MSPH 55 Co 335/2024-115

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců JUDr. Miroslava Stoklasy a Mgr. Terezy Jachura Maříkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně Jméno žalobkyně, narozené Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553 ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované Jméno žalované, narozené Datum narození žalované bytem v Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ zastoupené Jméno Zástupce, advokátem ⟪LB:lb_005⟫ sídlem v adresa ⟪LB:lb_006⟫ o částka Kč ⟪LB:lb_007⟫ k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č.j. 30 C 61/2023-96 z 19. července 2024,

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

1. Žalovaná podala včasné odvolání proti rozsudku, kterým jí soud I. stupně uložil zaplatit žalobkyni částka a náklady řízení. Navrhla rozsudek změnit tak, že žaloba se zamítá a žalované přiznat náhradu nákladů soudního řízení.

2. Namítala, že odůvodnění napadeného rozsudku neobsahovalo důvody pro nenaplnění předpokladů platného vydědění a v tomto ohledu je tak napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Soud I. stupně nespecifikoval, které důvody vydědění nebyly naplněny, v jakém okamžiku došlo k jejich nenaplnění či přestaly být naplňovány a v čem mělo nenaplnění spočívat.

3. Zdůraznila, že podle závěrů, přijatých Ústavním soudem v nálezu z datum, sp. zn. I. ÚS 295/10, je i u jednostranných právních úkonů, jakým je vydědění, potřeba respektovat na prvním místě projev vůle a poskytnout mu principiální ochranu. Na posuzování platnosti jednostranných právních úkonů je potřeba vztáhnout zásadu, podle které jsou-li možné dva opačné výklady, je potřeba upřednostnit ten, který neplatnost úkonu nezakládá. Nevedou-li důkazy k jednoznačným závěrům o neplatnosti úkonu, jímž došlo k vydědění, je potřeba poskytnout ochranu zůstavitelově vůli.

4. Z výše uvedeného však soud I. stupně při hodnocení provedených důkazů a při rozhodování nevyšel. Z účastnických výslechů a z výslechů svědkyně jméno a manžela žalobkyně bylo podle žalované možné zjistit dvě různé verze příběhu o vztazích mezi žalobkyní a zůstavitelem. Soud I. stupně se bez bližšího zdůvodnění přiklonil k verzi žalobkyně, i když podle žalované jsou obě verze co do jejich důkazní síly rovnocenné. V případě takto nejasného skutkového stavu, kdy o neplatnosti vydědění zjištěné skutečnosti jednoznačně nesvědčily, měl soud I. stupně žalobu zamítnout. Zůstavitel měl od roku 2004 šestnáct let na to, aby si vše rozmyslel a vydědění odvolal. Pokud tak neučinil, měl soud I. stupně respektovat jeho vůli a preferovat platnost vydědění žalobkyně. Má ovšem za to, že tvrzení žalobkyně o obnovení vztahů se zůstavitelem nebylo prokázáno.

5. Žalobkyně navrhla rozsudek jako správný potvrdit. Soud správně zjistil, že důvod k vydědění tu v době smrti zůstavitele nebyl, což je v souladu s judikaturou. Absence kontaktů v době předcházející sepsání listiny o vydědění byla zapříčiněna zejména matkou žalobkyně. Následně žalobkyně sama zůstavitele vyhledala, ten ji vedl k oltáři a pokračovaly kontakty. Není vinou žalobkyně, že zůstavitel opomněl změnit či odvolat svou závěť o které odvolatelka ani nevěděla.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a o. s. ř. a shledal odvolání důvodným.

7. Při rozhodování o odvolání odvolací soud vyšel v zásadě ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud I. stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.). Pokud jde o vztahy žalobkyně se zůstavitelem, lze jej shrnout takto:

Do roku 2010 žalobkyně se zůstavitelem v kontaktu nebyla. Jedinou výjimkou byla návštěva v době, kdy byla žalobkyně poprvé těhotná. Sama žalobkyně ve svém závěrečném návrhu z datum výslovně uznala, že v období po rozvodu jejích rodičů byl její kontakt se zůstavitelem prakticky nulový. Tvrzení, že žalobkyně vždy o zůstavitele projevovala zájem, udržovali společný běžný vztah, jaký má otec s dcerou, navštěvovali se a udržovali pravidelný kontakt tak bylo vyvráceno.

8. Zájem o zůstavitele žalobkyně neprojevovala 16 let svého dospělého života, tedy po větší část života zůstavitele zbývající po dni zletilosti žalobkyně. Do pořízení prohlášení o vydědění žalobkyně to bylo více než 10 let. Obě strany sporu jako jedinou výjimku uvedly návštěvu žalobkyně v době, kdy byla poprvé těhotná. Není tedy sporu o tom, že dříve uvedený nezájem žalobkyně o zůstavitele měl již ve chvíli pořízení prohlášení o jejím vydědění trvalý charakter.

9. Z obsahu spisu se nepodává, že by zůstavitel o kontakt s žalobkyní nestál nebo že by nezájem žalobkyně v rozhodné době (1994–2004) vlastním jednáním vyvolal.

10. Počínaje rokem 2010 se kontakt mezi žalobkyní a zůstavitelem obnovil. Argumentace žalované o nedostatečné intenzitě tohoto vztahu není významná z důvodů, uvedených dále.

11. Pro právní posouzení věci je významné dále zjištění, že zůstavitel nepřistoupil po roce 2010 ke zrušení prohlášení o vydědění žalobkyně.

12. Závěr soudu I. stupně o neplatnosti vydědění žalobkyně, není správný.

13. Soud I. stupně správně uvedl, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele [§ 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]. Zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu (§ 3072 o. z.).

14. Zákonný důvod vydědění podle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. je naplněn, pokud nepominutelný dědic ví, že je potomkem zůstavitele, neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, toto neprojevování opravdového zájmu je trvalého charakteru a zůstavitel zájem neodmítá ani tento nezájem sám nevyvolal (spisová značka), resp. o zájem ze strany nepominutelného dědice stojí a jeho absenci pociťuje jako příkoří (spisová značka).

15. Závěr nejvyššího soudu aplikovaný soudem I. stupně, že v poměrech o. z. je k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele (srov. např. spisová značka), nelze interpretovat tak, že zákonný důvod vydědění musí existovat po celou dobu zůstavitelova života až do jeho smrti, nýbrž tak, že k platnému vydědění postačí, je-li zákonný důvod vydědění dán (a prokázán) alespoň (nejpozději) ke dni smrti zůstavitele.

16. Byl totiž přijat v situaci, kdy v okamžiku pořízení prohlášení o vydědění zákonný důvod vydědění ještě dán nebyl, ale nastal později. Soud se proto musí zabývat existencí zákonných důvodů vydědění nepominutelného dědice nejen za dobu před pořízením prohlášení o vydědění, ale i poté (srov. např. také spisová značka). Fakticky tento výklad směřuje k podpoře záměru zůstavitele vydědit.

17. Zde jsme ovšem v situaci opačné, kdy zákonný důvod vydědění, který plně obstojí i za úpravy v o. z., byl v okamžiku sepsání listiny o vydědění (2004) dán.

18. Pokud důvod vydědění existoval v době pořízení prohlášení o vydědění, ale v době úmrtí již neexistuje, popřípadě zůstavitel nepominutelnému dědici jeho čin dokonce později odpustil, nemá toto vliv na platnost vydědění, neboť vydědění lze zrušit pouze zákonem vymezeným způsobem (§ 1647. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. adresa: právnická osoba. Beck, 2024, s. 966, marg. č. hodnota.). Tím se úprava o.z. liší od dřívější úpravy v zákonu č. 40/64 Sb. (obč. zák.).

19. Účinky platného vydědění nelze prolomit pouhou pozdější (tzn. po dni pořízení prohlášení o vydědění) změnou v chování vyděděného nepominutelného dědice. Tam, kde zůstavitel nepřistoupil ke zrušení prohlášení o vydědění v předepsané formě (§ 1649 odst. 1 o. z.), je ve sporu o povinný díl třeba vycházet z do té doby projevené vůle zůstavitele (srov. obdobně např. I. ÚS 295/10), bez ohledu na pozdější chování vyděděného nepominutelného dědice.

20. Podstatná část rozhodných skutečností, které strany sporu uvedly, a důkazů, které strany sporu označily, se vztahovaly k období po roce 2010. Ze správně zjištěného skutkového stavu bylo možné seznat, že se kontakt mezi žalobkyní a zůstavitelem v tomto období obnovil. Sama tato skutečnost však nemohla vést k odstranění účinků dříve platně pořízeného prohlášení o vydědění žalobkyně, neboť pro takový závěr chybí opora v hmotném právu. Nepřistoupil-li zůstavitel po roce 2010 sám ke zrušení prohlášení o vydědění žalobkyně předepsaným způsobem, nebyl závěr soudu I. stupně o důvodnosti žaloby, resp. neplatnosti vydědění žalobkyně, správný.

21. Se zřetelem k výše uvedenému odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

22. V řízení byla žalovaná plně úspěšná, tudíž má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů v něm vzniklých (§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). V prvním stupni žalované přísluší náhrada mimosmluvní odměny po částka [§ 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“)] a hotových výdajů v paušální výši částka za 1 úkon právní služby (§ 14 odst. 4 a. t.) za 7 účelných úkonů právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení dne datum, vyjádření k žalobě z datum, účast na jednáních dne datum, datum, datum a datum, závěrečný návrh z datum. Účelným nebylo shledáno doplnění tvrzení a důkazů, jelikož tak mohla žalovaná učinit při jednáni. Nahlížení do spisu pak je součástí převzetí zastoupení.

23. V odvolacím řízení jde o odměnu za 2 úkony právní služby ve stejné výši (sepsání odvolaní a účast u jednání), 2 paušální náhrady hotových výdajů po částka a soudní poplatek z odvolání částka. Jelikož při vyhlášení rozsudku došlo k zjevné chybě v počtech, paušální náhrady byly počítány v nesprávné výši, má toto písemné vyhotovení rozsudku povahu opravného usnesení dle § 164 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné za podmínek § 237 o. s. ř. do 2 měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně.