3 Tdo 611/2010

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Fremra a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Eduarda Teschlera projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2010 dovolání obviněného P. N., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 3 To 1/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 13/2009 a rozhodl takto:

Objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. bylo možno naplnit více rovnocennými alternativními formami jednání, které byly významné pro tentýž následek.

Pokud se pachatel snažil násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutit poškozenou k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, půjde jen o jeden dokonaný trestný čin znásilnění podle §

241 odst. 1 tr. zák. i v případě, když vykonal s poškozenou pohlavní styk obdobný souloži (např. orální styk), zatímco k uskutečnění zamýšlené soulože s poškozenou nedošlo. V takovém případě je vyloučeno posoudit jednání pachatele jako trestný čin znásilnění dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť připouští-li skutková podstata trestného činu jeho spáchání více rovnocennými alternativami jednání, pak v případě, že se jedno z jednání pachatele v rámci těchto alternativ dostane jen do stadia pokusu, bude v poměru subsidiarity k jinému jednání pachatele, jímž byl dokonán trestný čin v jiné alternativě téže skutkové podstaty.

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 3 To 1/2010, a rozsudek Krajského soudu Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 29 T 13/2009.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).

Z rámce tohoto dovolacího důvodu proto částečně vybočovaly ty námitky obviněného, které spočívaly ve zpochybnění hodnocení důkazů nižšími soudy, tedy výhrady vůči postupu soudů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Jejich prostřednictvím prosazoval obviněný vlastní verzi hodnocení důkazů, která by vyústila v odlišná skutková zjištění, než ke kterým dospěl v této věci krajský soud, konkrétně v závěr, že se jednání popsaného ve výroku rozsudku vůči poškozené nedopustil.

Nejvyšší soud si byl ovšem vědom judikatury Ústavního soudu, která považuje výklad mezí tohoto dovolacího důvodu za příliš restriktivní, pokud by soudy nepřihlédly k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich právním posouzením na straně druhé, resp. pokud by z učiněných skutkových zjištění nebylo možno odpovídající právní posouzení vůbec vyvodit (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). V posuzovaném případě však podle Nejvyššího soudu proběhlo hodnocení důkazů nižšími soudy plně v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž výsledné závěry shledává Nejvyšší soud logické a přesvědčivé. Obviněný byl spolehlivě usvědčován především výpovědí poškozené, která jednání obviněného podrobně popsala. Tento důkaz o vině obviněného přitom nezůstal osamocen, nýbrž byl podporován i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a klinické psychologie, který potvrdil jak věrohodnost poškozené, tak následek jednání obviněného vůči poškozené v podobě závažné psychické újmy. Obhajoba obviněného, podle níž neusiloval o soulož s poškozenou ani jiné sexuální uspokojení, nýbrž mu šlo jen o to zakrýt ji před cestujícími kolem projíždějícího vlaku, byla jednoznačně vyvrácena výpověďmi svědků R., L., O., R., ve vztahu ke znalosti věku poškozené pak výpovědí svědka R. Hodnotící úvahy krajského soudu obsažené na str. 18 - 20 odůvodnění jeho rozsudku, jakož i vrchního soudu (str. 3 - 4 jeho usnesení), pak shledává Nejvyšší soud za logické a přesvědčivé a to včetně vysvětlení, že obviněného nevyviňuje ani negativní závěr genetické expertízy zaměřené na vyšetření profilů DNA obou aktérů činu.

Obviněný však relevantně naplnil deklarovaný dovolací důvod námitkou, podle níž zjištěný skutek nevykazuje znaky dílem dokonaného, dílem nedokonaného (podle § 8 odst. 1 tr. zák.) trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., jakož i na to navazující námitkou, že se nejednalo o dva skutky, resp. že nešlo ani o pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. Dalšími námitkami v rámci tohoto dovolacího důvodu byla tvrzení, že olizování genitálu poškozené, pokud by je soud měl za prokázáno, nevykazuje znaky jiného obdobného pohlavního styku ve smyslu § 241 odst. 1 tr. zák. a takový čin by měl tudíž být posouzen pouze jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák., jakož i výhrada proti posouzení posttraumatické újmy poškozené jako těžké újmy na zdraví.

Jelikož Nejvyšší soud nezjistil žádný důvod uvedený v ust. § 265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání, přezkoumal v mezích uvedených v ust. § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozhodnutí a dospěl poté k následujícím závěrům.

Ze shora uvedených námitek se Nejvyšší soud vyjádří nejdříve k těm, které neshledal opodstatněné.

Novela trestního zákona zák. č. 144/2001 Sb. rozšířila základní skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. vedle donucení jiného k souloži i o donucení k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Smyslem této novely bylo postihnout rovnocenně s donucením k souloži i donucování k takovým sexuálním aktivitám, které jsou způsobem provedení a zejména svou závažností především z hlediska fyzických a psychických následků pro oběť činu srovnatelné se souloží. Z různých sexuálních aktivit, které mohou naplňovat pojem pohlavního styku, definovala judikatura jako aktivity srovnatelné se souloží a tudíž naplňující pojem jiného obdobného pohlavního styku především orální pohlavní styk (tzv. felaci či cunilinctus) a anální pohlavní styk. Cunilinctus je definován jako stimulování genitálií ženy jazykem či ústy. Tohoto jednání se obviněný N. vůči poškozené prokazatelně dopustil, přičemž vzhledem především k intenzitě zásahu do sexuální integrity nezletilé, jde nepochybně o jednu z forem jiného obdobného pohlavního styku srovnatelného s klasickou souloží.

Stejně neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud i námitku, že následky činů způsobené obviněným poškozené neměly charakter těžké újmy na zdraví. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na závěrečnou část výroku o vině rozsudku krajského soudu, který Nejvyšší soud převzal i od výroku svého rozsudku, jenž obsahoval podrobný popis projevů posttraumatické stresové poruchy, kterou znalci u poškozené diagnostikovali jako následek trestného činu obviněného – snížené sebevědomí, opakované tísnivé traumatologické reminiscence, zvýšená úzkost, tendence obviňovat se, přehnané hněvivé reakce, tendence vyhýbat se inkriminovaným místům, psychosomatické potíže v podobě bolesti břicha. Tyto obtíže přetrvávaly u poškozené ještě půl roku po činu a perspektiva jejich vymizení byla spíše dlouhodobá. Krajský soud na tomto podkladě zcela důvodně uzavřel, že tato psychická porucha svými projevy výrazně omezuje poškozenou v obvyklém způsobu života, a to po dobu výrazně přesahující dobu šesti týdnů, která bývá judikaturou respektována jak časová hranice pro naplnění znaků těžké újmy ve smyslu delší dobu trvající poruchy zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. V podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající argumentaci krajského soudu obsaženou na str. 22 odůvodnění jeho rozsudku, s níž se Nejvyšší soud zcela ztotožnil.

Naproti tomu jako důvodnou shledal Nejvyšší soud námitku zpochybňující právní posouzení jednání obviněného jako dílem dokonaného, dílem nedokonaného trestného činu. Jak zcela pregnantně uvedla ve svém vyjádření nejvyšší státní zástupkyně, připouští-li skutková podstata trestného činu jeho spáchání více rovnocennými alternativami jednání, naplní-li pachatel více z nich navazujícím jednáním v úmyslu způsobit stejný následek, bude se jednat vždy o jediný trestný čin. Podstatné pro posouzení sporné otázky je pak to, že v souladu s názorem převládajícím v nauce českého trestního práva i v judikatuře soudů, pokud pachatel při naplnění jedné z alternativ dospěje pouze do stadia pokusu, ale vzápětí dokoná alternativu jinou (např. pachatel trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. se nejprve neúspěšně pokusí neoprávněně vniknout do bytu jiného a poté, co mu poškozený sám otevře, tam pachatel neoprávněně setrvá), je předchozí pokus ve vztahu subsidiarity ve vztahu k jiné alternativě dokonané v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. Nejvyšší soud dal proto za pravdu jak dovolateli, tak nejvyšší státní zástupkyni, že jednání obviněného N. bylo namístě kvalifikovat pouze jako jeden dokonaný trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. V této části tedy bylo dovolání obviněného důvodné.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 3 To 1/2010, tak rozsudek Krajského soudu Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 29 T 13/2009. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud nepovažoval za vhodné vracet věc k odstranění shora uvedeného pochybení nižším soudům, když jimi správně zjištěný skutkový stav umožňoval, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.

Nejvyšší soud proto v podstatě převzal skutkovou větu z výroku o vině z rozsudku krajského soudu (jen s drobnými formulačními úpravami) s tím, že obviněného nově uznal vinným v souladu s úvahami rozvedenými výše dokonaným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Nejvyšší soud přitom ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. vážil, zda jednání obviněného neposoudit podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, avšak dospěl k závěru, že použití nové úpravy by v konečném výsledku nebylo pro obviněného v žádném ohledu příznivější.

Při úvaze o trestu se Nejvyšší soud zcela ztotožnil s podrobnou charakteristikou kritérií pro ukládání trestu dle § 23 odst. 1, § 31 odst. 1 tr. zák. rozvedených na str. 23 - 24 odůvodnění rozsudku krajského soudu. Z jejich pohledu se jevil původně uložený trest v trvání 8 roků odnětí svobody jako plně vystihující míru naplnění uvedených kritérií. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že je namístě v nově uloženém trestu akcentovat, že obviněný svým dovoláním částečně uspěl, když nově vyslovené právní posouzení je nepatrně mírnější než původní. Současně však vzal v úvahu, že na popisu samotného jednání obviněného, kterým byl uznán vinným, se nic nezměnilo, a že změna je, jak uvedl Vrchní soud v Olomouci, skutečně spíše „akademického“ charakteru. Proto také tuto změnu vyjádřil zmírněním původně uloženého trestu odnětí svobody jen o půl roku. Za splnění podmínek § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. pak byl obviněný shodně jako v původním rozsudku pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila.

Ve vztahu k námitkám obviněného uvedla, že hlediskem, které v souladu s právní naukou rozlišuje jednání do skutků významných pro trestní právo, je následek. Je-li možné spáchat trestný čin ve více alternativách jednání, která jsou významná pro jeden následek, jedná se vždy o jeden trestný čin. Pokud se tedy obviněný snažil násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutit jiného k souloži nebo jinému obdobnému pohlavnímu styku, půjde o jeden trestný čin znásilnění podle § 241 tr. zák. Pokud se jedno z jednání v rámci jedné z alternativ dostane do stadia pokusu, je v poměru subsidiarity k jinému dokonanému jednání v rámci téže skutkové podstaty. Proto bylo podle jejího názoru na místě jednání obviněného N. kvalifikovat pouze jako jeden dokonaný trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák.

V další části vyjádření poukázala na výklad pojmů „soulož“ a „jiný pohlavní styk“ s tím, že za ten se v souladu s konstantní judikaturou považuje i orální pohlavní styk, tak jak se jej dopustil obviněný. Za zjevně neopodstatněnou považuje i další námitku obviněného, že u poškozené nedošlo k naplnění znaku těžké újmy ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a) tr. zák. Ta může mít podle nejvyšší státní zástupkyně i podobu déletrvající vážné duševní poruchy, konkrétně posttraumatické stresové poruchy, jak tomu bylo u poškozené.

V závěru svého písemného vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že jednání obviněného mělo být posouzeno toliko jako dokonaný trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., zrušil jak usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V rámci veřejného zasedání pak intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství setrval na stanovisku rozvedeném v písemně podaném vyjádření, učinil shodný závěrečný návrh s tím, že v souvislosti se zrušením napadených rozhodnutí navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o vzetí obviněného do vazby podle § 265 l odst. 4 tr. ř.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 11. srpna 2010 Předseda senátu: JUDr. Robert Fremr