MSPH 54 Co 154/2025-53

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jany Tondrové a JUDr. Jiřího Körblera ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Jméno žalované., IČO: IČO žalované ⟪LB:lb_005⟫ sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_006⟫ zastoupená advokátem Jméno advokáta ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_008⟫ o zaplacení 38 560 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 2024, č. j. 15 C 60/2024-33,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I.) mění jen tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 190 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 19. 2. 2022 do zaplacení, jinak, tj. co do částky 38 370 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 19. 2. 2022 do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 3 880 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 38 560 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 19. 2. 2022 do zaplacení (výrok I.) a současně jí uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 130 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce na žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení, jež žalované vzniklo tím, že si ponechala finanční prostředky vymožené v rámci exekuce vedené proti žalobci na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem tituly před jménem jméno FO dne 19. 4. 2006, č. j. číslo (přiznané plnění ze smlouvy o revolvingové půjčce, kterou byl žalovanou poskytnut žalobci úvěr ve výši 54 000 Kč). Exekuce byla usnesením Okresního soudu v adresa ze dne 7. 1. 2022, č. j. spisová značka pravomocně zastavena pro její nepřípustnost z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a její zjevné nespravedlnosti, a to včetně neplatné rozhodčí doložky. Částka 38 560 Kč představuje plnění převyšující vypůjčené peněžní prostředky, které žalobce jednak zaplatil a jednak byly na základě neplatné smlouvy vymoženy v exekučním řízení.

3. Žalovaná nárok žalobce neuznala ani co do důvodu a výše. Vznesla námitku promlčení s tím, že žalobce o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, věděl již v době, kdy podával návrh na zastavení exekuce. Navíc veškeré vymožené plnění bylo plněním na platný dluh, nikoliv bezdůvodným obohacením. Žalovaná trvá na tom, že rozhodčí nález nadále existuje, je pravomocný a vykonatelný. Žalobce možnosti podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu nevyužil.

4. Soud prvního stupně vyšel ze závěrů exekučních soudů ohledně neplatnosti smlouvy o úvěru a uzavřel, že plnění žalované poskytnuté na základě úvěrové smlouvy i plnění vymožené v exekuci jsou bezdůvodným obohacením, a strany jsou povinny si je vydat. Po skutkové stránce nebylo sporné, že žalobce spolu s paní jméno FO uzavřeli dne 21. 12. 2001 s žalovanou smlouvu o revolvingové půjčce č. číslo na částku 54 000 Kč se splatností 24 měsíců, s výší měsíční splátky 2 250 Kč se sazbou RPSN 83,39 % ročně. Odměna za poskytnutí půjčky byla sjednána ve výši 21 000 Kč a poplatek za uzavření půjčky činil 1 900 Kč. Součástí smlouvy byla i rozhodčí doložka. Dne 19. 4. 2006 byl vydán rozhodčí nález rozhodcem tituly před jménem jméno FO sp. zn. spisová značka, jímž bylo uloženo žalobci zaplatit žalované 39 374 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6 % ročně z částky 23. 2. 2006 do zaplacení a nahradit náklady řízení 1 600 Kč. Na základě tohoto exekučního titulu byla nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor tituly před jménem jméno FO, Exekutorský úřad adresa. Dne 28. 5. 2009 byla pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce povinným na základě výzvy exekutora uhrazeny. Následně usnesením Okresního soudu v adresa, č. j. číslo ze dne 7. 1. 2022 byla nařízená exekuce zastavena.

5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se bezdůvodně obohatila, neboť na žalobci v exekučním řízení vymohla plnění na základě nezpůsobilého titulu. Toto bezdůvodné obohacení vzniklo za účinnosti nového občanského zákoníku, dle něhož soud posoudil promlčení. Zároveň vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, č. j. 33 Cdo 1124/2024, který byl vydán ve skutkově obdobné věci a dle něhož počala promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl o rozsahu bezdůvodného obohacení, tedy od právní moci usnesení o zastavení exekuce, tj. 19. 2. 2022. Žaloba byla podána v roce 2024, nárok na vydání bezdůvodného obohacení proto promlčen není. Zároveň konstatoval, že vznesená námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy, kdy žalovaná poskytovala nebankovní úvěry s nepřiměřeně vysokými smluvními úroky a činila tak nadále, i když soudy posuzovaly smlouvy o úvěru jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

6. Rozsudek soudu prvního stupně napadla včasným a přípustným odvoláním žalovaná. Předně uvedla, že předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena již v roce 2004, a smlouva se tak řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stejně tak promlčení. K promlčení nároků došlo, neboť promlčecí lhůta počala běžet dne 28. 5. 2009, kdy byla pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy a skončila po uplynutí 3 let dne 28. 5. 2012. Žaloba byla podána až v roce 2024, tj. po uplynutí promlčecí lhůty. I kdyby bylo promlčení posuzováno od právní moci zastavení exekuce, tak stejně uběhla subjektivní promlčecí lhůta 2 let. Nárok žalobce je tak promlčen. Dále žalovaná namítala, že námitka promlčení nemůže být v rozporu s dobrými mravy, neboť zde nejsou takové skutečnosti, které by nemravnost vznesené námitky promlčení založily. Odvolacímu soudu žalovaná navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

7. Žalobce se k odvolání žalované vyjádřil tak, že považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za správné a navrhl jeho potvrzení.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo [§ 212 a § 212a o. s. ř.], a dospěl k závěru, že odvolání žalované je opodstatněno jen částečně.

9. Vzhledem k tomu, že odvoláním není napadán závěr soudu prvního stupně, že plnění poskytnuté žalobcem či v exekuci vymožené na základě neplatné úvěrové smlouvy, je v rozsahu převyšujícím poskytnutého plnění ze strany žalované bezdůvodným obohacením žalované na úkor žalobce, zaměřil se odvolací soud pouze na námitku žalované, že nárok je promlčen.

10. Podle § 3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odst. 3).

11. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena v roce 2001, byla sjednána podle ustanovení § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), neboť se jednalo o tzv. absolutní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba 4 roky.

12. Podle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, který je publikován ve Sbírce pod č. 135/2012 konstatoval, že „Ustanovení občanského zákoníku o promlčení nelze považovat za ustanovení na ochranu spotřebitele ve smyslu § 262 odst. 4, části první věty za středníkem, obch. zák.“. Žalobce v tomto sporu tudíž nevystupuje jako spotřebitel v pozici dlužníka a proto odvolací soud použil právní úpravu promlčení dle obchodního zákoníku podle ustanovení § 397 obch. zák., tedy lhůtu 4 let.

13. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se soudem prvního stupně, pokud počátek běhu promlčecí lhůty spojil s právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce, tedy s dnem 19. 2. 2022. Do té doby vymožené plnění náleželo žalované, neboť exekuce probíhala na základě rozhodčího nálezu. Právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce pro absolutní neplatnost smlouvy o úvěru odpadl právní důvod, na základě kterého bylo plněno. K tomuto závěru dospěla judikatura Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, rovněž tak ze dne 29. 2. 2024 sp. zn. 33 Cdo 501/2023 v obdobné věci téže žalované. Čtyřletá promlčecí lhůta počala tudíž běžet od 19. 2. 2022 a jelikož žaloba byla podána dne 22. 2. 2024, k promlčení nároku nedošlo. Závěr soudu prvního stupně je správný, byť běh promlčecí lhůty posuzoval dle zákona č. 89/2012 Sb.

14. Soud prvního stupně žalobě vyhověl zcela, když konstatoval, že žalobní částka 38 560 Kč je bezdůvodným obohacením, které bylo získáno plněním na základě právního důvodu, který odpadl a dle žalobce představuje plnění převyšující vypůjčené peněžní prostředky, které žalobce žalované uhradil nebo které byly na žalobci vymoženy. Tato částka dle žalobce vychází z toho, že v rámci exekuce bylo vymoženo 48 810 Kč a před exekucí žalobce uhradil 20 060 Kč. Výši vymoženého plnění potvrdil i soudní exekutor tituly před jménem jméno FO. Žalobce byl odvolacím soudem vyzván, aby specifikoval, jak dospěl k žalobní částce 38 560 Kč, což žalobce neučinil, a proto odvolací soud vyčíslil výši bezdůvodného obohacení sám následujícím způsobem. Jistina úvěru činila 54 000 Kč, z čehož odměna za úvěr byla 21 600 Kč a poplatek činil 1 900 Kč. Žalobce tak fakticky obdržel částku 30 500 a pokud bylo v exekuci vymoženo či žalobcem uhrazeno celkem 60 870 Kč, pak výše bezdůvodného obohacení činí 38 370 Kč.

15. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. jako správný v rozsahu částky 38 370 Kč s příslušenstvím potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, ve zbytku, tj. ohledně částky 190 Kč s příslušenstvím v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl.

16. O nákladech nalézacího řízení (224 odst. 2 o. s. ř.) jakož i odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o. s. ř.) rozhodl odvolací soud tak, že uložil podle § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř. povinnost k náhradě žalované, která v nich neuspěla, resp. její úspěch byl jen nepatrný. Výše nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně činí 2 830 Kč a tvoří ji náhrada zaplaceného soudního poplatku 1 930 Kč a paušální náhrada dle podle § 1 odst. 1, 3 § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony nezastoupeného účastníka po 300 Kč, a to za sepis výzvy k plnění, sepis žaloby včetně jejího doplnění ze dne 18. 9. 2024, sepis vyjádření ze dne 5. 6. 2024 na výzvu soudu. Výše nákladů odvolacího řízení činí 1 050 Kč a tvoří ji cestovné žalobce vlakem na trasa adresa adresa a zpět po 190 Kč, tj. 380 Kč, uhrazená místenka po 35 Kč, tj. 70 Kč a paušální náhrada za 2 úkony po 300 Kč, příprava na jednání a účast na jednání dne 27. 5. 2025. Celkově náklady žalobce dosáhly částky 3 880 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239, § 240 odst. 1 o. s. ř.).