MSPH 5 Ad 2/2025-63

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: Ing. H. K. bytem X zastoupená Mgr. Barborou Kolářovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: nejvyšší státní tajemník se sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2024, č. j. MV-172234-32/SR-2021, takto:

Žaloba se zamítá.

Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

I. Základ sporu

Žalobkyně byla rozhodnutím státního tajemníka v Ministerstvu financí (dále jen „prvostupňový správní orgán“ nebo „služební orgán“) ze dne 19. 8. 2021, č. j. MF-23857/2021/3002-19 (dále „prvoinstanční rozhodnutí“), dle § 61 odst. 1 písm. c) zákonač. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 23. 12. 2024 (dále jen „zákon o státní službě“), s účinností od třetího dne následujícího po dni doručení tohoto rozhodnutí, nejdříve však od 1. 9. 2021, převedena na služební místoč. 400703 SFÚ – Sekce výkonu daní II - Odbor cenové kontroly - Oddělení cenové kontroly V ve Specializovaném finančním úřadu, v oborech služby Finance a Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění a hazardní hry, se službou na služebním místě na dobu neurčitou a se služebním působištěm v Praze. Výrokem II. prvoinstančního rozhodnutí pak byla žalobkyně zařazena do 12. platové třídy a 11. platového stupně. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 1. 2022, č. j. MV-172234-6/SR-2021, zamítl a rozhodnutí služebního orgánu potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 26. 6. 2024, č. j. 6 Ad 5/2022-57, rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 1. 2022 zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V záhlaví tohoto rozsudku uvedeným rozhodnutím žalovaný odvolání žalobkyně opět zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobkyně nyní podanou žalobou.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že usnesením vlády České republikyč. 558 ze dne 21. 6. 2021 (dále jen „usnesení vládyč. 558“) byla s účinností od 1. 7. 2021 schválena změna systemizace služebních a pracovních míst, jejíž součástí byl i návrh na změnu systemizace v Ministerstvu financí podle § 18 zákona o státní službě s účinností od 1. 8. 2021. K té došlo na základě rozsudku městského soudu ze dne 21. 4. 2021, č. j. 8 A 124/2020-65, v němž soud dospěl k závěru, že Ministerstvo financí nemůže pokračovat ve výkonu cenové kontroly v oblasti vodovodů a kanalizací, neboť věcně příslušným orgánem k provádění cenových kontrol je pouze Specializovaný finanční úřad. S ohledem na tuto skutečnost došlo ke zrušení 9 služebních míst v Ministerstvu financí a vytvoření 3 služebních míst ve Specializovaném finančním úřadu. Tyto změny se promítly do služebního předpisuč. 4/2021 a č. 5/2021, na základě kterých bylo zrušeno oddělení 1602 – Cenová kontrola v Ministerstvu financí – a tedy mimo jiné i služební místo, na němž byla dosud zařazena žalobkyně. Následně bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí o převedení žalobkyně na jiné služební místo. V návaznosti na zrušovací rozsudek městského soudu sp. zn. 6 Ad 5/2022 se pak žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval žalobkyní tvrzenou diskriminací z důvodu věku. Uzavřel, že v postupu služebního orgánu týkajícího se státních zaměstnanců zařazených ve zrušeném oddělení 1602 diskriminaci neshledal, což vyplývá jak z vyjádření služebního orgánu, tak i z podkladů doplněných do spisového materiálu v rámci odvolacího řízení. Ohledně pozice žalobkyní poukazovaných třech státních zaměstnanců žalovaný zjistil, že dle charakteristiky služebních míst všech státních zaměstnanců zařazených původně v oddělení 1602 tito vykonávali činnosti v oblasti cenové politiky. Metodická činnost pak nebyla uvedena pouze u žalobkyně. U jednotlivých státních zaměstnanců zařazených do oddělení 1601 nabývala různého charakteru (např. v případě služebního místa Mgr. Ing. D. a Mgr. K.). Společným jednotícím prvkem, a tedy i důvodem pro přechod části služebních zaměstnanců do oddělení 1601 pak byla jejich předchozí spolupráce s tímto oddělením, přestože byli formálně zařazení do oddělení 1602. Ing. K. byl od měsíce září 2020 dle pokynu pověřeného ředitele odboru 16 pověřen zpracováváním agendy odvolacích správních řízení. V důsledku tohoto opatření se podařilo v průběhu roku 2021 zpracovat všechny zbývající spisy. V návaznosti na změnu charakteristiky služebního místa pak byly tomuto zaměstnanci přidány další dvě činnosti oddělení. Vykonával-li proto tento zaměstnanec po celou dobu, po kterou byl zařazen v oddělení 1602, činnost v oddělení, do něhož byl následně téměř v stejném rozsahu zařazen, považuje žalovaný takové vysvětlení pro zachování jeho služebního místa za dostatečné. Co se týče Ing. O., přestože tato zaměstnankyně konkrétně neměla v náplni činností uvedeny blíže žádné metodické činnosti, měla zadáno několik úkolů souvisejících s činností oddělení 1601 a sestavování přehledů o činnosti cenové kontroly a přehledu o provedených kontrolách. V souvislosti s přechodem jejího služebního mísa pak došlo k převodu vícero druhů činností [např. ze služebního místač. 3434 a služebního místa vedoucího oddělení, k nimž byla nebytná znalost metodik různých cenových orgánů (VaK, celní správy, SÚKL, ERÚ a dalších)]. U této zaměstnankyně byla rovněž upřednostněna její spolupráce se SOVAK a dalšími organizacemi, přičemž tato činnost v sobě obsahuje též „metodické“ vedení uvedených organizací. Takové vysvětlení po výběr dané zaměstnankyně považuje žalovaný za racionální a odpovídající manažerskému rozhodnutí služebního orgánu. Ohledně Mgr. K. žalovaný uzavřel, že tento zaměstnanec byl vybrán pro svou metodickou činnost v oblasti správního trestání a výkon služby ve vícero oblastech a byl rovněž s ohledem na vytíženost oddělení 1601 pověřen vícero úkoly v tomto oddělení. Kromě toho z návrhu na změnu systemizace je v případě služebního místa Mgr. K. uvedeno, že toto služební místo bude na Ministerstvu financí zachováno také vzhledem k agendě spojené s navazujícími právními kroky v probíhajících a ukončených správních řízeních a soudních procesech. Dle názoru žalovaného je proto takové manažerské rozhodnutí služebního orgánu ve vztahu k uvedeným zaměstnancům logické a odpovídající nastalé situaci. Odmítl proto, že by se jednalo o šikanózní a diskriminační jednání vůči žalobkyni z důvodu věku.

Ohledně vhodnosti volného služebního místa žalovaný uzavřel, že služební orgán postupoval v souladu se zákonem o státní službě a Metodickým pokynem náměstka ministra vnitra pro státní službuč. 2/2019 (dále také jen „metodický pokyn“). Ve vztahu ke služebnímu místu ministerského rady v Ministerstvu zemědělství žalovaný uvedl, že pro toto služební místo byl stanoven obor služby Vodní hospodářství, kterým žalobkyně nedisponovala. Z uvedeného důvodu jej služební orgán při vyhledávání volných služebních míst neposuzoval, přičemž se primárně zaměřil na služební místa v oborech služby, v nichž žalobkyně službu doposud vykonávala. Takové služební místo nalezl a v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí tento svůj výběr náležitě odůvodnil. Žalovaný uzavřel, že dosavadní služební místo a to, na něž byla převedena, sice nejsou totožná, podstatná část vykonávaných činností je nicméně obdobná původně vykonávaným činnostem. Stejně tak není služební orgán povinen žalobkyni převést na služební místo ve stejné platové třídě. Služební orgán služební místa ve stejné platové třídě navíc vyhledával, avšak takové vhodné místo nenalezl. Není ani stanoveno, že by státní zaměstnanec nemohl být převeden na služební místo, na němž by musel vykonat úřednickou zkoušku v dalším oboru služby. Nesložila-li by žalobkyně zkoušku, není to důvodem pro skončení služebního poměru, ale toliko k opětovnému převedení. Dále prodloužení doby, po kterou musí žalobkyně každý den dojíždět do zaměstnání, samo o sobě nevhodnost služebního místa nezpůsobuje. Rozhodné dle žalovaného je, že se jedná o služební místo ve stejné obci, v níž bylo původní služební místo, a žádná zdravotní či jiná omezení, krom důchodového věku, nevyplývají ani z lékařského posudku o pracovnělékařské prohlídce ze dne 1. 11. 2019. Co se týče posouzení služebního místa v jiných obcích, kam by měla žalobkyně příznivější dojíždění, k tomu žalobkyně nevyslovila souhlas a ani o takové převedení výslovně nepožádala.

II. 3 Námitka porušení procesních práv žalobkyně

Žalobkyně má za to, že postupem žalovaného došlo k porušení koncentrace a dvojinstančnosti řízení. Porušení principu dvojinstančnosti řízení spatřuje žalobkyně zejména v tom, že v emailové korespondenci ze dne 10. 9. 2024 žalovaný výslovně instruoval služební orgán, jak má obsahově doplnit svá tvrzení. Vzhledem k tomu, že i přes tuto emailovou instrukci služební orgán neposkytl dostatečná tvrzení a podklady k zamítnutí odvolání žalobkyně, vyzval žalovaný opět služební orgán k doplnění spisu a písemně jej metodicky instruoval. Tímto postupem však došlo rovněž k porušení nestrannosti žalovaného při rozhodování, když udělováním pokynů, jak má doplnit svá tvrzení napomáhal služebnímu orgánu ke zpětné legitimizaci jeho postupu. V této souvislosti žalobkyně brojí i proti enormnímu rozsahu, jakým byl správní spis doplněn – jednalo se doslova o stovky listin. Měl-li žalovaný za to, že spis neobsahuje listiny potřebné pro posouzení zákonnosti prvoinstančního rozhodnutí, měl věc vrátit služebnímu orgánu k novému projednání. Uvedené vady totiž nemohly být zhojeny v odvolacím řízení, neboť tím žalobkyně byla připravena o možnost na takto doplněné skutečnosti adekvátně reagovat.

Porušení zásady koncentrace řízení pak spatřuje žalobkyně v tom, že služební orgán disponoval obsáhlým spisovým materiálem k věci žalobkyně a tento důkazní a spisový materiál, o němž tvrdí, že odůvodňuje jeho rozhodnutí, doložil teprve v odvolacím řízení. Uvedené listiny totiž měly být předloženy již při samotném rozhodnutí a měly být součástí spisu.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že jeho úkolem bylo v rámci nového odvolání opětovně posoudit stav věci v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí. Podklady doplněné v rámci nového odvolacího řízení pak existovaly v době vydání napadeného rozhodnutí. S nimi byla žalobkyně řádně seznámena a využila i svého práva vyjádřit se k nim. Žalovaný ve vztahu ke koncentraci řízení odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011-48, č. 2412/2011 Sb. NSS, a doplnil, že postupoval v souladu se zrušovacím rozsudkem městského soudu, tedy znovu posoudil, zda organizační změna nepůsobila vůči žalobkyni diskriminačně. Žalovaný rovněž odmítl tvrzení ohledně jeho nestrannosti s tím, že dotazoval-li se služebního orgánu na případné další písemné podklady související s tvrzenou věkovou diskriminací a požádal služební orgán o vyjádření se k dané věci, nedopustil se procesního pochybení. Žalovaný rovněž nemohl ovlivnit objem podkladů zaslaných mu služebním orgánem, přičemž i žalovaný, stejně jako žalobkyně, vyhodnotil některé podklady za nadbytečné.

Dalším důvodem pro zachování služebních míst pak nemůže být ani to, že převedené osoby fakticky s oddělením 1601 spolupracovaly, neboť zde plnily úkoly, které zcela nesouvisely s metodickou činností, nadto byly zadávány jako mimořádné a hrazeny prostřednictvím zvláštních finančních odměn. Měla to totiž být právě míra podílu metodické činnosti na jednotlivých služebních místech oproti ostatním činnostem, která měla být rozhodujícím kritériem pro zachování a převedení služebních míst do oddělení 1601. To ostatně vyplývá i z návrhu na změnu systemizace, v níž je tvrzeno, že na tři služební místa bude převedena koncepční a metodická činnost z převáděných služebních míst.

V této souvislosti žalobkyně upozornila, že uvedení zaměstnanci zároveň pobírali několikanásobné odměny oproti ostatním zaměstnancům, přitom současně i nadále pobírali plat za své služební místo. To vše za situace, kdy mimořádné úkoly nemají být plněny na úkor řádného výkonu služby a má jít o činnost nad rámec tohoto výkonu. Dle žalobkyně se jedná o další projev dlouhodobé diskriminace starších zaměstnanců, služebně angažovaných před nástupem Ing. T., neboť rovněž žalobkyně nad rámec svých pracovních povinností splnila řadu úkolů, a přestože se jednalo o činnosti srovnatelné s mimořádnými úkoly, nebyly jí za to odměny přiznány, případně ve výrazně menší výši.

Přednostní a individuální zvýhodňující postup byl pak dle žalobkyně aplikován rovněž u dalších věkově mladších státních zaměstnanců z rušeného oddělení 1602, když jim bylo umožněno přesunutí na jiná služební místa v oddělení 1601 formou zařazení na služební místo, formálně na základě jejich žádosti. Těmto zaměstnancům byly ze strany služebního orgánu předány konkrétní informace o existenci těchto volných pracovních míst a o možnosti se o ně ucházet, přičemž ve shodné době bylo žalobkyni k jejím opakovaným žádostem tvrzeno, že žádná vhodná volná místa ve služebním orgánu nejsou. Služební orgán nikterak nevysvětlil, z jakého důvodu výlučně u žalobkyně a jejích kolegů, předem určených k převedení na Specializovaný finanční úřad, vyčkával po tak dlouhou dobu s aktivním řešením vyvstalé situace. Žalobkyně upozornila, že tímto postupem následně všichni tito další „mladší“ zaměstnanci rušeného oddělení 1602 dostali možnost na vlastní žádost přejít do oddělení 1601, pouze zaměstnanci (před)důchodového věku byli delimitováni na Specializovaný finanční úřad.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že otázku přesunu tří zaměstnanců do oddělení 1601 vypořádal a řádně se touto otázkou zabýval na stranách 18 až 21 napadeného rozhodnutí. Ohledně nutnosti vyhlásit výběrové řízení žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 Ads 205/2021-61, č. 4544/2024 Sb. NSS, s tím, že znění čl. 62 odst. 6 metodického pokynu je již touto judikaturou překonáno. K polemice žalobkyně s čl. 54 odst. 3 metodického pokynu žalovaný uvedl, že dovedeno ad absurdum by služební orgán nemohl nikdy přistoupit k přesunu služebních míst obsazených státními zaměstnanci a musel by vždy formálně rušit a zřizovat totožná služební místa na novém útvaru. Ohledně procesu přesunu vzal žalovaný za stěžejní nově doplněný podklad v podobě návrhu na změnu systemizace od 1. 7. 2021 a od 1. 8. 2021 – sekce 04 a skutečnost, že služební orgán upřednostnil skupinu státních zaměstnanců, kteří kromě metodické činnosti zároveň spolupracovali s oddělením 1601. Co se týče žalobkyní namítaného věkového hlediska, dospěl žalovaný v napadeném rozhodnutí k tomu, že vzorek státních zaměstnanců rušeného oddělení 1602 je příliš malý na to, aby bylo možné jednoznačně vyvodit závěry o diskriminaci starších zaměstnanců. V souvislosti s nedostatečnou komunikací dal žalovaný žalobkyni částečně za pravdu nicméně dodal, že se tato vztahovala k období května a června 2021, tedy k období předcházejícímu rozhodování služebního orgánu o převedení žalobkyně. V dané věci je podstatné, že služební orgán vyhledal vhodné služební místo a toto převedení následně realizoval. Za nepravdivé pak označil žalovaný námitku žalobkyně o nedostatečném vypořádání otázky diskriminačního jednání ve vztahu k dalším služebním místům v oddělení 1601, když se touto problematikou v napadeném rozhodnutí zabýval. Dodal, že aktivitu této skupiny zaměstnanců nelze služebnímu orgánu klást k tíži.

III. Ústní jednání

Na ústním jednání dne 24. 11. 2025 žalobkyně odkázala na podanou žalobu a zdůraznila, že byla porušena zásada rovnosti. Služební orgán měl postupovat především transparentně. To se nestalo, jelikož k určitým zaměstnancům bylo přistupováno privilegovaně. Ing. T. si vybral, jaké zaměstnance chce ponechat na Ministerstvu financí a těm nabízel jiná vhodná služební místa. Žalobkyně se v červnu roku 2021 dotazovala na jiná vhodná služební místa v Ministerstvu financí. Ing. T. jí však uvedl, že žádná jiná vhodná místa nejsou, avšak jiným zaměstnancům je sdělil. Žalobkyně dále zopakovala svoji argumentaci o míře metodické činnosti a námitku porušení zásady dvojinstančnosti řízení. K argumentaci týkající se vhodnosti služebního místa na Specializovaném finančním úřadu žalobkyně uvedla, že tuto posuzoval služební orgán až v srpnu roku 2021 po té, co všechna vhodnější služební místa na Ministerstvu financí již obsadil. Dle žalobkyně je objektivně určitelné, že některá kritéria pro výběr vhodného služebního místa, nebyla splněna. O to více je nutné trvat na naplnění jiných kritérií. Žalobkyně uvedla, že Ing. K. pouze vykonával správní agendy nikoli činnost metodickou, a proto nesouhlasila s jeho zařazením na odděleníč. 1601. Rozdíl mezi 14. platovou třídou a 12. platovou třídu je přitom výkon právě metodické činnosti.

Žalovaný na ústním jednání uvedl, že převedení státních zaměstnanců postupem dle § 49 odst. 2 zákona o státní službě má přednost před zařazením ve výběrovém řízení. Tito zaměstnanci se aktivně o převedení na jiné služební místo zajímali. Žalobkyně přehlíží, že zaměstnanci, kteří byli systemizací zařazení na oddělení 1601 již na tomto oddělení pracovali před systemizací. K námitce porušení zásady dvojinstančnosti žalovaný uvedl, že velká část služebním orgánem v odvolacím řízení předložených dokladů nebyla pro věc podstatných. K vhodnosti vybraného služebního místa na Specializovaném finančním úřadu žalovaný uvedl, že není-li nalezeno vhodné místo ve 14. či 13. platové třídě, bylo nutné žalobkyni zařadit na služební místo ve 12. platové třídě. Zároveň platí, že jeden odbor služby může doplnit i jiný. Žalovaný posledně poznamenal, že nesouhlas odborové organizace ani žalobkyně, není překážkou pro zařazení na dané služební místo.

Městský soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel z podkladů a listin obsažených ve správním spise, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Z toho důvodu neprovedl většinu žalobkyní navržených listin. Soud k důkazu provedl Metodický pokyn náměstka ministra vnitra pro státní službuč. 2/2019 a dále první čtyři strany Cenového věstníku Ministerstva financí ze dne 18. 5. 2021, částka 7, ročník XLIX. Žalobkyně dále navrhovala provedení důkazů v podobě výslechu Ing. B. J., popřípadě dalších bývalých kolegů, a to za účelem prokázání uskutečnění jednání dne 28. 6. 2021 s představiteli Specializovaného finančního úřadu a Ministerstva financí, z něhož nebyl vyhotoven zápis. Uvedené výslechy soud pro nadbytečnost neprovedl, neboť k posouzení věci jednak postačí obsah spisového materiálu a dále skutečnost, že se předmětné jednání uskutečnilo a co bylo jeho obsahem není mezi účastníky sporné. To ostatně vyplývá i ze strany 23 napadeného rozhodnutí, kde se k tomuto jednání žalovaný vyjadřuje.

IV. 3 Námitka porušení procesních práv žalobkyně

Žalobkyně v žalobě dále namítla porušení zásady dvojinstančnosti, když měl žalovaný instruovat služební orgán, jak se v rámci nového projednání odvolání k věci vyjádřit tak, aby mohlo být odvolání žalobkyně opět zamítnuto. Takový postup žalovaného pak v žalobkyni rovněž vzbuzuje pochybnost o jeho nestrannosti. Kromě toho provedl žalovaný enormní doplnění spisu, čímž porušil zásadu koncentrace řízení.

Zásada koncentrace řízení je zakotvena v § 82 odst. 4 zákonač. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), který stanoví, že k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. Cílem uvedené zásady je pak zejména přenést odpovědnost za včasné uplatnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů na účastníky řízení a soustředit je tak před prvoinstanční správní orgán. Aplikací uvedeného principu má být totiž zamezeno účelovým skutkovým tvrzením a nehospodárnému prodlužování správních řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2025, čj. 5 Azs 214/2024-43). Zásada koncentrace řízení je proto opodstatněná zejména v případech, kde se jedná o řízení zahajovaná na návrh, tedy řízení o žádosti, neboť je v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. To vyplývá rovněž z rozsudku ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011-48, č. 2412/2011 Sb. NSS, v němž Nejvyšší správní soud upozornil, že zásada koncentrace řízení nemá místo v řízeních, v nichž správní orgán ukládá z úřední povinnosti účastníkovi nějakou povinnost. V těchto řízeních je totiž speciální úpravou § 50 odst. 3 věta druhá správního řádu, podle níž v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. K omezení zásady koncentrace řízení pak dochází i s ohledem na rozsah přezkumu podle § 89 odst. 2 správního řádu, kdy pro zjištění zákonnosti rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, odvolací správní orgán zásadou koncentrace řízení být vázán nemůže. Konečně, vyloučení aplikace zásady koncentrace vyplývá i z § 3 správního řádu, dle něhož, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu (FIALA, Z., FRUMAROVÁ, K., VETEŠNÍK, P., ŠKUREK, M., HORZINKOVÁ, E., NOVOTNÝ, V., SOVOVÁ, O., SCHEU, L. Správní řád: Praktický komentář. Wolters Kluwer. ISSN 2336-517X). V neposlední řadě i ze samotného znění § 82 odst. 4 správního řádu vyplývá, že se případná koncentrace řízení vztahuje výlučně na účastníka řízení, jímž prvoinstanční správní orgán v odvolacím řízení nepochybně není. Tím je dle § 27 správního řádu žadatel a další dotčené osoby, na něž se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu, dotčená osoba, jíž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost, dotčená osoba, může-li být rozhodnutím přímo dotčena ve svých právech a povinnostech a dále osoba, o níž to stanoví zvláštní zákon.

Podstatou zásady dvojinstančnosti je, že „řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), že tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm“ (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, odst. 51.)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, č. 2119/2010 Sb. NSS). K otázce rozsahu ingerence odvolacího správního orgánu do prvostupňového správního rozhodnutí se pak vyjádřil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023-55, tak, že „správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti řízení. Tato zásada (mimo jiné) znamená, že řízení až do vydání rozhodnutí o řádném opravném prostředku představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady ve svém komplexu. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů proto tvoří jeden celek. Odvolací či rozkladový orgán může nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitá dílčí „argumentační zaškobrtnutí“ (popřípadě doplnit chybějící či strohá odůvodnění) podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). To znamená, že celá věc přechází k rozhodnutí na nadřízený orgán, který odpovídá (ve stejném rozsahu jako správní orgán I. stupně) za správné a úplné zjištění skutkového a právního stavu.“ V rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017-47, pak kasační soud uzavřel, že „odvolací správní řízení je přímo určeno k nápravě vad řízení na prvním stupni; z ničeho neplyne, že by určité skutečnosti musely být zjišťovány a určité listiny musely být předkládány pouze na prvním stupni či že by se případné opomenutí orgánu prvního stupně obstarat listiny nedalo napravit v odvolacím řízení. Zásada dvojinstančnosti neznamená, že každý jednotlivý závěr správního orgánu musí být přezkoumán v odvolacím řízení, ani že veškeré podklady pro rozhodnutí musejí nejprve „projít“ prvním stupněm, aby se jimi odvolací orgán mohl zabývat. Tato zásada znamená, že rozhodnutí orgánu prvního stupně bude jako celek podrobeno zkoumání zákonnosti a případně také věcné správnosti.“ Městský soud rovněž zdůrazňuje, že „zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu], je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34).

V nyní posuzované věci se ze správního spisu podává, že žalovaný dne 2. 8. 2024 přípisemč. j. MV-172234-18/SR-2021 informoval žalobkyni o doplnění spisového materiálu v rámci odvolacího řízení a zároveň vyzval žalobkyni, aby se k těmto podkladům pro rozhodnutí v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu, vyjádřila. Současně s touto výzvou žalovaný žalobkyni zaslal dopis státní tajemnice v Ministerstvu financí ze dne 19. 7. 2024, č. j. MF-23473/2024/30-2, jehož součástí byly rovněž předmětné dokumenty doplněné do spisového materiálu v rámci odvolacího řízení. Na uvedenou výzvu žalobkyně reagovala vyjádřením ze dne 29. 8. 2024. V emailu ze dne 10. 9. 2024 adresovanému služebnímu orgánu žalovaný požádal služební orgán o vyjádření se k tvrzením obsaženým ve vyjádření žalobkyně ze dne 29. 8. 2024. Výzvou ze dne 2. 10. 2024, č. j. MV-172234-29/SR-2021, pak žalovaný vyrozuměl žalobkyni o doplnění spisového materiálu v odvolacím řízení a dále žalobkyni vyzval ve lhůtě 10 dnů k vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Ve výzvě žalovaný uvedl, že došlo k opětovnému doplnění podkladů, a to na základě stanoviska Ministerstva financí ze dne 19. 9. 2024, č. j. MF-23473/2024/30-4, v návaznosti na předchozí vyjádření žalobkyně k podkladům rozhodnutí ze dne 29. 8. 2024. Současně žalovaný žalobkyni zaslal dokumenty, jež k tomuto stanovisku Ministerstvo financí přiložilo a jež do spisového materiálu doplnil.

Prizmatem shora uvedených judikaturních závěrů městský soud uzavírá, že v nyní posuzované věci nebyl žalovaný vázán zásadou koncentrace řízení, když byl povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho posouzení. Jak již bylo uvedeno shora, tato zásada nedopadá na správní orgány. Správní orgány nejsou oprávněny zjišťovat skutkový stav pouze v rámci prvostupňového správního řízení. V tomto jsou tak východiska uvedená žalobkyní v žalobě naprosto mylná. Z citované judikatury rovněž plyne, že odvolací orgán může doplňovat dokazování a napravit vady rozhodnutí prvostupňového. Žalobkyni bylo zároveň umožněno se s podklady doplněnými do spisového materiálu v rámci odvolacího řízení seznámit a vyjádřit se k nim. Tohoto svého práva žalobkyně využila a k těmto podkladům se velmi rozsáhle vyjádřila. Za takové situace městský soud neshledává, že by postupem žalovaného došlo k porušení procesních práv žalobkyně, když měla možnost se s podklady seznámit a vyjádřit se k nim. Kromě toho žalobkyně v podané žalobě pouze tvrdí, že tímto postupem bylo zasaženo do jejích procesních práv, nicméně neuvedla, co konkrétně by k věci uvedla nad rámec svých reakcí na výzvy k vyjádření a jakým způsobem by tyto další skutečnosti mohly změnit závěry žalovaného.

Co se týče žalobkyní namítaného výslovného pokynu, jak má žalovaný v rámci nového projednání odvolání vyjádřit, takový pokyn městský soud v předmětné emailové komunikaci neshledal. V emailu ze dne 10. 9. 2024 žalovaný nejprve shrnul závěry plynoucí ze zrušovacího rozsudku městského soudu sp. zn. 6 Ad 5/2022, dále vytyčil stěžejní argumentaci žalobkyně ve vztahu k tvrzenému diskriminačnímu jednání ze strany služebního orgánu a závěrem uvedl, že „vzhledem ke znění rozsudku a tvrzení uvedenému ve stanoviskuč. j. MF-23473/2024/30-2 ze dne 19. 7. 2021, že státní zaměstnanci na třech vybraných služebních místech vykonávali dlouhodobě metodiku, je nutno vysvětlit rozpor mezi stanoviskem státní tajemnice v MF a vyjádřením odvolatelů, kteří opírají své argumenty o charakteristiky služebních míst oddělení 1602. Je nutno uvést důvody pro volbu tří zmíněných státních zaměstnanců, přesvědčivě vysvětlit, v čem bylo služební místo třech zmíněných zaměstnanců vhodnější k převodu do oddělení 1601 než služební místa odvolatelů.“ Žádná konkrétní instrukce z předmětné emailové zprávy nevyplývá, žalovaný pouze obeznámil služební orgán se závěry vyplývajícími ze zrušovacího rozsudku, s námitkami žalobkyně a vyzval služební orgán k případnému doplnění tvrzení ve vztahu k převodu třech služebních míst. V takovém postupu žalovaného nelze seznat žádný přímý pokyn k tomu, jak konkrétně se má k věci vyjádřit a ani žalobkyně konkrétně nespecifikuje, co považuje v kontextu této výzvy ze strany žalovaného za přímou instrukci, jak má služební orgán odpovědět. K tomu je nutné i souhlasit s žalovaným, že dokumenty, které služební orgán doložil, existovaly již v době vydání prvoinstančního správního rozhodnutí. Tyto námitky nejsou důvodné.

Posuzování vhodnosti nového služebního místa pro konkrétního zaměstnance proto záleží vždy na konkrétních skutkových okolnostech a je individuální ve vztahu k jednotlivým posuzovaným zaměstnancům a služebním místům. Jde o komplexní posouzení více faktorů, které mohou v různých případech působit různě silným vlivem. Ne vždy bude možné dospět k závěru o vhodnosti či nevhodnosti služebního místa na základě jediného faktoru, aiv případě, že bude jeden faktor významně naznačovat rozhodnutí jedním směrem, může být vykompenzován souhrnem ostatních kritérií. Přesto mohou nastat situace, kdy závěr o nevhodnosti nového služebního místa bude možno učinit na základě jednoho z kritérií. Takovou (spíše výjimečnou) situací může být například skutečnost, že státní zaměstnanec nemá pro nové služební místo vůbec potřebnou kvalifikaci či vzdělaní, nebo místo výkonu služby je příliš vzdáleno od původního místa a zaměstnanec s přesunem nebude souhlasit (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2023, č. j. 7 Ads 9/2022-21, či ze dne 3. 10. 2023, č. j. 1 Ads 79/2023-47). Zároveň platí, že služební orgán není povinen vyhledat veškerá volná služební místa ve státní správě, ale jen takový počet míst, z nichž pro zaměstnance bude schopen nalézt vhodné služební místo. Řídil-li se správní orgán kritérii vyjmenovanými v metodickém pokynu, opakovaně oslovil jiné služební úřady a vyhledával vhodná volná služební místa prostřednictvím informačního systému ISoSS a na základě podkladů, které v řízení shromáždil a které jsou součástí správního spisu, měl za to, že pro zaměstnance nalezl vhodné volné služební místo, nelze mu vytýkat, že posléze již další zjišťování volných míst neprováděl. Služební orgán není povinen vyhledávat „nejvhodnější“ služební místo ze všech existujících volných služebních míst ve státní správě (nadto na základě subjektivního názoru státního zaměstnance), ale právě takové místo, které se po posouzení relevantních kritérií jeví jako vhodné (citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 315/2020).

Žalobkyně v podané žalobě nesporovala závěry služebních orgánů ohledně kritérií spočívajících v hodnocení zdravotního hlediska a zdravotní způsobilosti, schopností státního zaměstnance a jeho dosavadních zkušeností a zájmu na řádném výkonu služby. Soud se jimi proto podrobněji nezabýval.

Původní služební místo žalobkyně (3516) bylo zařazeno do 14. platové třídy, v oboru služby Finance, s požadavkem na vysokoškolské vzdělání. Nejnáročnější správní činnost vykonávaná na tomto služebním místě byla tvorba koncepce cenové politiky České republiky, dalšími činnostmi pak byly zajištění zpracování pověření k výkonu cenových kontrol v oboru vodovodů a kanalizací, provádění cenové kontroly v tomto oboru a vedení řízení podle kontrolního řádu, zpracování protokolů o cenové kontrole, zahájení a vedení správního řízení o pokutě za porušení cenových předpisů v oboru vodovodů a kanalizací, šetření k získání informací a ověření skutečností podle požadavků oddělení 1601 vyplývající z úkolů Výboru pro koordinaci regulace oboru vodovodů a kanalizací, sledování účinnosti opatření v cenové oblasti, monitoring vývoje zisku ve vodohospodářských společnostech a sledování ceny pronájmů infrastrukturního majetku a udržování jejich databáze, udržování databáze obvyklých cen pro posuzování jednotlivých nákladových položek v cenové kalkulaci a další.

Služební místo 400703 na Specializovaném finančním úřadu, na které byla žalobkyně převedena, je zařazeno do 12. platové třídy a vyžaduje minimálně vysokoškolské bakalářské vzdělání. Požadovanými obory služby jsou Finance a Daně, poplatky a jiné obdobná peněžitá plnění a hazardní hry. Nejnáročnější správní činnost vykonávaná na tomto služebním místě je stanovování postupů řešení případů zneužití hospodářského postavení v oblasti cen a provádění cenových kontrol těchto případů, další vykonávané správní činnosti jsou zajišťování metodického a odborného vedení cenové kontroly, vedení kontrolních týmů, činnosti související se správou daní, zajištění odborného zpracování rozhodnutí, dodržení postupu v řízení o porušení cenových předpisů v prvém stupni správního řízení, přímý styk se subjekty, jejichž stanovisko je nutné pro řešení nejsložitějších procesů cenové kontrole, vyřizování podnětů, stížností a oznámení, provádění samostatného tvůrčího řešení koncepčních odborných úkolů v oblasti cenových analýz, komplexní posouzení návrhů právních předpisů, zajišťování a koordinace šetření na zjišťování úrovně obvyklých i regulovaných cen a spolupráce při tvorbě metodických postupů pro výkon cenové kontroly a další.

Účelem kritéria oboru služby je zajistit, aby byl státní zaměstnanec převeden na služební místo, v němž bude moci využít vzdělání, kvalifikaci a zkušenosti z předchozího služebního místa, a to přednostně ve stejném oboru služby, nebo alespoň v jiném oboru služby, v němž však státní zaměstnanec bude vykonávat v zásadě shodné činnosti. Nelze-li státního zaměstnance převést na služební místo s jeho oborem služby, lze jej převést na služební místo s více obory služby, zahrnuje-li i jeho dosavadní obor služby. Rozšíření oborů služby na novém služebním místě proto neznamená nevhodnost takového místa. Ačkoliv nové služební místo žalobkyně je spjato kromě jejího dosavadního oboru služby Finance také s oborem služby Daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění a hazardní hry, lze takové místo stále označit za vhodné. Účel kritéria, tedy aby státní zaměstnanec nadále pracoval ve svém oboru nebo alespoň vykonával shodné činnosti, je zachován. K zohlednění míry využití zaměstnancova vzdělání, schopností a zkušeností slouží primárně jiná kritéria.

Státní zaměstnanec by měl být v zásadě převeden na služební místo odpovídající jeho dosavadním pracovním zkušenostem, čemuž odpovídají shodné nebo alespoň rámcově podobné správní činnosti vykonávané na služebním místě, jež mají korespondovat s dosud vykonávanými činnostmi a se vzděláním, kvalifikací a dosavadními zkušenostmi státního zaměstnance. Smyslem tohoto kritéria je zajistit, aby byl státní zaměstnanec převeden na služební místo, v němž bude moci využít vzdělání, kvalifikaci a zkušenosti z předchozího služebního místa.

Při porovnání náplně práce (viz body [49] a [50] tohoto rozsudku) na obou místech, resp. správních činností, lze vyzdvihnout zejména to, že činností vyjmenovanou u obou služebních míst je provádění cenové kontroly, s čímž souvisí i další činnosti, jako zpracování protokolů o cenové kontrole. Obdobnými se jeví být i zahájení a vedení správního řízení o pokutě za porušení cenových předpisů a zajištění odborného zpracování rozhodnutí a dodržení postupu v řízení o porušení cenových předpisů. Soud shledává podobnost rovněž mezi sledováním účinností opatření v cenové oblasti a monitoringem vývoje zisku a řešením koncepčních odborných úkolů v oblasti cenových analýz. Činnosti vykonávané na novém služebním místě mají následkem přesunutí agendy cenové kontroly v oblasti vodovodů a kanalizací z původního Ministerstva financí nově na Specializovaný finanční úřad bezprostřední návaznost na činnost, kterou žalobkyně vykonávala na předchozím služebním místě. Jelikož takové činnosti žalobkyně doposud vykonávala, nelze takové činnosti považovat za pro ni nevhodné, naopak závěr o vhodnosti služebního místa pro žalobkyni je tím významně posílen.

Namítá-li pak žalobkyně, že vykonávaná hlavní správní činnost se na obou služebních místech neshoduje, tak ani to není podmínkou k převedení žalobkyně. Celkový souhrn vykonávaných činností vykazuje dostatečnou podobnost k tomu, aby bylo místo pro žalobkyni pokládáno za vhodné. Je pravdou, že z charakteristiky služebního místa 400703 na Specializovaném finančním úřadu lze vyčíst, že se jedná o agendu širší, než žalobkyně doposud vykonávala. Žalobkyně má již nicméně s kontrolní činností bohaté zkušenosti, přestože z odlišného oboru. Tato skutečnost proto nezaloží závěr o nevhodnosti služebního místa, neboť jak vyplývá z judikatury citované v bodu [45] tohoto rozsudku, vhodnost služebního místa nelze zaměňovat s jeho rovnocenností.

Z metodického pokynu vyplývá, že převedení zaměstnance v rámci stejného služebního úřadu je preferovaným řešením, neboť představuje menší zásah do služebního poměru státního zaměstnance. V daném případě je však převedení na služební místo v jiném služebním úřadu, jež lze obecně považovat za méně vhodné, vyváženo specifickými okolnostmi. Žalobkyně byla převedena na služební místo, jehož vznik byl přímo odůvodněn přesunutím agendy doposud vykonávané žalobkyní na Specializovaný finanční úřad. S převedením na služební místo v jiném služebním úřadu se pak typicky pojí i změna místa výkonu služby. V nyní posuzované věci se oba služební úřady nachází v Praze. Metodický pokyn pro takový případ stanoví, že služební orgán hodnotí, zda místo výkonu služby je pro státního zaměstnance vhodné s ohledem na dojezdovou vzdálenost od jeho bydliště ve vztahu k dosavadnímu zařazení státního zaměstnance. Je sice pravdou, že v prvostupňovém rozhodnutí se služební orgán podrobně vlivu převedení na žalobkynino dojíždění nevěnoval, nicméně tato argumentace žalobkyně byla vypořádána žalovaným v napadeném rozhodnutí na stranách 32 a 33. Na tomto místě proto soud považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2018, č.j. 1 As 165/2018-40). Žalobkyně argumentovala zvýšenou náročností dojíždění ve vztahu k novému služebnímu místu spočívající v dřívějším počátku pevné pracovní doby a významnému přesunu v rámci veřejné dopravy v Praze. Soud souhlasí s žalobkyní ohledně potřeby využívat na cestu do zaměstnání dřívější spoj (za předpokladu, že by žalobkyni nebyla umožněna úprava služební doby nebo by o ni nepožádala). Žalovaný na straně 32 napadeného rozhodnutí uvedl, že se doba dojezdu žalobkyně do zaměstnání prodloužila o 15 minut, přičemž zároveň zůstal zachován počet přestupů. Proti uvedenému závěru žalobkyně žádný argument nevznesla, přičemž pouze v obecnosti uvedla nutnost využití dřívějšího spoje a významný přesun v rámci veřejné dopravy. Nikterak však nespecifikovala, o jaký významný přesun se má jednat, uzavřel-li žalovaný, že se dojezdová doba prodloužila o pouhých 15 minut. Vzhledem k předchozímu náročnému dojíždění, které žalobkyně absolvovala na původní místo výkonu služby, se soudu jeví prodloužení cesty o maximálně 15 minut jako přiměřené, zejména s ohledem na délku cesty, kterou žalobkyně do zaměstnání doposud dobrovolně podstupovala. Služba na novém služebním místě se nachází v lokalitě běžně dostupné městskou hromadnou dopravou. Soud vnímá, že žalobkyně může z pochopitelných důvodů takovou změnu v každodenním dojíždění vnímat jako tíživou a obtěžující, dle názoru soudu se však jedná v kontextu vzdáleností v hlavním městě a kvality městské hromadné dopravy o změnu přiměřenou. Dle městského soudu se tak dojezdová vzdálenost pro žalobkyni nikterak významné nezměnila, tím méně natolik, aby mohla mít relevantní vliv na vhodnost nového služebního místa pro žalobkyni.

Žalobkyně dosáhla vysokoškolského vzdělání magisterského stupně a má složenou úřednickou zkoušku v oboru Finance, v úvahu by proto připadalo její převedení na služební místo v 11. – 14. platové třídě. Na novém služebním místě je s ohledem na jeho zařazení ve dvanácté platové třídě dle přílohyč. 1 zákona o státní službě, požadováno vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu nebo vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu. Vzdělání žalobkyně tudíž odpovídá požadavkům služebního místa 400703, na něž byla převedena. Předmětné služební místo by sice bylo možné obsadit i zaměstnancem s pouhým bakalářským vzděláním. To však samo o sobě neodůvodňuje závěr o nevhodnosti služebního místa pro žalobkyni zejména za situace, kdy požadovaným vzděláním ve dvanácté platové třídě není pouze bakalářské vzdělání, ale rovněž tak magisterské. Kromě toho poukazuje-li žalobkyně na čl. 63 odst. 2 písm. g) metodického pokynu, tak v něm je výslovně uvedeno, že „převedení na služební místo zařazené do stejné platové třídy, v jaké bylo služební místo, na kterém státní zaměstnanec doposud vykonával službu, není nezbytnou podmínkou. Pokud však bylo volné služební místo ve stejné platové třídě a stejném oboru služby, měl by na něj být státní zaměstnanec převeden přednostně. […] Zařadit státního zaměstnance na služební místo v nižší platové třídě, která odpovídá jeho dosaženému vzdělání podle přílohyč. 1 k ZSS, lze i bez souhlasu státního zaměstnance, neboť v případě převedení dle § 61 ZSS se nejedná o změny služebního poměru dle § 70 odst. 3 a odst. 1 ZSS, ani se nejedná o změnu platové třídy v důsledku změny konkrétního služebního místa [§ 79 odst. 2 písm. e) v návaznosti na § 18 ZSS], neboť ke změně dochází v důsledku převedení z jednoho služebního místa na druhé, tj. v důsledku změny služebního poměru.“

Ohledně zařazení žalobkyně do nižší platové třídy soud konstatuje, že žalobkynino magisterské vzdělání a dosavadní zařazení odůvodňuje její zařazení na služební místo v 11. až 14. platové třídě. Tímto konstatováním se však kritérium zařazení do platové třídy nevyčerpává. Výše platu a její možná změna je z pohledu státního zaměstnance nepochybně jedním ze stěžejních atributů pracovní pozice, a to zejména s ohledem na výživu jeho samého a jeho rodiny a existenci případných dlouhodobých závazků (typicky hypotečního úvěru), a od konkrétních dopadů do majetkových poměrů konkrétního zaměstnance proto nemůže být zcela odhlédnuto. Také metodický pokyn ostatně vyžaduje, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2021, č. j. 10 Ad 16/2019-110).

Soud přisvědčuje žalovanému v tom, že zařazení do stejné platové třídy, v jaké bylo služební místo, na kterém státní zaměstnanec dosud vykonával službu, není při převedení podle § 61 zákona o státní službě nezbytnou podmínkou, a že lze převést konkrétního státního zaměstnance na práci o něco méně kvalifikovanou v nižší platové třídě. To však neznamená, že lze zaměstnance bez dalšího převést na služební místo v kterékoli platové třídě, u níž to stupeň jeho vzdělání dovolí. Ostatně také metodický pokyn uvádí příklad s převedením o jednu platovou třídu níž, ačkoli výslovně nevylučuje ani výraznější posun. Vždy je však třeba posuzovat vhodnost takového postupu s ohledem na zaměstnancovy konkrétní poměry.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně byla zařazena do jedenáctého platového stupně, což představuje v dosavadní 14. platové třídě platový tarif 49 700 Kč, zatímco v 12. platové třídě 39 290 Kč. To odpovídá poklesu přibližně o 21 %. Takový pokles soud s ohledem na dosavadní judikaturu považuje za závažný, avšak stále ještě akceptovatelný (viz případ řešený rozsudkem městského soudu ze dne 25. 11. 2021 č. j. 10 Ad 5/2020-52, a na něj navazujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2023 č. j. 7 Ads 409/2021-55, kde došlo k poklesu platu o 23 %, dále případ řešený rozsudkem městského soudu ze dne 12. 4. 2022 č. j. 5 Ad 4/2019-62 a na něj navazujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2022 č. j. 1 Ads 91/2022-40, kde došlo k poklesu o tři platové třídy, dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2023 č. j. 7 Ads 9/2022-23, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že snížení platu o 35 % samo o sobě neodůvodňuje závěr o nevhodnosti služebního místa). Vzhledem k tomu, že služební orgán nenalezl pro žalobkyni vhodné služební místo ve shodné platové třídě, převedl ji na služební místo ve 12. platové třídě, jež u žalobkyně se vzděláním v magisterském studijním programu přicházelo v úvahu s ohledem na možnost jejího zařazení do 11. až 14. platové třídy. Její konkrétní zařazení do 12. platové třídy odpovídalo náplni činnosti nového služebního místa referenta odboru cenové kontroly, když se jednalo o stupeň zařazení v organizační struktuře příslušného služebního úřadu s nejnáročnější činností spočívající ve stanovování postupů řešení případů zneužití hospodářského postavení v oblasti cen a provádění cenových kontrol oproti původnímu zařazení jakožto vrchní ministerský rada s nejnáročnější činností tvorba koncepce cenové politiky České republiky. Tento pokles dle názoru městského soudu dostatečně reflektuje, že žalobkyně přestala být vrchním ministerským radou, sám o sobě však neindikuje, že by oproti předchozímu zařazení bylo nové zařazení (obsahově naplňující obdobnou dosavadní pracovní činnost žalobkyně, avšak již neobsahující nejnáročnější činnost v podobě tvorby koncepce cenové politiky České republiky) zcela nevhodné. Soud proto shrnuje, že nepovažuje z důvodu poklesu platu služební místo, na které byla žalobkyně převedena, za pro ni nevhodné.

Soud přisvědčuje argumentaci žalovaného v tom smyslu, že souhlas žalobkyně není v tomto případě nutnou podmínkou jejího převedení na nové služební místo. To však neznamená, že by se jednalo o hledisko zcela bezvýznamné. Nesouhlas zaměstnance s jeho převedením nepochybně snižuje míru vhodnosti služebního místa, není však kritériem, které by bylo pro závěry ohledně vhodnosti služebního místa rozhodující, nebo snad jediné. Soud již shora vypořádal argumentaci žalobkyně k okolnostem, které označila za důvod svého nesouhlasu. Vzhledem k tomu, že nesouhlas žalobkyně je odvislý od hledisek, při jejichž posouzení soud shledal místo pro žalobkyni jako vhodné (přestože v některých ohledech nikoli jako ideální), nepovažuje soud s ohledem na znění metodického pokynu nesouhlas žalobkyně za okolnost, která by v nyní posuzované věci způsobila nevhodnost nového služebního místa žalobkyně.

S ohledem na shora nastíněnou míru, v jaké soud považuje kritéria vhodnosti služebního místa za naplněná, nelze ani při jejich souhrnném zhodnocení ve vzájemné souvislosti podpořit závěr žalobkyně, že nové služební místo pro ni není vhodné. O tom, že z některých hledisek lze nové místo pro žalobkyni považovat za vhodné, spor ani nebyl (zdravotní hledisko a zdravotní způsobilost, schopnosti státního zaměstnance a jeho dosavadní zkušenosti, zájem na řádném výkonu služby). Z některých sporných hledisek (vzdělání a kvalifikace, obor služby, zachování služebního úřadu) soud považuje místo za pro žalobkyni vhodné. Z hlediska místa výkonu služby, platového zařazení a postoje žalobkyně k převedení je vhodnost naplněna v poněkud nižší míře, která však stále umožňuje nové místo žalobkyně označit za vhodné. Jiná hlediska, která měla být ve vztahu k vhodnosti služebního místa zkoumána, žalobkyně nevznesla.

Tvrdí-li žalobkyně, že služební orgán vyhledávání míst pro žalobkyni činil pouze formálně, takový závěr neodpovídá obsahu správního spisu. Součástí správního spisu jsou i podrobné tabulky popisující volná služební místa, která ke dni 2. 8. 2021 služební orgán posuzoval a z nichž vycházel při odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Rovněž ze správního spisu vyplývá, že služební orgán zjišťoval informace týkající se služebních míst v Ministerstvu zemědělství zjištěných v portálu ISoSS, která se neukázala jako příhodná, neboť jedno z nich bylo již obsazené a na druhé bylo vyhlášeno výběrové řízení. Nadto převést státního zaměstnance na služební místo v jiném služebním úřadě je možné pouze se souhlasem tohoto jiného služebního úřadu, k jehož udělení nelze jiný služební úřad nijak přimět. Nelze odhlédnout rovněž od skutečnosti, že „služební orgán není povinen vyhledat všechna volná služební místa ve státní správě, jak předpokládá žalobkyně, ale pouze takový počet míst, v nichž bude schopen najít pro žalobkyni vhodné volné služební místo. Pokud takové místo nalezne, není už povinen podnikat další zjišťování, neboť takový postup by neodpovídal hospodárnosti a procesní ekonomii daného řízení. Služební orgán je jistě povinen v maximální míře chránit práva dotčeného státního zaměstnance, který má být bez své viny převeden na jiné služební místo, avšak není jeho povinností vyhledávat nejvhodnější služební místo ze všech existujících služebních míst, která jsou volná, a to podle názoru daného státního zaměstnance, ale pouze takové místo, které se po posouzení všech relevantních kritérií jeví jako vhodné.“ (rozsudek městského soudu ze dne 15. 9. 2020, č. j. 5 Ad 2/2018-93, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2021, č. j. 6 Ads 315/2020-58) Tvrzení žalobkyně ohledně nedostatečné aktivity služebního orgánu ve vyhledávání volných vhodných míst proto soud nepovažuje za důvodné.

Soud nepřisvědčil ani dílčí námitce žalobkyně, že služební orgán pouze realizoval svůj záměr převést žalobkyni na místo ve Specializovaném finančním úřad. Takové skutečnosti ze správního spisu nevyplývají. Splňuje-li vybrané služební místo kritéria vhodnosti, je dle městského soudu v zásadě irelevantní, jakým způsobem služební orgán dospěl k tomuto závěru o vhodnosti vybraného služebního místa. V této souvislosti je třeba připomenout, že vhodnost služebního místa bez dalšího neznamená, že nové služební místo přesně odpovídá místu předchozímu. Postačuje, blíží-li se mu co do vykonávaných činností. Požadavku a obsahu „vhodnosti“ služebního místa ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu citované v bodech [44] až [46] tohoto rozsudku dle městského soudu služební orgán dostál.

Zákon o státní službě ani metodický pokyn nestanoví, v jakém časovém rámci má vyhledávání vhodných volných služebních míst probíhat vyjma toho, že vhodnost má být posouzena předem a podklady dokládající volná služební místa mají být aktuální v době rozhodování s výjimkou situace, kdy služebnímu orgánu je znám brzký vznik nových služebních míst, neboť taková nová služební místa do své úvahy zahrne také. Soud proto neshledává postup služebního orgánu, který volná místa vyhledával ke dni 2. 8. 2021, tedy bezprostředně před vydáním prvostupňového rozhodnutí dne 19. 8. 2021, za rozporný se zákonem či metodickým pokynem, přičemž ani nesouhlas odborové organizace nemůže mít na převedení na jiné služební místo jakýkoliv vliv.

Závěrem k tomuto žalobnímu bodu městský soud poukazuje rovněž na usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 440/22, ve němž Ústavní soud připomněl, že „přijetí do služebního poměru je spojeno se zvýšenou ochranou státního zaměstnance v průběhu služby. Tato ochrana se projevuje krom jiného i v tom, že státní zaměstnanec, který byl odvolán ze svého původního služebního místa, nebo jehož dosavadní služební místo bylo zrušeno, není ze služebního poměru bez dalšího propuštěn pro nadbytečnost. Příslušný služební orgán je naopak povinen nalézt mu jiné vhodné místo ve služebním úřadě, případně ve služebních úřadech jiných“, přičemž „podstatné tu ovšem je, že nikdo není nucen do těchto poměrů v prvé řadě vůbec vstoupit. Učiní-li tak, musí si být vědom, že setrvání v nich s sebou přináší jak nejrůznější přednosti, tak ale i některá úskalí. Je na případném zájemci, aby si sám zhodnotil možná pozitiva a negativa a tomu uzpůsobil svoji volbu.“ Tato ochrana však není bezbřehá a soud proto opakuje, že vhodnost bez dalšího neznamená, že nové služební místo přesně odpovídá místu předchozímu, neboť postačuje, blíží-li se mu co do sledovaných kritérií. Při vyhodnocování této otázky nelze zaměňovat otázku hledání „vhodného“ s hledáním „ideálního“ nebo „totožného“ služebního místa. Nelze přitom ani zapomínat, že obecná tendence by měla směřovat k zařazení zaměstnance na vhodné služební místo, před alternativou (krajní a obecně nepreferovanou), kterou je zařazení mimo výkon služby, s ohledem na neexistenci volného „vhodného“ služebního místa ve smyslu § 62 odst. 1 zákona o státní službě (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Ads 79/2023).

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 26. 11. 2025

Mgr. Gabriela Bašnáv.r. ⟪LB:lb_001⟫ předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.