30 Cdo 1676/2009

Soud:
Nejvyšší soud
Spisová značka:
30 Cdo 1676/2009
Datum rozhodnutí:
2011-03-10
ECLI:
ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1676.2009.1

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3 a 2) kpt. Mgr. J. M., adresa pro doručování: Policejní prezidium ČR, poštovní schránka 62/OKFK, Strojnická 27, 170 89 Praha 7, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 108/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č.j. 1 Co 310/2007-70, takto:

I. právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, a to - otázku charakteru údajů o fyzické osobě vedených v úředním spisu (trestním, správním, soudním atd.) jako osobních údajů podle § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „ZOOU“) - otázku vztahu neoprávněného zpřístupnění osobních údajů z úředního spisu k porušení práva na ochranu osobnosti podle § 11 obč. zák. a využití prostředků ochrany podle § 13 citovaného zákona. - otázku možnosti soudu v občanskoprávním řízení (v řízení na ochranu osobnosti) posuzovat porušení osobnostního práva obviněného podle § 11násl. o.z. neoprávněným zpřístupněním osobních údajů obviněného z trestního spisu orgány činnými v trestním řízení - otázku uplatnění § 65 odst. 1 tr. ř. pro právo svědka nahlížet do trestního spisu a získat z něj osobní údaje obviněného, v případě, že důvodem pro nahlížení do trestního spisu je, aby se svědek rozhodl, zda může a bude v trestní věci vypovídat či nikoliv.

II. právní otázky v rozporu s hmotným právem, a to - údaje o fyzické osobě vedené v úředním spise nepovažuje za osobní údaje podle § 4 písm. a) ZOOU - bez vyhodnocení oprávněnosti či neoprávněnosti postupu orgánu činného v trestním řízení podle § 65 odst. 1 tr. řádu považuje zpřístupnění osobních údajů z trestního spisu podle § 65 odst. 1 tr. řádu za výkon práva a tedy okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostního práva - uplatňuje ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. o vyloučení odpovědnosti osoby, která byla využita jinou osobu k výkonu činnosti této jiné osoby, na případy zásahu do osobnostního práva podle § 11násl. obč. zák.

Žalobce dále nesouhlasí s názorem obou soudů, že druhý žalovaný není ve sporu pasivně legitimován ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák., když toto ustanovení se podle jeho názoru na danou situaci nevztahuje.

K dovolání nebylo žalovanými podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11násl. obč. zák. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp.zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp.zn. 30 C do 1526/2004, nebo usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 111/2006, resp. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. února 2006, sp.zn. II ÚS 202/05, eventuálně usnesení téhož soudu ze dne 22. května 2006, sp.zn. I. ÚS 201/06). Nedostal se do rozporu ani s úpravou, kterou přináší zákon č. 101/2000 Sb. Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 10. března 2011 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu