byla jako alternativní fond ve smyslu § 15 odst. 1 ZISIF zapsána do příslušného seznamu vedeného ČNB, a lze jí tak přičítat vykonávání činností vymezených ve zmíněném ustanovení zákona, jejichž podstatou je správa majetku investorů, nemá dostatečnou vypovídací hodnotu pro posouzení účelu a zamýšlené povahy obchodního vztahu mezi žalobcem a tímto klientem a už vůbec neumožňovala žalobci přezkoumat zdroje peněžních prostředků, kterých se jeho obchodní vztah s klientem týkal. Soud k tomu na okraj dodává, že žalobcova polemika o míře a významu dohledu prováděného ČNB nad tzv. alternativními fondy je s ohledem na svou obecnost zcela bezvýznamná pro posouzení toho, zda žalobce provedl AML kontrolu svého klienta Excelence v souladu s požadavky AML zákona.

Další dokumenty týkající se klienta Excelence žalobce předložil až v průběhu správního řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, aniž by přesvědčivě vysvětlil, proč tak neučinil již při kontrole ČNB zaměřené mj. na plnění povinnosti AML kontroly. Z těchto dodatečně předložených dokumentů zároveň není zřejmé, že by je měl žalobce k dispozici (a mohl tedy z informací v nich obsažených vycházet) v době, kdy měl AML kontrolu klienta Excelence provádět, a ČNB i žalovaná je proto při rozhodování v dané věci oprávněně odmítly zohlednit. Jedná se o například o dokument „Terms“ konkretizující smluvní vztah mezi Stichting a Excellence, potvrzení o založení účtu u brokera InteractiveBrokers ze dne 21. 8. 2019, smlouvu s BLOOMBERG FINANCE L.P týkající se služby poskytování informací, potvrzení o založení obchodního účtu u FxPro UK Limited, smlouvu o svěření finančních prostředků (fondů) k správě za účelem jejich kolektivního investování“ mezi Stichting a Excellence, výpisy z platebních účtů Stichting, ECTO a Excelence aj.

Namítá-li žalobce, že povaha jeho obchodního vztahu s klientem Excelence spočívala v provádění platebních transakcí v souvislosti s ekonomickou aktivitou klienta, a dále že účelem tohoto obchodního vztahu bylo provádění plateb souvisejících s provozováním ekonomické aktivity klienta, jedná se o povšechnou a zcela nekonkrétní argumentaci, kterou lze bezpochyby vztáhnout na obchodní vztahy žalobce s každým jeho korporátním klientem. Žalobce zároveň tvrdí, že z informací získaných od klienta zjistil, že se jedná o „alternativní investiční fond, jehož služby zahrnují kolektivní správu kapitálu klientů; Excellence investuje aktiva klientů do fixního výnosu (jako jsou dluhopisy) či nakupuje akcie“, přičemž tuto informaci povaze podnikání Excellence si následně ověřil prostřednictvím vyrozumění ČNB ze dne 13. 12. 2018 o zápisu Excellence do seznamu osob uvedených v § 15 odst. 1 ZISIF. Další informace o povaze činnosti Excellence a současně informace o zamýšlených platbách, tedy o zamýšlené povaze obchodního vztahu, žalobce údajně získal ze smlouvy o svěření finančních prostředků (fondů) k správě za účelem jejich kolektivního investování uzavřené mezi Excellence a Stichting dne 31. 5. 2019, jakož i z dalších dokumentů uvedených v předchozím odstavci. Soud k tomu uvádí, že žádný ze žalobcem zmiňovaných dokumentů neskýtá přesvědčivou odpověď na otázku, jaký byl smysl a důvod plateb, které žalobce pro klienta Excelence realizoval ve dnech 1. 6. 2020, 7. 7. 2020, 11. 8. 2020, 25. 11. 2020 a 26. 11. 2020. Rozhodně z nich nelze dovodit, že by tyto platby směřovaly k naplnění žalobcem deklarované podnikatelské činnosti Excelence coby alternativního investičního fondu. Jak ČNB konstatovala v bodě 179 prvoinstančního rozhodnutí, tyto odchozí transakce směřovaly na vlastní externí účty klienta Excellence vedené Mezinárodní bankou hospodářské spolupráce (se sídlem v Rusku) a URALSIB Bank (rovněž se sídlem v Rusku). K odesílání finančních prostředků na externí účet klienta Excellence přitom docházelo bezprostředně po přijetí finančních prostředků na účet vedený žalobcem, přičemž odesílaná částka byla v přibližně stejné výši jako příchozí. Soud se v plném rozsahu ztotožňuje se způsobem, jakým realizace těchto transakcí posoudila ČNB v prvoinstančním rozhodnutí, tedy se závěrem, že ze strany žalobce nedošlo k bližšímu přezkoumání předmětu a účelu daných transakcí za účelem ověření toho, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo, a to v širším kontextu. Ze žalobcem předložených podkladů není nikterak zřejmý záměr klienta Excelence užít účet zřízený u žalobce k pouhému přeposílání prostředků na jiný svůj účet a chybí i jakékoliv vysvětlení uplatnění takovéhoto postupu, a tedy vůbec účelu zřízení účtu u žalobce. Soud k tomu pro upřesnění dodává, že v případě převodů finančních prostředků na jiné (externí) účty klienta Excelence nic nenasvědčovalo tomu, že jsou činěny za účelem kolektivní správy kapitálu klientů, a nic takového nevyplývá ani ze žalobcem dodatečně předložených dokumentů.

Vedle již zmíněného rizika tranzitních účtů ČNB v prvoinstančním rozhodnutí poukázala rovněž na to, že v prvním čtvrtletí roku 2019 došlo ke kompletní obměně vedení společnosti a jejího skutečného majitele, a s ohledem na datum uzavření obchodního vztahu se žalobcem se tak jednalo o novou, neetablovanou společnost bez historie, o které nebylo možné z otevřených zdrojů dohledat jakékoliv bližší informace, a dále na skutečnost, že obchodní partneři Excellence (Stichting a ALFA FOUNDATION) jsou vysoce rizikoví, protože se jedná o nadace, tedy anonymní formu právního uspořádání, která je často zneužívána k legalizaci výnosů z trestné činnosti. S ohledem na všechny zjištěné rizikové faktory bylo povinností žalobce žádat o detailní podklady a vysvětlení prováděných plateb, k čemuž však nedošlo. Lze tak potvrdit závěr správního orgánu, že na základě informací, které měl při AML kontrole klienta Excelence k dispozici, nebyl žalobce schopen přezkoumat, zda realizované platební transakce odpovídají charakteru jeho obchodního vztahu s tímto klientem a obchodním záměrům klienta, ani zdroj peněžních prostředků, kterých se obchodní vztah s klientem týká, čímž porušil § 9 odst. 2 písm. a) a e) AML zákona.

Pokud jde zdroje peněžních prostředků, kterých se týkal jeho obchodní vztah s klientem Excelence, žalobce v průběhu správního řízení své přesvědčení o jejich řádném přezkoumání stavěl – podobně jako tomu bylo u ostatních prověřovaných korporátních klientů - na tom, že se jednalo o prostředky pocházející od ostatních subjektů (klientů žalobce) patřících do skupiny mající stejné skutečné majitele, zejména od klienta Stichting, který zase získával peněžní prostředky od KAISERREICH. Soud v této souvislosti odkazuje na vypořádání žalobních námitek uplatněných v prvním žalobním bodu, z něhož plyne, že ze strany žalobce nedošlo k řádnému přezkoumání původu a zdroje peněžních prostředků jeho klienta KAISERREICH, od něhož měly, a to i podle slov samotného žalobce, peněžní prostředky směřovat k dalším jeho klientům.

To, že napadené rozhodnutí není založeno na nesprávném posouzení věci, vyplývá i z vypořádání pátého žalobního bodu (viz níže), v rámci kterého soud přisvědčil klíčovému závěru žalované, že žalobce závažným způsobem porušil povinnosti stanovené ZPS a AML zákonem, a povolení k výkonu činnosti platební instituce mu tedy bylo odňato v souladu s § 244 odst. 1 písm. b) ZPS.

Za neopodstatněnou soud považuje také námitku vtělenou do třetího žalobního bodu, v níž žalobce vytkl ČNB, že mu byla opakovaně přičtena k tíži totožná skutečnost, pokud jde o zjišťování zdrojů peněžních prostředků při poskytování platebních služeb korporátním klientům. K této námitce soud předně uvádí, že ČNB nemohla při rozhodování o odnětí povolení žalobci k činnosti platební instituce porušit zásadu zákazu dvojího přičítání již proto, že tato zásada se uplatňuje výlučně v oblasti správního trestání, a to při ukládání trestu. Jak vyložil NSS ve své judikatuře, zásadu zákazu dvojího přičítání je třeba chápat tak, že k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2010, č. j. 4 Ads 66/2009 – 101 či ze dne 29. 10. 2009, č. j. 6 As 22/2009 – 84). Odnětí povolení k činnosti platební instituce však není správní sankcí, ale opatřením správního dozoru, a proto se při rozhodování žalované o uložení tohoto opatření žádné polehčující či přitěžující okolnosti nezohledňují (k tomu viz níže). Soud si je samozřejmě vědom toho, že prvoinstančním rozhodnutím byla žalobci vedle odnětí povolení uložena i sankce za spáchané přestupky ve formě pokuty, nicméně z relevantní části odůvodnění rozhodnutí je patrno, že ČNB jako přitěžující okolnost při ukládání sankce hodnotila pouze skutečnost, že žalobce se dopustil více (konkrétně dvou) přestupků, nikoliv tedy to, jakým způsobem zjišťoval zdroj peněžních prostředků u jednotlivých klientů.

Žalobce sám v žalobě uvedl, že z důvodu řetězení transakcí byl zdrojem peněžních prostředků vždy klient provádějící předcházející platbu v řetězci, a to až do první transakce, která byla provedena klientem KAISERREICH, od něhož peněžní prostředky směřovaly postupně ke všem dalším klientům. Provázanost plateb mezi jednotlivými klienty žalobce potvrdil i v replice, v níž doslova uvedl, že: „Platby přitom v zásadě proudily od společnosti KAISERREICH a Stichting postupně k dalším uvedeným klientům.“ Podle těchto tvrzení tedy peněžní prostředky původně pocházely od klienta KAISERREICH. V podstatě shodně argumentoval též v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně, kdy tvrdil, že u každého klienta zdroj peněžních prostředků přezkoumal tím způsobem, že zjistil, že peněžní prostředky pocházely od subjektů ve skupině vlastněné skutečnými majiteli, a měly tak pocházet přímo od skutečných majitelů (KAISERREICH), jejichž zdroje peněžních prostředků měl žalobce přezkoumat prostřednictvím daňových přiznání skutečných majitelů do roku 2015 a daňových přiznání společností v jejich vlastnictví. Právě v reakci na to ČNB v bodech 110, 144, 177, 198 a 258 prvoinstančního rozhodnutí týkajících se dalších klientů uvedla, že žalobce argumentuje stejnými námitkami, které již vypořádala ve vztahu ke klientovi KAISERREICH, a na toto vypořádání odkázala.

Podle § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona kontrola klienta zahrnuje přezkoumávání zdrojů peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod nebo obchodní vztah týká. Bylo tedy povinností žalobce provést přezkoumání zdrojů peněžních prostředků v rámci AML kontroly každého svého klienta. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je zřejmé, že ČNB posuzovala AML kontrolu spočívající v přezkumu zdroje peněžních prostředků ve vztahu ke každému klientovi žalobce zvlášť, přičemž podrobně popsala, k jakým závěrům ohledně plnění této povinnosti u jednotlivých klientů dospěla. Neposuzovala tedy opakovaně stejnou okolnost, ale žalobcova skutková jednání spočívající v plnění sice stejné zákonné povinnosti, ale vůči rozdílným klientům (z vybraného kontrolního vzorku). Nelze se však divit tomu, že s ohledem na zjištěnou propojenost žalobcových klientů, s tím související řetězení peněžních transakcí a též vysvětlující argumentaci žalobce, který původ peněžních prostředků použitých při těchto platbách sám spojoval se skutečnými vlastníky klienta KAISERREICH, se ČNB zabývala vždy také tím, zda žalobce náležitě přezkoumal zdroje peněžních prostředků již u klienta KAISERREICH, resp. že odkázala na své závěry, z nichž plyne, že této povinnosti nedostál. Přezkoumání zdrojů peněžních prostředků použitých pro provádění plateb za těchto okolností skutečně není možné redukovat pouze na formální zjištění toho, od kterého plátce pocházely peněžní prostředky použité pro realizaci jednotlivých plateb.

Čtvrtý žalobní bod, v němž žalobce vytkl napadenému rozhodnutí překvapivost a zároveň porušení jeho legitimního očekávání s poukazem na to, že předchozí kontrola provedená FAÚ žádné pochybení v postupech a procesech žalobce v oblasti AML/CFT neshledala, soud rovněž nepovažuje za důvodný.

Výstupy z kontroly provedené FAÚ, jež jsou zachyceny v protokolu o kontrole ze dne 7. 4. 2020 č. j. FAU-25770/2020/032, nemohly založit legitimní očekávání žalobce, že ČNB při kontrole dojde k totožným závěrům jako FAÚ, a nepřikročí tedy (v navazujícím řízení) k vydání rozhodnutí o odejmutí povolení k činnosti platební instituce. Za podstatnou v tomto směru soud považuje především skutečnost, že kontrolovaná období se u obou kontrol liší. Podle protokolu ze dne 7. 4. 2020 o kontrole provedené FAÚ byl kontrolovaným obdobím časový úsek od 1. 1. 2018 do 30. 10. 2019, zatímco podle Protokolu o kontrole (provedené ČNB) bylo kontrolované období vymezeno dny 25. 1. 2020 – 15. 11. 2021. Není tedy pravdou, že by se kontrolovaná období těchto kontrol byť i jen zčásti překrývala. Vzhledem k rozdílnosti kontrolovaných období se nutně lišil i předmět kontroly – FAÚ u žalobce kontroloval plnění zákonem stanovených povinností (včetně povinností plynoucích z AML zákona) ve vztahu k jiným obchodním případům (realizovaným během jiného časového období), než v následné kontrole činila ČNB. Již z tohoto důvodu nemohl výsledek kontroly provedené FAÚ založit u žalobce legitimní očekávání, že ČNB při následné kontrole musí nutně dojít k totožným kontrolním závěrům jako FAÚ. Viděno z jiného úhlu pohledu, výsledky předchozí kontroly provedené FAÚ nikterak nezavazovaly ČNB při jí prováděné kontrole, neboť ČNB u žalobce posuzovala zákonnost provedení konkrétních AML kontrol klientů, jimiž se FAÚ při „své“ kontrole nezabýval, protože nespadaly do jím kontrolovaného období. K tomu přistupuje i skutečnost, že řada klientů žalobce, jichž se týkají kontrolní zjištění ČNB (Excellence, Kvanteks, BETTA, DELTA), v období kontroly prováděné FAÚ ještě klienty žalobce nebyla, a tato kontrola se jich tedy vůbec nemohla týkat.

Předchozí kontrola, kterou u žalobce provedl FAÚ, nemohla založit legitimní očekávání žalobce ohledně výsledku následné kontroly ze strany ČNB i z toho důvodu, že kontrolu FAÚ není možné považovat za ustálenou, jednotnou a dlouhodobou činnost orgánu veřejné správy, jež by opakovaně potvrzovala určitý výklad a použití právních předpisů. Jak dovodil rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 21. 7. 2009 č. j. 6 Ads 88/2006 – 132, pouze správní praxe vykazující tyto znaky je způsobilá založit legitimní očekávání adresátů veřejné správy. Kontrola FAÚ, resp. výstup z této kontroly ve formě protokolu o kontrole ze dne 7. 4. 2020 nepředstavuje ani autoritativní poskytnutí konkrétních ujištění žalobci, že při jiné kontrole provedené v budoucnu jiným správním orgánem (zde ČNB) ve vztahu k obchodním případům realizovaným v jiném kontrolovaném období budou výsledky kontroly totožné.

Z těchto důvodů soud žalobcovu tvrzení o porušení jeho legitimního očekávání a překvapivosti napadeného rozhodnutí zakládající jeho rozpor s čl. 2 odst. 2 LZPS nepřisvědčil.

Soud neshledal opodstatněnými ani námitky, které byly žalobcem uplatněny v rámci pátého žalobního bodu.

Není pravdou, že ČNB při rozhodování v dané věci nevyložila neurčitý právní pojem „závažný způsob porušení“ (zákonem stanovené povinnosti) užitý v § 244 odst. 1 písm. b) ZPS. Z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí vyplývá, že ČNB za závažný způsob porušení zákonem stanovené povinnosti považuje systematické porušování takové povinnosti, které ve výsledku znamená její popření a ignorování smyslu a účelu zákona (viz bod 315). Za závažný způsob porušení právních povinností pokládá též situaci, kdy kontrolou zjištěné nedostatky zavdávají vážné pochybnosti o důvěryhodnosti účastníka řízení ve smyslu § 261 ZPS (viz bod 318 prvoinstančního rozhodnutí). ČNB tedy povinnosti rámcového vymezení zmíněného neurčitého právního pojmu pro potřeby právě posuzovaného případu dostála tím, že v rozhodnutí specifikovala, co považuje za závažný způsob porušení právních povinností.

Soud má za to, že obsah neurčitého právního pojmu „závažný způsob porušení“ (zákonem stanovené povinnosti) je dostatečně srozumitelný všem, kdo chápou význam slova „závažný“, a nevyžaduje tedy nějaký podrobnější výklad. Jedná se zkrátka o takové porušení povinnosti stanovené zákonem, které je třeba s ohledem na důležitost této povinnosti a nutnost jejího plnění považovat za závažné, tj. významné, podstatné či intenzivní (a nikoliv pouze marginální, bagatelní, nevýznamné a zanedbatelné).

Nebylo povinností ČNB, aby v rámci obecného výkladu, jak chápe obsah tohoto neurčitého právního pojmu, rozlišovala mezi konkrétními zákonem stanovenými povinnostmi, které platební instituce může porušit, tedy aby stejný neurčitý právní pojem vykládala zvlášť (a jinak) ve vztahu k povinnosti AML kontroly, povinnosti provádět vnitřní audit atd. Stejně tak nebylo její povinností, aby předložila takový výklad neurčitého právního pojmu, z něhož bude patrno, jak bude tento pojem vykládat v budoucnu v jiných případech. Smyslem povinnosti správního orgánu vymezit neurčitý právní pojem je dostatečně vysvětlit jeho obsah a rozsah pro potřeby konkrétního posuzovaného případu a nikoliv ve vztahu k neurčité množině všech případů, které mohou v budoucnu nastat (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2023 č. j. 6 As 217/2021 – 126).

ČNB ani žalovaná nikterak nepochybily, jestliže porušení zákonným stanovených povinností plynoucích ze ZPS a AML zákona, která byla u žalobce zjištěna, subsumovaly pod výše zmíněný neurčitý právní pojem, tedy jestliže je kvalifikovaly jako porušení „závažným způsobem“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS. Důvody, proč tak učinila, ČNB v potřebném rozsahu uvedla v prvoinstančním rozhodnutí společně s podrobným popisem skutkových zjištění vztahujících se ke konkrétním vytýkaným jednáním. Soud neshledává smysluplným přepisovat na tomto místě v plném rozsahu jednotlivá skutková zjištění ČNB a k nim se upínající právní posouzení do odůvodnění rozsudku a pro stručnost odkazuje na velmi podrobné odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí čítající 96 stran.

Na tomto místě je nanejvýš vhodné zdůraznit, že při soudním přezkumu použití neurčitého právního pojmu jsou správní soudy významně limitovány, jak vyplývá z ustálené judikatury, například z rozsudku NSS ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005-62: „Úkolem soudu je tedy kontrola zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního rozhodnutí předcházelo. Soudu nepřísluší, aby správní orgán nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti správního orgánu.“ V této argumentační linii následovalo i rozhodnutí NSS ze dne 30. 4. 2008 č. j. 1 As 16/2008 - 48, které doplnilo, že „při aplikaci a interpretaci neurčitých správních pojmů má správní orgán určitou volnost v interpretaci právního pojmu, a tedy i v hodnocení jednotlivých skutečností při subsumpci skutkového stavu pod hypotézu právní normy, je však absolutně vázán, pokud jde o právní následky.“ Jediným právním následkem, který § 244 odst. 1 písm. b) ZPS spojuje s porušením zákonem stanovených povinností závažným způsobem, je odnětí povolení uděleného podle tohoto zákona.

Na posouzení závažnosti žalobcova jednání, které ČNB i žalovaná označily za porušení povinnosti uplatňovat účinný systém vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému dle § 20 odst. 1 písm. d) bod 3 ZPS ve spojení s § 20 odst. 2 téhož zákona, nemá naprosto žádný vliv skutečnost, že nedodržení plánu vnitřního auditu bylo zapříčiněno nečinností třetí osoby, v daném případě společnosti Jurekon. Bylo rozhodnutím samotného žalobce, že prováděním vnitřního auditu smluvně pověřil právě zmíněnou společnost. Takový postup nemohl žalobce zprostit jeho odpovědnosti za splnění veřejnoprávní povinnosti uplatňovat účinný systém vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému. Tato povinnost stíhá platební instituci, tj. v daném případě žalobce, k jehož tíži je nutno přičíst zjištěné porušení těchto povinností bez ohledu na jeho smluvní vztah se společností Jurekon.

Dodatečné kroky, které žalobce činil k nápravě situace (ukončení smluvního vztahu se společností Jurekon, uzavření nové smlouvy o provádění vnitřního auditu se společností FINREG), nebyly způsobilé zpětně ovlivnit posouzení závažnosti porušení povinností týkajících se uplatňování účinného systému vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému. Jednalo se až o následné úkony realizované poté, co ke zjištěnému porušení povinností došlo. Totéž platí i pro činnost, kterou v oblasti vnitřního auditu pro žalobce na základě nově uzavřené smlouvy realizovala společnost FINREG – ani její následná činnost nebyla s to zpětně modifikovat závěr o tom, zda k porušení zákonem stanovených povinností, které se odehrálo předtím, než vůbec svou činnost pro žalobce zahájila, došlo závažným způsobem.

K tomu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro zproštění odpovědnosti žalobce dle § 21 přestupkového zákona ve vztahu k jednání, jež mělo spočívat v tom, že nezajistil, aby byl vnitřní audit prováděn v termínech stanovených v periodickém plánu vnitřního auditu, se soud vyjadřuje níže v rámci posouzení sedmého žalobního bodu.

Soud ani v nejmenším nesídlí přesvědčení žalobce, že jemu vytčené porušení povinnosti uplatňovat účinný systém vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému nebylo závažné. Na tomto místě soud nejprve považuje za potřebné připomenout, jaká konkrétní pochybení týkající se vnitřního auditu byla u žalobce při kontrole zjištěna.

Žalobce předložil v rámci kontroly mimo jiné svůj vnitřní předpis Interní audit (dále jen „VP interní audit“) a „Plán interního auditu u platební instituce BESTPAY s.r.o. na rok 2021“ (dále jen „Plán interního auditu 2021“). Od žalobce byly vyžádány kompletní auditní spisy k vybraným auditům, které měly být provedeny dle Plánu interního auditu 2021 v časovém období od 12. 3. 2021 do 15. 5. 2021. Současně s předložením podkladů žalobce ve vyjádření doručeném ČNB dne 13. 1. 2022 sdělil, že „Plán interního auditu 2021 bohužel obsahoval chybné informace. Jak nás společnost Jurekon informovala, došlo k chybnému uvedení termínů (…). K jeho realizaci má dojít v roce 2022.“ Poté žalobce předložil opravený plán interního auditu, jehož analýzou bylo zjištěno, že došlo ke změně termínu provedení interního auditu, a to tak, že měl být zahájen 21. 2. 2022 a dokončen 16. 5. 2022, kdy měla být rozeslána závěrečná zpráva z provedeného auditu. Žalobce nicméně v rámci pohovoru uskutečněného dne 2. 3. 2022 sdělil, že předpokládaný audit nebyl ze strany interního auditora (společnosti Jurekon) zahájen. Tato zjištění ČNB oprávněně vyhodnotila tak, že audit podle Plánu interního auditu 2021 nebyl proveden, a dále že interní audit nebyl u žalobce prováděn ani podle předloženého opraveného plánu interního auditu.

V průběhu kontroly žalobce předložil mj. „Zprávu z interního auditu ve společnosti BESTPAY s.r.o., auditované období: 1. 1. 2020 – 31. 12. 2020“ (dále jen „Závěrečná zpráva IA 2020“) a dále podklady, které internímu auditu poskytl k provedení auditu, jehož výstupem je Závěrečná zpráva IA 2020. Analýzou těchto podkladů ČNB zjistila, že předložená Závěrečná zpráva IA 2020 obsahuje v kapitole „Auditované oddělení: Řízení rizik“ tabulkový přehled zabývající se kontrolou vnitřního reportingu jednatelům, tedy kontrolou toho, zda reporting skutečně probíhá a zda jsou výstupy archivovány a jsou dohledatelné. Interní auditor tuto kontrolu provedl na základě komparace tabulky prováděných vnitřních kontrol se skutečně prováděnými reportingy a kontrolami probíhajícími u žalobce. Tabulka prováděných vnitřních kontrol je součástí vnitřního předpisu „Řízení společnosti a vnitřní kontrola“ předloženého žalované dne 13. 1. 2022 (dále jen „VP vnitřní kontrola“), přičemž tento vnitřní předpis sloužil jako jeden z podkladů pro sestavení Závěrečné zprávy IA 2020. Analýzou tabulkového přehledu zpracovaného v Závěrečné zprávě IA 2020 pak ČNB zjistila, že interní auditor zcela nezohlednil předem nastavená kritéria reportingu uvedená ve VP vnitřní kontrola. Například v případě zprávy o řízení rizik, kterou má zasílat risk manažer a reporting má probíhat ročně vždy do 30. 4., byla interním auditorem povinnost předložení reportingu označena jako splněná, ačkoliv dle vyjádření žalobce obsaženého v záznamu o poskytnutí informací ze dne 2. 3. 2022 tato povinnost fakticky splněna nebyla; k reportingu tedy vůbec nedošlo. V případě plánu interního auditu, který má zasílat interní auditor a reporting má probíhat ročně, byla interním auditorem povinnost předložení reportingu označena jako splněná, ačkoliv dle žalobce doručeného žalované dne 13. 1. 2022 nebyl plán interního auditu na rok 2020 připraven; k reportingu tedy vůbec nedošlo. Pokud jde o závěrečnou zprávu z interního auditu, kterou má zasílat interní auditor a reporting má probíhat ročně, interním auditorem byla povinnost předložení reportingu označena jako splněná, ačkoliv dle vyjádření samotného žalobce obsaženého v záznamu o poskytnutí informací ze dne 2. 3. 2022 byla Závěrečná zpráva IA 2020, jež byla vyhotovena 26. 11. 2021, prvním výstupem z prvního auditu, který byl společností Jurekon proveden; k reportingu tedy vůbec nedošlo. Co se týče auditu ochrany osobních údajů, který zasílá Compliance officer, přičemž reporting má probíhat ročně, interním auditorem byla povinnost předložení reportingu označena jako splněná, ačkoliv dle vyjádření žalobce obsaženého v záznamu o poskytnutí informací ze dne 2. 3. 2022 audit ochrany osobních údajů Compliance officer vůbec neprovádí, a k reportingu tedy vůbec nedošlo. Právě popsaná skutková zjištění ČNB vyhodnotila tak, že interní auditor hodnotil vybraná kritéria jako splněná, byť splněna prokazatelně nebyla. Tvrzení interního auditu, že „předávané a generované výstupy jsou archivované a zpětně dohledatelné“, neodpovídalo skutečnému stavu. Interní auditor zcela nezohlednil nastavená kritéria reportingu uvedené ve VP vnitřní kontrola, a to především u reportingu týkajícího se četnosti reportování zpráv compliance. Interní auditor nepostupoval v kontrole této oblasti podle nastavených parametrů, když změnil název tohoto reportingu na „Zprávy o činnosti compliance“ a četnost daného reportingu změnil na roční. V postupu interního auditora tak byly shledány nedostatky spočívající v nedosažení nezávislého prověření dodržování pravidel nastavených vnitřními předpisy žalobce.

Soud považuje za potřebné zdůraznit, že žalobce správnost právě popsaných skutkových zjištění, která prokazují porušení povinnosti uplatňovat v rámci řídícího a kontrolního systému účinný systém vnitřní kontroly, žádnou relevantní námitkou nezpochybnil. Tato porušení v jejich souhrnu ČNB a potažmo i žalovaná právem vyhodnotily jako závažná, neboť žalobce ve své podstatě rezignoval na uplatňování účinného systému vnitřní kontroly, jehož nedílnou součástí je právě interní audit. Nekontroloval, zda a jakým způsobem je interní audit společností Jurekon prováděn, nezajistil, aby byl tento audit prováděn ve stanovených termínech, aby jeho výstupy odpovídaly skutečnému rozsahu provedených vnitřních kontrol a aby bylo provedeno nezávislé a objektivní prověření dodržování pravidel nastavených vnitřními předpisy žalobce.

K žalobcově odkazu na rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570, z něhož údajně plyne, že ČNB u subjektu řešeného tímto rozhodnutím rovněž zjistila závažné nedostatky týkající se provádění auditu, avšak k odnětí povolení nepřistoupila, se soud vyjadřuje níže v rámci posouzení námitky, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno legitimní očekávání žalobce.

Ve vztahu k žalobci vytčenému porušení povinnosti týkající se provádění AML kontroly při poskytování služby Money Remittance soud uvádí, že žalobci bylo prvoinstančním rozhodnutím povolení k činnosti platební instituce odňato také z toho důvodu, že závažně porušil povinnost provádět kontrolu klientů, jejíž provádění platební instituci ukládají (mj.) ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) bod 6, písm. b) a c), odst. 2 písm. a), d) a e) AML zákona. Žalovaná v napadeném rozhodnutí připustila, že zjištěná žalobcova pochybení u služby Money Remittance dosahovala nižší závažnosti než pochybení u služby RemmitOne. Žalovaná má ovšem pravdu v tom, že žalobcova pochybení týkající se služby Money Remittance představují porušení shodné povinnosti (provádět kontrolu klientů), přičemž pro odnětí povolení podle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS není podstatné, ve vztahu k jaké z platebních službě vymezených v § 3 ZPS, které platební instituce nabízí, k porušení zákonem stanovené povinnosti došlo. S přihlédnutím ke všem zjištěním, která ČNB u žalobce učinila a která se týkají porušení povinnosti provádět kontrolu klientů podle výše zmíněných ustanovení AML zákona, nelze než učinit závěr, že se jednalo o porušení této povinnosti závažným způsobem. Výrazně závažnější byla s ohledem na svou četnost, rizikovost transakcí realizovaných žalobcem pro korporátní klientelu a objem převáděných peněžních prostředků pochybení u platební službu RemitOne, nicméně i pochybení zjištěná u platební služby Money Remittance svým dílem přispěla ke konečnému závěru správního orgánu, že se ze strany žalobce jednalo o porušení povinnosti provádět AML kontrolu klientů závažným způsobem, přičemž porušení této povinnosti bylo zjištěno u obou žalobcem poskytovaných platebních služeb. Soud k tomu dodává, že počet pochybení, k nimž došlo ze strany žalobce při poskytování platební služby Money Remittance (celkem 10), nepovažuje za nikterak nízký, a ani dobu v trvání „pár měsíců“, po kterou žalobce kvůli nedostatkům jeho informačního systému neprováděl řádně kontrolu klientů při poskytování platební služby Money Remittance, za zanedbatelnou.

Soud bez výhrad souhlasí se žalovanou, že povinnosti týkající se provádění AML kontroly korporátních klientů při poskytování služby RemitOne žalobce porušil závažným způsobem. S ohledem na charakter vytčených pochybení, jejich počet, dobu, po kterou k porušování těchto povinností docházelo, jakož i s přihlédnutím k tomu, že pochybení se týkala AML kontroly všech žalobcových klientů zařazených do kontrolního vzorku, nelze než přitakat závěru ČNB i žalované, že se ze strany žalobce jednalo o systematické porušování zákonem stanovené povinnosti. Závažnost tohoto žalobcova protiprávního jednání dále významně zvyšuje značná rizikovost jím poskytovaných platebních služeb v oblasti AML ve spojení se zaměřením žalobce na rizikovou klientelu (rizikové faktory žalobcovy klientely a jejich řetězení jsou shrnuty v bodě 285 prvoinstančního rozhodnutí). V průběhu řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, sice žalobce předložil žalované velké množství dokumentů, jimiž se pokoušel doložit řádné provádění AML kontroly svých korporátních klientů a transakcí, které na základě jejich pokynů prováděl, tyto dokumenty však ani ve svém souhrnu neosvědčují provedení AML kontroly v rozsahu stanoveném v § 9 odst. 3 AML zákona, tedy v rozsahu potřebném k posouzení možného rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu. Značnou rizikovost svých klientů a jim poskytovaných služeb žalobce nepromítl do způsobu provádění AML kontroly, neboť se spokojil s vesměs obecnými a izolovanými informacemi o povaze obchodní činnosti klientů a s obecnými prohlášeními o zdrojích jejich peněžních prostředků, které si od svých klientů opatřil, aniž by tyto informace řádně přezkoumal. V důsledku toho pak při realizaci plateb pro klienty nemohl ani dostatečně přezkoumat, zda jsou tyto transakce v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo. Vzhledem k tomu, že žalobce při své činnosti v oblasti AML/CFT neprováděl žádnou analytickou činnost ohledně informací, které o svých klientech měl a namísto řádného přezkumu zdrojů jejich peněžních prostředků se spokojil s tím, že peněžní prostředky měly pocházet buď od skutečných majitelů (v případě KAISERREICH), nebo ze vzájemných obchodních vztahů mezi jeho klienty, přičemž řetězení plateb označil za logický následek těchto vzájemných vztahů, ČNB i žalovaná oprávněně označily jím prováděnou AML za toliko formální. Soud v tomto směru přisvědčuje žalované, že žalobce neprovedl náležitou kontrolu toho, zda realizované platby zachycují reálnou ekonomickou realitu jeho klientů, nebo zda se jedná pouze o fiktivní ekonomické vztahy, jejichž smyslem je zastřít nelegální původ převáděných peněžních prostředků. To platí především pro kontrolou zjištěné systematické provádění vzájemně souvisejících peněžních převodů, které postupně kaskádovitě procházely mezi jednotlivými klienty žalobce, přičemž přes některé klienty finanční prostředky pouze přechodně tranzitovaly, aniž by byl zřejmý účel takového tranzitu. Soud v této souvislosti odkazuje na body 290 – 295 prvoinstančního rozhodnutí, kde je toto řetězení plateb detailně popsáno. Žalobcovo tvrzení, že tyto vzájemně zjevně propojené platby jsou důsledkem existence obchodních vztahů mezi jeho klienty, nepovažuje soud za věrohodné už proto, že nevysvětluje bezprostřední časovou návaznost jednotlivých plateb v řetězci, tedy to, že po připsání určité částky ve prospěch jednoho účtu došlo obratem, zpravidla ještě v týž den, k odeslání prostředků v přibližně stejné výši na jiný účet.

Soud zároveň považuje za potřebné zdůraznit, že k odnětí povolení k činnosti platební instituce podle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS ve znění účinném od 1. 7. 2022 postačí, jestliže osoba, jíž bylo povolení uděleno, závažným způsobem poruší byť i jedinou povinnost stanovenou ZPS nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které lze vykonávat na základě uděleného povolení. Poruší-li, stejně jako to učinil žalobce, závažným způsobem více takových povinností, je porušení každé z nich důvodem, který obstojí sám o sobě jako důvod pro odnětí povolení. Z toho zároveň plyne, že soud by mohl rozhodnutí o odnětí povolení žalobci k činnosti platební instituce označit za nezákonné pouze v tom případě, že by nepřisvědčil žádnému z důvodů, o něž ČNB toto rozhodnutí opřela, tedy pokud by nepřisvědčil závěru ČNB a žalované, že žalobce závažně porušil povinnost uplatňovat účinný systém vnitřní kontroly v rámci řídícího a kontrolního systému, a současně ani závěru, že žalobce závažně porušil povinnost provádět kontrolu klientů dle příslušných ustanovení AML zákona. Nutno podotknout, že v projednávané věci soud oběma těmto závěrům přitakal.

ČNB a žalované nelze důvodně vytýkat, že nevycházely z úplného skutkového stavu, protože při aplikaci § 244 odst. 1 písm. b) ZPS nepřihlédly k řadě žalobcem uváděných polehčujících okolností. Judikaturou NSS dovozená povinnost správního orgánu zabývat se při interpretaci neurčitého právního pojmu konkrétní skutkovou podstatou i všemi ostatními okolnostmi případu, na kterou žalobce opakovaně poukazuje, dopadá zajisté pouze na ty okolnosti případu, které mají pro naplnění konkrétní skutkové podstaty význam. Pro aplikaci ustanovení § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, jež upravuje odnětí povolení k činnosti platební instituce, je však významné pouze to, zda osoba, jíž bylo toto povolení uděleno, závažným způsobem porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které lze vykonávat na základě uděleného povolení. Řečeno jinými slovy, podstatné je jenom to, zda se ze strany dotyčné osoby jednalo o porušení zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem či nikoliv. To, jak se dotyčná osoba chovala v minulosti či jak jednala poté, co již k porušení zákonné povinnosti z její strany došlo, je z hlediska aplikace § 244 odst. 1 písm. b) ZPS irelevantní, protože tyto okolnosti nemají vliv na posouzení toho, zda šlo o porušení zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem.

Soud zcela souhlasí s názorem, že poté, co ČNB dospěla k závěru, že se žalobce dopustil porušení právních povinností závažným způsobem, byla povinna k odnětí povolení přistoupit bez ohledu na žalobcovu snahu o nápravu, protože pro účely odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS se nezkoumá následná reakce žalobce na zjištěné porušení právních povinností, ale (výlučně) samotná závažnost způsobu porušení právních povinností. Shledala-li ČNB, že skutkový stav věci lze podřadit pod neurčitý právní pojem „závažný způsob porušení“ (zákonem stanovené povinnosti), byla vázána jediným právním následkem, který s tímto neurčitým právním pojmem ZPS spojuje, a tím je odnětí povolení žalobci k činnosti platební instituce. ČNB skutečně podle zákona nemá možnost volby, přesněji řečeno správního uvážení ohledně toho, jakým způsobem má chránit třetí osoby a veřejný zájem před platebními institucemi, které závažným způsobem porušují zákonné povinnosti vztahující se k jejich činnosti. Jediná možná forma ochrany, kterou musí podle zákona zajistit, spočívá v neumožnění dalšího výkonu regulované činnosti v této oblasti osobám, které se takového porušení zákonných povinností dopustily, a to formou odejmutí jejich povolení k činnosti v oblasti platebních služeb.

ČNB tedy mohla v souladu se zákonem hodnotit pouze to, jakým způsobem žalobce porušil zákonem stanovené povinnosti týkající se poskytování platebních služeb; nebyla oprávněna jakkoliv zkoumat a zohlednit, jakým způsobem bude žalobce dodržovat své povinnosti v budoucnu a nemohla se zabývat ani tím, do jaké míry by byla ohrožena práva třetích osob a veřejný zájem, pokud by k odejmutí povolení žalobci nepřikročila. Rovněž posuzování toho, zda jsou u žalobce dány předpoklady řádného plnění regulatorních povinností v budoucnu, nepřicházelo v úvahu.

Z právě uvedeného je evidentní, že soud ani v nejmenším nesdílí žalobcův názor, že ČNB či žalovaná měly při posouzení pojmu „porušení povinnosti závažným způsobem“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS přihlédnout k jím zmiňovaným okolnostem. Dosavadní žalobcova bezúhonnost nemá z hlediska aplikace § 244 odst. 1 písm. b) ZPS význam, protože posuzováno je konkrétní zjištěné protiprávní jednání žalobce a nikoliv to, zda se již v minulosti dopustil jiného porušení zákona či nikoliv. Porušit zákonem stanovenou povinnost závažným způsobem dozajista může i dosud bezúhonný subjekt. Předchozí kontrola plnění povinností AML ze strany FAÚ posuzovala žalobcovo jednání v odlišném (kontrolovaném) období a již z tohoto důvodu nemohla mít žádný vliv na posouzení jeho (jiného) jednání, kterým se v nyní posuzované věci zabývala žalovaná. Veškerá jednání žalobce, k nimž došlo poté, co se se dopustil vytýkaných porušení povinností stanovených v ZPS a AML zákoně, ať již se jednalo o jeho spolupráci s ČNB v průběhu kontroly, revizi a úpravu vnitřních postupů v oblasti AML s cílem odstranit případné nedostatky, ukončení smlouvy o provádění vnitřního auditu se společností Jurekon a uzavření nové smlouvy se společností FINREG, provedení revize a zdokonalení vnitřních postupů a vnitřních předpisů v návaznosti na činnost nového auditora FINREG či ukončení činnosti v oblasti poskytování služby RemitOne, rovněž nemají z hlediska aplikace § 244 odst. 1 písm. b) ZPS význam, neboť nemohou „zpětně“ ovlivnit posouzení toho, zda se v případě jim předcházejících protiprávních jednání žalobce, která jsou specifikována ve výrokové části prvoinstančního rozhodnutí, jednalo o porušení zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem či nikoliv.

Toho, že mu ze ZPS plyne povinnost zajistit provádění vnitřního auditu, si žalobce bezpochyby musel být vědom. Pokud za tímto účelem uzavřel, ať již na základě doporučení kohokoliv, smlouvu se společností Jurekon, jednalo se výhradně o jeho rozhodnutí. Odpovědnost za splnění uvedené veřejnoprávní povinnosti však i nadále tížila žalobce. Soudu není zřejmé, proč by uzavření smlouvy mezi žalobcem a společností Jurekon, která svým smluvně převzatým povinnostem prokazatelně nedostála, mělo být hodnoceno ve prospěch žalobce.

Co se týče zjištěných porušení povinností souvisejících s poskytováním platební služby Money Remittance, soud již výše uvedl, že i dle žalované sehrála pochybení týkající se poskytování platební služby Money Remittance při úvaze o závažnosti porušení zákonné povinnosti spíše podpůrnou roli. I tato zjištěná pochybení však svým dílem přispěla ke konečnému závěru správního orgánu, že ze strany žalobce se v souhrnu jednalo o závažné porušení povinnosti provádět AML kontrolu klientů dle ustanovení § 9 AML zákona, přičemž porušení této povinnosti se vyskytovalo u obou platebních služeb poskytovaných žalobcem.

Soud pro úplnost podotýká, že námitka o nezohlednění výše nastíněných okolností podle slov samotného žalobce nesměřovala k posouzení závažnosti přestupku podle § 38 přestupkového zákona, ale k posouzení „závažného způsobu porušení“ (zákonem stanovených povinností), tedy týkala se výlučně aplikace § 244 odst. 1 písm. b) ZPS. Mezi účastníky zároveň není sporu o tom, že odnětí povolení k činnosti platební instituce není trestem ve smyslu § 35 přestupkového zákona, ale opatřením správního dozoru, jehož účelem je ochrana třetích osob a veřejného zájmu spočívajícího v tom, aby platební služby neposkytovaly subjekty, které nesplňují regulatorní požadavky. Okolnosti, jejichž zohlednění se žalobce dovolával při posouzení toho, zda se z jeho strany jednalo o „závažný způsob porušení“ (zákonem stanovené povinnosti) ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, proto pojmově nemohou být polehčujícími okolnostmi, neboť k těm správní orgán v souladu s § 37 písm. c) přestupkového zákona přihlíží při určení druhu správního trestu a jeho výměry a nikoliv při rozhodování o opatření správního dozoru, které správním trestem není.

K námitce žalobce, že ČNB k uvedeným okolnostem běžně přihlíží, o čemž svědčí její rozhodnutí ze dne 11. 12. 2020 č. j. 2020/146559/570, ve kterém v rámci úvah o odnětí povolení přihlédla k tomu, že předmětný subjekt jí pravidelně předkládal nepravdivé informace, a dále k tomu, že u předmětného subjektu nedošlo k žádnému významnému zlepšení poměrů a nápravě nedostatků, soud uvádí, že toto rozhodnutí jednak nepředstavuje dlouhodobou a ustálenou správní praxi, kterou by byla ČNB při rozhodování v jiných věcech vázána. Jak v této souvislosti žalovaná poznamenala, jednalo se o jedno z jejích prvních rozhodnutí podle ZPS, takže nyní je to spíše toto rozhodnutí, které vybočuje z konstantní rozhodovací praxe ve vztahu k odnětí povolení osobám poskytujícím platební služby. V bodě 141 napadeného rozhodnutí přitom žalovaná zmínila tři konkrétní rozhodnutí, která reprezentují její dlouhodobou rozhodovací praxi a podle nichž došlo k uložení pokuty a odnětí povolení subjektům za porušení povinností obdobných těm, jichž se dopustil i žalobce v nyní projednávané věci. Pravdivost této argumentace žalovaného správního orgánu žalobce ničím nezpochybnil. Soud k tomu na okraj dodává, že pokud by ČNB v rozhodnutí ze dne 11. 12. 2020 č. j. 2020/146559/570 skutečně i v rámci úvah o odnětí povolení k činnosti platební instituce (a nikoliv jen při úvaze o formě a výši sankce) zohlednila to, že u řešeného subjektu nedošlo v době následující po porušení zákonem stanovených povinností k žádnému významnému zlepšení poměrů a nápravě nedostatků, jednalo by se o postup jsoucí v rozporu se zákonem, neboť taková okolnost je (z důvodů popsaných soudem výše) pro rozhodnutí o odnětí povolení irelevantní. Nezákonné rozhodnutí zásadně nemůže založit správní praxi vyvolávající legitimní očekávání jiných subjektů, že v jejich skutkově a právně obdobné věci bude správní orgán rozhodovat stejným způsobem.

Rozpor napadeného rozhodnutí se zásadou legitimního očekávání vyjádřenou v § 2 odst. 4 správního řádu dle žalobce zakládá i rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570, ve kterém ČNB ve věci skutkově podobné jeho případu závěr o „závažném porušení povinností“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS neučinila. Soud k tomu předně uvádí, že žalobce nedoložil, že by se jím zmíněné rozhodnutí opravdu týkalo skutkově obdobného případu. Neuvedl, kolika a jakých konkrétních protiprávních jednání se dopustil subjekt, ve vztahu k němuž bylo zmíněné rozhodnutí vydáno, což soudu znemožňuje posoudit podobnost obou věcí. Je to právě žalobce, jehož stíhá povinnost uvést v žalobě dostatečně konkrétní žalobní námitky. Úkolem soudu není, aby nahrazoval žalobcovu nečinnost tím, že bude sám z vlastní iniciativy domýšlet a doplňovat tvrzení, která v žalobě chybí. Ze žaloby a jejího doplnění plyne pouze to, že podle rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570 měla ČNB zjistit nedostatky týkající se provádění auditu spočívající „v nesestavení strategického a periodického plánu vnitřního auditu a hluboké nedostatky v rekonstruovatelnosti provádění vnitřního auditu“ (viz bod 86 doplnění žaloby). Žalobci však žádná taková pochybení v projednávané věci vytčena nebyla; naproti tomu mu byla vytčena celá řada závažných pochybení týkajících se provádění AML kontroly jeho klientů, přičemž žalobce neuvádí, že by k takovým pochybením došlo i v případě řešeném rozhodnutím ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570. Již s ohledem na tyto odlišnosti je zřejmé, že žalobcův případ se po skutkové stránce významně liší od případu, jehož se týká rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570.

Nutno dodat, že jedno jediné rozhodnutí (ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570), v němž ČNB ve vztahu k jinému subjektu posuzovala povinnosti týkající se provádění vnitřního auditu, nepředstavuje dlouhodobou, jednotnou a ustálenou správní praxi, kterou by byl správní orgán při rozhodování v jiných věcech vázán, a nebylo tak způsobilé založit legitimní očekávání žalobce, že v jeho věci bude ČNB rozhodovat stejným způsobem.

Z výše uvedeného je zřejmé, že soud nepovažuje způsob, jakým ČNB a potažmo i žalovaná v posuzované věci interpretovaly skutková zjištění, za účelový, a ztotožnil se i s jejich klíčovým závěrem, že žalobce své povinnosti vyplývající ze ZPS a AML zákona porušil závažným způsobem. ČNB v takovém případě o odnětí povolení žalobci k činnosti platební instituce rozhodla v souladu se zákonem. Právo žalobce na svobodu podnikání garantované článkem 26 odst. 1 LZPS tudíž nebylo nepřípustně zkráceno, protože podle druhého odstavce tohoto článku může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Zákonem stanovenou podmínkou pro výkon činností spočívajících v poskytování služeb platební instituce je existence povolení k činnosti platební instituce (§ 7 ZPS), přičemž zákon zároveň stanoví, za jakých podmínek bude toto povolení platební instituci odejmuto. V řízení týkajícím se žalobce, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, byly tyto podmínky splněny.

Soud nesouhlasí s názorem žalobce vyjádřeným v šestém žalobním bodu, že odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS bylo v jeho případě nepřiměřené.

Jak již bylo soudem konstatováno shora, poté, co ČNB dospěla k závěru, že žalobce při výkonu činností, které byl oprávněn jako platební instituce vykonávat na základě uděleného povolení, závažným způsobem porušil povinnosti stanovené ZPS a AML zákonem, nemohla podle zákona postupovat jinak, než že žalobci odejmula povolení k činnosti platební instituce. ZPS je v tomto směru jednoznačný a striktní (dura lex, sed lex) a ČNB v takovém případě ukládal povinnost odejmout žalobci povolení k činnosti platební instituce; užití jiných, mírnějších opatření k nápravě zkrátka nepřicházelo v úvahu. To platí i pro opatření k nápravě vymezená v § § 242 odst. 1 ZPS pod písmenya) – i), která může ČNB uložit, jestliže zjistí, že osoba podléhající jejímu dohledu porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které je tato osoba podle tohoto zákona oprávněna vykonávat. Užití opatření k nápravě vymezených v § 242 odst. 1 ZPS pod písmenya) – i) má své místo pouze při zjištění takových porušení zákonem stanovených povinností, která není možné kvalifikovat jako závažná; v případě porušení těchto povinností závažným způsobem je třeba postupovat podle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS a přistoupit k odnětí povolení k činnosti platební instituce.

Spojuje-li ZPS se zjištěním, že osoba, jíž bylo uděleno povolení k činnosti platební instituce, závažným způsobem porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které lze na základě uděleného povolení vykonávat, jediný možný důsledek, jímž je odnětí povolení k činnosti platební instituce, je tím zároveň vyloučeno, aby se ČNB poté, co takové zjištění u kontrolované osoby učinila, zabývala proporcionalitou odnětí povolení. Proporcionalitu užití tohoto krajního opatření dovodil a legislativně zakotvil již samotný zákonodárce při přijetí právní úpravy obsažené v § 244 odst. 1 písm. b) ZPS. Soud tedy přisvědčuje argumentaci uvedené žalobcem v replice, že je-li odejmutí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS koncipováno jako obligatorní (což skutečně je), nemůže ČNB jeho přiměřenost posuzovat v rámci správního uvážení, zda k odnětí povolení přistoupí. V tomto směru ostatně ČNB ani žádný prostor pro správní uvážení nemá - při naplnění zákonem stanovených podmínek musí k odnětí povolení přistoupit. Námitka vytýkající ČNB, že pochybila, jestliže v rámci úvahy o odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS neaplikovala test proporcionality, je tudíž lichá.

Přisvědčit nelze ani argumentaci žalobce, že ČNB mu měla odejmout povolení k činnosti platební instituce pouze v částečném rozsahu, tj. pouze ve vztahu k poskytování platební služby RemitOne a nikoliv též ve vztahu ke službě Money Remittance. Soud má ve shodě s názorem žalované za to, že každá platební instituce disponuje pouze jedním povolením, na základě něhož je oprávněna poskytovat ty platební služby, na něž se povolení vztahuje. Rozsah služeb, na které se povolení k činnosti platební instituce vztahuje, je možné způsobem upraveným v zákoně rozšířit či zúžit (viz § 14 a § 245 ZPS), to však nic nemění na tom, že se pořád jedná o jediné povolení. Také na základě systematického výkladu ZPS je nutno k závěru, že při odnětí povolení k činnosti platební instituce z důvodu uvedeného v § 244 odst. 1 písm. b) ZPS dochází k odnětí takového povolení jako celku a nikoliv pouze ve vztahu k některé ze služeb, které toto povolení umožnuje dotyčné osobě vykonávat. Související ustanovení § 13 odst. 1 ZPS se zánikem povolení k činnosti platební instituce v důsledku nabytí vykonatelnosti rozhodnutí o odnětí povolení k činnosti platební instituce výslovně spojuje zákaz vykonávat činnosti uvedené v § 8, tedy (veškeré) činnosti, k jejichž výkonu je platební instituce na základě uděleného povolení k činnosti oprávněna. Lze shrnout, že odnětím povolení k činnosti platební instituce se zjevně rozumí odnětí tohoto povolení jako celku; ZPS žádné dílčí či svým rozsahem omezené odnětí povolení k činnosti platební instituce neumožňuje. Není tedy možné odejmout platební instituci povolení pouze k jedné nebo více platebním službám, jež je na základě povolení k činnosti oprávněna vykonávat.

Neobstojí ani argumentace, v níž žalobce poukazuje na možnost zúžení rozsahu platebních služeb, která je upravena v § 245 odst. 2 ZPS. Soud k této argumentaci předně uvádí, že zúžení rozsahu platebních služeb, na které se povolení vztahuje, je institutem, k jehož aplikaci dochází při naplnění jiných podmínek než těch, s nimiž § 244 odst. 1 písm. b) ZPS spojuje odejmutí povolení k činnosti platební instituce. V nyní posuzované věci ČNB oprávněně dospěla k závěru, že žalobce při výkonu činností, které byl jako platební instituce oprávněn vykonávat, závažným způsobem porušil povinnosti stanovené ZPS a AML zákonem. Její zákonnou povinností v takovém případě bylo rozhodnout o odnětí žalobcova povolení k činnosti platební instituce podle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, což ve výsledku znamenalo, že žalobce pozbyl oprávnění vykonávat veškeré činnosti platební instituce, k nimž ho toto povolení opravňovalo. Nebyl tak nejmenší důvod zabývat se otázkou případného zúžení rozsahu platebních služeb, které může žalobce dle jemu odnímaného povolení vykonávat. Souběžná aplikace obou těchto institutů (odejmutí povolení vs. zúžení rozsahu platebních služeb, na které se povolení vztahuje) je totiž vyloučena. Při zúžení rozsahu platebních služeb, na které se povolení vztahuje, nedochází k odnětí povolení – to zůstává platební instituci zachováno, nadále existuje a platební instituce je na jeho základě oprávněna poskytovat platební služby (v zúženém rozsahu). Naproti tomu při odnětí povolení k činnosti platební instituce toto povolení jako celek zaniká, takže subjekt, který do té doby na jeho základě působil jako platební instituce, oprávnění poskytovat jakékoliv platební služby ztrácí. Z právě uvedeného je zřejmé, že podle ZPS není možné platební instituci odejmout povolení k činnosti pouze ve vztahu k jedné z více platebních služeb, které je platební instituce podle jí vydaného povolení oprávněna poskytovat, neboť by se ve skutečnosti nejednalo o odnětí povolení k činnosti, ale o pouhé zúžení rozsahu služeb, na které se toto (nadále existující) povolení vztahuje.

O tom, že by v projednávané věci byly splněny podmínky pro zproštění odpovědnosti žalobce dle § 21 přestupkového zákona ve vztahu k jednání, jež mělo spočívat v tom, že nezajistil, aby byl vnitřní audit prováděn v termínech stanovených v periodickém plánu vnitřního auditu, tedy ve vztahu k přestupku podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS, jak žalobce namítal v rámci sedmého žalobního bodu, nemůže být dle názoru soudu vůbec řeč.

To, že žalobce provádění vnitřního auditu nezajišťoval vlastními silami, ale na základě smlouvy o provedení vnitřního auditu uzavřené se společností Jurekon tím pověřil třetí osobu, tj. společnost Jurekon, není ani v nejmenším „rozhodující skutečností“, která by dokládala naplnění liberační podmínky zakotvené v § 21 odst. 1 přestupkového zákona. Je tomu právě naopak – tím, že žalobce, ať již z vlastního popudu nebo na základě doporučení či rady kohokoliv, smluvně pověřil prováděním vnitřního auditu třetí osobu, výrazně oslabil svou možnost kontroly nad řádným plněním jeho vlastní povinnosti uplatňovat k zajištění řádného a obezřetného výkonu činností platební instituce účinný, ucelený a přiměřený řídicí a kontrolní systém zahrnující (mj.) vnitřní audit. Smluvní přenesení provádění vnitřního auditu na třetí osobu de facto znamenalo, že žalobce se plně spoléhá na to, že tato třetí osoba (zde společnost Jurekon) bude řádně plnit veškeré povinnosti týkající se provádění vnitřního auditu u žalobce, aniž by to žalobce mohl zásadním způsobem ovlivnit. Takový postup rozhodně nelze interpretovat jako vynaložení veškerého úsilí, které bylo na žalobci možno požadovat, aby zabránil přestupku, jehož skutková podstata je vymezena v § 226 odst. 1 písm. d) ZPS.

K výše uvedenému dále přistupuje fakt, že žalobce prokazatelně neplnil povinnost uloženou mu ustanovením § 20 odst. 3 ZPS, tj. povinnost ověřovat a pravidelně hodnotit účinnost, ucelenost a přiměřenost vnitřního auditu jakožto část řídicího a kontrolního systému. Zdůrazňuje-li v doplnění žaloby, že jednal bez zbytečného odkladu poté, co na počátku března 2022 vyšlo najevo, že společnost Jurekon nezahájila vnitřní audit, a že během jednoho měsíce zajistil provedení vnitřního auditu jinou společností, jedná se pouze o část skutkového příběhu. Jeho další část spočívá v tom, že žalobce při kontrole ČNB v prosinci 2021 předložil Plán interního auditu 2021. Poté, co byl vyzván k předložení auditních spisů k vybraným auditům, které měly být dle Plánu interního auditu 2021 provedeny v období od 12. 3. 2021 do 15. 5. 2021, sdělil ČNB v lednu 2022, že Plán interního auditu 2021 obsahoval chybně uvedené termíny, a že k realizaci interního auditu má dojít v roce 2022. Současně s tím žalované předložil „opravený“ plán interního auditu, podle něhož měl být interní audit zahájen 21. 2. 2022 a dokončen 16. 5. 2022. K tomu lze dodat, že v rámci pohovoru uskutečněného dne 2. 3. 2022 žalobce ČNB sdělil, že audit nebyl ze strany interního auditora zahájen (míněno ani ke dni 21. 2. 2022).

Z právě uvedeného je evidentní, že žalobce při hodnocení a ověřování vnitřního auditu, jehož provádění pro něj měla zajišťovat společnost Jurekon, postupoval velmi nedbale, neboť jinak si nelze vysvětlit, že zjistil až na počátku roku 2022, nepochybně v návaznosti na výzvu ČNB k předložení auditních spisů k vybraným auditům, že Plán interního auditu 2021 obsahuje „chybné“ termíny provedení interního auditu, které nebyly dodrženy. I tato skutečnost vede soud k závěru, že žalobce rozhodně nevynaložil veškeré úsilí, které na něm bylo možno požadovat, aby zabránil spáchání přestupku podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS. Pokud by totiž internímu auditu věnoval náležitou pozornost, musel by tento nedostatek odhalit sám a mnohem dřív.

Soud k tomu dodává, že označení termínů v Plánu interního auditu 2021 za chybné a předložení „opraveného“ plánu interního auditu s jinými termíny provedení auditu (které ve výsledku stejně nebyly dodrženy) považuje za ryze účelové jednání, jímž žalobce sledoval jediný cíl, a to zbavit se důvodného podezření, že na provádění interního auditu společností Jurekon v souladu s Plánem interního auditu 2021 vůbec nedohlížel.

Soud nehledal opodstatněným ani osmý žalobní bod, v němž bylo namítáno porušení práva EU, přičemž žalobce konkrétně poukazoval na rozpor mezi ustanovením § 244 odst. 1 ZPS, které odnětí povolení pojímá striktně jako obligatorní, a úpravou obsaženou v čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 (citovanou v bodě 43 tohoto rozsudku), jež při naplnění předepsaných podmínek stanoví toliko fakultativní možnost odnětí povolení.

Soud má ve shodě s názorem žalované za to, že z formulace čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 nelze dovodit, že by vnitrostátní právní řády členských států mohly odnětí povolení vydaného platební instituci zavést pouze jako fakultativní. Slovní spojení „mohou odejmout povolení“, které při výkladu čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 akcentuje žalobce, nestojí v textu právní normy izolovaně, ale váže se úzce ke slovnímu spojení „pouze tehdy, pokud tato instituce:...“. Z toho je zřejmé, že smyslem a účelem čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 není stanovit odnětí povolení jako ryze fakultativní možnost, ale vymezit, za jakých podmínek, resp. v jakých případech jedině je možné přikročit k odnětí povolení vydaného platební instituci. Nelze zároveň přehlédnout, že se jedná o pouze demonstrativní výčet případů, kdy lze povolení vydané platební instituci odejmout – článek 13 odst. 1 písm. e) směrnice PSD2 totiž připouští odejmout povolení vydané platební instituci také tehdy, pokud tato instituce spadá pod jeden z dalších případů, pro které vnitrostátní právní předpisy stanoví odnětí povolení. Takovým dalším případem, který nelze ztotožnit s případy vymezenými v témže ustanovení směrnice pod písmenya), b), c) a d), je i odnětí povolení z důvodu vymezeného v § 244 odst. 1 ZPS, tedy tehdy, jestliže osoba, jíž bylo povolení uděleno, závažným způsobem porušila povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které lze vykonávat na základě uděleného povolení.

Tuzemský zákonodárce tedy při přijetí právní úpravy obsažené v § 244 odst. 1 ZPS nejednal v rozporu s právem EU, neboť čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 mu umožňoval přiznat ČNB (jakožto příslušnému orgánu) pravomoc odejmout povolení vydané platební instituci jednak v případech vymezených konkrétně pod písmenya), b), c) a d), a podle písm. e) také v dalších případech, pro které vnitrostátní právní předpisy stanoví odnětí povolení.

Žalobcova argumentace, podle níž čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2 umožnuje členským státům zavést toliko fakultativní možnost odnětí povolení vydaného platební instituci, neobstojí ani s ohledem na logický výklad této normy. Při zjištění, že platební instituce by při pokračování svého podnikání v oblasti platebních služeb představovala hrozbu pro stabilitu platebního systému nebo ohrožovala důvěru v něj, tedy v případě, kdy lze povolení vydané platební instituci odejmout podle čl. 13 odst. 1 písm. d) směrnice PSD2, by bylo zcela absurdní, aby odnětí povolení takové platební instituci bylo stanoveno jako pouhá možnost. V takové mezní situaci zkrátka nelze po příslušném orgánu požadovat, aby zvažoval, zda má k odnětí povolení přistoupit či nikoliv – jediným přijatelným řešením je v takovém případě obligatorní odnětí povolení.

Z výše popsaných důvodů se soud neztotožnil s výkladem čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2, o který žalobce opřel své tvrzení o rozporu ustanovení § 244 odst. 1 ZPS s tímto článkem směrnice PSD2. Soud žádný rozpor mezi těmito dvěma právními normami neshledává, a proto nevyhověl ani návrhu žalobce na položení jím formulovaných předběžných otázek SDEU.

Soud závěrem podotýká, že při vypořádání jednotlivých žalobních bodů nebylo jeho povinností reagovat na každé dílčí tvrzení žalobce. Absence odpovědi na jeden každý argument účastníka řízení v odůvodnění bez dalšího nezpůsobuje nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí. Zejména u obsáhlých podání, jakým je i žaloba v této věci včetně jejího doplnění, by tento přístup vedl k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se soud vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení. Jeho odpověď na základní námitky v sobě může konzumovat i odpověď na některé dílčí a související námitky (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–130). Závěr a náklady řízení

Protože soud v projednávané věci neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, prvním výrokem rozsudku žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

Žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalované žádné důvodně vynaložené náklady v řízení nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

c) nechala na své náklady provést mimořádný audit,

Podle § 10 odst. 3 ZPS v rozhodnutí o udělení povolení k činnosti platební instituce Česká národní banka uvede platební služby, na něž se povolení k činnosti vztahuje.

Podle § 12 ZPS povolení k činnosti platební instituce zaniká dnem

V žalobě žalobce konstatoval, že před nabytím právní moci napadeného rozhodnutí jako platební instituce poskytoval v zásadě dvě různé platební služby, a to: - platební službu Money Remittance, tj. platební službu spočívající v poukazování peněz dle § 3 odst. 1 písm. f) ZPS. Jednalo se o jednoduchou platební službu založenou na tom, že klient, který u žalobce nemá platební účet, předal žalobci v jeho provozovně hotovost s tím že příslušnou částku poukázal jiné osobě. Tato jiná osoba si pak mohla tyto peněžní prostředky vyzvednout v jakékoliv provozovně žalobce nebo na provozovně spolupracující platební instituce (zpravidla v jiném státě). Službu Money Remittance žalobce poskytoval výhradně fyzickým osobám, zásadně nepodnikatelům; - platební službu RemitOne [tj. platební služby dle § 3 odst. 1 písm. a), b), c) a e) ZPS], v rámci níž vedl klientům platební účty, na které si klienti vkládali peněžní prostředky za účelem provádění převodů těchto peněžních prostředků na platební účty jiných osob. Službu RemitOne poskytoval téměř výhradně korporátní klientele, tedy podnikajícím právnickým osobám.

Ke službě Money Remittance se vztahuje porušení popsané v části ii) písm. a) prvoinstančního rozhodnutí. Toto porušení povinností žalobce v zásadě nerozporuje, opakovaně však (v průběhu správního řízení) poukazoval na jednorázovost a nízkou závažnost tohoto porušení, které bylo zapříčiněno chybou v informačním systému a týkalo se pouze 10 klientů, resp. 10 transakcí. Chybu v informačním systému žalobce sám identifikoval a napravil ještě před zahájením kontrolního řízení ze strany žalované.

Ke službě RemitOne se vztahují porušení popsaná v části ii) písm. b) a c) prvoinstančního rozhodnutí, přičemž tato (údajná) porušení jsou výrazně závažnější – ČNB dokonce dospěla k závěru, že AML kontrola ve vztahu ke službě RemitOne vykazovala systematické nedostatky a rozsah prováděné kontroly byl natolik formální, že AML kontrola de facto nebyla vůbec prováděna S těmito závěry žalobce kategoricky nesouhlasí. Vytčená pochybení v oblasti provádění AML kontroly při poskytování služby RemitOne se týkají následujících korporátních klientů žalobce: - KAISERREICH PRIVATE FOUNDATION (dále jen „KAISERREICH“); - Stichting Administratiekantoor Lukratief Investering (dále jen „Stichting“); - ECTO MANAGAMENT LLP (dále jen „ECTO“); - Excellence Invests.r.o. (dále jen „Excellence“); - Kvanteks Limited (dále jen „Kvanteks“); - DELTA M TRADING LTD (dále jen „DELTA“); a - Betta Trading Limited (dále jen „BETTA“).

Žalobce v této souvislosti upozornil na vzájemnou provázanost klientů KAISERREICH, Stichting a ECTO, která podle něj hraje zásadní úlohu v posouzení platebních transakcí jako AML/CFT[1] nezávadných. Všichni tito klienti žalobce mají tytéž společné skutečné majitele, a to fyzické osoby A. O. a K. Y. Tyto osoby jsou dále skutečnými majiteli dalších současných nebo minulých klientů žalobce, jako ALFA FOUNDATION, BENEFIT PRIVATE TRUST COMPANY, VENTA GROUP LTD nebo GEOKOM GROUP LTD a dalších. Uvedené společnosti tedy tvoří seskupení, které skuteční majitelé vlastní, nebo, v případě nadací, jejichž majetek byl v konečném důsledku spravován ve prospěch skutečných majitelů. Žalobce si byl vzhledem k obchodním vztahům mezi jednateli žalobce (G. Y. a A. S.) a skutečnými majiteli (viz funkcep. G. Y. v KAISERREICH a p. A. S. v ECTO) popsaného propojení vědom, měl jej doloženo a vzal jej při provádění kontroly jednotlivých subjektů v úvahu.

V žalobě a jejím doplnění uplatnil žalobce celkem osm žalobních bodů.

V prvním žalobním bodu namítl, že napadené rozhodnutí je zatíženo závažnými procesními vadami, protože ČNB nepřihlédla k novým důkazům a tvrzením předloženým žalobcem, a to s odůvodněním, že je měl žalobce předložit již v rámci kontrolního řízení a že ČNB není povinna k důkazům předloženým po kontrolním řízení přihlížet. Jejich odmítnutí tedy bylo postaveno pouze na ničím nepodložených spekulacích žalované o jejich možné nevěrohodnosti.

Argumentace ČNB o automatické nevěrohodnosti důkazů předkládaných žalobcem v rámci řízení navazujícího na kontrolní řízení a přenášení důkazního břemene ohledně jejich věrohodnosti na žalobce je v rozporu se zásadou materiální pravdy, dle které má správní orgán povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 13. 12. 2023 č. j. 6 As 289/2022 – 46 a ze dne 15. 8. 2018 č. j. 6 As 196/2018 – 30, z nichž vyplývá, že správní orgán nemůže vycházet pouze z protokolu o kontrole, resp. že protokol o kontrole nenahrazuje dokazování provedené v samotném řízení o přestupku, v rámci kterého jsou účastníci řízení oprávněni předkládat nové důkazy. Pokud tedy žalobce v řízení o přestupku předložil nové důkazy, nebylo možné je automaticky považovat za nedůvěryhodné s tím, že je žalobce měl předložit již v rámci kontrolního řízení nebo v rámci námitek k protokolu o kontrole. Povinností ČNB bylo se s nimi vypořádat. Měla-li pochybnosti o nevěrohodnosti, resp. zfalšování těchto důkazů, byla povinna tuto skutečnost prokazovat ona sama a nikoliv žalobce jako účastník řízení. Přístup ČNB k důkazům nově předloženým v rámci správního řízení navazujícího na kontrolní řízení představuje zásadní procesní vadu, která zapříčinila, že zjištěný stav věci je neúplný a nesprávný a napadené rozhodnutí nezákonné.

Žalobce v rámci prvního žalobního bodu dále namítl, že nikoli ze všech, ale z řady jím předložených dokumentů vyplývá, že jimi v době kontroly skutečně disponoval. V tomto ohledu poukázal zejména na e-mailovou komunikaci s klienty s datem předcházejícím zahájení kontrolního řízení, v rámci které byly vyžádány doplňující informace (faktury) k obchodům, k nimž se vztahovaly platby uvedené ve výroku prvoinstančního rozhodnutí. Na uvedené skutečnosti, resp. důkazy osvědčující, že těmito dokumenty disponoval ještě před zahájením kontrolního řízení, žalobce upozornil již v doplnění rozkladu, bankovní rada se však k nim vůbec nevyjádřila a v tomto ohledu je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Skutečnost, že si nově předkládané listiny účelově nevytvořil, ale skutečně s nimi disponoval již v době kontroly, žalobce u některých dokumentů demonstroval ČNB například poukázáním na detaily souborů s naskenovanými listinami uvedenými na cloudovém uložišti žalobce (Google drive), kde je uvedeno datum jejich modifikace, které by mělo odpovídat datu, kdy byl soubor nahrán na lokální disk, ze kterého byl následně nahrán na cloudové uložiště (Google drive). Žalobce připouští, že asi existují aplikace, s jejichž pomocí je možné datum změny/modifikace souboru upravit. Žalobce ale tyto možnosti dosud nezkoumal a časové známky souborů nahraných na Google drive žádným způsobem neměnil.

Žalobce neměl důvod předkládat důkazy o věrohodnosti jím překládaných dokladů, neboť nemohl anticipovat názor ČNB zpochybňující jejich věrohodnost. ČNB účelově vytkla žalobci, že nepředložil doklady o tom, že důkazy jsou věrohodné, aniž by takovou námitku dříve vznášela a aniž by konkrétně uvedla, proč je ten který žalobcem předložený důkaz nevěrohodný. Takový požadavek měla v souladu se zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy vznést předtím, než učinila závěr o nevěrohodnosti předkládaných dokumentů.

Rozhodnutí NSS ze dne 30. 8. 2018 č. j. 6 Afs 76/2018 – 26, jímž ČNB argumentovala, se týká daňového řízení, které je ovládáno zcela jinými procesními zásadami, zejména pak není ovládáno zásadou vyšetřovací, jak ostatně NSS zdůrazňuje v bodě 31 zmíněného rozhodnutí. Toto rozhodnutí proto na projednávanou věc nedopadá.

ČNB též v projednávané věci dospěla k závěru, že i pokud by k nově předloženým důkazům bylo přihlédnuto, nejsou tyto důkazy pro přestupkové řízení relevantní, protože neosvědčují plnění povinnosti provést AML kontrolu dle § 9 odst. 2 AML zákona v dostatečném rozsahu. S tím ale žalobce kategoricky nesouhlasí, neboť předložené důkazy osvědčují skutečný rozsah provedené AML kontroly a prokazují splnění povinnosti provést AML kontrolu v souladu s § 9 odst. 2 AML zákona. I kdyby z nich snad vyplývalo, že ve vztahu k některému z klientů žalobce provedl AML kontrolu nedostatečně, neznamená to, že jsou pro řízení irelevantní. I v takovém případě tyto důkazy osvědčují rozsah provedené kontroly, tzn. případnou míru porušení povinnosti provést AML kontrolu, a tedy i závažnost porušení povinnosti, resp. spáchání přestupku.

Následně se žalobce v žalobě vyjádřil k relevanci jednotlivých důkazů. Uvedl, že účetní závěrky a daňová přiznání si vyžádal, aby provedl přezkum původu a zdroje peněžních prostředků klienta KAISERREICH, resp. příjmy skutečných majitelů KAISERREICH, kteří do této nadace vložili své příjmy. V tomto ohledu vycházel z informací získaných od skutečných majitelů KAISERREICH a dále z informací známých žalobci na základě obchodních vztahů mezi jednateli žalobce (G. Y. a A. S.) a skutečnými majiteli KAISERREICH. Současně možnost, že peněžní prostředky pocházely od skutečných majitelů, ověřil tím, že požadoval podklady dokládající příjmy skutečných majitelů ve výši prováděných plateb, tj. příslušné účetní závěrky a daňová přiznání. Potvrzení informací o zdroji a původu peněžních prostředků formou daňového přiznání nebo účetní závěrky je podle žalobce standardním postupem povinných osob. Žalobce se proto domnívá, že peněžní prostředky ověřil v dostatečném rozsahu. Nejednalo se jen o formální kontrolu, kdy by se spoléhal čistě na sdělení KAISERREICH, ale požadoval i potvrzení těchto skutečností právě účetními závěrkami a daňovými přiznáními. Důkazy ve formě účetních závěrek a daňových přiznání osvědčují skutečnosti významné pro toto řízení a je nutné k nim přihlédnout.

Pokud jde o dodatky ke smlouvě mezi Stichting a Excellence, žalobce upozornil na to, že platby byly vázané na smlouvu o správě majetku, ve které byla uvedena konkrétní částka spravovaného majetku. V případě, že platby mezi Stichting a Excellence tuto částku překročily, si žalobce vyžádal nové informace o účelu (právním důvodu) plateb a v návaznosti na to mu společnost Stichting poskytla dodatky k příslušné smlouvě. Důkazy ve formě smluvních dodatků tedy osvědčují, že žalobce průběžně sledoval jednotlivé platby za účelem zjištění, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo, resp. zda odpovídají smluvní dokumentaci odůvodňující provedení těchto plateb. Tato kontrola byla součástí AML kontroly dle § 9 odst. 2 AML zákona. Důkazy ve formě smluvních dodatků tedy osvědčují skutečnosti významné pro toto řízení a je nutné k nim přihlédnout.

Ve vztahu ke komunikaci s klientem DELTA, respektive závěru ČNB, že daňové přiznání předložené panem B. neosvědčuje zdroj peněžních prostředků, tedy z jaké činnosti byl příjem získán, žalobce uvedl, že tato informace je zjevná z dopisu přiloženého k daňovému přiznání, ve kterém pan B. uvádí, že příjem pochází z jeho dosavadní pracovní pozice u společnosti Novye Technologii Remonta, v rámci které má příjem okolo 70.000 EUR ročně. Není tedy pravda, že žalobce vycházel pouze z prohlášení klienta - vycházel z kombinace prohlášení klienta, které bylo dále potvrzeno daňovým přiznáním.

ČNB pochybila rovněž tím, že neprovedla žalobcem navržený důkaz v podobě výslechu svědka A. K., jenž byl pracovníkem žalobce na pozici tzv. „relationship manager“ a zajišťoval onboarding klientů včetně AML kontroly. Tímto důkazem hodlal žalobce prokázat, jaké informace a listiny měl při provádění AML kontroly společnosti KAISERREICH, Stichting a ECTO k dispozici jeho pracovník A. K. provádějící AML kontrolu a jakými úvahami se při provádění AML kontroly tohoto klienta řídil. Neprovedením výslechu svědka A. K. zkrátila ČNB procesní práva žalobce a postupovala v rozporu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu a se zásadou vyšetřovací promítnutou do § 50 odst. 3 správního řádu, což zapříčinilo, že zjištěný stav věci je neúplný a nesprávný.

ČNB výslech tohoto svědka neprovedla s odůvodněním, že nejde o a priori nezávislého a nestranného svědka, a že při AML kontrole pouhé vědění nestačí, ale je nutné rekonstruovatelným způsobem zachytit získané a vyhodnocené informace; v opačném případě by se totiž funkce AML kontroly naprosto vyprázdnila. Dle mínění žalobce však nelze akceptovat postup, kdy ČNB odmítne výslech svědka pouze z důvodu, že je v zaměstnaneckém poměru se žalobcem, a proto nejde o nezávislého a nestranného svědka. Závěr že výpověď svědka je nevěrohodná, si mohla ČNB učinit až po provedení jeho výslechu, a to posouzením výpovědi svědka (či jeho jednotlivých sdělení) ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy a okolnostmi případu. Žalobce sice souhlasí s tím, že AML zákon „pouhou vědomost“ o skutečnostech významných pro provedení AML kontroly nepovažuje za dostatečnou, když určuje, že povinné osoby jsou povinny uchovávat záznamy dokládající splnění povinností vyplývajících z AML zákona, to však neznamená, že v případě neuchovávání záznamů dojde k vyprázdnění funkce AML kontroly. AML kontrola naopak naplní svůj účel i bez případného uchování záznamů z této kontroly - klient a jeho obchody budou skutečně prověřeny a v případě podezřelých skutečností nahlášeny jako podezřelé, pouze může být obtížnější plnění provedení kontroly a jejího rozsahu osvědčit. V případě neuchovávání záznamů se jedná o nesplnění povinnosti dle § 16 AML zákona, tedy o spáchání jiného přestupku méně závažné povahy, než pro který bylo zahájeno správní řízení se žalobcem.

Ve druhém žalobním bodu žalobce namítl, že ČNB založila napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávně totiž interpretovala některé zákonné pojmy, nesprávně posoudila povinnosti AML kontroly a identifikace klientů vyplývající z AML zákona a AML vyhlášky[2], zejména pokud jde o rozsah informací a podkladů, které je žalobce povinen zjišťovat, a v návaznosti na to označila rozsah identifikace a kontroly klientů provedené žalobcem za nedostatečný, resp. dokonce dospěla k závěru, že žalobce AML kontrolu vůbec neprováděl, a to přesto, že žalobce si od svých klientů vyžádal řadu podkladů v rozsahu přesahujícím běžnou kontrolu prováděnou bankovními institucemi v České republice. Ve vztahu k jednotlivým klientům uzavřela, že zjištěné informace jsou příliš obecné a neosvědčují tak (i) účel a zamýšlenou povahu obchodního vztahu s příslušnými klienty; (ii) zdroje peněžních prostředků, kterých se obchodní vztah s příslušnými klienty týká; iii) zda jsou platby provedené příslušnými klienty v souladu s tím, co je žalobci o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo. Žalobce takové posouzení považuje za nesprávné a účelové, neboť ČNB přehlíží řadu jeho argumentů a informace jím získané v rámci AML kontroly hodnotí samostatně a nikoliv ve vzájemných souvislostech.

Ve vztahu k vytýkanému pochybení, že nezískal a nevyhodnotil dostatečné množství informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu s klientem, čímž mohl porušit ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) AML zákona, žalobce namítl, že ČNB poskytl vyčerpávající množství informací a podkladů týkajících se posouzení účelu a zamýšlené povahy obchodního vztahu všech klientů, u kterých mu ČNB toto pochybení vytýkala. V této souvislosti odkázal na informace a dokumenty získané od klientů nebo z veřejně dostupných zdrojů (zejm. AML dotazníků, zápisů v obchodním rejstříku, zakladatelských listin, depozitních certifikátů, internetových stránek, uzavřených smluv, vyjádření klientů) a rovněž popsal své úvahy ohledně posouzení získaných informací. Ve vztahu k vytýkanému pochybení, že dostatečně nepřezkoumal zdroje peněžních prostředků, kterých se obchodní vztah s klientem týká, čímž mohl porušit ustanovení § 9 odst. 2 písm. e) AML zákona, žalobce ČNB poskytl informace o přezkumu zdrojů peněžních prostředků svých klientů, zejména společností KAISERREICH a Stichting, jejichž peněžní prostředky byly používány ve všech navazujících platebních transakcích, včetně transakcí provedených dalšími klienty žalobce, a dále daňová přiznání skutečných vlastníků společnosti KAISERREICH dokládající provedení přezkumu zdrojů peněžních prostředků. Ve vztahu k vytýkanému pochybení, že realizoval platby, aniž by v průběhu obchodního vztahu s klientem dostatečným způsobem dané obchody přezkoumal za účelem zjištění, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientovi a jeho podnikatelském a rizikovém profilu známo, čímž mohl porušit ustanovení § 9 odst. 2 písm. d) AML zákona, žalobce ČNB doložil doklady o tom, jakým způsobem přezkoumával platby prováděné klienty, zejména ke každé platbě doplnil smluvní dokumentaci a faktury osvědčující ekonomický důvod a právní titul všech plateb. Součástí tohoto posouzení rovněž bylo, zda je ekonomický důvod plateb v souladu s tím, co je mu o klientovi, povaze obchodního vztahu a jeho podnikatelském profilu známo. Doložil rovněž provedení vnitřní kontroly, v rámci níž si ke všem platbám týkajícím se nákupu zboží vyžádal nákladní listy (tzv. CMR listy), přičemž kontrola potvrdila původní závěry žalobce. Požadavkům standardní AML kontroly dle § 9 odst. 2 AML zákona tak zcela vyhověl.

Nesprávnost a účelovost právního posouzení věci je dle přesvědčení žalobce nejviditelnější na příkladu AML kontroly jeho klienta Excellence. Co se týče tohoto klienta, ČNB vytkla žalobci, že se spokojil pouze s obecnými, značně omezenými informacemi ohledně povahy obchodní činnosti a obchodních záměrů klienta (jedná se o společnost, která je alternativním fondem, jehož služby spočívají v kolektivní správě prostředků svých klientů; Excellence investuje aktiva svých klientů do fixního příjmu (např. dluhopisy), nakupuje akcie přes brokery), aniž by toto prohlášení jakož i další klientovy deklarace relevantním způsobem blíže ověřil, a tedy nezískal a nevyhodnotil dostatečné množství informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu s klientem (Excellence), čímž porušil ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) AML zákona. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasí. Svému klientovi Excellence poskytoval pouze jednu finanční službu, a to provádění platebních transakcí a vedení platebního účtu za účelem provádění platebních transakcí. Povaha obchodního vztahu žalobce s klientem tedy spočívala v provádění platebních transakcí v souvislosti s ekonomickou aktivitou klienta a účelem obchodního vztahu bylo provádění plateb souvisejících s provozováním ekonomické aktivity klienta. Na základě toho žalobce dospěl k závěru, že pro získání a vyhodnocení informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu bude stěžejní zejména zjištění povahy podnikání či jiné činnosti klienta, aby následně tato zjištění mohl porovnat s tím, zda prováděné platební transakce jsou s uvedeným účelem v souladu, tedy zda platby skutečně mají souvislost s podnikáním/ekonomickou aktivitou klienta, a naplňují tak předpokládaný účel. Na základě AML dotazníku vyplněného dne 19. listopadu 2019 žalobce ve vztahu k Excellence získal informace o předpokládaných počtech plateb měsíčně, objemu plateb, měně plateb a též informaci, že platby nebudou probíhat v hotovosti. Současně v kolonce pro uvedení doplňujících skutečností k zamýšleným obchodům klient Excellence uvedl: „Stichting Administratieekantoor Lucratief Investering – assets management agreement; Digital Star OU – assets management agreement; ALFA FOUNDATION“. Z této informace lze dovodit, že hlavními partnery, respektive protistranami transakcí, mají být společnosti Stichting, Digital Star OU a ALFA FOUNDATION, přičemž důvodem plateb bude zasílání peněžních prostředků za účelem jejich správy, což je v souladu se zjištěnou povahou podnikání Excellence jako tzv. „osoby dle § 15 ZISIF“. Ve vztahu k povaze svého podnikání Excellence uvedla, že se jedná o „alternativní investiční fond, jehož služby zahrnují kolektivní správu kapitálu klientů; Excellence investuje aktiva klientů do fixního výnosu (jako jsou dluhopisy) či nakupuje akcie.“ Žalobce v tomto ohledu postupoval naprosto v souladu s požadavky AML zákona a současně s požadavky uvedenými v Metodickém pokynu FAÚ č. 9 – Kontrola klienta, ve kterém FAÚ na str. 9 až 13 shrnuje otázky, na které by povinné osoby měly být schopné odpovědět. Na otázky „Jaký je předpokládaný rozsah a podoba obchodů s klientem, uzavírám-li s klientem obchodní vztah?“, „Co klient dělá?“ a „Kdo jsou klientovi hlavní obchodní partneři?“ žalobce získal odpovědi v rámci AML dotazníku a takto získané informace se rozhodl ověřit dalšími podklady. Povahu podnikání Excellence si potvrdil prostřednictvím dokumentu ze dne 13. 12. 2018 č.j. 2018/147360/CNB/57 „Vyrozumění o zápisu do seznamu osob uvedených v § 15 odst. 1 zákonač. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „ZISIF“), kterým vznikla povinnost nechat se zapsat do seznamu vedeného ČNB podle § 596 písm. f) téhož zákona“ a tyto informace si dále ověřil z internetových stránek Excellence https://www.exinvest.cz/, kde se Excellence prezentuje jako fond dle § 15 ZISIF. Informace k povaze činnosti Excellence a současně informace o zamýšlených platbách, tedy o zamýšlené povaze obchodního vztahu, pak byly potvrzeny smlouvou mezi Excellence a Stichting (uvedeným jako jeden z obchodních partnerů Excellence) ze dne 31. 5. 2019 nazvanou „Smlouva o svěření finančních prostředků (fondů) k správě za účelem jejich kolektivního investování“, ze které žalobce zjistil, že předmětem smlouvy je svěření peněžních prostředků za účelem jejich obhospodařování formou investování do finančních nástrojů. Vyhodnotil pak, že takový účel smlouvy je v souladu s informacemi, které získal jak o Stichting (především popis ekonomické aktivity, která má spočívat v „pasivní“ správě majetku formou investování do rizikovějších produktů, zejména akcií a private equity), tak o Excellence, která je zapsaná na seznamu žalované jako osoba spravující majetek dle § 15 ZISIF. Žalobce se však nespokojil se získanými informacemi a vyžádal si ještě další podklady pro ověření skutečné povahy podnikání Excellence: obchodní podmínky Excellence (dokument „Terms“), které konkretizují smluvní vztah mezi Stichting a Excellence a také investiční strategii, Potvrzení o založení účtu u brokera InteractiveBrokers ze dne 21. 8. 2019, smlouva s BLOOMBERG FINANCE L.P týkající se služby poskytování informací, včetně souvisejících faktur, potvrzení o založení obchodního účtu u FxPro UK Limited.

Dle žalobce je evidentní, že výše popsaným postupem zcela vyhověl požadavku standardní AML kontroly dle § 9 odst. 2 písm. a) AML zákona, neboť zjistil, vyhodnotil a ověřil dostatečný rozsah informací o účelu a zamýšlené povaze obchodního vztahu s Excellence. Není mu zřejmé, jaké další informace by měl v tomto ohledu požadovat a ani ČNB neuvedla žádné konkrétní informace, které si měl v rámci AML kontroly vyžádat nebo potvrdit, pouze nekonkrétně tvrdí, že jím zjištěné informace jsou nedostatečné a obecné. I v tomto ohledu žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Ve třetím žalobním bodu žalobce vytkl ČNB, že se nezákonně dopustila opakovaného přičítání téže skutečnosti, a to pokud jde o zjišťování zdrojů peněžních prostředků. Žalobci totiž vytkla, že neprováděl kontrolu zdroje (původu) peněžních prostředků použitých k provádění transakcí u všech výše uvedených korporátních klientů. Žalobce však zdroj peněžních prostředků použitých k provedení všech transakcí zjišťoval. Z důvodu řetězení transakcí byl jejich zdrojem vždy klient provádějící předcházející platbu v řetězci, a to až do první transakce, která byla provedena klientem KAISERREICH. Od něho peněžní prostředky směřovaly postupně ke všem dalším klientům, tj. ke Stichting, ECTO, Excellence, Kvanteks, DELTA a BETA. ČNB ve vztahu ke každému jednotlivému klientovi argumentuje tím, že žalobce nedostatečně přezkoumal zdroj peněžních prostředků KAISERREICH, a proto nesprávně přezkoumal zdroj peněžních prostředků i všech dalších klientů, kterým byly peněžní prostředky KAISERREICH postupně zaslány. Tím dochází k opakovanému přičítání téže skutečnosti žalobci, neboť tvrzené selhání v rámci provádění AML kontroly klienta KAISERREICH ČNB přenáší i na AML kontroly všech dalších klientů. Jedno tvrzené pochybení tak ČNB opakovaně přičítá žalobci k tíži a současně tím dochází k vytvoření zcestného dojmu, že se na straně žalobce jedná o systémové nedostatky.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce poukázal na to, že jeho postupy v oblasti AML/CFT byly již dříve prověřeny FAÚ v rámci kontroly, která u žalobce proběhla od 3. 7. 2019 do 7. 4. 2020 a v postupech a procesech žalobce v oblasti AML/CFT neshledala žádné pochybení. Kontrola provedená FAÚ přitom zahrnovala mj. též kontrolu zákaznických složek a transakcí klientů KAISERREICH, Stichting či ECTO. Předmět kontroly FAÚ se tedy zčásti překrýval s předmětem kontroly provedené následně ČNB. FAÚ, který je stejně jako ČNB správním orgánem, jenž je pověřen státním dozorem v oblasti AML, při kontrole u žalobce žádné nedostatky nezjistil. V období kontroly prováděné FAÚ a kontroly prováděné ČNB se nijak významně nezměnil ani AML zákon, ani vnitřní postupy žalobce podle AML zákona (kontrolu klientů žalobce prováděl dlouhodobě stejným způsobem). Vzhledem k tomu, že kontrolní postupy žalobce byly ze strany FAÚ aprobovány, je napadené rozhodnutí překvapivé a je v rozporu s legitimním očekáváním žalobce, a jako takové je v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“).

Obsahem pátého žalobního bodu je tvrzení žalobce, že ČNB účelově interpretuje zjištění tak, aby vyložila jeho jednání jako „závažné porušení povinností“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, a mohla mu tak odejmout povolení. Napadené rozhodnutí z tohoto důvodu porušuje právo žalobce na svobodu podnikání dle čl. 26 LZPS.

Podle ČNB žalobce „závažným způsobem porušil povinnost“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS při provádění vnitřního auditu, při provádění AML kontroly při poskytování služby Money Remittance a při provádění AML kontroly při poskytování služby RemitOne. Žalobce shledává pochybení ČNB zejména v tom, že v žádné části prvoinstančního či napadeného rozhodnutí nevyložila neurčitý právní pojem „závažný způsob porušení“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS ve vztahu k tvrzenému porušení zákona žalobcem. Není tak splněn základní předpoklad pro subsumpci skutkového stavu pod neurčitý právní pojem, jak vyplývá např. z rozhodnutí NSS ze dne 28. 7. 2005 č. j. 5 Afs 151/2004 – 73 či ze dne 10. 7. 2008 č. j. 4 As 38/2007 - 122. ČNB dále při aplikaci § 244 odst. 1 písm. b) ZPS nepřihlédla k řadě polehčujících okolností uváděných žalobcem a tento její nesprávný procesní postup zapříčinil, že nevycházela z úplného skutkového stavu. Jak vyplývá z judikatury NSS, při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní skutkovou podstatou i všemi ostatními okolnostmi případu (srov. rozhodnutí NSS ze dne 28. 7. 2005, č.j. 5 Afs 151/2004 – 73). Žalobce je proto přesvědčen, že ČNB byla povinna zabývat se polehčujícími okolnostmi, zejména těmi, které ve správním řízení uváděl.

Žalobce má dále za to, že žádné z jemu vytčených pochybení nemůže být považováno za „spáchané závažným způsobem“, a není tedy naplněn předpoklad pro aplikaci § 244 odst. 1 písm. b) ZPS. Nedodržení plánu vnitřního auditu bylo zapříčiněno nečinností třetí osoby (společnosti Jurekon), přičemž žalobce si byl nečinnosti jmenované společnosti vědom a činil kroky pro nápravu situace. Vynaložil veškeré možné úsilí, aby porušení svých povinností, resp. spáchání přestupku zabránil a podle § 21 zákonač. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále „přestupkový zákon“) by vůbec neměl být za tento přestupek odpovědný. I pokud by však odpovědným shledán byl, nelze v žádném případě uzavřít, že by porušil své povinnosti závažným způsobem. Co se týče vytčených „nesprávných závěrů ve zprávě o vnitřním auditu“, žalobce opětovně poukázal na skutečnost, že provádění vnitřního auditu zajišťovala společnost Jurekon a právě ona (nikoliv sám žalobce) se dopustila rovněž uvedeného pochybení. Vytýkané porušení povinností týkajících se provádění vnitřního auditu není dle žalobce natolik závažné, aby ospravedlňovalo odnětí povolení. Jedná se o nikoliv výjimečný přestupek subjektů poskytujících platební služby, za který ČNB v řadě případů ukládá pokutu, avšak neodnímá povolení. O tom svědčí i její rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570, z něhož plyne, že ČNB rovněž zjistila závažné nedostatky týkající se provádění auditu, avšak k odnětí povolení nepřistoupila, a to ani v kombinaci s jinými přestupky.

Ani žalobci vytčené porušení povinnosti týkající se provádění AML kontroly při poskytování služby Money Remittance nemůže být považováno za spáchané závažným způsobem. Výpadek zjištění informace vztahující se ke zdroji peněžních prostředků, ačkoliv se jednalo o převod peněžních prostředků v hodnotě převyšující 1 000 EUR, byl zapříčiněn technickou chybou v informačním systému. Žalobce tento nedostatek v informačním systému sám identifikoval v rámci systému vnitřní kontroly, a to ještě před zahájením kontrolního řízení. Na zjištěný nedostatek také okamžitě reagoval a pověřil dodavatele informačního systému (společnosti Fin Flow Solutions Limited), aby tento technický nedostatek urychleně opravil. Dodavatel informačního systému následně nedostatek opravil ke dni 12. 3. 2021. Po tomto datu se již vytýkané pochybení nikdy neopakovalo. Žalobce zároveň upozornil na nízký počet případů, jichž se toto pochybení týkalo (celkem 10) a dále na to, že porušení povinnosti trvalo pouze pár měsíců, než žalobce příčinu sám napravil (opravil chybu v informačním systému).

Žalobce má za to, že ani vytčené porušení povinnosti týkající se provádění AML kontroly při poskytování služby RemitOne nemůže být považováno za spáchané závažným způsobem. ČNB ohledně služby RemitOne došla k závěru, že žalobce systematicky porušoval povinnosti AML kontroly a prováděl tuto kontrolu natolik formálním způsobem, že v zásadě kontrola nebyla vůbec prováděna. S tím ovšem žalobce zásadně nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že povinnosti AML kontroly řádně plnil a pokud by snad jeho činnost v oblasti AML kontroly nějaké nedostatky vykazovala, nelze hovořit o závažných nedostatcích. Žalobce v řízení prokázal, že při poskytování služby RemitOne AML prováděl kontrolu klientů dle § 9 AML zákona v dostatečném rozsahu, resp. že zjišťoval účel a povahu obchodních vztahů; přezkoumával zdroje peněžních prostředků a prováděné platby přezkoumával za účelem zjištění, zda jsou v souladu s tím, co je mu o klientech a jejich podnikatelských a rizikových profilech známo. Od klientů vyžadoval řadu dokumentů týkajících se jak jejich vlastnické a řídící struktury, tak jejich podnikání a vztahů s jinými klienty, vůči kterým prováděl transakce. Všechny transakce rovněž pravidelně kontroloval a vyžadoval k nim dodatečné dokumenty osvědčující právní důvod transakce a další doklady osvědčující skutečné provádění obchodů (zejména příslušné smlouvy a faktury). Pokud jde o vzájemné propojení klientů a řetězení plateb, žalobce rovněž v tomto ohledu provedl kontrolu a zvažoval ekonomické pozadí takového chování, přičemž dospěl k závěru, že je ekonomicky opodstatněné. Řetězení plateb je logickým následkem obchodních vztahů mezi jednotlivými klienty. I kdyby však ČNB ve vztahu k některým klientům shledala v provádění kontroly žalobcem dle § 9 AML zákona nějaké nedostatky, nelze je považovat za „systematické porušování povinnosti AML kontroly…, kterou účastník řízení svým jednáním zcela popřel“, jak ČNB uzavřela v prvoinstančním rozhodnutí.

ČNB v projednávané věci dospěla k závěru, že zjištěné nedostatky zavdávají vážné pochybnosti o důvěryhodnosti žalobce při plnění jeho AML povinností do budoucna, a není proto možné užít mírnějšího opatření. Žalobcova dosavadní činnost totiž ukázala nevůli plnit povinnosti kontroly klienta, a hrozí tak stále nebezpečí, že žalobce bude i ve změněném obchodním modelu své povinnosti při kontrole klienta porušovat. Podle ČNB vykazuje poskytování platebních služeb žalobcem značná rizika v oblasti AML, a správní orgán považuje odnětí povolení k činnosti za jediné opatření, které může zajistit, že nebude docházet k poskytování platebních služeb rozporu s právními předpisy. Žalobce svým jednáním zavdal důvod k vážným pochybnostem o jeho důvěryhodnosti a odbornosti. Prokázal již totiž, že své AML povinnosti neplnil a nic nenasvědčuje tomu, že v novém obchodním modelu tomu bude jinak. Uvedené závěry žalobce považuje za výsledek libovůle ze strany ČNB, která jeho celkovou činnost vytrhuje z kontextu a vybírá si pouze skutečnosti, které mohou nasvědčovat omezené důvěryhodnosti a schopnostem a naopak svévolně nepřihlíží k dalším skutečnostem, které svědčí o řádném plnění povinností a celkové vůli žalobce veškeré regulatorní povinnosti řádně dodržovat.

Žalobce namítl, že ve vztahu k posouzení pojmu „porušení povinnosti závažným způsobem“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, resp. při činění závěrů o tom, jak je žalobce důvěryhodný s ohledem na předpoklad řádného plnění regulatorních povinností v budoucnu, měla ČNB přihlédnout k následujícím okolnostem, které vypovídají o míře plnění regulatorních povinností z jeho strany, případně o jeho úmyslu jakékoliv historické nedostatky napravit tak, aby v budoucnu všechny regulatorní povinnosti plnil: - dosavadní bezúhonnost žalobce; - řádná spolupráce žalobce s ČNB; - skutečnost, že žalobce bez prodlení po zjištěních ČNB učiněných v rámci kontrolního řízení započal s revizí a úpravou vnitřních postupů v oblasti AML, aby odstranil jakékoliv případné nedostatky; - úspěšná kontrola plnění povinností AML žalobcem ze strany FAÚ; - skutečnost, že žalobce si byl vědom povinnosti zajistit provádění vnitřního auditu a za tímto účelem uzavřel na základě doporučení advokátní kanceláře Kopečný&Partners smlouvu se společností Jurekon; - skutečnost, že v průběhu kontrolního řízení byla smlouva o provádění vnitřního auditu se společností Jurekon ukončena a žalobce za účelem zajištění provádění vnitřního auditu uzavřel smlouvu se společností FINREG, která okamžitě začala činit kroky k nápravě. - v návaznosti na činnost nového auditora FINREG žalobce provedl revizi a zdokonalil vnitřní postupy a vnitřní předpisy v řadě oblastí (např. oblasti řídícího a kontrolního systému, řízení rizik, compliance, outsourcing činností, včetně činností pověřených zástupců); - žalobce se ihned po obdržení Protokolu o kontrole v návaznosti na zjištění ČNB rozhodl ukončit činnost v oblasti poskytování služby RemitOne a provádění platebních služeb „korporátní klientele“ a dále poskytoval pouze platební službu Money Remittance pro fyzické osoby; - zjištěné porušení povinností související s poskytováním platební služby Money Remittance bylo zapříčiněno chybou v informačním systému, kterou žalobce sám identifikoval ještě před zahájením kontrolního řízení ze strany žalované a na zjištěný nedostatek okamžitě reagoval tím, že pověřil dodavatele informačního systému, aby předmětný nedostatek urychleně opravil, k čemuž došlo ke dni 12. 3. 2021; - nízký počet případů (celkem 10), kdy došlo k nesprávnému provedení AML kontroly při poskytování služby Money Remittance a skutečnost, že toto nesprávné provádění AML kontroly trvalo pouze po omezenou dobu.

Výše uvedené skutečnosti jsou dle žalobce způsobilé ovlivnit posouzení, zda k porušením jednotlivých zákonných povinností došlo závažným způsobem, jakož i závěry ohledně jeho důvěryhodnosti. Žalobce dodal, že všechny tyto okolnosti už namítal, nicméně ČNB se k nim buď vůbec nevyjádřila, nebo je shledala nerelevantními. Žalobce též poukázal na to, že ČNB k uvedeným skutečnostem běžně přihlíží. Jako příklad uvedl rozhodnutí ze dne 11. 12. 2020 č. j. 2020/146559/570, kterým ČNB předmětnému subjektu odňala povolení k poskytování platebních služeb a v rámci tohoto rozhodnutí přihlédla k řadě okolností případu, např. (i) že předmětný subjekt jí pravidelně předkládal nepravdivé informace a (ii) že nedošlo k žádnému významnému zlepšení poměrů regulované instituce a nápravě nedostatků, zejména úprava AML oblasti v rámci vnitřních předpisů nedoznala výrazného zlepšení. Z uvedeného rozhodnutí dle žalobce vyplývá, že ČNB při úvahách o odnětí povolení zohledňuje výše zmíněné okolnosti případu, přesto v jeho případě k těmto okolnostem přihlédnout odmítla. Jedná se přitom v podstatě o totožné okolnosti, když žalobce rovněž poukazuje na míru jeho spolupráce s ČNB a na přijatá nápravná opatření. Hlavním rozdílem je, že u předmětného subjektu řešeného ve zmíněném rozhodnutí se jednalo o okolnosti negativní (nespolupracoval a nepřijal nápravná opatření), zatímco v případě žalobce se jednalo o okolnosti svědčící v jeho prospěch (spolupracoval a přijal nápravná opatření).

Napadené rozhodnutí je dle žalobce nezákonné rovněž z toho důvodu, že ČNB označila jeho jednání za „závažné porušení povinností“ ve smyslu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, přestože ve skutkově shodných a podobných případech závěr o „závažném porušení povinností “ neučinila. V této souvislosti žalobce znovu odkázal na rozhodnutí ze dne 12. 4. 2022 č. j. 2022/38192/570 a namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou legitimního očekávání vyjádřenou v § 2 odst. 4 správního řádu.

V šestém žalobním bodu žalobce označil odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS za nepřiměřené. Ze skutkových okolností daného případu podle něj nelze vyvodit závěr, že by existovaly pochybnosti o plnění jeho povinností v budoucnu. Záměru sledovaného ČNB, tedy toho, aby žalobce nadále neporušoval stanovené povinnosti, bylo navíc možné dosáhnout méně invazivním opatřením státního dozoru, např. některým opatřením uvedeným v § 242 ZPS či odnětím povolení k činnosti platební instituce pouze v částečném rozsahu. Napadené rozhodnutí z tohoto důvodu porušuje právo žalobce na svobodu podnikání dle čl. 26 LZPS.

Žalobce je přesvědčen, že v rámci úvahy o odnětí povolení dle § 244 odst. 1 písm. b) ZPS je nutné aplikovat test proporcionality. ČNB však tento test neprovedla, což má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Dle mínění žalobce neexistuje žádný důvod, aby mu bylo odnímáno povolení i ve vztahu k platební službě Money Remittance, když ve vztahu k této službě nelze shledat žádné systematické nebo závažné porušení povinnosti z jeho strany, a není tak důvod předpokládat, že při poskytování této služby v budoucnu bude porušovat zákonné povinnosti. Nedostatek, jenž se týkal provádění AML kontroly při poskytování služby Money Remittance, byl pouze ojedinělého charakteru, byl zapříčiněn chybou v informačním systému, týkal se pouze 10 transakcí a žalobce jej dokonce sám rozpoznal ještě před zahájením kontrolního řízení a sám jej napravil. Pokud tedy ČNB uzavřela, že je nutné žalobci odejmout povolení, mělo se odnětí povolení vztahovat výlučně k platební službě RemitOne, nikoliv i ke službě Money Remittance.

V rámci doplnění žaloby předložil žalobce sedmý žalobní bod, v němž namítl splnění podmínek pro zproštění odpovědnosti dle § 21 přestupkového zákona ve vztahu k jednání, jež mělo spočívat v tom, že nezajistil, aby byl vnitřní audit prováděn v termínech stanovených v periodickém plánu vnitřního auditu, tedy ve vztahu k přestupku podle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS. Žalobce je totiž přesvědčen, že ve vztahu k pochybení, že nezajistil provedení auditu v souladu s periodickým plánem, vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránil. Za rozhodující přitom považuje skutečnost, že provádění vnitřního auditu bylo z jeho strany zajištěno prostřednictvím uzavření smlouvy o provedení vnitřního auditu se společností Jurekons.r.o., IČO: 277 29 354 (dále jen „Jurekon“). Provádění vnitřního auditu tedy zajišťovala společnost Jurekon, která měla dle periodického plánu zahájit vnitřní audit dne 21. 2. 2022 a dokončit jej 16. 5. 2022. Žalobce nicméně zjistil a dne 2. 3. 2022, tedy pouhých 9 dní poté, co měl být vnitřní audit zahájen, ČNB v návaznosti na její výzvu informoval, že vnitřní audit nebyl dosud zahájen. Následně dne 30. 4. 2022 byla smlouva se společností Jurekon o provádění vnitřního auditu ukončena, aniž by byl vnitřní audit zahájen nebo dokončen. Mezitím dne 31.3.2022 došlo k uzavření nové smlouvy o provádění vnitřního auditu se společností FINREG s.r.o. (dále jen „FINREG“) tak, aby bylo provádění vnitřního auditu zajištěno jinou osobu. Nedodržení plánu vnitřního auditu tedy bylo zapříčiněno nečinností třetí osoby (společnosti Jurekon), sám žalobce si toho byl vědom a činil kroky pro nápravu situace.

Žalobce tak ve vztahu k nedostatku spočívajícímu v nedodržení periodického plánu auditu vynaložil veškeré možné úsilí, aby porušení svých povinností, resp. spáchání přestupku, zabránil. Jednal bez zbytečného odkladu poté, co vyšlo najevo, že společnost Jurekon své povinnosti pravděpodobně nesplní a vnitřní audit neprovede (natož aby jej provedla dle periodického plánu) a během jednoho měsíce od výskytu prvních problémů zajistil provádění vnitřního auditu jinou osobou. Podle § 21 přestupkového zákona by proto neměl být v rozsahu porušení povinnosti spočívající v nedodržení periodického plánu vnitřního auditu za přestupek dle § 226 odst. 1 písm. d) ZPS odpovědný.

V rámci doplnění žaloby žalobce dále uplatnil osmý žalobní bod spočívající v námitce porušení práva EU. Poukázal na to, že § 244 odst. 1 písm. b) ZPS, podle něhož ČNB rozhodla o odnětí žalobcova povolení k činnosti platební instituce, zakládá obligatorní povinnost odejmout povolení. V případě, že je splněna některá z podmínek uvedených pod písm. a) nebob), nemá ČNB jinou možnost než povolení odejmout. Zmíněné ustanovení ZPS je transpozicí čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2[3], jenž zní takto:

Příslušné orgány mohou odejmout povolení vydané platební instituci pouze tehdy, pokud tato instituce:

d) vyměnila auditora,

Podle § 13 odst. 1 věty prvé ZPS ode dne zániku povolení k činnosti platební instituce nesmí ten, jehož povolení zaniklo, vykonávat činnosti uvedené v § 8.

Podle § 242 odst. 1 ZPS poruší-li osoba podléhající dohledu České národní banky povinnost stanovenou tímto zákonem nebo jiným právním předpisem upravujícím postup při výkonu činností, které je tato osoba oprávněna vykonávat podle tohoto zákona, může Česká národní banka podle závažnosti a následků zjištěného nedostatku uložit této osobě, aby

Podle § 18 odst. 3 AML vyhlášky instituce zajistí zpětnou rekonstruovatelnost podle odstavce 1 tak, že vede záznamy způsobem, který umožní v případě potřeby zjistit, kterých konkrétních osob se týkají úkony a zjištění učiněné v rámci identifikace a kontroly klienta, kdo a kdy daný úkon či zjištění za instituci provedl a s jakým výsledkem, na základě jakých podkladů a důvodů, a kdy a kým byl daný podklad či údaj vložen do dokumentace vedené v souvislosti s klientem.

Podle § 7 ZPS platební instituce je právnická osoba, která je oprávněna poskytovat platební služby na základě povolení k činnosti platební instituce, které jí udělila Česká národní banka.

Podle § 8 odst. 1 ZPS platební instituce je na základě uděleného povolení k činnosti platební instituce oprávněna

e) vyměnila svoji vedoucí osobu,

Jak vyplývá z textu čl. 13 směrnice PSD2, tato směrnice zakotvuje naopak fakultativní možnost odnětí povolení v případě naplnění předepsaných podmínek. Žalobce je toho názoru, že zavedení obligatorní povinnosti odejmout povolení v § 244 odst. 1 ZPS jde nad rámec požadavku na fakultativní možnost odnětí povolení dle čl. 13 směrnice PSD2. Ustanovení § 244 ZPS tedy zavádí přísnější pravidlo pro odnětí povolení, čímž se dostává do rozporu s čl. 13 směrnice PSD2, a nelze jej tedy takto aplikovat.

Žalobce upozornil na to, že směrnice PSD2 je koncipována jako směrnice v režimu maximální (úplné) harmonizace, což vyplývá z jejího článku 107. Tato skutečnost znamená, že se nejedná o minimální požadavky, které členské státy mohou případně zpřísnit stanovením dodatečných požadavků, nýbrž o požadavky minimální i maximální. Členské státy tedy nemají volnost v zavádění přísnějších pravidel, ale musí se držet v limitech stanovených regulací. Směrnice PSD2 jako směrnice v režimu maximální harmonizace sice v řadě případů zavádí ustanovení zakládající možnost členských států se od pravidel upravených v této směrnici odklonit, ve vztahu k čl. 13 však takové ustanovení neexistuje, a Česká republika tedy nemohla požadavek týkající se odnětí povolení zpřísnit tak, že fakultativní možnost odebrat povolení upravenou v čl. 13 směrnice PSD2 implementovala do § 244 odst. 1 ZPS jako povinnost obligatorní. Ustanovení § 244 odst. 1 ZPS je tudíž v rozporu s právem EU, konkrétně s čl. 13 odst. 1 směrnice PSD2, a nelze jej proto aplikovat.

Žalobce soudu navrhl, aby v případě, že by měl o výše uvedené argumentaci pochybnosti, položil SDEU předběžnou otázku týkající se souladu § 244 odst. 1 písm. b) ZPS a článku 13 směrnice PSD2, respektive výkladu čl. 13 směrnice PSD2 ve vazbě na Recitál 46 této směrnice. Dle žalobce se nabízí následující předběžné otázky:

f) nevykonávala činnosti, které je oprávněna vykonávat podle tohoto zákona, prostřednictvím pověřeného zástupce,

Podle § 9 odst. 3 AML zákona ve znění účinném do 30. 4. 2024 povinná osoba provádí kontrolu klienta podle odstavce 2 v rozsahu potřebném k posouzení možného rizika legalizace výnosů z trestné činnosti a financování terorismu v závislosti na typu klienta, obchodního vztahu, produktu nebo obchodu. Osobám oprávněným k provádění kontroly plnění povinností podle § 35 odůvodní povinná osoba přiměřenost rozsahu kontroly klienta a doloží způsob jejího provádění nebo ověření splnění podmínek pro zjednodušenou identifikaci a kontrolu klienta podle § 13 nebo pro výjimku z identifikace a kontroly klienta podle § 13a, a to s ohledem na výše uvedená rizika.

Podle § 16 odst. 1 AML zákona ve znění účinném do 29. 12. 2024 povinná osoba uchovává po dobu 10 let od uskutečnění obchodu mimo obchodní vztah nebo od ukončení obchodního vztahu s klientem

g) nevykonávala činnosti, které je oprávněna vykonávat podle tohoto zákona, prostřednictvím pobočky v hostitelském členském státě,

h) omezila výkon některých provozních činností vztahujících se k činnostem, které je oprávněna vykonávat podle tohoto zákona, prostřednictvím jiné osoby, nebo aby tyto činnosti prostřednictvím jiné osoby nevykonávala, nebo

Podle § 16 odst. 3 AML zákona ve znění účinném do 29. 12. 2024 povinná osoba uchovává údaje podle odstavců 1 a 2 způsobem a v rozsahu, který zajistí průkaznost jednotlivých obchodů a postupů s nimi spojených.

Podle § 35 odst. 1 AML zákona ve znění účinném do 30. 4. 2024 dozorčím úřadem pro správní dozor nad plněním povinností stanovených tímto zákonem je Finanční analytický úřad, který současně kontroluje, zda nedochází k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu. Dozorčím úřadem pro správní dozor nad plněním povinností stanovených tímto zákonem je také

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 30. října 2025

Mgr. Martin Křížv. r. ⟪LB:lb_001⟫ předseda senátu

[1] opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (z angl. Anti-Money Laundering/Countering The Financing Of Terrorism)

[2] vyhláškač. 67/2018 Sb., o některých požadavcích na systém vnitřních zásad, postupů a kontrolních opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů

[3] směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2366 ze dne 25. listopadu 2015 o platebních službách na vnitřním trhu, o změně směrnice 2002/65/ES, 2009/110/ES, 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 a o zrušení směrnice 2007/64/ES, ve znění pozdějších změn a doplnění