MSPH 35 Co 152/2025-112

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně ⟪LB:lb_002⟫ sídlem Adresa žalobkyně ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Česká republika – orgán, IČO IČO ⟪LB:lb_005⟫ sídlem adresa ⟪LB:lb_006⟫ za níž jedná Jméno žalované ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 213 416,57 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 1. 2025, č. j. 22 C 8/202492,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku II. ohledně částky 20 275,55 Kč a ve výroku o nákladech řízení III. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. nesprávný úřední postup či existence pravomocného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem,

2. vznik škody,

3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Za situace, kdy není splněna, byť i jen jedna z výše uvedených podmínek, nemůže být žaloba na náhradu škody úspěšná.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na § 1 až 3, § 5, § 13 až 15 a § 26 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „OdpŠk“) uzavřel, že žalobkyně se po žalované domáhá náhrady škody vzniklé jí v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v tom, že její nezajištěná pohledávka nebyla zaregistrována v insolvenčním řízení, ač byla řádně přihlášena, a v důsledku toho nebyla v rámci insolvence uspokojena, přestože ostatní nezajištěné pohledávky byly v předmětném insolvenčním řízení plně uspokojeny. Žalobkyně svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnila ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Soud prvního stupně shledal, že ve věci byl dán odpovědnostní titul, a to níže uvedený nesprávný úřední postup. Uvedl, že dne 29. 9. 2020 bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice s tím, že věřitelé měli 2 měsíce ode dne tohoto rozhodnutí (jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku) na přihlášení svých pohledávek, tj. nejpozději dne 29. 11. 2020. Z provedeného dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím vyplněného formuláře doručila přihlášku své nezajištěné pohledávky v celkové výši 213 416,57 Kč vzniklé z titulu rozsudku Obvodního soudu pro adresa sp. zn. spisová značka, která byla vymáhána v rámci exekuce vedené pod sp. zn. spisová značka, s identifikátorem číslo, a to dne 20. 11. 2020. Přijetí přihlášky bylo žalobkyni potvrzeno emailem z centrální ePodatelny dne 20. 11. 2020 pod shodným identifikátorem (číslo, jako tomu bylo u vyplněného formuláře stran žalobkyně. Žalobkyně se řídila pokyny k vyplnění elektronického formuláře k podání své přihlášky pohledávky do insolvenčního řízení a přijetí přihlášky jí bylo řádně potvrzeno. Přihláška pohledávky žalobkyně nebyla v insolvenčním řízení zohledněna.

5. S ohledem na uvedené soud prvního stupně uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v tom, že ač žalobkyně řádně a včas uplatnila svou pohledávku v rámci insolvenčního řízení, dostalo se jí řádného potvrzení stran insolvenčního soudu, nebyla její pohledávka v rámci insolvenčního řízení evidována. Skutečnost, že soud tvrzený nesprávný úřední postup negoval (přípis zaslaný žalobkyni i žalované), kdy uvedl, že pod uvedeným číslem evidoval jiné účastníky, resp. jiné insolvenční řízení, na tom nic nemění, neboť právě soud potvrdil žalobkyni přijetí přihlášky pod uvedeným číslem a žalobkyně nenese zavinění na tom, že vlivem pochybení interního systému soud pod identifikátorem a běžným číslem (č. účtu) vedl zcela jinou pohledávku, přihlášenou do jiného insolvenčního řízení s jinými subjekty. Tyto nedostatky nemohla žalobkyně vědět ani předpokládat, když jí bylo potvrzeno přijetí přihlášky pohledávky pod shodným identifikátorem a evidenčním číslem, jako ji podala. Stát se nemůže své odpovědnosti zprostit ve chvíli, kdy žalobkyně pohledávku uplatnila přesně tak, jak jí ukládaly zveřejněné pokyny, a dostalo se jí potvrzení o přijetí přihlášky. Nelze jí tak klást k tíži, že si přihlášenou pohledávku nezkontrolovala ještě dodatečně v insolvenčním rejstříku, ale učinila tak až v době, kdy bylo insolvenční řízení skončeno (ani ne po roce). Žalobkyně žádnou takovou povinnost neměla.

6. Soud prvního stupně při posouzení výše škody, která byla žalobkyni nesprávným úředním postupem způsobena, souhlasil s žalovanou, že nebylo prokázáno (ač žalobkyně byla vyzvána ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř.), že výše škody způsobené žalobkyni byla 100 % výše pohledávky, když neobstojí tvrzení, že v rámci insolvenčního řízení byla uhrazena 100 % výše přihlášených pohledávek. Z výpovědi svědků a z provedených listinných důkazů měl soud prvního stupně za prokázané, že v rámci insolvence byly přihlášené nezajištěné pohledávky ve výši necelých 400 000 Kč. Následně bylo povoleno oddlužení splněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Dlužnice však neprodleně po povolení oddlužení zaplatila přihlášené pohledávky ve 100 % výši, kdy jí částku 401 969,45 Kč půjčili rodinní příslušníci, kteří tuto poukázali na účet insolvenčního správce. Následně bylo rozhodnuto o oddlužení dlužnice. Dlužnici finanční prostředky půjčila dcera a její manžel, který si finanční prostředky musel částečně zapůjčit od svých rodičů (cca 100 000 Kč). Svědek uvedl, že vyšší částku by zřejmě nebyl schopen dlužnici půjčit. Vyloučil, že by tchýni (dlužnici) půjčil finanční prostředky, které by postačovaly na uhrazení pohledávky žalobkyně, neboť s touto nesouhlasil. Pohledávka byla absolutně neplatná, úvěr neměl být tchýni poskytnut. Domáhali by se ochrany podle spotřebitelského zákona.

7. Soud prvního stupně konstatoval, že nemá za prokázané, že by žalobkyni byla uhrazena 100 % výše její pohledávky. S ohledem na citovanou judikaturu a skutečnost, že výše škody žalobkyně byla značně obtížně prokazatelná, přistoupil k tomu, že výši vzniklé škody stanovil uvážením, aby nebylo zabráněno spravedlivému odškodnění žalobkyně. Vyšel zejména z návrhu na zahájení insolvenčního řízení a ze zprávy pro oddlužení a přezkumu, kdy insolvenční správce sdělil, že připadá v úvahu oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty při čistém příjmu ze zpeněžení majetkové podstaty s očekávaným výnosem 178 500 Kč, předpokládaná výše měsíční splátky byla 3 718 Kč a přihlášené byly pohledávky ve výši 393 922,95 Kč, žádná nebyla zajištěná. Při tříletém oddlužení mělo být splaceno 67,5732 % pohledávek, tj. 266 186,50 Kč, a při pětiletém 83,5906 %, tj. 329 282,50 Kč. Za situace, kdy z těchto předpokladů, sdělených insolvenčním správcem, vycházel insolvenční soud, vycházel z nich i soud prvního stupně.

8. Celková výše pohledávek byla 393 922,95 Kč, přičemž v rámci oddlužení se uvažovalo s výnosem zpeněžení majetkové podstaty ve výši 178 500 Kč. Pokud by v rámci oddlužení bylo uvažováno i s pohledávkou žalobkyně byla by celková výše pohledávek 607 339,52 Kč (339 922,95 Kč+ 213 416,57 Kč). Dlužnice měla měsíčně splácet 3 718 Kč, z čehož je 1 089 Kč odměna správce. Reálně by tedy dlužnice měsíčně na pohledávky hradila částku 2 629 Kč. Za tři roky by 44,97 % (36 * 2 629 + 178 500 = 273 144 Kč), za pět let 55,36 % (60 * 2 629 + 178 500=336 240 Kč) z přihlášených pohledávek. Podíl žalobkyně by činil 35,1395 % (213 416,57 z 607 339,52).

9. Soud prvního stupně s odkazem na § 412a insolvenčního zákona ve znění do 30. 9. 2024 a na komentářovou judikaturu dále uzavřel, že v případě dlužnice by připadalo v úvahu pětileté oddlužení, neboť po třech letech by 60 % pohledávek neuhradila. Po pětiletém období by dlužnice uhradila 55,36 % z celkové výše pohledávek, tj. 336 223 Kč. Pokud by podíl žalobkyně činil 35,1395 % z 336 223 Kč, žalobkyně by byla uspokojena částkou 118 147 Kč. Soud prvního stupně shledal spravedlivé stanovit výši škody podle podílu žalobkyně na poměrném uspokojení všech věřitelů, které by přicházelo v úvahu dle parametrů zjištěných insolvenčním správcem. Je zřejmé, že uspokojení mohlo být v reálu nižší, nicméně mohlo být i vyšší.

10. K námitce žalované, že pohledávka žalobkyně by byla v rámci insolvence popřena, resp. její pravost a výše, soud konstatoval, že pohledávka žalobkyně byla již ve fázi exekučního vymáhání na základě exekučního titulu, jímž byl rozsudek soudu, a jako takové se jeví více pravděpodobné a předvídatelné, že by pohledávka byla v rámci insolvenčního řízení uspokojována. Navíc za předpokladu, že námitky svědka o neplatnosti smlouvy z důvodu porušení ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, které by byly zřejmě uváděny i v rámci insolvenčního řízení, mají své místo v řízení nalézacím, nikoliv vykonávacím, popř. insolvenčním. Soud prvního stupně nesouhlasil se svědkem, že insolvenční řízení slouží k tomu, aby byla chráněná práva dlužníka, naopak hlavním smyslem insolvenčního řízení je poměrné a spravedlivé uspokojení všech věřitelů při respektování práv dlužníka. K námitce žalobkyně, že by dlužnici byly poskytnuty finanční prostředky ve vyšší částce, neboť smyslem bylo uchránit zpeněžení majetkové podstaty, soud prvního stupně konstatoval, že toto prokázáno nebylo. K příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody doplnil, že tato přetržena nebyla. Za normálního běhu okolností, jak se daly předpokládat a jak bylo prokázáno, by došlo k poměrnému uspokojení přihlášené pohledávky žalobkyně.

11. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou v částce 118 147 Kč, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl (výroku I. a II.). Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. O lhůtách k plnění rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř.

12. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně v zamítavém výroku II. co do částky 20 275,55 Kč včasným odvoláním a s odkazem na důvody uvedené v § 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř. namítala, že soud nesprávně rozhodl o výši přiznané náhrady škody. Uvedla, že soud prvního stupně rozhodoval v době, kdy již insolvenční řízení bylo pravomocně skončeno a bylo dáno najisto, že se věřitelům dostalo plnění ve výši 393 922,95 Kč. Právě z této částky měl soud při rozhodování o výši náhrady škody podle žalobkyně vycházet. Přiznaná náhrada měla činit 35,1395 % z částky 393 922,95 Kč, tedy ze skutečného plnění, kterého se věřitelům insolvenčního řízení dostalo. Náhrada měla být ve výši 138 422,55 Kč, nikoliv pouze přiznaných 118 147 Kč.

13. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil a nad rámec již uložené povinnosti ve výroku I. uložil žalované dále zaplatit žalobkyni částku 20 277,55 Kč a nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů. Případně, aby rozsudek ve výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

14. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Připomněla, že mimo jiné z výpovědí svědků (zejména jméno FO) vyplynulo, že byla-li by pohledávka žalobkyně součástí přihlášených pohledávek, nejenže by nebylo možné přistoupit k plné úhradě, jak tomu bylo bez pohledávky žalobkyně, nýbrž proti této pohledávce by rodina brojila a z povahy věci by nikdy tuto dobrovolně neuspokojila. Jinými slovy částka 393 922,95 Kč by ze strany rodiny nebyla poskytnuta, muselo by proběhnout řádné insolvenční řízení tak, jak zohledňuje a předpokládá napadené rozhodnutí se všemi náklady s tím spojenými.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

16. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a na jejich základě též přiléhavé závěry právní.

17. Nárok uplatněný žalobkyní na náhradu škody je nutno posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „zákon“), konkrétně pak dle § 1, § 13, event. i § 8 a § 31a zákona. Podle uvedených ustanovení stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Odpovědnost státu je objektivní, nelze se jí zprostit a je dána za současného splnění tří podmínek:

18. Žalobkyně se domáhá náhrady škody s tvrzením, že jí tato vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v adresa v řízení vedeném pod sp. zn. spisová značka, v důsledku kterého nebyla uspokojena jí přihlášená pohledávka za dlužnicí ve výši 213 416,57 Kč. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zcela důvodně uzavřel, že v řízení byl prokázán nesprávný úřední postup soudu a v příčinné souvislosti s ním došlo ke vzniku škody na straně žalobkyně. Rovněž správně tuto výši stanovil. Odvolací soud v této souvislosti pro stručnost na závěry soudu prvého stupně odkazuje. K námitce žalobkyně je namístě uvést, že v řízení bylo prokázáno, že dlužnice v insolvenčním řízení plnila z prostředků, které získala od rodiny. Plnění bylo poskytnuto výlučně na konkrétní přihlášené pohledávky, mezi kterými nárok žalobkyně nebyl. V řízení bylo rovněž prokázáno, že rodina dlužnice nesouhlasila s pohledávkou žalobkyně, domnívala se, že úvěr dlužnici jako spotřebitelce neměl být poskytnut, neboť neměla prostředky na jeho úhradu. Výpovědí svědka byly prokázány pochybnosti o zkoumání úvěruschopnosti dlužnice žalobkyní a s přihlédnutím k běžnému chodu insolvenčního řízení je proto zřejmé, že uvedenou námitku při přihlášení pohledávky by vznesla buď sama dlužnice nebo její insolvenční správce. Daná pohledávka by se tak stala spornou a žalobkyně by byla odkázána na podání incidenční žaloby, ve kterém by se insolvenční soud (pokud by tato námitka nebyla uplatněna u nalézacího soudu) touto námitkou musel zabývat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 16/2023 ze dne 27. 4. 2023). Z uvedeného je zřejmé, že insolvenční řízení by neskončilo tím, že by veškeré přihlášené pohledávky zůstaly nepopřeny a dlužnice je následně uhradila jednorázově, nýbrž by za výše uvedených podmínek proběhlo incidenční řízení, kde by byla zkoumána platnost žalobkyní poskytnutého úvěru. V mezidobí by dlužnice hradila v insolvenčním řízení stanovené splátky. Z uvedených důvodů je proto správný postup soudu prvého stupně, který použil při výpočtu výše uspokojení pohledávky žalobkyně.

19. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního v zamítavém výroku II. ohledně částky 20 275,55 Kč a ve výroku o nákladech řízení III. věcné správný a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela neúspěšná, je proto povinna nahradit úspěšné žalované náklady odvolacího řízení spočívající v paušální náhradě v celkové výši 900 Kč za 3 úkony, 300 Kč za 1 úkon (vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 6. 5. 2025 a příprava na něj) podle § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. ze dne 23. září 2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř., o platebním místě podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku dovolání není přípustné.