MSPH 39 Co 75/2026-79

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalovanému: Jméno žalovaného, narozená Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupená advokátem jméno zástupce zainteresované osoby sídlem adresa zástupce zainteresované osoby ⟪LB:lb_004⟫ o zaplacení 164 291,66 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. listopadu 2025, č. j. 15 C 109/2025-44,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 25 455,37 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta, advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 164 291,66 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 215,20 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 164 291,66 Kč od datum do zaplacení, to vše do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 55 879,50 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně žalobou uplatnila nárok na zaplacení částky 164 291,66 Kč z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne datum mezi účastníky řízení. Na jejím základě poskytla žalované po předchozím prověření její úvěruschopnosti peněžní prostředky ve výši 237 000 Kč, které se zavázala splácet v 96 pravidelných měsíčních splátkách, přičemž splatnost první splátky nastala dne datum. Roční úroková sazba byla sjednána na 29,28 %. Žalovaná uhradila celkem částku 375 088 Kč, přičemž její jednotlivé části byly postupně započítávány na úroky, jistinu a poplatky. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplatila, a tak dne datum úvěr zesplatnila a téhož dne vyzvala žalovanou ke splacení zbylé části úvěru. Žalovaná po zesplatnění úvěru uhradila částku ve výši 29 695 Kč, která byla započítána dle splátkového kalendáře. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení částky ve výši 164 131,66 Kč, která sestává ze součtu neuhrazených položek, tedy jistiny a zesplatnění jistiny, a nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 130 Kč. Rovněž se domáhala úroku z prodlení kapitalizovaným částkou 1 212,20 Kč za období od datum do datum, úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 164 291,66 Kč od datum do zaplacení.

3. Na základě provedeného dokazování (srov. bod 5. – 10. odůvodnění rozsudku) soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru dne datum č. hodnota ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. a ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na jejím základě žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 237 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v 96 pravidelných měsíčních splátkách po 6 819 Kč spolu s poplatkem za tento úvěr, přičemž splatnost první splátky nastala dne datum. Roční úroková sazba byla sjednána na 29,28 % u účelového úvěru a 24,88 % u bezúčelového revolvingového úvěru. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem 375 088 Kč, přičemž její jednotlivé části byly postupně započítávány na úroky, jistinu a poplatky. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplatila, a tak žalobkyně dne datum úvěr zesplatnila a téhož dne vyzvala žalovanou ke splacení zbylé části úvěru, přičemž doručení výzvy bylo potvrzeno. Žalovaná po zesplatnění úvěru uhradila žalobkyni částku ve výši 29 695 Kč, která byla započítána dle splátkového kalendáře, jak plyne z výpisu čerpání splátek a úhrad v úvěru v počtu tří stran A4 tištěných oboustranně a úvěrové zprávy ohledně žalované v počtu sedmi stran A4 tištěných oboustranně. Žalovaná dosud žalobkyni neuhradila částku 164 131,66 Kč, která sestává ze součtu neuhrazených položek, tedy jistiny a zesplatnění jistiny, a nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 130 Kč. Žalobkyně se rovněž domáhala úroku z prodlení kapitalizovaným částkou 1 212,20 Kč za období od datum do datum, úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 164 291,66 Kč od datum do zaplacení.

4. S odkazem na ust. §§ 86 odst. 1, 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, soud prvního stupně konstatoval, že je povinen zkoumat ex officio, zda žalobkyně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované.

5. V této souvislosti vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně ověřila osobu žalované v registrech podezřelý výraz. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované mimo jiné vycházela ze skutečností, které žalovaná uvedla, tj. že je vdaná, výše jejích příjmů činí 38 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 44 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti činí 26 000 Kč. Žalobkyně dále od žalované vyžádala potvrzení o příjmech, které žalovaná doložila spolu s výpisem z účtu, když tak byl zjištěn čistý příjem ze zaměstnání žalované. Ten činil v průměru za čtyři měsíce 26 292 Kč, přičemž dne datum došlo k navýšení výsluhového příspěvku na částku 8 716 Kč měsíčně. Celkem tedy příjem žalované činil v průměru 35 008 Kč (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku). Žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru správně vyhodnotila, že je žalovaná, při 96měsíčních splátkách po 6 819 Kč, schopna úvěr řádně a včas splácet. S ohledem na délku, výši a rizikovost pro žalovanou byly poskytnuté informace dostatečné a přiměřené k posouzení její úvěruschopnosti. Žalovaná úvěr splácela, od sjednání smlouvy splatila celkem 375 088 Kč, čímž bylo postaveno najisto, že byla objektivně schopna úvěr splácet (srov. rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Žalobkyně rovněž nespoléhala pouze na informace předložené žalovanou, ale posoudila její úvěruschopnost na základě credit scoringu; vyžádala si výpis z osobního účtu za čtyři měsíce a určila tak pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované tedy nezjišťovala pouze příjmy žalované izolovaně od výdajů, ale došla k závěru, že s ohledem na příjmy, výdaje a vypočtenou pravděpodobnost dodržení tohoto závazku je žalovaná schopna úvěr splácet (srov. usnesení Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Námitky žalované spočívající v tom, že nebyla zkoumána její úvěruschopnost, tak soud prvního stupně neshledal důvodnými.

6. K poznámce žalované, že úroky, poplatky a pokuty sjednané ve smlouvě jsou nepřiměřeně vysoké a samy o sobě způsobují absolutní neplatnost dané smlouvy, soud prvního stupně musel přisvědčit argumentaci žalobkyně s odkazem na rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka. V této souvislosti konstatoval, že v projednávané věci v době uzavření smlouvy o úvěru č. hodnota (leden 2021) byla průměrná roční úroková sazba ve výši 8,37 % (dle údajů Orgán veřejné moci). Sjednaný úrok ve výši 24,88 % ročně u bezúčelového revolvingového úvěru (převod hotovosti na účet žalované) či úrok 29,28 % ročně u účelového úvěru je tak zcela přiměřený a nepříčí se dobrým mravům či ustanovením na ochranu spotřebitele, kdy je nutno vzít v potaz vyšší rizikovost pro poskytovatele úvěru u nebankovních institucí při poskytnutí úvěru 3. osobám. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně shrnul, že nelze v daném případě hovořit o sjednané úrokové sazbě jako o nepřiměřené či jinak nemravné.

7. Co se týká výše RPSN, je tato při revolvingových úvěrech velice složitě stanovitelná, přičemž při jejím výpočtu se obvykle počítá s čerpáním celé výše úvěru okamžitě, bezhotovostně, v plné výši, při nejvyšším poplatku a nejvyšší úrokové sazbě, na období jednoho roku a splacení ve dvanácti měsíčních splátkách se stejnou výší jistiny, jak je uvedeno ve smlouvě samotné. Tedy ani RPSN sjednanou v dané výši 27,92 % ročně u revolvingového úvěru neshledal soud prvního stupně nepřiměřenou a v rozporu s dobrými mravy.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že neshledal důvodnými ani námitky žalované ohledně nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti, ani námitky týkající se nepřiměřenosti smluvní odměny a úroků z úvěru, kdy výši úroků a poplatků neshledal v rozporu s dobrými mravy ani nepřiměřenými, a to v souladu s ustálenou judikaturou. Částky k uhrazení žalované narůstaly zejména s ohledem na rostoucí úroky a úroky z prodlení z jednotlivých dlužných částek, na něž bylo po právu žalobkyní před zesplatněním, jakož i po zesplatnění, započítáváno.

9. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl.

10. Pokud jde o lhůtu k plnění, shledal soud prvního stupně standardní třídenní lhůtu krátkou, přičemž měsíční lhůtu považoval za optimální s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci (srov. bod 26. odůvodnění rozsudku).

11. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobkyně byla zcela úspěšná. Povinnost k náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 o. s. ř.) soud prvního stupně stanovil taktéž v prodloužené měsíční lhůtě (§ 160 o. s. ř.).

12. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně pochybil, když bez dalšího přejal tvrzení žalobkyně, že její úvěruschopnost byla řádně posouzena. Z provedených důkazů nevyplývá, že žalobkyně skutečně zhodnotila její reálné a trvalé příjmy a výdaje. Z „Karty klienta“ a „Metodiky posouzení úvěruschopnosti“ předložených žalobkyní plyne, že analýza byla provedena pouze mechanicky pomocí statistického modelu (MLS a credit scoring). Tyto modely nejsou způsobilé nahradit individuální posouzení konkrétní finanční situace spotřebitele, jak vyžaduje ust. § 86 odst. 1 cit. zákona. Z uvedené metodiky plyne, že žalobkyně pracuje s „minimálními životními standardy“ a normativními výdaji, nikoliv s reálně prokázanými náklady domácnosti. Předložené výpisy z účtu neobsahují žádnou analýzu jejích závazků vůči jiným věřitelům ani zohlednění nákladů na zdraví, péči o rodinné příslušníky či jiných sociálních faktorů. Ověření v registrech podezřelý výraz nemůže samo o sobě naplnit povinnost věřitele provést „důkladné posouzení úvěruschopnosti“, neboť tyto registry neposkytují informaci o disponibilním příjmu ani o nezbytných měsíčních výdajích. Žalobkyně ani soud prvního stupně nepřihlédli k judikatuře SDEU, která výslovně stanoví, že věřitel musí posoudit úvěruschopnost na základě spolehlivých a ověřitelných informací, nikoli pouze statistických odhadů. Závěr soudu prvního stupně, že skutečnost, že žalovaná čtyři roky úvěr splácela, prokazuje správnost posouzení úvěruschopnosti, je v rozporu s účelem zákona. Z logiky věci totiž plyne, že schopnost plnit po určitou dobu není důkazem dostatečného posouzení v okamžiku uzavření smlouvy. Dále podrobně vytýkala soudu prvního stupně, že převzal bez ověření argumentaci žalobkyně o „automatizovaných modelech“ a „MLS výpočtech“. Shrnula, že soud prvního stupně přijal neúplné a neověřitelné důkazy jako dostatečné pro závěr, že úvěruschopnost byla prověřena řádně. Nadto podle jejího názoru rozsudek neobsahuje konkrétní hodnocení každého důkazu, ale pouze souhrnné tvrzení, že „žalobkyně postupovala v souladu s předpisy“. Takový postup je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř., neboť brání přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Navrhovala, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, příp. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalobkyně s odvoláním žalované vyjádřila nesouhlas. Zdůraznila, že doložila výpisy z bankovního účtu žalované, a to za období od datum do datum, tedy za období 4 měsíců před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalovaná rovněž předložila Rozhodnutí o zvýšení výsluhového příspěvku. Z Výpisu z účtu bylo nejprve ověřeno, že zaměstnavatelem žalovaného je Orgán veřejné moci, IČO IČO, kterého uvedla v úvěrové smlouvě. Dále se zabývala výší měsíčního příjmu. Příjem žalované se přitom skládá ze dvou částí – platby od Orgán veřejné moci a výsluhového příspěvku. Ke stanovení výše příjmu proto zprůměrovala proměnou částku (mzdu) a k té posléze přičetla příspěvek. Ve výpočtu MLS je postup patrný. K ověření příjmu a výdajů domácnosti ve smyslu zjišťování příjmu a výdajů manžela, popř. rodinného příslušníka, uvedla, že s ohledem na zákon č. 110/2019 Sb., není z její strany možné ověřovat příjmy jiné než žádající osoby a nezbývá jí v tomto ohledu jiná možnost, než se spolehnout na informace poskytnuté žadatelem o úvěr. Jediným možným řešením by bylo požadovat čestné prohlášení, kdy v tomto smyslu se vyslovil i Orgán veřejné moci ve svém rozsudku ze dne datum, č. j. spisová značka. Proto v tomto směru užila tvrzení žalované. Prostřednictvím výpisu si dále ověřila výdaje žalované, mezi nimi například výdaje na stravu, léky, dopravu, ošacení a obuv či drogerii. Při individuálním zkoumání výdajové stránky zjistila rovněž tzv. zbytné a jednorázové výdaje, jako např. nákup dárkových předmětů, úhrada v nehtovém studiu aj., o kterých lze předpokládat, že mohou být v návaznosti na převzetí úvěrového závazku po dobu jeho splácení omezeny. V rámci stanovení výdajové stránky rovněž zkoumala výdaje na již existující závazky. Ty vyplývají ze zprávy podezřelý výraz. Nutno i zde podotknout, že se nezabývala pouze splátkami žalované, nýbrž celé domácnosti, aby posouzení proběhlo skutečně individuálně a s ohledem nejen na klienta, ale rovněž jeho domácnost. Z přípisu ze dne datum vyplývá, že podrobně zkoumala charakter výdajů, kdy zjištěné údaje poté porovnávala s tvrzením žalované a statistickými údaji. Shrnula, že argumentace žalované je ve světle uvedeného nepravdivá. Ztotožnila se proto se závěrem soudu prvního stupně, když ten posoudil postup zkoumání úvěruschopnosti za adekvátní, zejména s ohledem na porovnání ověřených, tvrzených a statistických údajů. Podotkla závěrem, že byla-li žalovaná schopna hradit na úvěrovou smlouvu po dobu čtyř let, svědčí to nejen o skutečnosti, že byla úvěruschopná v době uzavření smlouvy, ale ještě minimálně čtyři roky poté. Uzavřela, že v řízení před soudem prvního stupně prokázala splnění zákonné povinnosti stanovené ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. platné uzavření příslušné úvěrové smlouvy, a tedy závěr soudu prvního stupně je zcela správný. Navrhovala, aby odvolání žalované bylo v celém rozsahu zamítnuto.

14. Na vyjádření žalovaná reagovala v replice ze dne datum. Poukázala, že podstata jejího odvolání spočívá v tom, že z předložených podkladů nevyplývá, že žalobkyně před uzavřením smlouvy skutečně, individuálně a přezkoumatelně posoudila schopnost splácet úvěr po celou dobu jeho trvání, tedy po dobu 96 měsíců, při sjednané měsíční splátce 6 819 Kč a celkové částce k úhradě přesahující 600 000 Kč. Zdůraznila, že není jejím úkolem, aby dokazovala, že interní model žalobkyně selhal. Je na žalobkyni jako profesionálním poskytovateli spotřebitelského úvěru, aby doložila, že svoji zákonnou povinnost splnila. Pouhé předložení karty klienta, obecné metodiky a následné procesní vysvětlení právního zástupce žalobkyně tento požadavek nenaplňuje. Žalobkyně obsáhle argumentuje tím, že zákon po novele účinné od datum připouští využití automatizovaných modelů. Tato argumentace je však pro posuzovanou věc problematická již časově. Úvěrová smlouva byla uzavřena dne datum. Nadto ani možnost využití automatizovaných modelů neznamená, že poskytovatel úvěru může rezignovat na individuální posouzení konkrétního spotřebitele. Automatizovaný model může být podpůrným nástrojem, nikoliv náhradou zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Předmětem řízení není obecná reputace žalobkyně na trhu, nýbrž zákonnost jejího postupu vůči konkrétní spotřebitelce. Uvedla dále, že posouzení jejích příjmů a výdajů zůstalo neúplné. Vyzdvihla, že zákon nevyžaduje pouze zjištění příjmu. Vyžaduje porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a posouzení způsobu plnění dosavadních dluhů. Právě v této části je postup žalobkyně nedostatečný. Žalobkyně ve svém výpočtu MLS klienta vychází z příjmu žalované ve výši přibližně 35 045 Kč, odečítá životní minimum, splátky jiným společnostem a splátku schváleného úvěru, a dochází k částce 13 474 Kč. Tento výpočet však neobsahuje skutečné nezbytné náklady žalované na běžný život, bydlení, stravu, dopravu, léky, domácnost a další pravidelné potřeby. Částka životního minima není reálným obrazem výdajů spotřebitele a sama o sobě nemůže nahradit analýzu skutečné finanční situace. Žalobkyně ani soud prvního stupně neprovedly žádné konkrétní vyčíslení běžných měsíčních nákladů žalované. Není zřejmé, jak žalobkyně vyhodnotila, které výdaje byly pravidelné, které nezbytné, které mimořádné a jaký dopad měly na schopnost splácet úvěr ve výši 6 819 Kč měsíčně po dobu osmi let. Smyslem zákona je posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet v reálných podmínkách, nikoli za cenu následného tlaku na minimalizaci jeho běžných životních potřeb. Dovozovala, že příjem domácnosti nebyl řádně ověřen a nemohl bez dalšího nést závěr o úvěruschopnosti. Poskytovatel úvěru samozřejmě nemusí vždy zjišťovat a dokládat veškeré příjmy všech osob v domácnosti. Pokud však na těchto příjmech staví závěr o úvěruschopnosti žadatele, musí být schopen doložit, že šlo o informace spolehlivé a přiměřeně ověřené. V opačném případě měl žalobkyni posoudit primárně podle jejích vlastních doložených příjmů a závazků, případně zvolit jiný smluvní model. Pokud by samotná skutečnost, že spotřebitel po určitou dobu splácí, postačovala k potvrzení řádného posouzení úvěruschopnosti, byla by preventivní funkce ust. § 86 ZSÚ zásadně oslabena. V této věci navíc nejde o situaci, kdy by žalovaná úvěr řádně a beze zbytku splatila. Naopak úvěr byl zesplatněn a žalobkyně se soudní cestou domáhá další částky 164 291,66 Kč s příslušenstvím. Samotné řízení tedy dokládá, že závazek nebyl splácen řádně až do konce. Opětovně podrobně rozvedla, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává nepřezkoumatelný. Rozsudek se opírá o závěr, že žalobkyně úvěruschopnost posoudila dostatečně, aniž by bylo z odůvodnění patrné, jak soud k tomuto závěru dospěl. Setrvala rovněž na tom, že soud prvního stupně se nedostatečně vypořádal s námitkou nepřiměřenosti celkové úplaty. Soud prvního stupně i žalobkyně se soustředí převážně na nominální úrokovou sazbu, avšak u spotřebitelského úvěru je třeba vnímat ekonomickou realitu celkového zatížení spotřebitele. Posouzení přiměřenosti nemělo být provedeno formálním odkazem na několik starších rozhodnutí o smluvních úrocích, nýbrž s přihlédnutím k celkovému ekonomickému zatížení spotřebitelky, k délce trvání úvěru, k výši měsíční splátky a k jejím reálným příjmům a výdajům. V konečném důsledku setrvala na svém odvolacím návrhu.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.) a poté dospěl k následujícím závěrům.

16. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce.

17. Odvolací soud se s námitkami žalované prezentovanými v odvolání neztotožnil, když je shledal čistě účelově vykonstruovanými ve snaze zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, přičemž pro stručnost odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se s nastíněnou argumentací dostatečně vypořádal.

18. Předně je třeba uvést, že obsahové náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku jsou obsaženy v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., které stanoví, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu, a jak věc posoudil po právní stránce. Účelem odůvodnění rozsudku je vyložit opodstatněnost, pravdivost, zákonnost a spravedlivost rozhodnutí, které bylo soudem vydáno. Odůvodnění rozsudku je prostředkem kontroly správnosti postupu při vydávání rozhodnutí z hlediska možnosti přezkoumání rozhodnutí na podkladě opravného prostředku.

19. Odvolací soud se v posuzované věci neztotožňuje s názorem žalované, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný a nesrozumitelný, byť částečně. V této souvislosti je třeba uvést, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozhodnutí Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka). Soud prvního stupně shrnul tvrzení i argumentaci účastníků, učinil skutková zjištění s odkazem na konkrétní provedené důkazy, vypořádal se i s jejich hodnocením. Z rozsudku soudu prvního stupně je seznatelné, jaká konkrétní skutková zjištění učinil, resp. z jakých důkazů. Soud prvního stupně po právní stránce aplikoval na věc přiléhavá ustanovení a odůvodnil své právní posouzení, se kterým se odvolací soud ztotožnil.

20. Na tomto místě odvolací soud rekapituluje, že mezi účastnicemi nebylo zpochybňováno, že mezi nimi byla uzavřena dne datum smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 237 000 Kč. Žalovaná se je zavázala splatit v 96měsíčních splátkách po 6 819 Kč. Úvěr byl úročen sazbou uvedenou ve smlouvě, a to od datum, tj. ode dne poskytnutí; roční sazba byla sjednána na 29,28 %. Žalobkyně své povinnosti dostála, žalovaná však své smluvní povinnosti porušila a dostala se do prodlení se splácením.

21. Soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout, pokud na vztah mezi účastnicemi aplikoval ustanovení smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z. (srov. ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.), když lze podotknout, že žalovaná smlouvu uzavřela v postavení spotřebitele a žalobkyně v postavení podnikatele; smlouva tak podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

22. Odvolací soud v kontextu s uvedeným shledal, jak bylo uvedeno, odvolací argumentaci neopodstatněnou, když v souhrnu žalovaná namítala, že závěr o její úvěruschopnosti byl založen na kombinaci interního statistického modelu, normativních údajů, ne zcela ověřených údajů o domácnosti a zpětné argumentace následným splácením. Dovozovala, že takový postup nemůže postačovat k závěru, že žalobkyně splnila zákonnou povinnost podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. s tím, že napadený rozsudek proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně je v rozhodné části nepřezkoumatelný (posledně zmiňované viz výše).

23. Odvolací soud si je vědom judikatorních závěrů (srov. např. nález Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka), podle kterých je třeba poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splácení dluhu reálně možné, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Obdobně Orgán veřejné moci dospěl k závěru, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen dlužníka, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociální vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka a rozsudek ze dne datum, sp. zn. spisová značka).

24. Jaké informace jsou k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nutné, zákon výslovně nestanoví, tento požadavek je však vyjádřen judikatorně. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru při zkoumání úvěruschopnosti je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od žadatele doložit, např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, či doložením výpisu z účtu žadatele apod. Na informace podané jen spotřebitelem se může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady (viz rozhodnutí Orgán veřejné moci ve věci sp. zn. spisová značka, rozhodnutí SDEU ze dne datum ve věci spisová značka podezřelý výraz).

25. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně v žalobních tvrzení uváděla, že před poskytnutím úvěru dostála své zákonné povinnosti, když zkoumala úvěruschopnost žalované, a to prostřednictvím registrů klientských informací (podezřelý výraz. Při posouzení vycházela i ze skutečností, které žalovaná uvedla s tím, že tyto údaje konfrontovala i s dostupnými (předloženými) a vyžádanými doklady. Zkoumáním úvěruschopnosti žalované nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí sjednaného úvěru bránila. Ve vyjádření ze dne datum (č. l. 22 spisu) opětovně uvedla a podrobně rozvedla, že svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace o schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr, jsou obsažena přímo v přílohách žalobního návrhu, jimiž jsou metodika pro posouzení úvěruschopnosti klienta a karta klienta. V návaznosti na uvedené doplnila konkrétní výpočty hodnoty MLS pro smlouvu žalované.

26. Soud prvního stupně pak v tomto směru podrobně rozvedl důkazy a hodnocení v tomto směru v bodu 10. a 19. odůvodnění rozhodnutí, s tím, že žádost klienta byla hodnocena individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení byly kontrolovány veškeré dostupné informace v dostupných registrech. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta byly podrobně porovnány jeho příjmy a výdaje, přičemž výpočty byla získána částka disponibilních zdrojů klienta.

27. I odvolací soud na základě uvedených skutečností seznal, že příjem žalované ve výši cca 35 008 Kč byl dostatečný k pokrytí měsíčních splátek (96) ve výši 6 819 Kč i životních výdajů domácnosti 26 000 Kč měsíčně (s ne/přihlédnutím k příjmu ostatních členů domácnosti ve výši 44 000 Kč měsíčně). Podrobnější ověřování konkrétní výše životních nákladů žalované, případně její životní situace, se tak důvodně s ohledem na její bonitu jeví nadbytečným a formalistickým. Argumentace žalované, že snaha žalobkyně s řádnou péčí posoudit její úvěruschopnost selhala, tak především s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci neobstojí. Stejně tak jsou pak zavádějící i úvahy v tom směru, že smyslem zákona není následný tlak na minimalizaci běžných životních potřeb klienta, avšak posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet v reálných podmínkách, k čemuž však právě v daném případě nadevší pochybnost došlo.

28. Odvolací soud se pak ztotožnil s názorem žalobkyně, že pokud byla žalovaná schopna hradit na úvěrovou smlouvu po dobu čtyř let, svědčí to nejen o skutečnosti, že byla úvěruschopná v době uzavření smlouvy, ale ještě minimálně čtyři roky poté. Z tohoto pohledu nelze nikterak usuzovat na oslabení preventivní funkce ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., jak polemizovala žalovaná, ale na skutečnost, že úvěruschopnost byla žalobkyní posouzena dostatečně řádně. V této souvislosti lze nadto podotknout, že při posouzení budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není možné s jistotou vyloučit objektivní okolnosti např. v podobě ztráty zaměstnání, onemocnění apod.

29. Lze shrnout, že otázka, zda je spotřebitel skutečně úvěruschopný, je otázkou vysoce odbornou a odpověď na ni nemusí být zejména v mezních případech zcela objektivní. Podstatou soudní kontroly posuzování úvěruschopnosti spotřebitele je proto posouzení, zda proces posouzení úvěruschopnosti proběhl, zda proběhl správným způsobem za použití dostatečného množství ověřených dat a zda výsledek tohoto posouzení není zjevně nepřiměřený. Nevznikne-li poté konkrétní pochybnost o chybnosti postupu, není úkolem soudu posuzovat správnost výpočetního modelu ani správnost interních dat.

30. Za daných okolností, když odvolací soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným s tím, že úvěruschopnost žalované byla řádně prověřena, když ani námitka, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s celkovou cenou úvěru a jejím dopadem na spotřebitele, nýbrž jen izolovaně posuzoval nominální úrokovou sazbu, lze uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

31. Za této situace odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné ve smyslu ust. § 219 o. s. ř potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení.

32. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že i v této fázi řízení byla žalobkyně úspěšná. Částka 25 455,37 Kč sestává z odměny za právní zastoupení za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) po 7 700 Kč, a dvou náhrad hotových výdajů v paušální výši po 450 Kč ve smyslu ust. §§ 6, 7, 11 odst. 1, 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady odvolacího řízení jsou dále představovány i náhradou za promeškaný čas ve výši 1 500 Kč dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. strávený cestou ze sídla zástupce žalobce do místa jednání soudu a zpět v jednom případě, tj. 10 započatých půl hodin po 150 Kč (1 500 Kč). Cestovné pak činí částku 3 237,50 Kč, když bylo vycházeno při cestě k jednání z trasy adresa – a zpět, tj. celkem hodnota km, při průměrné spotřebě 4,4 l /100 km (cena pohonných hmot 44,50 Kč/l, sazba základní náhrady 5,9 Kč/km – vyhláška č. 78/2026 Sb.). Právní zástupce je plátcem DPH, a proto jsou náklady navýšeny o 21 % z částky 21 037,50 Kč, tj. 4 417,87 Kč.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.