26 Cdo 5002/2007

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Mgr. P. P., proti žalovanému Z. B., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp.zn. 6 C 243/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. srpna 2007, č.j. 19 Co 507/2006-40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud Brno – venkov (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne

19. 7. 2006, č.j. 6 C 243/2005-26, uložil žalovanému povinnost vyklidit nemovitosti specifikované ve výroku rozsudku (dále „předmětné nemovitosti“) do jednoho měsíce od zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 8. 2007, č.j. 19 Co 507/2006-40, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé tak, že uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné nemovitosti do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, potvrdil ho ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu – a to výslovně proti výroku III. o nákladech odvolacího řízení – podal žalovaný (zastoupen advokátem) včasné dovolání, v němž uvedl, že „považuje povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 1.000,- Kč za nejen nespravedlivé, ale i za věcně nesprávné“. Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V dané věci byl dovoláním napaden výrok odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení, (a to i v případě, že je součástí výrokové části rozsudku) má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení (§ 167 odst. 1 ve spojení s § 211 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé.

Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními.

Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení tedy není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od

1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího (jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím) – viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto (aniž ve věci nařizoval jednání podle § 243a odst. 1 věty první o.s.ř.) dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Žalovaný podáním nepřípustného dovolání procesně zavinil jeho odmítnutí, žalobkyni prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. června 2008 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu