29 Cdo 1006/2007

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele P. S., narozeného, bytem v, zastoupeného JUDr. P. Z., advokátem, se sídlem v, za účasti obchodní společnosti C. W., a. s. se sídlem ve, zastoupené JUDr. R. M., advokátem, se sídlem v, o 57.655,- Kč jako dorovnání podle § 220k obchodního zákoníku, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 83/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 14. listopadu 2006, č. j. 5 Cmo 171/2006-49, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2006, č. j. 50 Cm 83/2003-32, kterým tento soud zastavil řízení ve věci (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem (výrok II. a III.).

Odvolací soud uzavřel, že novela obchodního zákoníku provedená zákonem č. 370/2000 Sb. připustila, aby smlouva o převzetí jmění určila, že se o přezkoumání výměnného poměru akcií, resp. o přezkoumání výše vypořádání v penězích rozhodne v rozhodčím řízení. V projednávané věci bylo ve smlouvě o převzetí jmění platně ujednáno, že o přezkoumání a určení výše vypořádání v penězích a určení výše dorovnání v penězích ve smyslu § 220k odst. 1 obch. zák. bude rozhodováno v rozhodčím řízení. Projednání věci před soudem tedy brání rozhodčí smlouva. Společnost tuto námitku včas uplatnila, a proto postupoval soud prvního stupně správně, když řízení podle § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil. Nadto odvolací soud dodal, že z vyjádření účastníka řízení vyplynulo, že řízení před rozhodci Společnosti pro dražby a rozhodčí řízení, s. r. o. již proběhlo a bylo ukončeno vydáním rozhodčího nálezu ze dne 31. října 2004, sp. zn. 1/03. Odvolací soud upozornil, že jeho rozhodnutí odpovídá ustálené rozhodovací praxi a neodporuje ani názoru Ústavního soudu vyslovenému například v jeho usnesení ze dne 23. května 2006, sp. zn. II. ÚS 633/05.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání obsáhle argumentuje proti závěrům odvolacího soudu.

Jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2006, je dovolání přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

K námitkám dovolatele Nejvyšší soud konstatuje, že z jeho ustálené judikatury (viz např. usnesení ze dne 18. července 2006, sp. zn. 29 Odo 499/2005, usnesení ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 226/2006 a další) vyplývá, že určuje-li smlouva o převodu obchodního jmění na akcionáře, že se o přezkoumání přiměřenosti výše vypořádání bude rozhodovat v rozhodčím řízení, zavazuje toto ujednání i akcionáře zrušované společnosti.

Přitom vztah uvedené právní úpravy s ustanovením § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. již přezkoumal Ústavní soud, který rozpor s ústavním pořádkem neshledal (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. června 2005, sp. zn. III. ÚS 84/2005).

Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť navrhovatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a C. W., a. s. žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. listopadu 2008 JUDr. Ivana Štenglová předsedkyně senátu