MSPH 70 Co 178/2026-71

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Körblera a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce, IČO IČO žalobce bytem a sídlem Adresa žalobce ⟪LB:lb_002⟫ zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalované: Česká republika - Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_005⟫ o zaplacení částky 131 003 Kč s příslušenstvím, ⟪LB:lb_006⟫ k odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2026, č. j. 15 C 15/2026-46,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) mění jen tak, že co do částky 4 125 Kč se žaloba zamítá, jinak, tj. ohledně povinnosti žalované k úhradě částky 37 125 Kč, se v tomto výroku rozsudek potvrzuje.

II. V zamítavém výroku o věci samé (výrok II) se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 37 125 Kč od 1. 7. 2026 do zaplacení, jinak se v tomto výroku rozsudek potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 16 858,80 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky žalobce.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 41 250 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu s požadavkem na zaplacení částky 89 753 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 131 003 Kč od 21.1.2026 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9 816,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl takto o žalobě, kterou se žalobce domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka, trvajícího 9 let a 7 měsíců. V řízení došlo dle tvrzení žalobce k nedůvodným průtahům mezi jednotlivými úkony, řízení proběhlo pouze na dvou úrovních soudní soustavy, předmět řízení nebyl nijak složitý, neboť se jednalo o nároky ze smlouvy o dílo ve výši 460 000 Kč, od níž druhý účastník odstoupil, a v předmětném řízení se nacházel v pozici žalovaného. Požadoval za každý rok řízení částku 20 000 Kč, tj. celkem 191 669 Kč, které navýšil o 10 % pro malou složitost řízení, jež mohlo skončit dřív, a o dalších 10 % z důvodu významu pro žalobce, jemuž bylo zasaženo do integrity jeho vlastnictví a do osobních rodinných a pracovních záležitostí. Žalovaná mu po uplatnění nároku vyplatila 99 000 Kč, proto žalobou požadoval doplatit zbytek nárokované částky.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 30. 12. 2015 žalobou, která byla žalobci v pozici žalovaného doručena dne 13. 4. 2016. První jednání ve věci bylo nařízeno na 4. 10. 2016, bylo odročeno za účelem smírného vyřešení sporu, dále následovalo jednaní dne 25. 11. 2016, místní šetření dne 17. 1. 2017, jednání dne 10. 3. 2017, jednání dne 2. 5. 2017 a 20. 6. 2017, při němž byl vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalobě vyhověno. Dne 21. 12. 2017 byl spis předložen odvolacímu soudu, který usnesením ze dne 12. 3. 2018 rozsudek zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení. Následně proběhlo dne 15. 5. 2018 jednání, usnesením ze dne 18. 7. 2018 byl ustanoven ve věci znalec, který doručil znalecký posudek soudu dne 20. 12. 2018. Po procesním řešení námitky podjatosti znalce, rozhodnutí o jeho odměně dne 11. 1. 2019 a změně tohoto rozhodnutí odvolacím soudem dne 10. 5. 2019 proběhlo dne 5. 11. 2019 jednání, při němž byl vyslechnut znalec, a dne 13. 3. 2020 byl vyhlášen rozsudek, tentokrát zamítavý. Po podání odvolání byl opětovně rozsudek usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 11. 2020 zrušen a vrácen k dalšímu řízení. K výzvě soudu znalec zaslal dne 6. 2. 2021 vyjádření k výhradám odvolacího soudu k vypracovanému posudku, dne 12. 3. 2021 bylo rozhodnuto o znalečném a toto rozhodnutí bylo změněno odvolacím soudem dne 31. 5. 2021. Další jednání se uskutečnilo dne 30. 7. 2021 a na následujícím jednání dne 18. 3. 2022 byl opět vyhlášen rozsudek, jímž bylo žalobě částečně vyhověno v rozsahu částky 49 638 Kč. Dne 18. 7. 2022 byl spis předložen odvolacímu soudu, který dne 20. 9. 2022 rozsudek částečně zrušil. Usnesením ze dne 31. 3. 2023 soud ustanovil revizního znalce, který doručil soudu znalecký posudek dne 11. 8. 2023. Usnesením ze dne 23. 11. 2023 byl znalec vyzván k doplnění posudku, které bylo soudu doručeno dne 13. 12. 2023. Při jednání konaném dne 26. 3. 2024 proběhla konfrontace znalců. Dne 9. 5. 2024 bylo vydáno usnesení o znalečném, které bylo potvrzeno odvolacím soudem dne 15. 7. 2024. Dne 5. 11. 2024 byl při jednání vyhlášen rozsudek, kterým bylo žalobě vyhověno ještě ohledně částky 39 372 Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. K odvolání obou účastníků byl spis dne 29. 4. 2025 předložen odvolacímu soudu, který věcně rozsudek potvrdil, přičemž tento rozsudek nabyl právní moci dne 3. 7. 2025. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne 31. 12. 2025.

4. Délku řízení soud prvního stupně počítal až od doručení žaloby žalobci dne 13. 4. 2016, kdy se žalobce o řízení dozvěděl, do právní moci konečného rozhodnutí dne 3. 7. 2025, a uzavřel, že celková délka řízení pro žalobce představovala 9 let a 3 měsíce. V řízení soud prvního stupně shledal podstatné průtahy zejména mezi jednotlivými úkony soudu a při nařizování jednání. I přes vyšší částku, jež byla předmětem přezkoumávaného řízení, neshledal vyšší než standardní význam řízení pro žalobce.

5. Po právním posouzení podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že byly naplněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za újmu, neboť délku řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, a tedy představující nesprávný úřední postup, v jehož důsledku došlo u žalobce ke vzniku presumované nemajetkové újmy vyžadující satisfakci v peněžní podobě. Při určení základní výše náhrady nemajetkové újmy soud prvního stupně vycházel z částky 17 000 Kč za každý rok trvání přezkoumávaného řízení, se stanovením poloviční částky za první dva roky, neboť délka řízení již atakovala 10leté trvání řízení na pouhých dvou stupních soudní soustavy, a takto dospěl k základní částce 140 250 Kč. S ohledem na nekoncentrovaný postup soudu spočívajícím v tzv. „soudním ping-pongu“ a opakované neodůvodněné průtahy navýšil tuto částku o 20 %. Zároveň uvedenou částku snížil o 20 % z důvodu procesní složitosti, odůvodněné nezbytností opakovaného znaleckého posouzení. Postup žalobce ani význam řízení pro žalobce neshledal důležitým pro moderaci základní částky. Od takto určené částky odečetl plnění žalované ve výši 99 000 Kč a dospěl k závěru, že do adekvátní satisfakce je třeba doplatit ještě částku 41 250 Kč, jejíž zaplacení uložil žalované. Protože žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 31. 12. 2025, uzavřel, že ke dni rozhodnutí nenastalo prodlení žalované s přiznanou částkou, proto požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení zamítl. Náklady řízení posoudil soud prvního stupně podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a uložil povinnost k jejich náhradě procesně neúspěšné žalované.

6. Proti II. zamítavému výroku rozsudku a dále výroku III. o nákladech řízení podal žalobce včasné odvolání, v němž soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci. Neztotožnil se s posouzením délky řízení až od doručení žaloby. Namítl, že při posuzování nesprávného úředního postupu je třeba vycházet z celé délky řízení, tedy od podání žaloby dne 30. 12. 2015 do právní moci posledního rozhodnutí dne 3. 7. 2025, tj. celkem 9 let a 7 měsíců, zejména když průtahy byly patrné již v prvních čtyřech měsících řízení, ještě před doručením žaloby. Kvitoval užití základní sazby ve výši 17 000 Kč za každý rok řízení, na rozdíl od postupu žalované, která vycházela z dolní hranice 15 000 Kč, nicméně vyjádřil názor, že délce řízení a projednání pouze ve dvou stupních soudní soustavy odpovídá základní částka 20 000 Kč za rok. Nesouhlasil se snížením odškodnění o 20 % z důvodu složitosti věci, neboť dle jeho názoru šlo o právně i procesně běžný spor, k jehož předmětu existuje ustálená judikatura. Za mimořádné nepovažoval ani znalecké posudky či výslechy znalců. Má za to, že pro jednoduchost věci měla být základní částka naopak zvýšena o 10 %. Kladně hodnotil navýšení o 20 % z důvodu opakovaných průtahů a nekoncentrovaného postupu soudu prvního stupně. Vyjádřil nesouhlas s hodnocením významu řízení pro něj jako standardního. Zdůraznil, že řízení bylo vedeno proti němu jako proti drobnému podnikateli a dlouhé řízení způsobilo významný nárůst úroků z prodlení, které dosáhly téměř výše přiznané jistiny. Předmětný spor mohl ohrozit jeho finanční situaci a zasáhl nejen podnikatelský, ale i rodinný majetek. Proto měl být význam řízení hodnocen jako zvýšený a základní částka měla být navýšena o dalších 10 %. Namítl i nesprávnost výše náhrady nákladů řízení, když soud prvního stupně mu nepřiznal náhradu nákladů za jeden úkon právní služby, konkrétně podání ze dne 13. 3. 2026 (repliku k vyjádření žalované), které bylo soudu doručeno před vydáním rozhodnutí. Současně se vyjádřil k odvolání žalované, které označil za nedůvodné. Má za to, že posouzení jeho nároku vyžaduje individuální posouzení okolností, a nikoli žalovanou užitou paušalizaci. Odmítl tvrzení žalované, že nedocházelo k průtahům, naopak zdůraznil, že řízení jimi bylo opakovaně zatěžováno. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok II. rozsudku změnil a přiznal žalobci odškodnění v jím požadovaném rozsahu, včetně úroků z prodlení.

7. Výrok I. rozsudku napadla včasným odvoláním žalovaná. Nesouhlasila s výší přiznaného zadostiučinění a navrhla jeho snížení. Namítla, že soud prvního stupně stanovil základní částku nepřiměřeně vysoko, když použil sazbu 17 000 Kč za rok řízení. Odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž se standardně vychází z rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za rok, přičemž u řízení kratších než 10 let bývá obvyklá částka 15 000 Kč za rok. Zdůraznila, že vyšší částky byly v judikatuře přiznávány až v mimořádně dlouhých řízeních trvajících 15 až 21 let. Použití sazby 17 000 Kč v řízení trvajícím 9 let a 3 měsíce tak neodpovídá rozhodovací praxi soudů. Zároveň vyjádřila nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že v původním řízení docházelo k průtahům přičitatelným státu. Skutečnost, že odvolací soud v přezkoumávaném řízení opakovaně rušil rozsudky soudu prvního stupně, byla podle jejího názoru zohledněna v samotném závěru o nepřiměřené délce řízení. Odmítla, aby tatáž okolnost byla zohledněna ještě druhotně zvýšením odškodnění o dalších 20 %. Uvedla, že nelze automaticky označovat každé zrušení rozsudku odvolacím soudem za soudní ping-pong, zejména když např. rozsudek ze dne 13. 3. 2020 byl zrušen pro odlišný právní názor odvolacího soudu na otázku odstoupení od smlouvy, což je dle ní běžný a legitimní procesní postup. Vyjádřila přesvědčení, že částka 99 000 Kč, kterou žalobci poskytla již v rámci předběžného projednání nároku, plně odpovídá okolnostem případu a dostatečně kompenzuje žalobci vzniklou nemajetkovou újmu.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu včasného a přípustného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté, co se souhlasem obou procesních stran podle § 214 odst. 3 o. s. ř. projednal věc bez nařízení jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, vyjma otázky úroků z prodlení, naopak odvolání žalované shledal opodstatněným.

9. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

11. Soud prvního stupně podrobně zjistil skutkový stav, správně na věc aplikoval zákon o odpovědnosti státu za škodu a správně dovodil, že v přezkoumávaném řízení vedeném u Okresního soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka, které ve vztahu k žalobci trvalo 9 let a 3 měsíce, byly naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tedy jak nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, neodpovídající složitosti sporu a zapříčiněné podstatným způsobem postupem věc projednávajím soudem, tak v příčinné souvislosti s ním vzniklá nemajetkové újma, neboť evropská judikatura vychází ze závěru, že morální újma vzniká již samotným porušením práva a není třeba ji dokazovat (srov. Apicella proti Itálii, odst. 93). Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že s ohledem na opakovaná období nečinnosti soudů je namístě žalobce odškodnit za dané řízení v peněžní formě, což nakonec nesporovala ani žalovaná, když žalobci poskytla finanční satisfakci již v rámci předběžného projednání žalobcem uplatněného nároku.

12. Odvolací soud zároveň souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že ve vztahu k žalobci je třeba zvažovat délku řízení až ode dne, kdy byla žalobci doručena žaloba, neboť až od toho okamžiku se žalobce dozvěděl, že je proti němu vedeno řízení a mohla mu vznikat ona presumovaná újma spočívající v nejistotě ohledně trvání i výsledku řízení. Soud prvního stupně tedy správně vycházel z délky řízení v trvání 9 let a 3 měsíců.

13. Co se týká relutární náhrady, z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) plyne, že je přiměřené, pokud vnitrostátní orgán přizná poškozenému alespoň 45 % částky, kterou by ESLP přiznal sám. Nejvyšší soud proto ve Stanovisku Cpjn 206/2010 dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, pokud se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, bude pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení. To je podstatně více než 45 % z částek, které ESLP přiznával v řízeních proti České republice. V době přijetí Stanoviska bylo odškodnění za nepřiměřenou délku řízení nastaveno velmi štědře a až v současnosti dochází k jeho vyrovnávání s odškodněními za typově závažnější újmy (například způsobenými nezákonným omezením osobní svobody či nezákonným trestním stíháním). Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodovací činnosti ESLP za posledních pět let, přičemž zjistil, že ESLP ani v nedávné době nezvýšil částky přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Částky přiznávané českými civilními soudy i nadále splňují všechna požadovaná kritéria (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25).

14. Odvolací soud se však neztotožňuje s úvahou soudu prvního stupně, který pro stanovení základní částky zadostiučinění vycházel z částky 17 000 Kč za jeden rok trvání přezkoumávaného řízení, přičemž za první dva roky započetl pouze její polovinu. Jak správně namítá žalovaná ve svém odvolání, tato sazba nekoresponduje s délkou posuzovaného řízení, která nedosahuje intenzity případů, v nichž je v soudní praxi odůvodněno použití vyšší částky než 15 000 Kč za rok řízení. Odvolací soud v tomto směru sdílí názor žalované, že ustálená rozhodovací praxe v řízeních nepřesahujících deset let zpravidla vychází ze základní částky 15 000 Kč za každý rok jejich trvání. Postup soudu prvního stupně, který v projednávané věci použil částku 17 000 Kč, aniž by identifikoval a řádně odůvodnil existenci významných individuálních okolností odlišujících posuzovaný případ od obdobných průtažných řízení je proto v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Podle názoru odvolacího soudu je tak při stanovení přiměřeného zadostiučinění namístě vycházet ze základní částky 15 000 Kč za každý rok řízení při zachování poloviční sazby za první dva roky jeho trvání. Při aplikaci těchto kritérií činí základní částka odškodnění 123 750 Kč (8 x 15 000 Kč + 3 x 1 250 Kč).

15. Odvolací soud následně k odvolacím námitkám žalobce i žalované přezkoumal modifikaci základní částky provedenou soudem prvního stupně dle parametrů obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a dospěl k závěru, že je třeba závěry soudu prvního stupně a jím zvolený způsob snížení či zvýšení základní částky přehodnotit.

16. Předně odvolací soud souhlasí s tím, že do modifikace základní částky je třeba promítnout postup soudů jako orgánů státu. Ve vztahu k otázce postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV. písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení). Podle Nejvyššího soudu bude porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu zároveň vyplývá, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011).

17. V dané věci ze skutkových zjištění ohledně průběhu přezkoumávaného řízení vyplynulo, že se v něm opakovaně objevují období, kdy soud byl nečinný a kdy jednotlivé úkony ve věci na sebe navazovaly v intervalech podstatně přesahujících tři měsíce, v nichž by byl takový úkon očekávatelný. Jednalo se zejména o dobu od doručení žaloby žalobci do prvního jednání ve věci (od 13. 4. 2016 do 4. 10. 2016), dále o období od vydání prvního rozsudku ve věci do jejího předložení odvolacímu soudu (od 20. 6. 2017 do 21. 12. 2017), od ustanovení znalce do doručení znaleckého posudku (od 18. 7. 2018 do 20. 12. 2018), dále od rozhodnutí odvolacího soudu o odměně znalce do dalších jednání ve věci (od 10. 5. 2019 do 5. 11. 2019 a do následného odročení až na den 13. 3. 2020). Za nedůvodný průtah je možné posoudit i období mezi jednáními proběhlými ve dnech 30. 7. 2021 a následně až 18. 3. 2022. Dále není možné přehlédnout, že v posuzované věci došlo k poměrně nestandardnímu předávání věci mezi dvěma soudními instancemi, kdy obvodní soud jako soud nalézací i krajský soud jako soud odvolací ve věci rozhodovaly celkem čtyřikrát, což se zásadně promítlo do celkové délky řízení. Již pouhý počet rozhodnutí ve věci je nadprůměrně vysoký, pročež na první pohled je zjevné, že jelikož byla ve věci tolikrát zrušena rozhodnutí nižšího soudu, muselo dojít k chybě v jejich rozhodovací činnosti, která nebyla zanedbatelná a měla, resp. mohla mít vliv na výsledek rozhodování. Z tohoto pohledu je zřejmé, že právě nečinnost či špatná rozhodovací činnost měly podstatný podíl na prodloužení řízení, a této skutečnosti dle odvolacího soudu odpovídá zvýšení obecné základní výše nemajetkové újmy o 30 %.

18. Zároveň však odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že řízení není možné považovat za jednoduché, jak se snaží předestřít žalobce. Již sám předmět řízení, tj. nárok ze odstoupení od smlouvy o dílo, poukazuje na obtížnou materii z hmotněprávního pohledu, která si vyžádala složitější důkazní situaci, čemuž odpovídala nutnost znaleckého zkoumání, a dokonce následné podání revizního znaleckého posudku. Byť tedy řízení nebylo vedeno na více soudních instancích, je zřejmé, že i tak jej lze po právu hodnotit jak po stránce hmotněprávní, tak po stránce procesní jako složité. Tomu pak odpovídá snížení obecné základní výše nemajetkové újmy o 20 %, jak správně dovodil soud prvního stupně.

19. Odvolací soud se dále ztotožňuje též se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení nemělo pro žalobce jiný než standardní význam. Nepřiměřená délka řízení pravidelně vede k nemajetkové újmě účastníka řízení zejména v podobě úzkosti, nejistoty a duševního stresu z očekávání výsledku řízení tak, jak se tohoto dovolával i žalobce. Jiné okolnosti žalobce ve vztahu k významu řízení pro jeho osobu neuváděl. Navíc posuzované řízení nebylo řízením, u něhož judikatura ESLP shledává typově vyšší význam. Za tohoto stavu soud prvního stupně správně s ohledem na význam řízení pro žalobce základní částku nijak nemodifikoval. Stejně tak nebyla potřebná modifikace ani pro postup žalobce v řízení, které žalobce ani nezdržoval, ani nečinil úkony k odstranění nečinností.

20. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že adekvátní satisfakcí přezkoumávaného řízení po úpravě základní částky jejím konečným zvýšením o 10 % (rozdíl mezi zvýšením o 30 % a snížením o 20 %) je částka 136 125 Kč (123 750 Kč + 12 375 Kč). Po odečtení již žalovanou v šestiměsíční lhůtě od uplatněného nároku poskytnuté částky 99 000 Kč tak žalované zbývá doplatit ještě částku 37 125 Kč, nikoliv částku 41 250 Kč, kterou žalobci přiznal soud prvního stupně.

21. Vzhledem k uvedenému tedy odvolací soud vyhovující výrok I. rozsudku postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl ještě ohledně částky 4 125 Kč, a ve zbylém rozsahu výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jako již věcně správný potvrdil.

22. S ohledem na uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené zákonem pro možnost dobrovolného splnění uplatněného nároku žalovanou dnem 30. 6. 2026 se žalovaná od 1. 7. 2026 dostala do prodlení s doplatkem nároku ve výši 37 125 Kč, a od uvedeného data tak žalobci přísluší ještě úrok z prodlení, jehož se domáhal v zákonné výši, jež k datu 1. 7. 2026 činila 11,75 %. Z tohoto důvodu odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil ve vztahu k uvedené částce zamítavý výrok II. tak, že od 1. 7. 2026 uložil žalobkyni ještě povinnost zaplatit z přiznané částky 37 125 Kč od uvedeného data úrok z prodlení, přičemž ve zbývajícím rozsahu předmětný výrok rozsudku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn § 224 odst. 2 o. s. ř., ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobce vzhledem k tomu, že určení výše nároku záviselo na úvaze soudu, zůstal i nadále v řízení úspěšným, neboť nad rámec žalovanou poskytnutého plnění mu byl přiznán doplatek jeho nároku, a vzniklo mu tak vůči žalované právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Jejich výši určil odvolací soud jako náhradu zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč a náhradu nákladů právního zastoupení sestávající z odměny advokáta za 4 úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby, vyjádření ze dne 13. 3. 2026, odvolání proti rozsudku ve věci samé ze dne 8. 4. 2026, včetně jeho doplnění ze dne 24. 4. 2026) po 2 620 Kč (určeno z tarifní hodnoty přiznané částky 37 125 Kč) dle § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý uvedený úkon právní služby (§ 13 odst. 4 a. t.) a náhrady 21% DPH ve výši 2 578, 80 Kč, tj. celkem 16 858,80 Kč.

Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).