MSPH 20 Co 326/2025-116

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Markéty Čermínové a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: právnická osoba., IČ IČO žalobkyně sídlem jméno zainteresované společnosti ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Orgán veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 151 780 746,55 Kč s příslušenstvím ⟪LB:lb_005⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. srpna 2025, č. j. 26 C 28/2025-99

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhal na žalované zaplacení 151 780 746,55 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 600 Kč. Žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu náhrady škody, jež jí měla být způsobena rozhodnutími Vrchního soudu v Praze ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ze dne datum, sp.zn. spisová značka a ze dne datum, sp.zn. spisová značka o zajištění jejího majetku coby výnosu z trestné činnosti v rámci jejího trestního stíhání, vedeného na základě usnesením Orgán veřejné moci) ze dne datum pro zločin podezřelý výraz podle § 216 odst. 1 a 5 písm. c) trestního zákoníku. Nárok opíral o úvahu o nesprávném postupu Vrchního soudu v Praze, který se v rámci uvedených rozhodnutí nezabýval otázkou pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce k souhlasu se zahájením trestního stíhání z pohledu čl. 22 Nařízení rady (EU) 2017/1939 ze dne 12.10.2017 (Nařízení), jež podle názoru žalobkyně nebyla dána. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobkyně nepodala proti uvedeným rozhodnutím ústavní stížnost coby opravný prostředek, a zdůraznila, že Orgán veřejné moci ani civilní soud nemůže zasahovat do probíhajícího trestního stíhání a posuzovat činnost orgánů činných v trestním řízení z hlediska správnosti jejich postupů a závěrů.

2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, popsaných v odstavci 3 rozsudku (odpovídajících shora uvedenému průběhu trestního řízení žalobkyně), při nespornosti skutečnosti, že uvedená rozhodnutí nebyla zrušena a na podkladě §§ 7 odst. l, 8 odst. l a 3 a 13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3856/2017–181 dovodil, že žalobkyně se mohla domáhat zrušení rozhodnutí Orgán veřejné moci u Nejvyššího soudu, vcož neučinila. Dále s odkazem na čl. 4 Nařízení dovodil, že námitka nedostatku pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce není důvodná. Uzavřel, že ve věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí ani nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a proto nebyla splněna základní podmínka pro odpovědnost žalované za škodu podle náhradového zákona. Žalobu proto zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. l zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) náhradu nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání a soudu I. stupně vytkla nesprávné právní posouzení věci. S odkazem na judikaturu Soudního dvora EU poukázala na to, že porušení práva unie soudem v tzv. posledním stupni tvoří samostatnou skutkovou podstatu, která není totožná s odpovědností státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím podle náhradového zákona. Česká republika v tomto směru nepřijala účinnou legislativu, umožňující kompenzaci škody za porušení unijních předpisů, avšak Nejvyšší soud ve své judikatuře (rozhodnutí sp.zn. spisová značka, sp.zn. spisová značka, sp.zn. spisová značka) dovodil, že jde o samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, pro níž se náhradový zákon použije pouze přiměřeně, a že stát odpovídá za újmu způsobenou rozhodnutí soudu v posledním stupni, i když nebylo pro nezákonnost zrušeno. Žalobkyně zdůraznila, že proti uvedeným rozhodnutím Orgán veřejné moci nebyl přípustný opravný prostředek, včetně dovolání k Nejvyššímu soudu, a byla tak rozhodnutími v posledním stupni. Žalobkyně nemohla využít ani institutu Ústavní stížnosti, které již ve (své trestní) věci podala, ale byly odmítnuty s poukazem na počáteční fázi řízení. Žalobkyně setrvala na názoru, že Vrchní soud v Praze se měl v rámci přezkumu zajišťovacích rozhodnutí zabývat otázkou pravomoci evropského veřejného žalobce činit ve věci procesní úkony, jak podrobně rozvedl ve svém žalobním návrhu, což vyplývá z čl. 42 odst. 1 a Čl. 5 odst. 3 Nařízení ve spojení s §147 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a rozhodl „ze Vrchní soud v Praze usneseními sp. zn. spisová značka, sp.zn. spisová značka, sp.zn. spisová značka mnohačetně porušil právo Unie a proto existuje odpovědnostní vztah České republiky z tohoto porušení“ a o nákladech řízení a věc „postoupil“ soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, s nímž se ztotožnila.

4. Z odvolání žalobkyně se podává odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v intencích §§ 212 a 212a v rámci ústního jednání v nepřítomnosti omluvené žalované v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. a odvolání neshledal, přes argumentační deficit napadeného rozhodnutí, důvodným. Žalobkyni lze přisvědčit v námitce, že soud I. stupně rezignoval na posouzení věci ve smyslu jí zmíněné judikatury Nejvyššího soudu a Nařízení a rovněž tak jeho závěr, že žalobkyně „se mohla domáhat zrušení usnesení u Nejvyššího soudu“, je nesprávný. Jak vyplývá z poučení, obsaženého v uvedených usneseních Orgán veřejné moci v souladu s § 265a odst. l a 2 trestního řádu, dovolání proti těmto rozhodnutí nebylo přípustné (dovoláním v trestním řízení lze napadnout jen pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé v druhém stupni).

5. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je přesto nedůvodný. Podle článku 42 Nařízení procesní úkony Orgán veřejné moci, které mají mít právní účinky vůči třetím osobám, podléhají přezkumu příslušnými vnitrostátními soudy v souladu s požadavky a postupy stanovenými vnitrostátním právem. Jak uvedl Orgán veřejné moci v žalobcem napadaných usneseních, tento soud není obecně orgánem vykonávajícím dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a nepřísluší mu bez návrhu prověřovat, zda Orgán veřejné moci postupuje v souladu s evropskou legislativou. Žalobkyně nemůže pochybení Orgán veřejné moci ve vztahu k zajištění svého majetku dovozovat z citovaného čl. 42 Nařízení, neboť tento soud v namítaných usneseních neprováděl přezkum žádného procesního úkonu tohoto žalobce. K zahájení trestního stíhání žalobce došlo, jak je mezi stranami nesporné, usnesením Orgán veřejné moci ze dne datum. Předmětem přezkumu Vrchního soudu v Praze v rámci jeho výše uvedených usnesení bylo pouze zajištění majetku žalobkyně podle § 79a trestního řádu a nikoliv samotné zahájení trestního stíhání žalobkyně podle § 160 trestního řádu. V jeho rámci se tedy nemohl zabývat pravomocí evropského veřejného žalobce a tím, zda svým souhlasem s trestním stíháním žalobkyně postupoval v souladu s Nařízením. Taková okolnost by mohla být zkoumána jen v rámci posuzování správnosti rozhodnutí NCOZ o zahájení trestního stíhání, ve stížnosti proti němuž (§ 160 odst. 7 trestního řádu) měla být námitka nedostatku Úřadu evropského veřejného žalobce k souhlasu k zahájení trestního stíhání žalobkyně uplatněna a v závislosti na rozhodnutí o ní by žalobkyně mohla uplatnit nárok na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí. Je však otázkou, zda by trestní stíhání žalobkyně nebylo zahájeno i bez souhlasu uvedeného úřadu, tedy zda má tento souhlas v daném případě pro toto trestní stíhání a na ně navazující zajištění majetku žalobkyně stěžejní význam. K tomu odvolací soud podotýká, že v obecné rovině nedisponuje soud v občanském soudním řízení pravomocí, která by mu umožňovala přezkoumávat správnost postupu orgánů činných v trestním řízení.

6. Z popsaných důvodů shledal odvolací soud napadený rozsudek v jeho konečném závěru věcně správným, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 142 odst. 1 o. s. ř. výkladem a contrario ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř., neboť procesně úspěšné žalované v této fázi řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku je za podmínek § 237 o.s.ř. přípustné dovolání, které lze podat do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně.