32 Cdo 3597/2008

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně I. s.r.o.,, zastoupené JUDr. E.H., advokátkou,, proti žalovaným 1) J. Š., 2) E. M.,, oběma zastoupeným JUDr. K. M., advokátkou,, 3) JUDr. V. B.,, zastoupenému JUDr. E. K., advokátkou, 4) Ing. F. G.,, o 1,697.097,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 99/98, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2007, č.j. 51 Co 277/2007-232, takto:

Dovolání se odmítá.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. září 2002, č.j. 40 C 99/98-122, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č.j. 40 C 99/98-184, uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobkyni 1,697.097,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 126.139,- Kč od 5. července 1995, z částky 277.977,- Kč od 13. května 1995, z částky 317.960,- Kč od 29. dubna 1995, z částky 279.036,- Kč od 2. dubna 1995, z částky 475.985,- Kč od 30. dubna 1995, z částky 220.000,- Kč od 2. dubna 1995 vše do zaplacení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných 1) a 2) v rozsahu poskytnutého plnění zaniká povinnost druhého žalovaného. Dále zamítl žalobu vůči žalovaným na zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 220.000,- Kč za den 1. dubna 1995 (první odstavec výroku). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu vůči žalovaným 1) a 2) na zaplacení 18% úroku z prodlení z částky 126.139,- Kč za den 4. července 1995, z částky 277.977,- Kč za den 12. května 1995, z částky 279.036,- Kč za den 1. dubna 1995 a z částky 475.985,- Kč za den 29. dubna 1995 (druhý odstavec výroku) a zamítl žalobu o zaplacení 1.697.097,- Kč s příslušenstvím vůči žalovaným 3) a 4) (třetí odstavec výroku). Dále rozhodl o tom, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným 1) a 2) (čtvrtý odstavec výroku) a rovněž o tom, že žalovaní 3) a 4) mají právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (pátý odstavec výroku). O výši náhrady takto přiznaných nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 10. srpna 2006, č.j. 40 C 99/98-198; o odvoláních žalobkyně a žalovaných 1) a 2) proti tomuto rozhodnutí odvolací soud dosud nerozhodl.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali žalobkyně a dále žalovaní 1) a 2). Žalobkyně své odvolání směřovala proti jeho zamítavému výroku vůči žalovaným 3) a 4) v rozsahu částky 557.013,- Kč s příslušenstvím. Žalovaní 1) a 2) napadli odvoláním rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž jim bylo uloženo zaplatit žalobkyni 1,697.097,- Kč s příslušenstvím, a rovněž v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 1,697.097,- Kč vůči žalovaným 3) a 4).

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. července 2007, č.j. 51 Co 277/2007-216, odmítl pro subjektivní nepřípustnost odvolání žalovaných 1) a 2) v rozsahu směřujícím proti zamítavému výroku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4). Ve zbývajícím rozsahu o odvolaní žalovaných 1) a 2) odvolací soud dosud nerozhodl

Krajský soud v Ostravě (poté, co usnesením ze dne 30. června 2005, č.j. 15 Co 422/2005-192, zrušil usnesení ze dne 7. prosince 2004, č.j. 40 C 99/98-172, jímž Okresní soud v Ostravě připustil zpětvzetí žaloby vůči žalovaným 3) a 4) co do částky 1,140.084,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu zrušil jím vydaný rozsudek ze dne 9. září 2002, č.j. 40 C 99/98-122, a řízení zastavil) usnesením ze dne 2. října 2007, č.j. 51 Co 277/2007-232, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) v napadeném zamítavém třetím odstavci výroku v rozsahu částky 1,140.084,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 126.139,- Kč od 4. července 1995 do zaplacení, z částky 317.960,- Kč od 29. dubna 1995 do zaplacení, z částky 475.985,- Kč od 29. dubna 1995 do zaplacení, z částky 220.000,- Kč od 2. dubna 1995 do zaplacení, dále v rozsahu 18% úroku z prodlení z částky 277.977,- Kč za den 12. května 1995 a z částky 279.036,- Kč za den 1. dubna 1995, a řízení v tomto rozsahu zastavil, aniž se pro nadbytečnost zabýval důvody nesouhlasu žalovaných 1) a 2) se zpětvzetím žaloby, které žalobkyně učinila v rozsahu částky 1,140.084,- Kč s příslušenstvím vůči žalovaným 3) a 4) současně s podaným odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) v části, ohledně níž byla vzata žaloba zpět po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, avšak dříve, nežli tento výrok nabyl právní moci, nebyl odvoláním žalobkyně dotčen a odvolání žalovaných 1) a 2) bylo odmítnuto. Z toho dovodil, že suspenzivní účinek odvolání k nároku na peněžité plnění, jehož se zpětvzetí týká, nenastal, tento nárok nemůže být v odvolacím řízení projednán a rozhodnut, ani pokud by částečné zpětvzetí žaloby bylo prohlášeno za neúčinné.

Usnesení odvolacího soudu ze dne 2. října 2007 napadli společným dovoláním žalovaní 1) a 2), namítajíce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že řízení v rozporu s ustanovením § 222a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil, aniž se vypořádal s tvrzenými vážnými důvody jejich nesouhlasu se zpětvzetím žaloby vůči žalovaným 3) a 4), které odůvodňují jejich požadavek, aby soud meritorně rozhodl o žalobě i vůči žalovaným 3) a 4). Dovolatelé i nadále zastávají názor, že mají právní zájem na výsledku sporu, jehož předmětem je závazek sdružení, za který odpovídají všichni jeho účastníci (žalovaní) společně a nerozdílně. Pakliže sdružení nebylo dosud vypořádáno a žalovaní 3) a 4) se odmítají na úhradě závazků vzniklých za dobu jeho existence podílet, dovolatelé mají za to, že odvolací soud měl shledat důvody jejich nesouhlasu se zpětvzetím žaloby vůči žalovaným 3) a 4) vážnými a měl rozhodnout tak, že zpětvzetí žaloby není účinné.

Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Zkoumání, zda dovolání je – objektivně – přípustné podle uvedených ustanovení [a v daném případě by tomu tak bylo se zřetelem k dikci § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], však předchází – ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 240 odst. 1 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích (například v rozsudku ze dne 26. února 2002,sp. zn. 29 Odo 579/2001) formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.

Jak ostatně uvedl v odůvodnění usnesení ze dne 26. července 2007, č.j. 51 Co 277/2007-216, již odvolací soud, v posuzované věci je žalobní nárok uplatněn vůči čtyřem žalovaným jako účastníkům sdružení fyzických osob, kteří jsou dle ustanovení § 835 odst. 2 občanského zákoníku ze závazků vůči třetím osobám zavázáni společně a nerozdílně. Pokud jde o procesní stránku věci, jde mezi účastníky o tzv. samostatné společenství ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř., jehož podstatou, je, že každý účastník jedná sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv. Proto je i k podání dovolání zásadně oprávněn ten účastník, jemuž byla způsobena v jeho právech usnesením odvolacího soudu ze dne 2. října 2007, č.j. 51 Co 277/2007-232, určitá újma v jeho právech. Pakliže dovoláním napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4), pak za stavu, kdy všichni čtyři žalovaní mají postavení samostatných společníků, nemohla být tímto rozhodnutím způsobena dovolatelům žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možné zhojit v dovolacím řízení. Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání není subjektivně přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 119, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 381/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2000, pod číslem 18), a proto ho z důvodu jeho podání neoprávněnými osobami odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. listopadu 2008 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu