3 Tdo 642/2015

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2015 o dovoláních obviněného P. K., a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 6 To 453/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod s. zn. 3 T 80/2013, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 6 To 453/2014, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 1 odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. K., stejně jako nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Obviněný i nejvyšší státní zástupce shodně uplatnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi obecnou třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací v řízení o řádném opravném prostředku, a to prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud se nejdříve zabýval dovoláním obviněného a shledal, že námitky obviněného pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil zejména námitky, v rámci nichž namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka A. H., který dle obviněného vědomě uváděl nepravdivé skutečnosti, dále výpovědi svědků D. Č., L. B. a T. S., stejně jako již odsouzené I. H.; spadá sem i námitka neprovedení navrhovaných důkazů – výpisů všech telefonických hovorů opatřených v přípravném řízení), a vadná skutková zjištění (zejména stran skutečností uváděných svědky, tedy jak dlouho se obviněný znal se svědkem A. H., zda H. prodávali vodku Lunar již od jara 2012, jak se shodli svědci L. B., D. Č. a T. S., zda vodku Lunar prodávali i v litrových lahvích či dokonce větším balení, jakým automobilem vozil alkohol do provozovny, zda na lahvích vodky Lunar prodaných mezi dny 7. 9. 2012 a 9. 9. 2012 byly nalepeny kolky či nikoli), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný namítá, že výpověď svědka A. H. je jediným rozhodujícím důkazem pro přijetí závěru o jeho vině či nevině).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. ale nemají povahu právně relevantních námitek.

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu, v rámci níž zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jedná se pak o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť v rámci odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud odůvodnil, proč zamítl obhajobou navrhované doplnění dokazování kompletními výpisy hovorů obviněného se zákazníky, kdy uvedl, že „ tento důkaz by nemohl přinést žádné konkrétní poznatky o obsahu hovorů mezi obžalovaným P. K. a odsouzenými A. H. a I. H. “ (str. 5 napadeného rozsudku). Nad rámec je možno uvést, že z výpisu hovorů byly vyselektovány ty hovory, které mají spojitost s projednávanou trestnou činností, kdy je irelevantní, zda obviněný s odsouzenými komunikoval nad rámec těchto hovorů o jiných záležitostech.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nejvyšší soud však v projednávané věci žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Opavě, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Soudy obou stupňů tak svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Přestože se může odůvodnění odvolacího soudu zdát poněkud strohé, z příslušné části napadeného usnesení se podává zcela jasně, na podkladě jakých úvah se odvolací soud přiklonil k jinému právnímu posouzení skutku uvedeným pod bodem 1/ výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu, kdy však předmětné právní posouzení založil na totožném skutkovém stavu věci. Nalézací soud vycházel jak z výpovědi svědka A. H., tak dalších svědků (I. H., T. S., D. Č., L. B., J. V.) a listinných důkazů (výpisy telekomunikačního provozu). Není pravdou, že by výpověď svědka A. H. byla jediným usvědčujícím důkazem či důkazem osamoceným. Nalézací soud v této souvislosti uvedl, že výpověď svědka A. H. nestojí jako usvědčující důkaz proti obviněnému osamocena, ale „ je podporována výsledky obou poznávacích řízení v přípravném řízení, kdy nejen svědek H. jako poznávající osoba, ale rovněž I. H. v postavení svědka označila obžalovaného mezi dalšími třemi osobami jako muže, který dodával alkohol bez kolku a bez dokladu do její prodejny potravin, a výpověď svědka H. koresponduje rovněž s údaji o uskutečněném telekomunikačním provozu získanými za období od 2. 7. 2012 do 2. 10. 2012 “ (str. 5 rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se náležité zabýval i věrohodností výpovědí svědka A. H. (str. 5-6 rozsudku nalézacího soudu), zejména pak okolností, zda obviněného znal delší dobu, než kterou uváděl, resp. věrohodností jeho osoby. K tomu se nalézací soud vyjádřil v tom smyslu, že tvrzení svědka, že obviněného neznal, sice nepůsobí v kontextu dalších skutečností dost přesvědčivě, nicméně jen proto nelze výpověď považovat za nespolehlivou a nepravdivou jako celek, s tím, že „ ačkoli jde o stěžejní důkaz proti obžalovanému, nestojí zcela izolovaně a osamoceně a nepřesnosti v jeho výpovědi nesnižují jeho význam coby usvědčujícího důkazu “ (str. 6 rozsudku nalézacího soudu).

Lze konstatovat, že soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami nejvyššího státního zástupce, které tento podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu stran formy zavinění, kdy odvolací soud, na rozdíl od soudu nalézacího, jednání obviněného posoudil jako jednání nedbalostní, čímž byla naplněna skutková podstata přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 157 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli jako přečin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1 tr. zákoníku, který vyžaduje zavinění ve formě úmyslu.

Podle odvolacího soudu „ byla poslední dodávka nezdaněného neokolkovaného a rovněž závadného alkoholu dodána dne 9. 9. 2012, tedy předtím, než bylo mimořádnými opatřeními ministerstva zdravotnictví dne 12. 9. 2012 nejdříve regulováno a poté i 14. 9. 2012 úplně zakázáno prodávat nápoje s obsahem alkoholu 20% a více. Pokud po dobu skoro tří měsíců dodávek nedocházelo k žádnému poškození zdraví konzumentů alkoholu, neměl obžalovaný důvod se domnívat, že může dávat do prodeje alkohol, který obsahuje zdraví škodlivé látky, v daném případě metylalkohol. Teprve až nejpozději dne 14. 9. 2012 bylo všem vědomo a známo, že nápoje s obsahem alkoholu 20% a více mohou obsahovat zdraví závadné složky… a teprve od tohoto lze dovozovat nepochybné úmyslné zavinění podle § 15 trestního zákoníku. Do tohoto dne bylo podle názoru krajského soudu možné na základě dlouhodobých dodávek spoléhat se na to, že prodávané nápoje neobsahují zdraví závadné látky, ač mohl předpokládat, že se tak stát může vzhledem k neznámému původu alkoholických nápojů “ (str. 5 napadeného rozsudku).

Předmětná námitka je pod nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod podřaditelná.

Přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem má na prodej nebo pro tento účel vyrobí nebo sobě nebo jinému opatří úmyslně potraviny nebo jiné předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví.

Přečinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle § 157 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v rozporu s jiným právním předpisem má na prodej nebo pro tento účel vyrobí anebo sobě nebo jinému opatří z nedbalosti potraviny nebo jiné předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví.

Objektem těchto trestných činů je zájem státu na ochraně lidského zdraví před potravinami a jinými předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je lidskému zdraví nebezpečné. Pojmem má na prodej, je přitom rozuměno, že pachatel přechovává závadné potraviny nebo jiné předměty za účelem prodeje, přičemž nezáleží na formě prodeje, soustavnosti jednání, ani na skutečnosti, zda jde o prodej legální. Pojmem vyrobí je rozuměna průmyslová nebo řemeslná výroba, jakož i jakékoli jiné zhotovení závadné potraviny nebo jiného předmětu. Pojmem sobě nebo jinému opatří, se potom rozumí obstarání závadné potraviny nebo jiného předmětu sobě nebo jinému, a to např. ve formě prodeje, darování, směny, apod. Nebezpečnost potravin nebo jiných předmětů je pro lidské zdraví třeba posuzovat vždy v souvislosti s obvyklým účelem jejich požívání nebo jiného užívání. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 1618-1624).

Přečin podle § 156 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným ohrožovacím trestným činem. Přečin podle § 157 odst. 1 tr. zákoníku je pak nedbalostním ohrožovacím trestným činem. K ohrožení dochází v obou případech již tím, že pachatel má na prodej potraviny či jiné předměty, jejichž požití nebo užití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví. Nevyžaduje se, aby byly skutečně prodány.

Ve vztahu k formě zavinění je třeba uvést, že podle § 15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně (odst. 1), jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač to vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).

Obviněný věděl, že předmětné alkoholické nápoje pocházejí z nelegálních zdrojů mimo oficiální distribuční síť, nikoliv od oprávněného výrobce či obchodníka. Současně je zřejmé i to, že obviněný věděl, že takto nelegálně opatřený alkohol neznámého původu a kvality nese riziko toho, že může být zdravotně závadný, tedy sto ohrozit lidské zdraví, neboť nebyl řádně testován a jeho prodej nebyl oficiálně schválen.

Popsané skutkové zjištění připouští jak nepřímý úmysl obviněného, tak i jeho vědomou nedbalost. Tyto formy zavinění se v intelektuální složce shodují (vědění možnosti). Rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že u nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn, přičemž srozuměním se rozumí i smíření pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákoníkem. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že způsobení škodlivého následku není v případě nepřímého úmyslu přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, protože pachatel svým jednáním sleduje cíl jiný. Vždy je však srozuměn s tím, že realizace takového cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, ačkoli je tento následek pro pachatele nechtěným a pouze vedlejším, je s ním však srozuměn. Naopak pro jednání pachatele ve formě vědomé nedbalosti je rozhodující, že pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, bez přiměřených důvodů však spoléhal, že takový následek nezpůsobí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 6 Tdo 449/2015).

S ohledem na výše uvedené závěry je pro posouzení toho, zda se obviněný P. K. dopustil předmětného jednání úmyslně či naopak jednal v nedbalosti, tedy, zda jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu přečinu podle § 156 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečinu podle § 157 odst. 1 tr. zákoníku, stěžejní stanovení okamžiku, kdy již nemohl bez přiměřených důvodů spoléhat na to, že trestně právní následek nenastane. Je tedy nutno přihlížet k časovým souvislostem celé „metanolové aféry“. Jednání obviněného spadá již do období, kdy byla veřejnost o rizicích spojených s požitím ilegálně vyráběného alkoholu informována prostřednictvím médií. Dne 6. 9. 2012 Policie České republiky zveřejnila první dva smrtelné případy otravy metanolem ( http://www.denik.cz_domova/jednovaty-alkohol-zabil-tri-lidi-otravenych-pribyva-20120910.html; http://wikipedia.org.). Povědomost veřejnosti o možnostech zdravotní závadnosti ilegálně vyráběného alkoholu a zdravotních rizicích s tím spojených byla tímto oznámením radikálně zvýšena. O to víc pak u osob, které se podíleli na výrobě či distribuci ilegálně vyráběného alkoholu, jako tomu bylo v případě obviněného (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 16/2015). Obviněný učinil poslední dodávky ilegálně vyrobeného alkoholu dne 9. 9. 2012, tedy v době, kdy již byla mezi obyvatelstvem obecná povědomost o ohrožení nelegálně vyráběným alkoholem. Přestože se tak stalo před vydáním opatření státu (ve dnech 12. 9. 2012, 14. 9. 2012, 20. 9. 2012 a 27. 9. 2012), která měla zdravotní rizika spojená s konzumací alkoholických nápojů v dané době minimalizovat, ze skutkových zjištění, ke kterým v dané věci dospěly soudy prvního a druhého stupně, nelze dovodit žádné skutečnosti, které by svědčily pro závěr, že se obviněný mohl spoléhat na to, že jím ilegálně distribuovaný alkohol neohrozí lidské zdraví, tedy, že nedojde k ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Skutečnost, že alkohol jím dodávaný po dobu „téměř tří měsíců“ do té doby nevykazoval žádná rizika požití, je ve vztahu ke skutečnosti, že již ode dne 6. 9. 2012 bylo obecně známou skutečností, že v oběhu se nachází alkohol ohrožující lidské zdraví, jehož požití si vyžádalo i oběti na životech, nepodstatná. Tímto dnem se totiž obviněný již nemohl spoléhat na dlouhodobost dodávek, respektive nezávadnost jím distribuovaného ilegálního alkoholu.

S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud právní hodnocení odvolacího soudu stran subjektivní stránky jednání obviněného nesprávným. Obviněný v rozporu s jiným právním předpisem jinému opatřil potraviny, jejichž požití je nebezpečné lidskému zdraví, přičemž byl s touto eventualitou srozuměn, neboť nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by následek – ohrožení zájmu na ochraně lidského zdraví – mohla vyloučit. Obviněný se tak předmětného jednání dopustil přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 písm. b) tr. zákoníku, nikoli z nedbalosti.IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného P. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2015, sp. zn. 6 To 453/2014, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Ostravě nařídil, v souladu s ustanovením § 265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. června 2015 JUDr. Petr Šabata předseda senátu