MSPH 23 Co 142/2026-173

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a Mgr. Andrey Grycové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, IČO IČO žalovaného ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa žalovaného ⟪LB:lb_008⟫ o neplatnost rozvázání pracovního poměru, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. března 2026, č. j. 7 C 186/2025-134, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. dubna 2026, č. j. 7 C 186/2025-145,

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 350 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Rozsudkem ze dne 30. 3. 2026, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 4. 2026, soud prvního stupně zamítl žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalobci žalovanou dne 19. 6. 2025 (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení jeho pracovního poměru ze dne 19. 6. 2025 je neplatné. Žalobce tvrdil, že se nedopustil jednání vytýkaného mu v okamžitém zrušení pracovního poměru. Popíral účelovou manipulaci s objednávkou klimatizace, přivlastnění nájezdové rampy, neoprávněné získávání odměn za nové pojištěnce, neoprávněné opuštění pracoviště, nevhodné chování vůči podřízeným i špatnou organizaci práce. Podle žalobce jsou důvody okamžitého zrušení pracovního poměru založeny převážně na výpovědi bývalé podřízené zaměstnankyně, jejíž věrohodnost je pochybná. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť žalobce jako vedoucí zaměstnanec zvlášť hrubým způsobem porušil své pracovní povinnosti, zejména tím, že se pokusil zahrnout do objednávky klimatizace pro zaměstnavatele i klimatizaci určenou pro své soukromé bydliště hrazenou z prostředků zaměstnavatele. Dále mu vytýkala přisvojení firemního majetku, neoprávněné získání odměn za nové pojištěnce, vykazování práce v době, kdy pracovní činnost nevykonával, a další nevhodné jednání vůči podřízeným zaměstnancům.

3. Po vymezení dalších žalobních tvrzení a obrany žalované soud prvního stupně uvedl, jaká skutková zjištění učinil z listinných důkazů, elektronické komunikace, fotodokumentace, a z výslechu svědků jméno FO a jméno FO. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce byl v pracovním poměru u žalované od 1. 1. 2016, pro žalovanou vykonával práci na pozici ředitel pobočky adresa. Žalobce jako vedoucí zaměstnanec zadal podřízené zaměstnankyni pokyn k zajištění klimatizace pro kancelář, následně však inicioval změnu původního postupu tak, aby byla do objednávky zaměstnavatele zahrnuta i klimatizace určená pro jeho soukromé bydliště. Za tímto účelem byla vytvořena nová nabídka s vyšší cenou a výkonem zařízení, přičemž součástí plnění hrazeného zaměstnavatelem mělo být i dodání a instalace zařízení v bydlišti žalobce. Na základě takto připravených podkladů byla vytvořena a žalobcem schválena objednávka, přičemž v jeho bydlišti byly následně provedeny instalační práce. K realizaci celé zakázky na účet zaměstnavatele nedošlo pouze proto, že bývalá podřízená zaměstnankyně o věci informovala žalovanou, která následně objednávku se zhotovitelem zrušila.

4. Soud prvního stupně dále vysvětlil, že neprovedl důkazy o skutečnostech, které byly mezi účastníky nesporné, nebo důkazy, které nebyly pro posouzení věci rozhodné či způsobilé.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 72, § 55 odst. 1 písm. b), § 58 odst. 1, § 60, § 301 písm. d) a § 302 písm. f) a g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“). Předně konstatoval, že žaloba byla podána včas a že okamžité zrušení pracovního poměru splňovalo veškeré formální náležitosti stanovené zákonem. Následně se zabýval především skutkem spočívajícím v pokusu zahrnout do objednávky zaměstnavatele soukromou klimatizaci žalobce, neboť již tento skutek mohl sám o sobě odůvodnit platnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Při posouzení věci soud prvního stupně vycházel mimo jiné z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2590/2015, vztahujícím se k posouzení otázky intenzity porušení pracovních povinností a z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 a ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, podle nichž útok na majetek zaměstnavatele zpravidla představuje porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalobce představovalo porušení povinností řádně hospodařit s prostředky zaměstnavatele a chránit jeho majetek, přičemž žalobce navíc zneužil své postavení vedoucího zaměstnance a podřízenou zaměstnankyni zapojil do realizace celého postupu. Pokus žalobce získat majetkový prospěch na úkor zaměstnavatele představoval natolik závažné porušení povinností, že po žalované nebylo možné spravedlivě požadovat pokračování pracovního poměru. S ohledem na závažnost jednání žalobce soud prvního stupně považoval za nadbytečné provádět dokazování k dalším vytýkaným jednáním i k osobě žalobce, a žalobu v plném rozsahu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované jako plně úspěšné účastnici přiznal proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 3 600 Kč. Současně stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. třídenní lhůtu k plnění od právní moci rozsudku.

7. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že soud prvního stupně zatížil řízení vadami, neúplně zjistil skutkový stav, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí výlučně na závěru, že se dopustil útoku na majetek žalované tím, že do objednávky klimatizace určené pro kancelář ředitele pobočky zahrnul i klimatizaci pro svůj soukromý dům v adresa, která měla být uhrazena žalovanou, a tím zvlášť hrubým způsobem porušil povinnost podle § 301 písm. d) zákoníku práce. Podle žalobce ale soud prvního stupně chybně, z důvodu údajné hospodárnosti, rezignoval na provedení důkazů k dalším vytýkaným jednáním, ale i k jeho osobě a pracovním výsledkům, ačkoliv právě posledně uvedené skutečnosti jsou podle ustálené judikatury významné při posuzování intenzity porušení pracovních povinností. Soud prvního stupně tak neprovedl důkazy týkající se jeho pracovního hodnocení za 1. čtvrtletí roku 2025, výsledků interního auditu, jeho dosavadního pracovního působení, vztahů na pracovišti, čestného prohlášení jméno FO ani docházkové evidence. Žalobce namítal, že soud tyto důkazy označil za nadbytečné ještě před jejich provedením a hodnocením, čímž podle jeho názoru předjímal výsledek řízení a vytvořil neúplný skutkový základ pro závěr o zvlášť hrubém porušení pracovních povinností. Vytýkal soudu prvního stupně, že pouze obecně odkázal na judikaturu týkající se § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, avšak nevypořádal se konkrétně s jeho osobními poměry, dosavadními pracovními výsledky, motivací, situací na pracovišti ani okolnostmi na straně žalované. Podle žalobce soud prvního stupně použil citovanou judikaturu formalisticky a izolovaně. Dále namítal nesprávnost skutkových zjištění, na nichž soud prvního stupně založil závěr o jeho údajném úmyslu obohatit se na úkor žalované. Zdůraznil, že závěr o vědomém a záměrném jednání směřujícím k získání majetkového prospěchu byl vyvozen prakticky výlučně z výpovědí svědkyně jméno FO a svědka jméno FO, aniž by kterýkoli z nich potvrzoval jeho úmysl dosáhnout neuhrazeného soukromého plnění na účet žalované. Podle žalobce soud prvního stupně nevysvětlil, na základě jakých důkazů dovodil, že klimatizační jednotka určená pro jeho bydliště měla být automaticky hrazena žalovanou, a nevzal v úvahu možnost, že by za její instalaci uhradil cenu sám. Zpochybnil věrohodnost svědkyně jméno FO s poukazem na existenci dřívějšího nadstandardního osobního vztahu mezi nimi, jeho následné ukončení a skutečnost, že svědkyně sama ukončila pracovní poměr u žalované. Měl za to, že uvedené okolnosti zakládaly její osobní motivaci vypovídat v jeho neprospěch, aniž se s touto možností soud prvního stupně přiměřeně vypořádal. Ve vztahu ke svědku jméno FO poukazoval na to, že tento potvrdil, že hlavní kontaktní osobou byla svědkyně jméno FO a že s žalobcem komunikoval pouze minimálně. Podle žalobce tak žádný z provedených důkazů nepotvrzuje jeho údajný úmysl poškodit majetkové zájmy žalované. Soud prvního stupně bez kritického hodnocení převzal verzi předkládanou žalovanou, svědkyní jméno FO a svědkem jméno FO, přestože oba svědci podle jeho názoru vypovídali ve prospěch žalované. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě vyhověl, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování.

8. Podle žalované nejsou odvolací námitky důvodné. Soud není povinen provádět všechny navržené důkazy, zejména ne ty, které nejsou pro právní posouzení věci rozhodné nebo nemohou přivodit jiné rozhodnutí ve věci. Neprovedení navrhovaných důkazů proto nepředstavuje vadu řízení ani zásah do práva žalobce na spravedlivý proces. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by svědci jméno FO a jméno FO byly nevěrohodní, nebo že by se závěr soudu opíral výlučně o jejich výpovědi. K instalaci klimatizace do bydliště žalobce byla provedena řada dalších listinných důkazů a fotografií, přičemž jejich souhrn dává jasnou představu o tom, jaký měl žalobce záměr. Jeho úmysl vyplývá z celkového způsobu provedení jednání a jeho cíle. Podle žalované se soud prvního stupně dostatečně zabýval otázkou intenzity porušení pracovních povinností žalobce, přičemž jednání žalobce posuzoval v jeho souvislostech a podle judikatury Nejvyššího soudu, která se vyjadřuje k útoku zaměstnance na majetek zaměstnavatele. Žalovaná zdůraznila, že žalobce podle skutkových zjištění soudu organizoval manipulaci s veřejnou zakázkou tak, aby z prostředků zadavatele a zaměstnavatele zajistil soukromé plnění pro vlastní potřebu. Jednání žalobce zjevně dosahovalo mimořádně vysoké intenzity, dostačující pro závěr, že byly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a že tento postih byl vzhledem k povaze a závažnosti jednání žalobce zcela odůvodněný. Soud prvního stupně správně uzavřel, že po žalované není možno spravedlivě požadovat, aby pracovněprávní vztah nadále pokračoval, a to ani po dobu výpovědní doby. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a shledal, že odvolání žalobce není opodstatněné.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování ke zjištění skutkového stavu věci v rozsahu potřebném pro její právní posouzení, provedené důkazy hodnotil způsobem předpokládaným v § 132 o. s. ř. a na zjištěný skutkový stav správně aplikoval § 55 odst. 1 písm. b), § 58 odst. 1, § 60, § 301 písm. d) a § 302 písm. f) a g) zákoníku práce. Své rozhodnutí odůvodnil způsobem předpokládaným v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.

11. Předně soud prvního stupně nepochybil, pokud se zabýval pouze prvním z důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru, kterým je zahrnutí instalace klimatizace pro soukromé účely do objednávky žalované, a důkazy k dalším vytýkaným jednáním žalobce neprováděl. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalobce spočívající v zahrnutí plnění určeného pro soukromé účely žalobce do objednávky hrazené žalovanou představovalo samo o sobě dostatečný důvod pro rozvázání pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Za této situace nebylo nezbytné provádět dokazování ke všem ostatním jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru.

12. Lze souhlasit se žalobcem, že dosavadní pracovní výsledky zaměstnance představují jedno z hledisek významných pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností. V projednávané věci však ani případné prokázání příznivého pracovního hodnocení žalobce, jeho předchozího bezproblémového působení či pozitivního výsledku interního auditu nemohlo nic změnit na závěru o důvodnosti právního jednání žalované. Pracovní postavení žalobce, skutečnost, že byl seznámen s interními předpisy týkajícími se finanční kontroly, veřejných zakázek a ochrany majetku žalované, dále pak povaha jednání žalobce, které probíhalo v několika na sebe navazujících krocích, zapojení podřízené zaměstnankyně do věci, a přímé ohrožení majetku žalované, nevykazuje známky nahodilosti či nedbalosti. Uvedené okolnosti jsou natolik závažné, že ani příznivé pracovní hodnocení žalobce by nemohlo být důvodem pro mírnější posouzení intenzity porušení pracovních povinností a nemohlo by odůvodnit požadavek, aby žalovaná žalobce nadále zaměstnávala. Pokud tedy soud prvního stupně odmítl provádět důkazy vztahující se k předchozímu působení žalobce u žalované, jak namítá žalobce, nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V odůvodnění napadeného rozsudku pak srozumitelně vysvětlil důvody takového procesního postupu.

13. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalobce, že závěr soudu o jeho vědomém úmyslu získat soukromé plnění na náklady žalované, se opírá výlučně o výpovědi svědků jméno FO a jméno FO. Z provedeného dokazování vyplynulo, že původní průzkum trhu směřoval k pořízení klimatizace o výkonu 3,5 kW do kanceláře žalobce, přičemž nejnižší nabídka činila 39 900 Kč bez DPH. Poté, co žalobce podřízené zaměstnankyni poskytl nabídku na klimatizaci pro své bydliště, byla opatřena nová nabídka na zařízení o výkonu 5,3 kW za 54 800 Kč bez DPH a další vyšší konkurenční nabídky. Objednávku založenou na takto změněné nabídce žalobce schválil dne 16. 5. 2025 jako příkazce operace a dne 22. 5. 2025 jako osoba oprávněná k podpisu. Následně byla dodavateli sdělena adresa bydliště žalobce a jeho pracovníci zde se souhlasem žalobce provedli instalaci vnitřní jednotky, rozvodů a připojení ke stávajícímu systému. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že k tomuto závěru soud dospěl nejen na základě výpovědi svědků jméno FO a jméno FO, ale i na základě listinných důkazů a fotodokumentace. Všechny tyto důkazy na sebe logicky a časově navazují a tvoří tak souvislý sled událostí od původního průzkumu trhu přes změnu parametrů a ceny nabídky, propojení nabídky pro žalovanou s plněním v bydlišti žalobce a dvojí schválení objednávky žalobcem až po vlastní realizaci instalačních prací v jeho domě. Námitka, že žalobce mohl mít v úmyslu soukromou klimatizaci uhradit sám, nemá oporu v provedených důkazech. Žalobce netvrdil (ani neprokazoval), že byla učiněna samostatná soukromá objednávka, že došlo k dohodě o oddělené ceně a k ujednání o samostatné fakturaci. Verze žalobce pak nevysvětluje změnu parametrů a ceny nabídky určené žalované, opatření dalších vyšších nabídek ani dvojí schválení objednávky žalobcem. Závěr soudu prvního stupně proto není pouhou domněnkou, ale výsledkem hodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. Tvrzení žalobce učiněné při jednání odvolacího soudu, že v jeho soukromém domě nebyla klimatizace nainstalována, je v rozporu s prokázanými skutečnostmi, že žalobce sdělil svědku jméno FO adresu svého bydliště (bod 23. odůvodnění napadeného rozsudku) a firma svědka jméno FO provedla v domě žalobce instalaci klimatizace (bod 27. odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobce pak nedokázal vysvětlit, proč za situace, kdy mu klimatizace vůbec neměla být nainstalována, tuto skutečnost svědku jméno FO nesdělil, a proč jejich vzájemnou e-mailovou komunikaci následně přeposlal žalované.

14. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce směřující proti hodnocení výpovědi svědkyně jméno FO z hlediska její věrohodnosti. V řízení vyšlo najevo, že vztah mezi svědkyní a žalobcem překročil rámec vztahu pracovního, že svědkyně ukončila pracovní poměr ve zkušební době a že svědkyně vypovídala v rámci interního šetření. Tyto skutečnosti ale samy o sobě nevedou k závěru, že svědkyně vypovídala před soudem nepravdivě. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil (viz bod 39. odůvodnění napadeného rozsudku), proč její výpověď považoval za věrohodnou. Posouzení věrohodnosti svědků je zásadně věcí soudu, který důkaz provedl, neboť právě ten má možnost bezprostředně vnímat obsah výpovědi i způsob, jakým je podávána. I odvolací soud shledal, že rozhodné části výpovědi svědkyně jméno FO byly potvrzeny e-mailovou a SMS komunikací, nabídkami dodavatelů, objednávkou schválenou žalobcem, výpovědí svědka jméno FO a fotodokumentací instalačních prací v domě žalobce. Výpověď svědkyně proto nebyla ze strany soudu prvního stupně převzata nekriticky ani izolovaně a odvolací soud nemá důvod odchylovat se od skutkových závěrů soudu prvního stupně.

15. Námitka žalobce ve vztahu ke svědku jméno FO pomíjí skutečný význam výpovědi svědka pro posouzení věci. Ten spočívá zejména v potvrzení vnějšího průběhu zakázky. Skutečnost, že svědek jméno FO komunikoval převážně se svědkyní jméno FO, nevyvrací závěr o protiprávním jednání žalobce. Svědek jméno FO potvrdil, že mu byl prostřednictvím svědkyně jméno FO sdělen požadavek, aby do nabídky vedle klimatizace pro žalovanou zahrnul také klimatizaci pro soukromý dům žalobce v adresa, že na základě této žádosti navýšil původní nabídku, že obdržel adresu žalobce, že je žalobce do domu vpustil a jeho spolupracovníci tam provedli montáž. Aktivní účast žalobce dále vyplývá z jeho vlastních úkonů, zejména schválení objednávky, sdělení adresy a umožnění provedení prací.

16. Na základě správně a úplně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce. Při posouzení věci soud prvního stupně vycházel z přiléhavé judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, rozsudek ze dne 25. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3034/2016), podle níž představuje přímý nebo nepřímý útok na majetek zaměstnavatele zpravidla natolik významnou okolnost, že sám o sobě postačuje k závěru o porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Jednání žalobce představovalo porušení povinností podle § 301 písm. d) zákoníku práce řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem, střežit a ochraňovat jeho majetek a nejednat v rozporu s jeho oprávněnými zájmy, jakož i povinnostmi vedoucího zaměstnance podle § 302 písm. f) a g) zákoníku práce zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů a zabezpečovat přijetí opatření k ochraně majetku zaměstnavatele. Žalobce využil oprávnění vyplývající z jeho vedoucího postavení k prosazení vlastního soukromého zájmu, a to na úkor majetkových zájmů žalované. Jeho protiprávní jednání nutně narušilo důvěru nezbytnou pro další trvání pracovního poměru. Na intenzitě protiprávního jednání žalobce nic nemění, že žalované nakonec nevznikla majetková škoda. K odvrácení škodlivého následku nedošlo z vůle žalobce, ale v důsledku oznámení třetí osoby a následného zrušení objednávky žalovanou. Již pokus odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění představuje nepřímý útok na jeho majetek, aniž je nezbytné, aby škoda skutečně vznikla.

17. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že žalobce porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a že po žalované nebylo možné spravedlivě požadovat, aby jej nadále zaměstnávala. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 19. 6. 2025 je platným právním jednáním žalované.

18. Z výše uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v celém jeho rozsahu jako věcně správný.

19. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal žalované, neboť byla v odvolacím řízení procesně úspěšná. Žalované jako nezastoupenému účastníku náleží paušální náhrada podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za tři úkony – vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu. Výše náhrady za jeden úkon činí 450 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025), celkem 1 350 Kč. Ke splnění povinnosti byla žalobci stanovena obecná pariční lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání za podmínek uvedených v ust. § 237 o. s. ř., a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4.