4 Nd 231/2011

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobce: B. V., proti žalovanému: JUDr. V. C., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 137/2003, o vyloučení soudců Vrchního soudu v Praze podle § 16 odst. 1 o. s. ř. takto:

Soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmila Říhová a Mgr. Dagmar Javůrková nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 132/2011.

Žalobce vznesl podáním ze dne 20. 1. 2011 (č. l. 144) námitku podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze, kterou doplnil podáním ze dne 8. 2. 2011 (č. l. 145) a ze dne 31. 5. 2011 (č. l. 148), a to jmenovitě proti soudkyním JUDr. Ludmile Říhové a Mgr. Dagmar Javůrkové. Podjatost těchto soudkyň spatřuje v tom, že obě soudkyně jsou vedeny v seznamu členů zločinecké organizace KSČ a jejich podjatost je dána nálezem „ÚS č. US I. 712/2010”. Žalobce dále namítl, že „ve vazbě na žalovaného danou represi realizovala členka KSČ J., jenž vycházela vstříc kumpánu dané organizaci člence KSČ C., manželce žalovaného, jenž se vydává za disidenta. Tedy s ohledem na nález ÚS č. I 512/2010 nesměly jmenované jednat.“ V podání ze dne 20. 1. 2011 uvedl, že JUDr. Javůrková předala písemnosti ze spisu Krajského soudu v Praze žalovanému jako soukromé osobě a „toto pak kryli tendenčností u jednání“.

Z písemného vyjádření dotčených soudkyň rozhodujícího senátu 1 Co Vrchního soudu v Praze JUDr. Ludmily Říhové a Mgr. Dagmar Javůrkové se podává, že dotčené soudkyně nemají k věci a k účastníkům žádný vztah a nejsou jim známy okolnosti, které by je vylučovaly z projednávání a rozhodování věci.

Nejvyšší soud konstatuje, že žalobce vznesl námitku podjatosti v dané věci již opakovaně, když podáním ze dne 30. 11. 2007 (č. l. 92) namítl podjatost soudkyň Vrchního soudu v Praze JUDr. Říhové, Mgr. Javůrkové, JUDr. Naděždy Žákové a JUDr. Zdenky Ferešové, o níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. 4 Nd 34/2008 tak, že tyto soudkyně nevyloučil z projednávání a rozhodnutí věci. V souladu s ust. § 15b odst. 3 o. s. ř. bylo proto nutné posoudit, zda žalobce uplatnil v námitce podjatosti stejné okolnosti, o nichž bylo Nejvyšším soudem již rozhodnuto. Z citovaného usnesení se podává, že žalobce svou dřívější námitku podjatosti odůvodnil tím, že soudkyně Mgr. Dagmar Javůrková působila dříve jako soudkyně Krajského soudu v Praze, kde pracuje jako soudce i žalovaný JUDr. Vojtěch Cepl. Soudkyně Mgr. Dagmar Javůrková v době svého působení u Krajského soudu v Praze vyřizovala věci P (řízení ve věcech způsobilosti k právním úkonům). Podle tvrzení žalobce měl žalovaný údajně navštívit Mgr. Javůrkovou u Krajského soudu v Praze a informovat se na stav řízení o způsobilosti k právním úkonům žalobce, když Mgr. Javůrková měla žalovanému dát k dispozici rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 C 126/89, což bylo podle žalobce skandální. Vzhledem k obsahu opětovně podané námitky je zřejmé, že tato námitka žalobce ohledně údajného postupu Mgr. Javůrkové v jejím rozhodování v jiných věcech byla ve shora uvedeném usnesení Nejvyššího soudu již posouzena. Nejvyšší soud proto shledal, že se jedná o překážku věci rozhodnuté. O námitce žalobce o podjatosti soudkyň JUDr. Říhové a Mgr. Javůrkové z důvodu jejich členství v KSČ dosud v posuzovaném případě rozhodnuto nebylo, nejedná se proto o stejné okolnosti ve smyslu § 15b odst. 3 o. s. ř.

Podle § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle § 16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

K důvodům vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 o. s. ř. je třeba nejprve uvést, že soudcův poměr k projednávané věci bývá zpravidla založen na jeho přímém zájmu na výsledku řízení v konkrétní věci. Jeho poměr k účastníkům řízení může být dán příbuzenským nebo obdobným vztahem, popř. jiným vztahem k účastníkům řízení, jenž může být přátelský nebo naopak zjevně nepřátelský. Jde vždy o okolnosti, které mohou vést k důvodným pochybnostem, že určitý soudce nebude schopen ve věci nepodjatě rozhodnout.

V nálezu Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, Ústavní soud mimo jiné vyslovil též to, že členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen. Možné námitky podjatosti soudce však přirozeně vyžadují splnění všech podmínek vyloučení soudce z projednávání a rozhodování konkrétní věci v souladu s příslušným ustanovením daného procesního řádu.

V uvedeném nálezu Ústavní soud rovněž konstatoval, že smyslem základního práva na informace (na poskytnutí údaje o členství soudce v KSČ ke dni 17. listopadu 1989) není a nemůže být snaha - v rozporu s tzv. lustračním zákonem - (např.) zbavit soudce - členy v KSČ ke dni 17. listopadu 1989 jejich funkce. Podmínkou funkce soudce není neexistence soudcova členství v KSČ. V tomto nálezu stejně jako v jiných rozhodnutích (viz např. sp. zn. IV. ÚS 682/09, sp. zn. III. ÚS 2336/08) o ústavních stížnostech s obdobnou argumentací Ústavní soud totiž poukázal na to, že otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v někdejší KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu.

Uvedený zákon, resp. z něj vyvoditelný princip, že prosté členství v KSČ není skutečností, jež by vylučovala mimo jiné soudce z rozhodovacího procesu, Ústavní soud chápe a musí respektovat jako výsledek společenského konsenzu stran vypořádání se s minulostí. Proto není možno z právního hlediska akceptovat tezi žalobce, že by soudci - dřívější členové KSČ - věc žalobce nemohli rozhodovat.

Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalou angažovanost v KSČ) je tudíž nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 Ústavní soud například dovodil, že z bývalého členství určité osoby v KSČ nelze bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční případy.

Zbývá tedy posoudit konkrétní okolnosti případu, resp. intenzitu namítaných skutečností z hlediska možného vlivu na rozhodování soudce. Skutečnost, že žalobce tvrdí, že uvedené soudkyně nesmí ve věci rozhodovat s ohledem na jejich bývalé členství v KSČ, nelze bez dalšího považovat za takovou skutečnost, jež by sama působila na soudce do té míry, že by věc žalobce nebyli schopni spravedlivě rozhodovat.

Nejvyšší soud v projednávané věci dodává, že případný závěr o podjatosti uvedených soudců Vrchního soudu v Praze by se musel opírat o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku řízení. Objektivním důvodem zpochybnění nestrannosti soudce nemůže být pouhý odkaz na jeho skutečnou či údajnou politickou angažovanost v minulosti. Žalobcem prosazovaný extenzivní výklad ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. by ve svém důsledku mohl znemožnit projednávání věcí týkajících se politických, ekonomických a vůbec společenských poměrů před listopadem 1989. Určitou podjatost by totiž v takových případech bylo možné vytknout prakticky všem soudcům, kteří před rokem 1989 zaujímali k poměrům za minulého režimu vyhraněná stanoviska, ať již pozitivní nebo negativní (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 553/03, sp. zn. I. ÚS 722/05, sp. zn. III. ÚS 1075/09 a dále zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05, navazující usnesení sp. zn. I. ÚS 2142/07, sp. zn. I. ÚS 237/06, sp. zn. IV. ÚS 218/06 atd.).

Z podaného výkladu je patrné, že okolnosti namítané žalobcem nemohou objektivně založit podjatost jmenovaných soudců Vrchního soudu v Praze. (Srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3268/10).

Podle Nejvyššího soudu tedy lze konstatovat, že v posuzovaném případě nevyplývají ze spisu ani z vlastního podání žalobce žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by soudkyně, o jejichž vyloučení jde, měly poměr k projednávané věci či k účastníkům. Žalobce tudíž ve svém podání neuvádí žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti dotčených soudkyň Vrchního soudu v Praze.

Ve výše uvedeném smyslu proto nebyly shledány důvody, pro něž by z projednání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 132/2011 byly vyloučeny výše jmenované soudkyně tohoto soudu. Za tohoto stavu senát Nejvyššího soudu rozhodl podle § 16 odst. 1 o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. října 2011 Předseda senátu: JUDr. František Hrabec