MSPH 39 Co 126/2026-242

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce ⟪LB:lb_002⟫ bytem Adresa žalobce ⟪LB:lb_003⟫ zastoupený opatrovníkem advokátkou Jméno advokátky ⟪LB:lb_004⟫ sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_005⟫ proti ⟪LB:lb_006⟫ žalované: Orgán veřejné moci, IČO IČO orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_007⟫ sídlem Adresa orgánu veřejné moci ⟪LB:lb_008⟫ o omluvu a zaplacení 3 055 000 EUR ⟪LB:lb_009⟫ k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. února 2026, č. j. 18 C 23/2025–187

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje ve znění, zamítá se žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci 3 055 000 EUR a aby se mu omluvila za neoprávněný zásah pracovníků právnická osoba do osobnostních práv, zejména do jeho cti, vážnosti, lidské důstojnosti, pověsti, svobody rozhodování o svém životě, zdraví a života, soukromí ve smyslu ustanovení § 81 o. z., kdy tento zásah trval 6570 dní a dosahoval mimořádně vysoké intenzity poškozování osobnostních práv žalobce.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že se výrok III. nevydává.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na omluvu a zaplacení 3 055 000 EUR (výrok I.), žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení 1 350 Kč (výrok II.) a rozhodl, že náklady řízení státu nese stát (výrok III.)

2. Žalobou, doručenou dne datum Orgán veřejné moci, žádal žalobce omluvu za zásah vězeňské služby do jeho osobnostních práv, jehož se žalovaná dopustila tím, že jej po dobu 6570 dní bez zákonného důvodu držela v zařízeních vězeňské služby, kde bylo omezeno jeho svobodné rozhodování, kde mohl jíst jen 3x denně, a to jídlo, které si nevybral, kde neměl dostatek teplé vody, nemohl jít svobodně k lékaři ani na toaletu, připadalo na něj jen 2 m2 prostoru a za okny měl plechové zástěny. Obsáhle dovozoval, že rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, č.j. spisová značka a usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, byly vydány v rozporu se zákonem a neopravňovaly žalovanou, aby žalobce zařadila do podezřelý výraz. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobce byl ve podezřelý výraz na základě pravomocných rozhodnutí soudů, jimiž mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a které ve vztahu k žalobci nikdy nebyly zrušeny. Zároveň vznesla námitku promlčení nároku. Dodala, že u ní žalobce nárok neuplatnil, považuje však své vyjádření k žalobě za ukončení předběžného projednání nároku.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, byl žalobce vzat do vazby od datum do datum a od datum do datum. Rozsudkem Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka, s právní mocí dne datum, ve spojení s usnesením Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, byl žalobce shledán vinným podezřelý výraz podle § 221 odst. 1 trestního zákona a podezřelý výraz podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 a 2, písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 18 roků. K výkonu trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Výkon trestu odnětí svobody nastoupil od datum a byl z něj propuštěn dne datum.

4. Soud prvního stupně poté s odkazem na ustanovení § 1, § 3, § 5, § 8, § 13 odst. 1, § 22, § 31a, § 32 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) uzavřel, že je nárok žalobce promlčen. Konstatoval, že žalobcem tvrzená nemajetková újma se dovršila dne datum, kdy byl žalobce propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce nárok podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. neuplatnil, a žalobu podal až dne datum, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby. Dalším důvodem zamítnutí žaloby byla neexistence odpovědnostního titulu. Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka, ve spojení s usnesením Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, s právní mocí dne datum, shledán vinným ze podezřelý výraz podle § 221 odst. 1 trestního zákona a podezřelý výraz podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 a 2, písm. b) trestního zákona a byl odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 18 roků. Tato rozhodnutí nebyla zrušena ani změněna pro nezákonnost. Z obou těchto důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl, plně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve specifikaci dle odstavce 10 rozsudku a rozhodl, že náklady vzniklé ustanovením opatrovníka žalobci ponese stát, neboť žalovaná byla ve věci procesně úspěšná.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Rozhodnutí soudu prvního stupně vytýkal nepřezkoumatelnost a neurčitost výroku, kterou spatřoval v tom, že soud prvního stupně ve svém zamítavém výroku přesně nespecifikoval omluvu, které se výrok týkal. Záhlaví soudního rozhodnutí, ve kterém je uvedeno o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, je v rozporu s výrokem rozhodnutí, jímž byl zamítnut nárok žalobce na omluvu a zaplacení žalované částky. Žalobce namítal, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k vadám, které mohly mít vliv na jeho rozhodnutí, soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzením žalobce, neprovedl jím navržené důkazy a rozhodoval proto na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, jím zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další dosud neuplatněné důkazy. Dále dovozoval, že soud prvního stupně jeho nárok také nesprávně právně posoudil, neboť se jednalo o nárok z ochrany osobnosti nikoli z nezákonného rozhodnutí, což potvrdil i Orgán veřejné moci ve svém rozhodnutí k věcné příslušnosti okresních soudů, jíž je soud prvního stupně vázán. Dodal, že žalobu o omluvu a zaplacení 3 055 000 EUR k soudu nikdo nepodal a že soud prvního stupně rozhodoval o jiném skutku a „právním rámci“, než který žalobce uplatnil. Žalobce v žalobě mj. uváděl, že žalovaná zasáhla do jeho osobnostních práv tím, že jej po dobu 6 570 dní držela ve svých objektech, kde mu způsobovala mimořádné psychické i fyzické útrapy. Zaměstnanci žalované v rozhodné době nerespektovali jeho vůli a svobodné rozhodnutí, ačkoli je to jejich povinnost dle § 81 o. z. Tato tvrzení soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí zcela dezinterpretoval, čímž svévolně extrémně vybočil ze zásady volného hodnocení důkazů, přestože je povinen vycházet ze skutečného obsahu tvrzení a řádně je vyhodnotit. K tomu dodal, že se neidentifikuje jako osoba ve výkonu trestu odnětí svobody v právním smyslu, ale poukazuje na zásahy do své osobnosti mimo rámec zákona. Žalobě mělo být vyhověno, neboť žalovaná neprokázala, že v okamžiku zbavení osobní svobody existovaly a vězeňské službě byly k dispozici tituly vyžadované pro přijetí do podezřelý výraz – pravomocný odsuzující rozsudek, nařízení výkonu trestu odnětí svobody a že tak tyto tituly tvořily právní základ pro zbavení osobní svobody žalobce. Žalobce dále namítal, že nemohl být odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 18 let, neboť takový trest neexistuje. Z toho dovozoval, že soud prvního stupně rozhodl, aniž by trestní rozsudky vůbec viděl. Žalobce dále dovozoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé, neboť soud prvního stupně žalobce o odlišném právním posouzení řádně nepoučil. Tímto vadným postupem bylo žalobci znemožněno se k věci vyjádřit. Dále soudu prvního stupně vytýkal, že při vyhlášení rozsudku neuvedl, že rozsudek vynesl jménem republiky a že nepodepsal protokol, takže není zřejmé, kdo rozsudek vyhlásil. Chybějící podpis na protokolu představuje vadu, která může vést ke zrušení rozhodnutí. Žalobce dovozoval, že všechny tyto vady způsobují nulitu a nepřezkoumatelnost rozsudku. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a zároveň rozhodl, že věc projedná jiný samosoudce.

6. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

7. Žalobce uplatnil odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z podnětu jeho odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, v intencích daných § 212 a § 212a o. s. ř. bez nařízení jednání, když oba účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), a to v odvolání napadeném rozsahu a odvolání opodstatněným neshledal.

8. Soud prvního stupně zjistil správně a pro účely svého rozhodnutí dostatečně skutkový stav, který též zásadně správně právně posoudil, vypořádal se náležitě i s argumentací žalobce a odvolací námitky nemohou jeho závěry významně otřást, neboť se míjí s podstatou sporu. Provedené důkazy zhodnotil soud prvního stupně v souladu s § 132 o. s. ř. jednotlivě i ve vzájemné souvislosti v souladu s pravidly logického myšlení i obecné zkušenosti a jeho závěry nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními. S ohledem na správný právní závěr soudu prvního stupně nelze než soudu prvního stupně přisvědčit, že další dokazování by bylo nadbytečné a soud prvního stupně nepochybil, pokud jej neprováděl.

9. Žalobci nelze přisvědčit v jeho názoru, že je napadený rozsudek soudu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný, neboť tento vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uveřejněný pod číslem hodnota Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Napadený rozsudek je způsobilým pramenem poznání úvah soudu prvního stupně stran zjišťování skutkového stavu věci i jeho právního posouzení řešených otázek, na něž měl žalobce též náležitou možnost ve svém odvolání odpovídajícím způsobem reagovat (srov. rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

10. Rozhodnutí soudu prvního stupně není překvapivé, soud prvního stupně přihlížel jen ke skutečnostem, které byly v řízení tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, žalobce měl širokou možnost se ke všem tvrzeným skutečnostem vyjádřit, což také činil. Rozsah vyjádření žalobce (počet jejich opakování i opakování shodných skutkových tvrzení) zcela vylučuje úvahu, že by snad nebyl žalobci v řízení dán dostatečný prostor pro jeho argumentaci. Žádné ustanovení zákona soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi zamýšlený názor předem konzultoval (rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, zveřejněný pod č. hodnota ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, č. j. spisová značka).

11. Žalobci lze přisvědčit, že soud prvního stupně při vyhlášení rozsudku opomněl sdělit, že rozsudek vyhlašuje jménem republiky. Toto porušení procesního předpisu však nemůže být způsobilým odvolacím důvodem. Odhlédnuto od formálního nedostatku, byl rozsudek vyhlášen jasným a přezkoumatelným způsobem. Dílčí formální pochybení, k němuž došlo, žalobci nemohlo způsobit žádnou újmu na jeho procesních právech. Ostatně o tom, čím jménem byl rozsudek vyhlášen, neměl žalobce zjevně pochybnosti, pokud namítal, že mělo být řečeno, že to bylo jménem republiky. Že se jeví vynechání slov "Jménem republiky" jako okrajové a že nemá žádný význam ani z hlediska práva na spravedlivý proces dovodil nakonec i Orgán veřejné moci ve svém usnesení z datum, č. j. spisová značka, když povinnost vyhlásit rozsudek jménem republiky platí stejně v trestním jako i v civilním řízení. Také námitka, že protokol o vyhlášení rozsudku není podepsán, není přiléhavá již z toho důvodu, že protokol podepsán je. Ani absence podpisu na protokolu by však na odvolací řízení nemohla mít vliv. O tom, jaký rozsudek byl vynesen a kdo ho vynesl, nemůže být při existenci zvukového záznamu pochyb. K tomu nutno dodat, že o. s. ř. již ani nezakotvuje plošnou povinnost vyhotovovat protokol ke každému jednání.

12. Povinnost stanovenou § 157 odst. 2 o. s. ř. uvést v rozsudku, čeho se žalobce domáhal, nelze zaměňovat za povinnost opsat do soudního rozhodnutí všechna žalobní tvrzení. Povinností soudu je stručně shrnout nosnou žalobní argumentaci. I tomuto požadavku soud prvního stupně dostál, neboť z rozsudku jasně plyne, že žalobce se domnívá, že byl bez odpovídajícího rozhodnutí dlouhodobě omezen na svobodě.

13. Soud prvního stupně také nepochybil, pokud věc označil v hlavičce rozhodnutí jako „o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy“. Přesněji by záhlaví rozsudku mělo obsahovat konkrétní povinnost, jejíhož uložení se žalobce domáhá. Soudem prvního stupně uvedené označení věci převzaté z žaloby je však také dostatečné, neboť nezanechává pochyb o tom, že bylo rozhodnuto o celém nároku tak, jak jej žalobce uplatnil svou žalobou doručenou dne datum.

14. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že nárok žalobce nelze posuzovat podle ustanovení § 81 a násl. o. z., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Náhradový zákon je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. Tvrzených zásahů do integrity žalobce se měly dopustit orgány státu při výkonu státní moci, tedy za podmínek § 1 náhradového zákona. S ohledem na povinnost soudů v občanském soudním řízení posuzovat každý úkon účastníka podle jeho obsahu, nikoli označení ( § 41 odst. 2 o. s. ř.), jsou soudy povinny nárok žalobce na morální i relutární satisfakci za tvrzený neoprávněný zásah do jeho práva na ochranu osobnosti, k němuž mělo dojít tím, že měl být nezákonně omezen na svobodě výkonem trestu, posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., posuzovat podle náhradového zákona, byť jej žalobce nominálně označil odkazem na § 81 a násl. o. z. (srovnej rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Soud prvního stupně i odvolací soud jsou vázány usnesením Vrchního soudu jen z procesního hlediska, pokud jde o určení věcné příslušnosti soudů, nejsou jím vázány, pokud jde o právní posouzení nároku. Nebyla-li rozhodnutí trestních soudů zrušena, nemohou být posouzena jako nezákonná.

15. Dodat je snad jen třeba, že nebyly naplněny ani podmínky náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, jež měl spočívat v omezení svobody žalobce bez odpovídajícího rozhodnutí o trestu. Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne datum, č. j. spisová značka ve spojení s usnesením Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, uznán vinným ze podezřelý výraz dle § 221 odst. 1 tr. zákona a podezřelý výraz dle § 8 odst. 1 k § 2189 odst. 1, 2 b) tr. zákona a byl mu uložen výjimečný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 roků. Orgán veřejné moci také rozhodl o nařízení výkonu trestu. Správnost citovaných rozhodnutí soudy v odškodňovacím řízení nepřezkoumávají. Podle § 6 zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody do výkonu trestu lze přijmout odsouzeného jen na základě písemného nařízení výkonu trestu vyhotoveného soudem. Předložení písemného vyhotovení pravomocného rozsudku podmínkou nástupu do výkonu rozhodnutí není, neboť rozhodnutí lze zaslat dodatečně. Jak plyne z razítka na nařízení výkonu trestu, vězeňská služba rozhodnutí o nařízení výkonu trestu obdržela.

16. Již z těchto důvodů se žalobce nemohl úspěšně domáhat svého nároku. Odvolací soud se však ztotožňuje také s dobře odůvodněným závěrem, že žalobci jeho nárok nemohl být přiznán také z důvodu promlčení, když šestiměsíční lhůta plynoucí od propuštění žalobce ke dni datum uplynula a žalovaná v řízení vznesla námitku promlčení.

17. Z těchto důvodů odvolací soud výroky I. a II. napadeného rozsudku jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil (pouze ve zpřesněném znění).

18. Výrok III. vydal soud prvního stupně nadbytečně. O vzniklých nákladech státu za zastupování ustanoveného opatrovníka obecně soud rozhoduje podle § 140 odst. 2 o. s. ř. v rámci rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky; protože nejde o náklady státu vzniklé v souvislosti s dokazováním, nelze o těchto nákladech rozhodnout podle § 148 o. s. ř. (usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka). V dané situaci bylo o náhradě nákladů řízení mezi účastníky již rozhodnuto výrokem II., povinnost žalované hradit náklady státu z důvodu podle § 140 odst. 2 o. s. ř. nevznikla. Rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi zastoupeným a zástupcem nemá v občanském soudním řízení oporu. Odvolací soud proto napadený III. výrok rozsudku změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že se nevydává.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalované, která byla v odvolacím řízení procesně plně úspěšná, náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.