26 Cdo 1801/2011

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ Ing. M. P. a b/ Mgr. S. P., zastoupených JUDr. Janou Novákovou, advokátkou se sídlem v Kostelci nad Labem, Neratovická 218, proti žalovaným 1/ M. S. a 2/ R. S., zastoupeným Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, o určení výše nájemného a vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 304/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2010, č. j. 23 Co 257/2010-124, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaným se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č. j. 42 C 304/2006-94, vyhověl žalobě na zvýšení nájemného z „bytu č. 11, o velikosti 1+2, I. kategorie, ve 4. nadzemním podlaží v domě na adrese Svatoslavova 766/19, P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), podané dne 28. prosince 2006, a určil, že výše nájemného za užívání předmětného bytu, který mají žalovaní ve společném nájmu manželů, činí pro období od 28. prosince 2006 do 31. prosince 2006 částku 5.713,- Kč měsíčně (výrok I.); žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 160.838,- Kč (s tím, že v rozsahu plnění jednoho žalovaného zaniká povinnost k plnění druhého žalovaného) a aby bylo určeno, že výše nájemného za užívání předmětného bytu činí od 1. července 2005 částku 12.769,- Kč měsíčně, zamítl (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).

K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. října 2010, č. j. 23 Co 257/2010-124, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Za zásadně právně významnou pokládali otázku „jaká je výše nájemného odpovídající ceně obvyklé“, která je podle jejich názoru „... cenou, za kterou lze v daném místě a čase pořídit náhradní věc stejných kvalit, a … která je v podstatě cenou tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, a zahrnuje i hledisko prodejnosti věci“. Uvedli, že nájemné z bytu má odpovídat tzv. ceně obvyklé, avšak takto vymezené ceně neodpovídá nájemné v přiznané částce 5.713,- Kč měsíčně pro období od 28. prosince 2006 do 31. prosince 2006, činilo-li tržní nájemné v dané lokalitě v té době 9.800,- Kč až 12.500,- Kč měsíčně. Nájemné v přiznané výši je podle jejich názoru v rozporu s ústavními principy, neboť prosazuje nerovnost občanů a nerovnost v ochraně určitého druhu vlastnictví. Nakonec namítli, že ačkoliv soudy nájemné z bytu určily pro období čtyř dnů (od 28. prosince 2006 do 31. prosince 2006), ve skutečnosti nešlo v tomto řízení o pouhé čtyři dny, neboť určená výše nájemného bude rozhodující i pro nájemné od 1. ledna 2007 do budoucna. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že se plně ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovolání podávají proti rozsudku odvolacího soudu, „a to v celém rozsahu“, tedy jakoby dovoláním napadali všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že jejich dovolací námitky směřují pouze proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o určení nájemného pro období od 28. prosince 2006 do 31. prosince 2006 částkou 5.713,- Kč měsíčně (dále jen „potvrzující výrok). Proti výroku, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II. (ohledně zaplacení částky 160.838,- Kč) a III. (ohledně určení nájemného z předmětného bytu od 1. července 2005 částkou 12.769,- Kč měsíčně), dovolací námitky evidentně nesměřují (ve vztahu k tomuto výroku žádné dovolací námitky neuplatnili). Nad rámec uvedeného dovolací soud přes to dodává, že plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl.ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného (uveřejněno pod č. 136/2009 Sb.). V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).

Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.

V odůvodnění nálezu ze dne 28. února 2006, sp. zn. Pl 20/05, uveřejněného pod č. 252/2006 Sb., Ústavní soud České republiky mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl např. v nálezech z 8. února 2006, sp. zn. IV. ÚS 611/05, a z 21. března 2006, sp. zn. I. ÚS 717/05. K uvedeným právním názorům se přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to např. v rozsudcích ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006 a z 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007.

V projednávané věci vycházely soudy při stanovení výše nájemného nejen z tržního nájemného v dané lokalitě pro prosinec 2006 u volně nabízených bytů, nýbrž i u bytu s tzv. regulovaným nájemným. Přitom přihlédly rovněž ke kontinuitě nájemního vztahu, resp. k výši nájemného, která byla postupně upravována nejprve dohodou stran a posléze jednostranným úkonem dovolatelů, a neopomněly ani to, že takto stanovená výše nájemného vyhovovala též principům, na nichž je založen zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, podle něhož nájemné od 1. ledna 2007 bylo představováno částkou 4.398,- Kč měsíčně. Vzaly v úvahu i skutečnost, že stanovená výše nájemného byla vyšší, avšak nepřiměřeně nepřevyšovala výši nájemného, které byli žalovaní povinni platit od 1. ledna 2007, a že odpovídala kontinuitě a rozumnému uspořádání nájemního vztahu účastníků; navíc šlo o pouhé čtyři dny (období od podání žaloby /od 28. prosince 2006/ do 31. prosince 2006), za něž se nájemné z bytu zvyšovalo, a už z tohoto důvodu nemohlo jít o diskriminaci jedné či druhé strany nájemního vztahu.

S přihlédnutím k tomu, co je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, lze uzavřít, že potvrzující výrok napadeného rozsudku je výrazem již ustálené soudní praxe.

K dovolací námitce, že „výše nájemného má odpovídat ceně obvyklé“, lze dodat, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že ustanovení § 671 odst. 1 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (stanovící, že v případě nedostatku ujednání o výši nájemného je nájemce povinen platit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání), se uplatní pouze v rámci obecné úpravy nájemní smlouvy, avšak nikoli smlouvy o nájmu bytu, pro kterou platí zvláštní úprava obsažená v ustanoveních § 685 a násl. obč. zák. (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 ve spojení s ustanovením § 146 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Žalovaní totiž podali velmi stručné vyjádření k dovolání, v němž se omezili v podstatě na pouhé ztotožnění se s rozsudkem odvolacího soudu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 17. dubna 2012 JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu