24 Cdo 2886/99

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr.Emy Barešové a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyň: A) L. O. a B) Z. N., zastoupených advokátem, proti žalovaným: l) R. T., a. s., zastoupenému advokátem, 2) F. n. m. ČR a 3) P. f. ČR, zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocené a zaniklé nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 8 C 457/94, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 1999, č. j. 8 Co 2478/99-226, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 1999, č. j. 8 Co 2478/99-226, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. července 1999, č. j. 8 C 457/94-213, se zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. července 1999, č. j. 8 C 457/94-213 ve výroku, kterým byl zamítnut návrh, aby soud uložil F. n. m. Č. r. povinnost poskytnout žalobkyním náhradu za znehodnocené stavby v obci avk. ú. P., a to za kravín, vozovou mostní váhu, novou stodolu, přestavenou stodolu, teletník, konírnu, obytnou část č.p. 36, zemní sklepy, studny, venkovní úpravy a dále za zaniklé nemovitosti - obytnou část č.p. 37, mléčnici, přípravnu, kolničku, stáj mladého dobytka, kolny na seno, kolny u vozové váhy, postavené na st. p. č. 49 a st. p. č. 51, v celkové výši 2,150.955,- Kč. Odvolací soud rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh žalobkyň na připuštění dovolání.

Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že Okresní soud v Jindřichově Hradci vydal dne 7. ledna 1997 mezitímní rozsudek č. j. 8 C 457/94-149, kterým určil, že je dán základ nároku žalobkyň k poskytnutí náhrad za shora specifikované znehodnocené a zaniklé nemovitosti podle § 14 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě), a to vůči druhému žalovanému, když současně zamítl návrh na uložení povinnosti k poskytnutí náhrad prvnímu a třetímu žalovanému. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací pak rozsudkem ze dne 29. května 1997, č. j. 8 Co 392/97-176, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu vůči prvnímu a třetímu žalovanému. Ve vztahu k druhému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně vyslovil právní názor, že ani druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován; na základě tohoto právního názoru soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. července 1999, č. j. 8 C 457/94-213, žalobu zamítl i proti druhému žalovanému. Odvolací soud pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přitom zaujal názor, že majetek státního podniku S. r. T., určený k restituci, nebyl privatizován, a tedy nebyly privatizovány ani nemovitosti v k. ú. P., k nimž se nárok žalobkyň váže. Nelze dovodit přechod závazků s tímto majetkem spojených na F. n. m. Č. r., neboť na něj přešla pouze ta práva a závazky státního podniku, související s vkládaným majetkem, a to v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. a se zakladatelskou listinou. Na těchto závěrech nemění nic ani žalobkyněmi připomínaný návrh ministra zemědělství na výmaz státního podniku S. r. T. z obchodního rejstříku ze dne 31. srpna 1992, v němž je skutečně uvedeno, že „práva a závazky zrušeného podniku přecházejí na F. n. m. ČR\". Jde nicméně o návrh na výmaz z obchodního rejstříku odvolávající se na rozhodnutí ministra zemědělství ČR č. 12/92, z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že k l. květnu 1992 byla na F. n. m. ČR převedena podle jeho požadavku č. j. 05021/1229/Sp/92 z 21. 4. 1992 „část majetku státního podniku S. r. T.\" ve smyslu privatizačního projektu, schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci, přičemž součástí rozhodnutí ministra zemědělství č. l2/92 je pod bodem 3 doplnění zbývajícího předmětu činnosti státního podniku o správu majetku určeného k restituci. Bylo chybou orgánů státu, že došlo k výmazu S. r. T. s. p., a tím i k jeho zániku, bez vypořádání restitučních nároků žalobkyň. Proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zároveň zamítl návrh žalobkyň na připuštění dovolání, neboť nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Za nesprávný považují názor odvolacího soudu, že pokud jde o F. n. m., není dána jeho odpovědnost k náhradě za znehodnocené a zaniklé nemovitosti, protože není povinnou osobou. V tomto směru odkazují na skutečnost, že na základě rozhodnutí ministra zemědělství č. 12/92 z 28. 4. 1992 o převodu majetku státního podniku R. T. na F. n. m. Č. r. podle privatizačního projektu schváleného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 8. 4. 1992 č. j. 30/32/1379/92 bylo zapsáno, že „státní podnik r.\" nemá žádné jmění a tento zápis platil od l. 5. 1992 do 8. 12. 1992, přičemž po celou tuto dobu byl tedy majetek S. r. T. s. p. převeden na Fnm. Nárok proti povinné osobě - S. r. T., s. p. - uplatnily dovolatelky včas dopisem z 30. 3. 1992, tedy v době, kdy ještě nebyl v obchodním rejstříku o shora popisované skutečnosti proveden zápis. Ministerstvo zemědělství pod č.j. 1338/92-510 (ministr zemědělství pod č. j. 12/92) dne 31. srpna 1992 rozhodlo o zrušení státního podniku R. T. se sídlem v T., bez likvidace ve smyslu § 15 odst. l zákona č. 111/1991 Sb. a tímto okamžikem přešla veškerá práva a závazky zrušeného podniku na F. n. m. a dnem 31. 8. 1992 na něj přešel i závazek poskytnout náhradu za znehodnocení a zaniklé nemovitosti. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o zamítnutí jejich požadavku na náhradu vůči F. n. m., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjadřuje žalovaný F. n. m. a uplatňuje „námitku věci rozsouzené\" s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, č. j. 2 Cdon 2001/97-193. Namítá nepřípustnost dovolání s odkazem na zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odvolacím soudem (239 odst. 2 o. s. ř.), a to rovněž s poukazem na citované usnesení, když přípustnost dovolání ve smyslu § 238 odst. l písm. b) o. s. ř. není podle jeho názoru dána. Dovolání neobsahuje žádné nové skutečnosti, opakuje názory žalobkyň, které byly soudy již dříve důkladně posouzeny a zhodnoceny. Navrhuje odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je podáno osobami k tomu oprávněnými, je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody, uvedené v § 241 odst. 3 písm. c/, d/ o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), dovoláním napadené rozhodnutí v rámci dovolacích důvodů, uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) přezkoumal a shledal dovolání důvodným.

K námitce druhého žalovaného, týkající se přípustnosti dovolání, je třeba uvést, že Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 7. 1edna 1997, č. j. 8 C 457/94-149, vyslovil, že základ nároku žalobkyň vůči druhému žalovanému je dán. Rozsudek okresního soudu byl v této části zrušen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 1997, č. j. 8 Co 392/97-176, ve kterém odvolací soud vyslovil závazný právní názor (§ 226 o. s. ř.), že druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Pokud tedy soud prvního stupně dalším rozhodnutím, a to rozsudkem ze dne 1. července 1999, č. j. 8 C 457/94-213, žalobu v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu zamítl a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, který je napaden dovoláním, je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. dubna 1999, č. j. 2 Cdon 2001/97-193, se pak netýká nároků uplatněných dovolatelkami proti druhému žalovanému.

Podle § 15 odst. 1 písm. a/ zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, platného v době zániku původní povinné osoby, S. r. T., s. p., státní podnik zaniká rozdělením, sloučením, splynutím, zrušením bez likvidace. Podle § 15 odst. 3 citovaného zákona při zániku podniku zrušením bez likvidace učiní zakladatel opatření o veškerém jeho majetku a závazcích. Neučiní-li tak, provede se likvidace podniku podle zvláštních předpisů. Účinky zápisu právních skutečností do obchodního rejstříku upravuje § 27 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku jsou účinné vůči každému ode dne, ke kterému byl zápis proveden. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.

Z úplného výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Okresním soudem v Českých Budějovicích, oddíl AVII, číslo vložky 223, založeném na čl. 88 a čl. 19 spisu, se podává, že státní podnik S. r. T. se zrušuje bez likvidace a práva a závazky zrušeného podniku přecházejí na F. n. m. Č. r.; o tom, že by zakladatel učinil jiná opatření ohledně některých závazků zrušeného podniku, tu není nic uvedeno. Z této skutečnosti vycházel i soud prvního stupně v rozsudku ze dne 7. 1edna 1997, č. j. 8 C 457/94-149, ve kterém vyslovil, že základ nároku žalobkyň vůči druhému žalovanému je dán. Z předmětného výpisu se tedy podává, že na druhého žalovaného přešly všechny závazky zrušeného státního podniku; i kdyby tomu tak ve skutečnosti nebylo, nemůže se druhý žalovaný - F. n. m. Č. r. - podle § 27 odst. 2 obchodního zákoníku této skutečnosti vůči žalobkyním dovolávat, ledaže by prokázal, že nejednaly v důvěře v předmětný zápis (tato skutečnost však doposud nebyla tvrzena). V nalézacím řízení však bude třeba provést důkaz originální listinou s výpisem z obchodního rejstříku.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 o. s. ř. věta za středníkem); vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. října 2000 JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r. předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková