MSPH 13 Co 147/2026-163

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: právnická osoba., IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovaným: 1) Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B ⟪LB:lb_004⟫ 2) jméno FO, narozený datum narození zainteresované osoby bytem adresa zainteresované osoby ⟪LB:lb_005⟫ o žalobě z hlavní intervence, ⟪LB:lb_006⟫ k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 9. 2025, č. j. 15 C 271/2024-106, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2026, č. j. 15 C 271/2024-128,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 655 Kč, k rukám zástupce první žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem materiálu umístěného na pozemcích parc. č. hodnota hodnota, hodnota, hodnota, hodnota a hodnota v katastrálním území adresa, a žalobu o uložení povinnosti oběma žalovaným zdržet se výkonu práv a plnění povinností spjatých s tímto materiálem ve vlastnictví žalobkyně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů řízení první žalované částku 24 183 Kč, k rukám zástupce první žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a druhému žalovanému v téže lhůtě částku 600 Kč.

2. Rozhodl tak o žalobě z hlavní intervence podané v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. spisová značka, v němž se první žalovaná (jako žalobkyně; dále již jen „první žalovaná“) domáhá na druhém žalovaném (jako žalovaném; dále již jen „druhý žalovaný“) zaplacení částky 1 301 400 Kč s příslušenstvím coby peněžité náhrady za bezdůvodné vzniklé druhému žalovanému bezprávným užíváním shora uvedených pozemků ve vlastnictví první žalované spočívajícím v umístění deponie zeminy patřící druhému žalovanému. Žalobkyně pak v podané žalobě z hlavní intervence tvrdí, že vlastníkem na pozemcích deponovaného materiálu je ona, nikoliv druhý žalovaný (její skutečnýmajitel a jednatel).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že první žalovaná je vlastníkem předmětných pozemků a že se na nich skutečně nachází deponie stavebního materiálu (zejm. zeminy), jehož právní povaha byla posouzena již v řízení o vyklizení pozemků, vedeném (posléze) první žalovanou (jako žalobkyní) mj. proti druhému žalovanému (v tomtéž procesním postavení) u Orgán veřejné moci – západ pod sp. zn. spisová značka, a to tak, že jde o samostatnou (hromadnou) věc, která není součástí ani příslušenstvím pozemků, na nichž se nachází. Tamtéž soudy vyšly z toho, že vlastníkem deponovaného materiálu je druhý žalovaný, který jej nabyl smlouvou uzavřenou dne datum právě od žalobkyně. Z tohoto řešení vyšel i soud prvního stupně, zdůrazniv, že v uvedeném vyklizovacím sporu rozhodoval i Orgán veřejné moci (usnesení ze dne datum, sp. zn. spisová značka, spisová značka) a že na tomtéž základě (vlastnictví deponie přiřčené druhému žalovanému) již byl druhý žalovaný soudy pravomocně zavázán zaplatit první žalované peněžitou náhradu za bezprávné užívání pozemků v období předcházejícím období žalovanému v původním řízení, tj. věci dotčené žalobou z hlavní intervence (stalo se tak v řízení vedeném u Orgán veřejné moci pod sp. zn. spisová značka, v němž rovněž rozhodoval i Orgán veřejné moci usnesením ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

4. Snahu žalobkyně prosadit se podanou žalobou z hlavní intervence jako vlastník deponie tak soud prvního stupně odmítl, a to jednak po zhodnocení smlouvy uzavřené dne datum, kterou měla žalobkyně deponii nabýt (zpět) od druhého žalovaného (zde postačí pro stručnost, s ohledem na níže vyložené důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení napadeného rozsudku, odkázat na body 38 až 44 jeho odůvodnění), jednak vzhledem k tomu, že by ani případné vyhovění žalobě nevyřešilo s konečnou platností předmět sporu, vůči němuž žaloba směřuje (potud soud prvního stupně vyšel z judikatorního výkladu § 91a o. s ř., připomenutého pod body 31 a 32 odůvodnění jeho rozsudku, promítnutého do poměrů souzené věci konkluzemi obsaženými zejm. pod body 36 a 37 tamtéž).

5. Proto soud prvního stupně zamítl žalobu jako nedůvodnou a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále „AT“), podle níž vyčíslil náklady zastoupení v řízení plně úspěšné první žalované advokátem, a vyhlášky č. 254/2015 Sb., podle které přiznal procesně rovněž úspěšnému (jakkoliv ve shodě s žalobkyní jednajícímu) druhému žalovanému paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka za jím v řízení provedené úkony.

6. Žalobkyně napadla rozsudek včasným a přípustným odvoláním. V procesní rovině věci vytkla soudu prvního stupně nerespektování § 135 odst. 1 o. s. ř., podle nějž je (civilní) soud vázán pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu o otázce, která byla tímto orgánem řešena v mezích jeho pravomoci, a takto přehlédnutí (jím přitom k důkazu provedených) pravomocných správních rozhodnutí posuzujících deponii opakovaně jako stavbu terénní úpravy, nikoliv jako samostatnou věc, jak na ní nahlížejí (podle žalobkyně nesprávně) civilní soudy. Soud prvního stupně redukoval závěry správních rozhodnutí na pouhý skutkový podklad svého rozhodování, ač je jimi vázán, nesprávně si tak pro své rozhodování znovu otevřel k řešení otázky, které již byly autoritativně a pravomocně vyřešeny správními orgány. Pokud již tak učinil, pak si počínal dále nesprávně i v tom ohledu, že žalobkyni bez dalšího přičetl závěry učiněné v jiných (civilních) soudních řízeních, jejichž účastníkem však žalobkyně nebyla, nemohla proti nim brojit, proto pro ni tyto závěry, ať již skutkové či právní, nemohou být jakkoliv závazné. Žalobkyně přitom tyto závěry zpochybňovala a prosazovala vlastní, soud prvního stupně jí však nedal prostor k jejich prosazení, neprovedl odpovídající (žalobkyní navrhované) dokazování (mj. znaleckým posudkem k otázce povahy deponie), a tím porušil zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní. Podaná intervenční žaloba je, zdůrazňuje žalobkyně dále, jediným zákonným prostředkem ochrany jejích práv, když v dotčeném řízení probíhá posouzení otázky, která se přímo dotýká vlastnického práva žalobkyně, která však není účastníkem řízení, podání žaloby z hlavní intervence jí tak (teprve) dává reálnou možnost skutkově a právně argumentovat. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by případný úspěch žaloby neřešil základ sporu, do nějž je podána, když jde výlučně o peněžitý spor, pro nějž je otázka vlastnictví deponie určující pro zodpovězení pasivně legitimované osoby. Jakmile bude autoritativně určeno, že vlastníkem deponie je žalobkyně, druhý žalovaný pozbude pasivní legitimaci a žaloba první žalované proti druhému žalovanému bude zamítnuta, což spor řeší s konečnou platností. Konečně soud prvního stupně pochybil i tím, že hlediska, jimiž nahlížel na smlouvu o (zpětném) převodu deponie z roku 2020 (jakkoliv podle žalobkyně nesprávně), neuplatnil i na převodní smlouvu uzavřenou v roce 2001. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že vlastníkem deponie je (nikdy nepřestala být) žalobkyně, která ji (i podle zjištění soudu prvního stupně) postupným navážením materiálu na pozemky vytvořila.

7. Z uvedených důvodů (jen stručně zreprodukovaných, s ohledem na náhled odvolacího soudu na důvodnost žaloby) žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. První žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav věci a nepochybil ani při jejím právním posouzení, majíc za to, že odvolání neobsahuje žádnou argumentaci, která by byla způsobilá zpochybnit dva samostatné nezávislé důvody, na nichž stojí napadený rozsudek, tj. jednak nesplnění materiálních podmínek hlavní intervence, jednak hmotněprávní nedůvodnost žalobního nároku daná zejm. neplatností převodní smlouvy z roku 2020. Snaha žalobkyně srovnávat kupní smlouvy z let 2001 a 2020 nemůže být úspěšná, soud prvního stupně nepochybil, pokud vyšel z již dosaženého řešení, podle nějž zatímco smlouva z roku 2001 převáděla deponii jako celek, smlouva z roku 2020 se pokoušela převést pouze neurčitou, neoddělenou část deponie, která navíc nezahrnovala všechny dotčené pozemky, a (již proto) je neplatná. Žalobkyní odkazovaná správní rozhodnutí řešila výhradně veřejnoprávní povinnosti, nikdy však vlastnictví deponie, jež je soukromoprávní otázkou. Vykreslení důvodů rozsudku coby automatického převzetí závěrů učiněných v jiných soudních rozhodnutích je podle první žalované ze strany žalobkyně toliko účelovou dezinterpretací, soud prvního stupně zmiňuje jiná soudní rozhodnutí toliko okrajově a výlučně v rovině podpůrné argumentace ke svým (vlastním) závěrům.

9. Proto první žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný.

10. Druhý žalovaný vyslovil s odvoláním souhlas.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.

12. Soud prvního stupně nepochybil, pakliže se zabýval žalobou (s ohledem na její specifikou povahu) předně v procesních souvislostech, a správně postihl, že tyto jsou předmětem ustáleného soudního výkladu, shrnutého aktuálně, dodává odvolací soud nad rámec jinak přiléhavých judikatorních odkazů soudu prvního stupně, (např.) v usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sen. zn. spisová značka.

13. V něm Orgán veřejné moci uvedl (mj.) následující: „Orgán veřejné moci v prvé řadě předesílá, že tzv. hlavní intervence (§ 91a o. s. ř.) je jednou z forem společenství účastníků, která umožňuje, aby nároky více osob ohledně téže věci nebo práva byly projednávány společně a rozhodnuty současně. Žalobcem při hlavní intervenci je osoba, která jednak podala u soudu žalobu a vyjádřila v ní vůli vystupovat jako žalující strana, a jednak o sobě tvrdí, že má zcela nebo částečně nárok („lepší“ právní titul) na věc nebo právo, na něž si činí nárok žalobce. Jako žalovaní jsou při hlavní intervenci procesně legitimováni účastníci původního (již probíhajícího) řízení, jehož předmětem je věc nebo právo, na něž si žalobce činí nárok. Účastenství se při hlavní intervenci zakládá podle ustanovení § 90 o. s. ř., tedy procesním způsobem. Hlavní intervence je namířena proti oběma stranám (žalobci i žalovanému) z probíhajícího řízení, neboť u obou popírá jejich (jimi tvrzené) nároky k věci nebo právu, o něž vedou mezi sebou spor, a vychází z předpokladu, že je to žalobce (tzv. hlavní intervent), komu ve skutečnosti svědčí hmotné právo k této věci nebo právu. Nárok žalobce (tzv. hlavního interventa) tedy může být odvozován pouze z hmotného, a nikoli jen z procesního práva. Petit žaloby, kterou se uplatňuje hlavní intervence, zpravidla je, ale vždy nemusí být, shodný s petitem žaloby, která je projednávána v původním (probíhajícím) řízení. Musí však, buď zcela nebo zčásti (v závislosti na tom, v jakém rozsahu si tzv. hlavní intervent činí na věc nebo právo nárok), představovat konečné řešení právního vztahu nebo práva, o něž v probíhajícím (původním) řízení jde.“ (proloženě zvýrazněno odvolacím soudem).

14. V souzené věci žalobkyně (hlavní intervent) netvrdí, že by měla (lepší) právo k nároku uplatňovanému první žalovanou v původním řízení. Jinak řečeno, netvrdí, že je to ona, a nikoliv první žalovaná, komu by mělo být plněno (druhým žalovaným). Pozice žalobkyně je právě opačná, argumentací o svém vlastnictví směřuje k tomu, že je to ona, a nikoliv druhý žalovaný, kdo by měl plnit (první žalované), tj. že pasivní věcná legitimace v původním řízení nesvědčí druhému žalovanému, ale žalobkyni. Důvody této snahy napomoci druhému žalovanému jsou sice zřejmé (druhý žalovaný, skutečný majitel žalobkyně, by byl takto odbřemeněn od nároku vůči žalobkyni již první žalovanou reálně neuplatnitelnému, neboť nejspíše promlčenému), žalobou z hlavní intervence však tato snaha prosazena být nemůže, a to již z povahy věci. Esenciální náležitostí každé žaloby (nevyjímaje v to žalobu z hlavní intervence) je uplatnění nároku. Žalobkyně však podanou žalobou žádný nárok neuplatňuje, právě naopak, napomáhá druhému žalovanému v obraně proti nároku uplatněnému vůči němu, tvrzením o svém vlastnictví k deponii nesměřuje k deklarování nároku svědčícího jí, ale nároku svědčícího vůči ní. Žalobkyni jistě nic nebrání, konstatuje odvolací soud, domáhat se žalobou určení svého vlastnictví k deponii. Podáním žaloby z hlavní intervence v popsaných procesních poměrech původního řízení tak však činit nelze.

15. K posledně řečenému odvolací soud toliko pro úplnost konstatuje, že o tom, že žaloba, kterou žalobkyně zahájila řízení, v němž soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem, je žalobou podle § 91a o. s. ř., není pochyb. V ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. zakotvené pravidlo o posuzování procesních úkonů podle jejich obsahu nedává soudu možnost napravovat věcné nedostatky úkonu (při jeho současné formální bezvadnosti), domýšlet chybějící údaje, případně dovozovat závěry, které z úkonu nevyplývají (srov. např. usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ze dne datum, sp. zn. spisová značka, ze dne datum, sp. zn. spisová značka, či ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Procesní právo je ovládáno tzv. teorií projevu vůle, podle níž je třeba každý procesní úkon posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven. Žalobkyně jednoznačně mínila prosazovat jí tvrzené podanou žalobou z hlavní intervence, soud prvního stupně s ní tak tudíž správně naložil.

16. Proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to jak ve výroku o věci samé, tak ve výrocích o nákladech řízení (na jejichž odůvodnění postačí odkázat), otázkou vlastnictví deponie ani soudem prvního stupně dovozenou přípustností konkurence určovacího, resp. zdržovacího petitu intervenční žaloby a předmětu původního řízení, jímž je žaloba na plnění, se jako nadbytečnými nezabýval. Pro kvalifikování žaloby jako nedůvodné podle odvolacího soudu postačují závěry vyložené sub 14 shora.

17. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení plně úspěšné první žalované podle nich přísluší náhrada nákladů zastoupení sestávajících z odměny jejího advokáta podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT za dva úkony právní služby (účast na jednání odvolacího soudu a vyjádření k odvolání) po 2 300 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 AT za totéž ve výši 2 x 450 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je společnost právnická osoba, prostřednictvím které vykonává zástupce první žalované advokacii (jako její společník), v zákonné sazbě 21%, počítané podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. z obojího, a tedy činící 1 155 Kč.

18. Celkem tedy náklady odvolacího řízení první žalované činí 6 655 Kč, jež odvolací soud uložil žalobkyni k zaplacení ve lhůtě k plnění podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám advokáta první žalované podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

19. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario v situaci, kdy druhému žalovanému v odvolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, jeho stručně vyjádřený písemný souhlas s odvoláním takovým nákladem není.

Proti tomuto rozsudku je v rozsahu potvrzení napadeného rozsudku ve výroku o věci samé přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně rozhodujícího v této věci ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek dle § 237 o. s. ř., tedy jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; jinak proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo na nařízení exekuce.