6 Tdo 92/2014

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání, které podala obviněná O. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013, č. j. 5 To 315/2013-822, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 53/2013, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013, č. j. 5 To 315/2013-822, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 6. 2013, č. j. 3 T 53/2013-774.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.IV.

Protože dovolací soud dospěl k poznatku, že argumentace obsažená v dovolání obviněné neodůvodňuje procesní postup spočívající v odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a učinil zjištění o důvodnosti dovolání.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnou uplatněn zcela oprávněně, neboť nezbývá než konstatovat, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu trpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.

Uvedený soud, stejně jako předtím soud nalézací, se totiž podle zjištění soudu dovolacího nedokázal náležitým způsobem vypořádat s vadným náhledem na řešení posuzované dopravní nehody orgány přípravného řízení. Lze totiž již na podané obžalobě (jako výstupu výsledků přípravného řízení) demonstrovat, že při jejím podání státní zástupce zcela nesprávně a v rozporu se skutkovými zjištěními, které bylo možno a třeba učinit již na podkladě důkazů opatřených v tomto stadiu trestního řízení, přistoupil k právnímu zhodnocení postupů řidiče policejního vozidla, o němž zavádějícím způsobem a v rozporu se skutečností ve skutkové větě žalobního návrhu tvrdil, že „mělo v provozu zvláštní výstražné světlo modré barvy a zvláštní zvukové výstražné zařízení a svědčilo mu právo přednosti v jízdě“, z čehož dovozoval, že se jednalo o tzv. vozidlo s právem přednostní jízdy ve smyslu § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu. Obviněná dle něj byla povinna podle cit. ustanovení zákona umožnit policejnímu vozidlu bezpečný a plynulý průjezd a pokud tak neučinila, rovněž toto ustanovení zaviněně porušila.

Toto zcela neodůvodněné tvrzení ve své podstatě převzal soud prvního stupně, který ve svém rozsudku uvedl, že „vozidlo Policie České republiky uplatňující právo přednosti v jízdě, bylo vybaveno zvláštním výstražným světlem modré barvy, mělo v provozu doplňkové zvláštní výstražné svítidlo a zvláštní zvukové výstražné zařízení“. Byť nalézací soud učinil poznatek, že (str. 11 rozsudku) „bylo zjištěno, že v momentě pronásledování oné motorky nesplňovalo toto policejní vozidlo požadavek na užití zvláštního výstražného světla ve smyslu § 41 zákona o silničním provozu ve spojení s § 24 vyhl. č. 341/2002 Sb.“, shledal obviněnou vinnou i jednáním „v rozporu s § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)“. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 12-13) je nicméně zřejmé, že - s ohledem na jeho zjištění, že řidič policejního vozu porušil své povinnosti tím, že „v rozporu s požadavkem § 41 zákona o silničním provozu ve spojení s § 24 vyhlášky MDS neumístil na střechu policejního speciálu maják… porušil ustanovení § 16 odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu, když předjížděl obžalovanou přesto, že ta již dávala znamení k změně směru jízdy… nedbal potřebné opatrnosti, jak mu to ukládá § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu...“, dále že „policejní vozidlo porušilo § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, když v obci jelo rychlostí v rozmezí 79-96 km/h“, přičemž „osádka policejního vozidla navíc nedbala jakési obecné prevenční povinnosti vyjádřené již v § 415 občanského zákoníku, když nedbala vlastní bezpečnosti“ - tento soud učinil závěr, že (str. 14) „spoluzavinění policejního vozidla, resp. jeho řidiče poškozeného V. N. přispělo k následku až z 50 %“. Nejzávažnější příčinou následku však podle zjištění okresního soudu bylo „jednání obžalované, která porušila důležitou povinnost uloženou jí zákonem tím, že v rozhodné době nesledovala situaci v provozu, nepodívala se do levého zpětného zrcátka, nebo podívala, ale neviděla – v důsledku poškození levého zpětného zrcátka, a dopravní nehodě tak nezabránila, ač tak učinit bez problémů mohla“.

Odvolací soud, který změnou popisu skutku správně vyjádřil, že „vozidlo Policie České republiky mělo při předjíždění vozidel v koloně v provozu ( pouze ) doplňkové zvláštní výstražné svítidlo a zvláštní zvukové výstražné zařízení a jelo vyšší než povolenou rychlostí pro daný úsek silnice“ a v důsledku toho již neshledal obviněnou vinnou porušením ustanovením § 41 odst. 7 zákona o silničním provozu, neboť uzavřel, že (str. 7) „policejní vozidlo Škoda Octavia vozidlem s právem přednostní jízdy nebylo“, vzhledem ke skutečnostem zmíněným na str. 7 a 8 rozsudku naznal, že „podíl řidiče policejního vozidla je… vzhledem k závažnému porušení silničního zákona ze strany obžalované maximálně 20 procentní“. Podíl obviněné na vzniku nehody tak shledal ve výši 80%. Vzhledem k tomu vyhověl jak odvolání státního zástupce, když obviněné zpřísnil uložený trest (jeho doplněním o trest zákazu činnosti), tak i odvolání poškozené organizace, když navýšil povinnost obviněné k úhradě škody Polici ČR – Krajskému ředitelství policie Olomouckého kraje na úroveň 80% uplatněného nároku na náhradu škody.

Tímto svým postupem však odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadou, kterou mu vytýká dovolatelka. Pokud totiž tento soud převzal skutková zjištění učiněná nalézacím soudem (a tak tomu je jak s ohledem na obsah odůvodnění jeho rozsudku, tak s ohledem na skutečnost, že žádné dokazování, které by změnu skutkového stavu z hlediska procesního umožnilo uskutečnit, neprovedl), pak ve své podstatě setrval na poněkud nesourodém hodnocení zjištěných skutečností, neboť na straně jedné (a to zcela transparentním vyjádřením již výše citovaným) uzavřel, že vozidlo policie nebylo vozidlem s předností v jízdě ve smyslu § 41 zákona o silničním provozu, na straně druhé dovozením ještě většího podílu obviněné na vzniku dopravní nehody, než učinil soud nalézací, bagatelizoval kauzální význam porušení dopravních předpisů (okresním soudem konkretizovaných ustanovení zákona o silničním provozu) řidičem policejního vozidla z hlediska kolize obou vozidel. Zcela nedostatečně pak rozhodnutí odvolacího soudu přistoupilo k hodnocení zejména významu rychlosti policejního vozidla, neboť nikterak nereagovalo na zjevný rozpor obsažený v rozsudku soudu prvního stupně, který při převzetí závěrů znalce ing. Dadáka (též, že při rychlosti tohoto vozidla 4 vteřiny před střetem do 80 km/h by k nehodě vůbec nedošlo), uzavřel (str. 13), že policejní vozidlo „v obci jelo rychlostí v rozmezí 79-96 km/h“. Logický rozpor tohoto závěru (ve vztahu k dolní hranici rychlosti vozidla) je zřejmý. V otázce míry zavinění řidičů havarovaných vozidel na vzniku dopravní nehody vyšel z toho, že „způsob jízdy obžalované při odbočování vlevo byl krajně neopatrný a ohrožující řidiče jedoucího za ní“ a že „policisté museli reagovat na styl jízdy pronásledovaného“. Přesto, že i podle soudu druhého stupně se „překročení povolené rychlosti policejního vozidla … na vzniku dopravní nehody jednoznačně spolupodílelo“, shledal zcela rozhodující podíl (80%) na jejím vzniku v jednání obviněné.

Z takto pojatého hodnocení nutno dojít k závěru, že i odvolací soud přistoupil favorizujícím způsobem (poukazem na nutnost přizpůsobení se okolnostem pronásledování dopravní předpisy porušujícího motocyklisty) k posuzování porušení dopravních předpisů řidičem policejního vozu. Platí-li, že i při dodržení veškerých požadavků stran užití prostředků, jimiž se identifikuje v provozu vozidlo s právem přednostní jízdy, je řidič tohoto vozidla povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, pak tím spíše musí požadavkům kladeným na řidiče stran odvrácení situací ohrožujících bezpečnost takového provozu dostát a přizpůsobit svoji jízdu konkrétně panujícím podmínkám na vozovce za situace, že ve skutečnosti takové vozidlo neřídí. Jinak řečeno, vozidlo nesplňující vnější označení rozhodné pro přiznání statusu vozidla s právem přednostní jízdy musí dodržovat dopravní předpisy jako každé jiné vozidlo, tj. mimo jiné i rychlost vozidla stanovenou pro ten který typ pozemní komunikace či dané místo, jímž projíždí.

Zvýhodnění, kterého se řidiči vozidla s právem přednostní jízdy z důvodu plnění úkolů souvisejících s výkonem zvláštních povinností dostává tím, že není povinen dodržovat v ustanovení § 41 odst. 1 zákona o silničním provozu vyjmenovaná ustanovení [ § 4 písm. c), § 5 odst. 1 písm. f), g), h) a odst. 2 písm. f) a g), § 6 odst. 5 a 6,§ 7 odst. 1 písm. b),§ 11, § 12 odst. 1, 2, 4, 5 a 6, § 13 až 17, § 18 odst. 2, 3, 4 a 8, § 19 odst. 2 a 3,§ 20, § 21 odst. 2, 3 a 4, § 11, § 22, § 23, § 24 odst. 3 a 4, § 25 odst. 1, 2, 3, 4, 5, § 26 odst. 3, § 27, § 28 odst. 2, 3 a 5, § 31, § 32 odst. 6, § 35, § 36 odst. 1 a 2 a § 39 odst. 4 a 5; ], jsou nerozlučně spjata s nutností dodržení podmínek, která z vozidla v provozu řadového činí vozidlo s právem přednosti jízdy. V kombinaci citovaného ustanovení zákona a ustanovení § 24 vyhlášky ministerstva dopravy a spojů č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, je takovým vozidlem jen to, které splňuje požadavky formulované v § 24 odst. 4 - 7, 9. Soudy obou stupňů poukázaly správně na to, proč policejní vozidlo pronásledující dne 28. 3. 2012 nezjištěného motocyklistu za vozidlo s právem přednostní jízdy považováno být nemohlo. Nesplňovalo totiž to, co vyjadřuje podle § 24 odst. 4 cit. vyhlášky zvláštní povahu vozidel a jejich postavení vůči všem účastníkům provozu na pozemních komunikacích.

Nejednalo-li se o vozidlo s právem přednostní jízdy, poté jednak nelze klást obviněné za vinu (jak již pochybení soudu prvního stupně napravil soud odvolací) porušení povinností, které jsou ostatním řidičům vůči takovým vozidlům uloženy (§ 41 odst. 7 zákona o silničním provozu), jednak nelze v otázkách řešení její trestní odpovědnosti zohledňovat fakt, že řidič policejního vozidla porušující dopravní předpisy plnil služební úkol, neboť tuto skutečnost by (v případě závěru o zavinění dopraví nehody tímto řidičem) bylo třeba zohledňovat až v úvahách následných (tj. v souvislosti s řešením otázky právních následků trestní odpovědnosti).

Z pohledu dosud vyvozené trestní odpovědnosti obviněné je třeba poukázat na to, co výstižným způsobem uvedla ve svém vyjádření k podanému dovolání státní zástupkyně. Nedbalostní zavinění následku významného z hlediska trestného práva, jde-li o formu nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, vychází z toho, že kromě míry povinné opatrnosti (v případě řešení odpovědnosti pachatele dopravní nehody vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu), tzn. kritéria objektivního, musí být splněno i kritérium subjektivní, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je pachatel (řidič) schopen vynaložit v konkrétním případě, tj. kterou po něm lze oprávněně požadovat. Učinění spolehlivého závěru stran existence zavinění pachatele, zejména pokud je kategoricky popírá (jak činí i obviněná), je odvislé od náležitých skutkových zjištění. Ta však podle zjištění soudu dovolacího dosud učiněna nebyla, neboť i ze samotného rozsudku soudu prvního stupně (str. 9) plyne, že skutečnostem, které mohou mít zásadní dopad na otázku trestní odpovědnosti obviněné, nepřiznal nezbytný význam. Pokud totiž okresní soud uvedl, že „popis situace jednotlivými svědky se ovšem liší co do počtu vozidel, co do brzdění či nebrzdění, co do předjíždění z levého do pravého jízdního pruhu atd.“, v důsledku čehož „svědecké výpovědi … hodnotil velice opatrně, s vědomím jejich rozporuplnosti“, přičemž obsah výpovědí svědků (a tím jejich rozpornost) ani nezmínil (resp. stroze uvedl jen údaje shodné), poté navodil situaci, která vnáší oprávněné pochybnosti o správnosti celkově učiněných závěrů. Tak tomu je i proto, že nalézací soud v té části odůvodnění svého rozsudku, v níž přistoupil k vyložení toho, k jakým konkrétním skutkovým zjištěním se z provedených důkazů dobral (str. 11 a násl.), neuvedl, jaká dle něj byla dopravní situace z hlediska jejího možného vnímání řidiči obou vozidel v době bezprostředně předcházející jejich kolizi a v důsledku toho pak ani s odkazem na jím zjišťovaný závěr o rychlosti těchto vozidel nevyložil, jaké byly jejich možnosti stran odvrácení střetu vozidel. Nelze sice říci, že by se nalézací soud těmito otázkami nezabýval (ve vztahu k řidiči policejního vozu např. uvedl, že „kdyby dbal dostatečné opatrnosti, reagoval by zřejmě na zapnutý blinkr obžalované dávající znamení o změně směru jízdy, a pokud by začal v rozhodném okamžiku intenzivně či neintenzivně brzdit, mohl střetu předejít“ ), avšak neuvedení konkrétních poznatků stran toho, v jakém časovém okamžiku, v jaké vzdálenosti a při jaké rychlosti vozidel mohl ten který z řidičů druhé vozidlo (a s jakými světelnými znameními) zaregistrovat, způsobuje, že toto rozhodnutí (i při pominutí jeho zjevné vady týkající se ustanovení § 41 odst. 7 silničního zákona) není přesvědčivé.

V odůvodnění rozsudku je nezbytné odlišit část, v níž soud zmiňuje obsah jím provedených důkazů (zde i odborných závěrů znalců), od části, v níž konkretizuje a rozvádí svá skutková zjištění, jež v koncentrované podobě vyjádřil při popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí. Uvedení konkrétních poznatků nabytých z dokazování stran výše uvedených skutečností (možnost registrace rychle se blížícího vozu obviněnou, možnost registrace odbočujícího vozidla obviněné V. N., atd.) by umožnilo nalézacímu soudu náležitě se vypořádat se všemi rozhodnými skutečnostmi, které je třeba v souvislosti s rozhodováním o vině obviněné vyřešit. Možná právě tyto nedostatky odvoláním napadeného rozsudku, spolu s tím, že tento soud - při vadném zhodnocení porušení povinností obviněnou (rozpor jejího jednání s ustanovením § 41 odst. 7 zákona o silničním provozu) – zaujal názor, že jednání obviněné bylo „nejzávažnější příčinou následku“ a při tomto hodnocení učinil tomuto vyjádření nekorespondující závěr o rovnocenném podílu řidičů na vzniku dopravní nehody ( „spoluzavinění …V. N. přispělo k následku až z 50%“ ), vedly odvolací soud k tomu, že poměr zavinění dopravní nehody změnil v poměru 80% ku 20%, aniž by ovšem (při současné redukci porušení povinností na straně obviněné) podrobněji vyložil důvod takového postupu.

Již z takto stručně vyložených příčin proto dovolací soud nesdílí hodnotící úvahy soudu druhého stupně, který postup soudu prvního stupně shledal souladným jak s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tak s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. V důsledku toho pak neshledává ani zákonu odpovídajícím řešení, k němuž přistoupil soud odvolací. Protože uvedený soud svým procesním postupem, spočívajícím ve zrušení napadeného rozsudku nalézacího soudu a jeho nahrazením rozsudkem novým, odstranil jen zcela zjevnou vadu napadeného rozsudku projevující se zřejmým logickým rozporem mezi závěrem, že vozidlu policie nelze v posuzovaném případě přiznat charakter vozidla s právem přednostní jízdy, a závěrem, že obviněná svým jednáním porušila ustanovení § 41 odst. 7 silničního zákona, nelze za zákonný pokládat ani rozsudek soudu druhého stupně, neboť i ten otázku kauzálních příčin dopravní nehody a tím i otázku jeho zavinění (či spoluzavinění) řidiči vozidel (potažmo obviněné) vyřešil způsobem neakceptovatelným. Skutková neujasněnost, kterou jsou rozsudky soudu nižších stupňů zatíženy, způsobuje, že o (na skutková zjištění) navazujícím závěru právním, tj. že obviněná svým jednáním naplnila znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, vznikají důvodné pochybnosti.

Při těchto zjištěních vyhodnotil Nejvyšší soud dovolání obviněné v části opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako důvodné. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. proto zrušil rozsudek soudu odvolacího a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a současně i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nedůvodně naopak obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání sice vytýká, že vadu řízení, kterou je dle jejího nazírání předsoudní stadium jejího trestního stíhání trpí ( „jde sice o přípravné řízení, ale tato vada nebyla zhojena, jelikož část důkazů z přípravného řízení se překlenuje do řízení před soudem, a to včetně znaleckého posudku Ing. Dadáka…“ ), nenapravil soud odvolací, přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že jí pociťovaná podjatost orgánů činných ve stadiu přípravného řízení – policejního orgánu vzhledem k osobám poškozených (policistů) – jí byla známa a rovněž uplatněna ještě před ukončením uvedeného stadia trestního řízení (viz č. l. 61, 68, 70 a 79 spisu), avšak v kontextu vymezených dovolacích důvodů a zejména pak i rozhodnutí, která lze tímto mimořádným opravným prostředkem napadat (§ 265a odst. 1, 2 tr. ř.), je nezbytné dovodit, že skončilo-li trestní stíhání obviněné pravomocnými rozhodnutími soudů, je možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. napadat jen podjatost těchto orgánů činných v trestním řízení (soudů). Důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení upravené v ustanovení § 30 tr. ř. se totiž vztahují k orgánům, které v daném okamžiku trestního stíhání obviněného rozhodují, či mají rozhodovat, takže i z tohoto pohledu je třeba mít námitku obviněné, která ji uplatňuje proti policejnímu orgánu, za právně irelevantní.

Obviněnou uplatněný dovolací důvod by mohl být shledán naplněným pouze tehdy, pokud by ve věci rozhodl vyloučený orgán, tj. jestliže by rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci podjatý (byl vyloučen) z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1187/2007). Aby se jednalo o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., musí to být právě vyloučený orgán, který vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno předmětným dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1324/2007). K uplatnění tohoto dovolacího důvodu nestačí, že „ byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. “ (srov. Šámal, P. a kol Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3157).V.

Na základě tohoto rozhodnutí se věc obviněné vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně.

Úkolem nalézacího soudu zůstává rozhodnout na podkladě podané obžaloby o vině obviněné. Předpokladem splnění tohoto úkolu je učinění správných skutkových zjištění stran způsobu jízdy obou řidičů, stran možností jejich reakce na konkrétně vzniklou situaci a následně stran kauzality jejich jednání pro vznik následku, o němž pochybnosti nevznikají. Takové závěry je třeba učinit s přihlédnutím ke všem procesně účinným důkazům, jimž soud přizná charakter důkazu, o který se lze při konstrukci skutkových závěrů (z hlediska jeho věrohodnosti a pravdivosti) opřít. V návaznosti na toto vyhodnocení je třeba přistupovat k tomu, zda vyvstává prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo v té či oné skutkové otázce (ve věci posuzované pak konkrétně, zda je důvodné se zaobírat případně alternativou nižšího počtu vozidel v koloně, než s nimiž kalkulovaly zpracované znalecké posudky). Právě i v této otázce je pak rozhodné, jak soud vyhodnotí výpovědi svědků, jež se stran této otázky (stejně jako i v otázce jízdy obviněné ulicemi města) rozcházejí. Nalézací soud pak své závěry o zavinění (spoluzavinění) dopravní nehody obviněné odvine i od poznatků, v jakém rozsahu povinnosti řidiče porušil řidič policejního vozidla, kterému nesvědčila oprávnění upravená zákonem pro vozidla s právem přednostní jízdy. V případě, že soud učiní závěr o trestní odpovědnosti obviněné, bude muset řešit její podobu, tj. zda konkrétní skutkové okolnosti případu odůvodňují závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví.

V této souvislosti se v obecnosti připomíná, že zákon nevysvětluje, jakou povinnost pokládá ve smyslu citovaného zákonného ustanovení za důležitou, a ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým protiprávním jednáním, je povinností důležitou. Za porušení důležité povinnosti však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.).

Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výčet všech důležitých povinností řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci.

Připomíná se, porušení důležité povinnosti bylo soudy shledáno zejména v případech řízení motorového vozidla pachatelem pod vlivem požitého alkoholu, nepřiměřeně rychlé jízdy v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (rozhodnutí č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další osobou (rozhodnutí č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (rozhodnutí č. 33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení předpisů o zastavení, zmírnění rychlosti jízdy apod. za situace vytvořené vjezdem na hlavní silnici, železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku apod. (rozhodnutí č. 14/61 Sb. rozh. tr.). Jako porušení důležité povinnosti soudy dále posoudily řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (rozhodnutí č. 61/1978 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem (rozhodnutí č. 35/1979 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem ve vzdálenosti, která není vzhledem k rychlosti bezpečná (rozhodnutí č. 25/1984 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti šlo také v dalších případech, kdy nehoda byla způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (rozhodnutí č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce, za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (rozhodnutí č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).

Dovodit porušení důležité povinnosti je namístě především tehdy, je-li výsledkem bezohledného, riskantního, hazardního, výrazně nezodpovědného chování pachatele, takže má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. Zvlášť obezřetně a citlivě bude třeba vážit otázku naplnění uvedeného znaku za situace, kdy původce dopravní nehody si počíná způsobem svědčícím o jeho snaze svým povinnostem beze zbytku dostát a porušení pravidel silničního provozu je výsledkem pochybení spočívající např. v mylném vyhodnocení dopravní situace, přehlédnutí špatně viditelného dalšího účastníka silničního provozu – účastníka dopravní nehody, nedostatečně rychlého vyhodnocení pohybu ostatních účastníků silničního provozu apod., případně je-li zde spoluzavinění dalšího účastníka silničního provozu. V takovém případě, byť nelze odhlížet od faktu, že došlo k porušení některého z ustanovení pravidel provozu na pozemních komunikacích, není namístě z obecného významu porušeného pravidla paušálně vyvozovat závěr o porušení důležité povinnosti. Takový závěr nesmí mít charakter presumpce, musí mít podklad v úplných skutkových zjištěních a musí být v rozhodnutí náležitě vyložen a odůvodněn.

Bude proto na soudech nižších stupňů, aby i s přihlédnutím k těmto skutečnostem věc obviněné náležitě vyhodnotily. Na jejich uvážení se ponechává, zda pro splnění uloženého úkolu je dostačujícím opětovné komplexní zhodnocení již provedených důkazů, či je nezbytné provedení dalšího dokazování. Hlediskem tohoto rozhodování by mělo být posouzení, zda dosud provedené dokazování a jeho následné vyhodnocení je způsobilé k tomu, aby se soud vypořádal s relevantními námitkami obhajoby, které odůvodnily zrušení napadených rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. dubna 2014 Předseda senátu: JUDr. Ivo Kouřil