3 Tdo 345/2012

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. května 2012 o dovolání, které podal obviněný J. J. E., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 8/2010, takto:

I. Z podnětu dovolání obviněného J. J. E. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. J. E. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Ze shora uvedeného je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné provedení a hodnocení důkazů (především výpovědi nezletilého, výpověď svědkyně, matky poškozeného, J. S., a dále provedených znaleckých posudků) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména zjištění týkající se časových údajů jednotlivých skutků kladených mu za vinu, stejně jako jeho vztahu se synem a frekvence jeho návštěv), kdy tak prosazoval vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný zdůrazňuje, že se mu za vinu kladeného jednání nedopustil, neboť se jednalo o hry, které inicioval sám nezletilý, kdy z jeho výpovědi vyplývá, že u některých těchto her byla přítomna i jeho matka, svědkyně J. S.).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Stejně tak nelze pod dovolací důvod podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítal, že výslech poškozeného nezletilého nebyl proveden v souladu s ustanovením § 102 odst. 2 tr. ř., a současně i § 102 odst. 1 tr. ř., neboť byl veden neodborně. Obviněný v rámci dovolání poukázal i na další skutečnosti, které byly již předmětem jeho odvolání, a u nichž výslovně uvedl, že nejsou dovolacími důvody. Nejvyšší soud tedy k těmto nepřehlížel. Současně však uvádí, že svým obsahem nejsou sto naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného o nenaplnění znaků skutkové podstaty znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve znacích „pohlavní styk“ a „zneužití bezbrannosti“, kdy obviněný namítl, že zde existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Nejvyšší soud shledal danou námitku opodstatněnou.

Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li takový čin na dítěti mladším čtrnácti let.

Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. Při pohlavním styku je pachatel sám v osobním kontaktu s obětí a koná na jejím těle uvedené sexuální praktiky, anebo jde o vzájemné pachatelem vynucené jednání s poškozeným v sexuální sféře. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku (arg. „donutí“), anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. Vyžaduje se proto, aby pachatel dosáhl pohlavního styku.

Za bezbrannost se ve smyslu § 185 považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (R 43/1994-II.). V případě této skutkové podstaty je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Jednak se může jednat o bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat. Jedná se zde o takový stav bezbrannosti, kdy se oběť nachází v situaci, již sama nevnímá, a tudíž není schopna jakéhokoli vlastního úsudku, a tedy ani jakkoli ovlivnit jednání pachatele. Pro zneužití bezbrannosti ve smyslu § 185 odst. 1 je rozhodné, že pachatel dosáhne pohlavního styku s osobou bezbrannou právě proto, že je tato osoba v důsledku své bezbrannosti neschopna čelit aktivitám obviněného, není však rozhodné, zda osoba je v takovém stavu bezbrannosti relativně trvale nebo se dostala do stavu bezbrannosti v důsledku svého tělesného nebo psychického stavu nebo zásahem jiné osoby než pachatele bez dorozumění s ním. Jde o úmyslný trestný čin.

Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy. Za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk (felace či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů (tzv. robertků apod.) do ženského pohlavního ústrojí, event. další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1650 – 1656).

Ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě rozsudku nelze dovodit, že by v projednávaném případě došlo k pohlavnímu styku s poškozeným, tedy k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby. Z dikce skutkové věty se podává, že obviněný se daného jednání dopustil „za účelem svého sexuálního uspokojení“ „zneužívaje svého vlivu na syna a jeho důvěry“. Nicméně závěr o tom, že by obviněný svým jednáním sledoval své sexuální uspokojení, které by zcela jednoznačně mělo směřovat ke stejnému závěru jako soulož, tedy k sexuálnímu uspokojení obviněného, nemá ve skutkových zjištěních obsažených ve skutkové větě rozsudku oporu. Stejně tak nelze ani uvažovat o tom, že by se obviněný dle skutkových zjištění dopustil jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Vzájemné osahání, tření pohlavních orgánů, narážení do pohlavního orgánu rukama či nohama, ale i líbání pohlavního orgánu, tedy aktivity, které dle skutkových zjištění proběhly mezi obviněným a poškozeným, nelze podřadit pod definici pohlavního styku, případně i jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží. Obviněný se daného jednání dle skutkových zjištění dopustil opakovaně, nicméně ani v jednom případě nebylo prokázáno, že by dosáhl sexuálního uspokojení, tedy ejakuloval. Stěžejní je tedy skutečnost, zda obviněný svým jednáním sledoval vlastní sexuální uspokojení. S ohledem na skutečnost, že u obviněného k ejakulaci nedošlo, tedy jednáním nedošlo k ukojení jeho pohlavního pudu na těle jiné osoby, nelze takové jednání kvalifikovat jako pohlavní styk. S tímto souvisí i otázka, zda došlo v případě poškozeného o zneužití jeho bezbrannosti či zda se jednalo o zneužití vlivu obviněného na osobu poškozeného, tedy zneužití vlivu otce na nezletilého syna a jeho důvěru.

Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění nalézacího, a potažmo i odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými právními závěry. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, proto tedy ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nemůže obstát.IV.

Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného J. J. E. podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 10 To 79/2011, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 9 T 8/2010, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Hradci Králové nařídil v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde tak především o to, zda skutková zjištění učiněná v projednávané věci lze podřadit pod skutkovou podstatu zločinu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku či zda se jedná o jiný trestný čin. V odůvodnění svého nového rozhodnutí bude potom povinen náležitě odůvodnit, jakými úvahami se přitom řídil (srov. § 134 odst. 2 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Podle § 265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v případě u obviněného J. J. E.) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu týkající se obviněného J. J. E. Zrušen byl celý výrok o trestu. Nejvyšší soud proto následně rozhodl tak, že se J. J. E. bere do vazby podle § 67 písm. c) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností plyne důvodná obava, že při propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Ostatně obviněný byl z tohoto důvodu ve vazbě již v původním řízení (č. l. 34).

Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 9. května 2012 Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata