29 ICdo 12/2014

KSBR 44 INS 13922/2011 34/44 ICm 1468/2012 29 ICdo 12/2014

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, PSČ 500 03, proti žalovanému Mgr. Ing. Vladimíru Doleželovi, BA, Ph. D., advokátu, se sídlem v Brně, Horova 3121/68, PSČ 616 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka RainLeas, s. r. o. v likvidaci, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34/44 ICm 1468/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka RainLeas, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 25259458, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 13922/2011, o dovolání účastníků proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2013, č. j. 34/44 ICm 1468/2012, 13 VSOL 63/2013-90 (KSBR 44 INS 13922/2011), takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. září 2013, č. j. 34/44 ICm 1468/2012, 13 VSOL 63/2013-90 (KSBR 44 INS 13922/2011), se mění takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. března 2013, č. j. 34/44 ICm 1468/2012-51, se potvrzuje.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Rozsudkem ze dne 25. března 2013, č. j. 34/44 ICm 1468/2012-51, zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (PROFI CREDIT Czech, a. s.) domáhal vůči žalovanému (Mgr. Ing. Vladimíru Doleželovi, BA, Ph. D., jako insolvenčnímu správci dlužníka RainLeas, s. r. o. v likvidaci [dále též jen „dlužník“ nebo „společnost R“)] určení pravosti pohledávky ve výši 169.851,50 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka z titulu nároku na náhradu škody způsobené žalobci dlužníkem nedůvodným podáním insolvenčního návrhu (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

[1] Rozhodnutími insolvenčního soudu, s jejichž vydáním insolvenční zákon spojuje v ustanovení § 147 (ve znění účinném do 31. října 2012) speciální skutkovou podstatu vzniku práva na náhradu škody, jsou vskutku rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu, zastavení insolvenčního řízení nebo zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 142 písm. a/, b/ a c/ insolvenčního zákona).

[2] Názor, že rozhodnutím, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu, na jehož doručení nebo zveřejnění váže zákon počátek běhu lhůty k podání žaloby o náhradu škody, je rozhodnutí insolvenčního soudu, tedy rozhodnutí soudu prvního stupně, není správný.

[3] Soudní řízení obecně končí právní mocí rozhodnutí o podaném návrhu (žalobě) a řízení o insolvenčním návrhu není výjimkou. Okamžik ukončení řízení o podaném insolvenčním návrhu se váže buď na rozhodnutí insolvenčního soudu a marné uplynutí lhůty k podání odvolání, nebo (je-li podáno odvolání) na doručení (zveřejnění) rozhodnutí odvolacího soudu, kterým rozhoduje o napadeném usnesení insolvenčního soudu.

[4] Zvláštností insolvenčního řízení je, že je-li vyhověno insolvenčnímu návrhu a toto rozhodnutí nabude účinky, končí jen ta fáze insolvenčního řízení, jejímž předmětem je zjištění dlužníkova úpadku. Insolvenční řízení pokračuje dalšími fázemi dle způsobu řešení úpadku nezávisle na tom, zda řízení o insolvenčním návrhu dále pokračuje odvolací fází. Tato zvláštnost insolvenčního řízení vyplývá (není-li zákonem stanoveno jinak) z účinků v něm vydaných soudních rozhodnutí již okamžikem jejich zveřejnění (§ 89 insolvenčního zákona), nikoli až jejich právní mocí. Z této odchylky insolvenčního řízení však v žádném případě nelze dovozovat, že řízení o insolvenčním návrhu je (je-li proti němu podáno odvolání) skončeno již rozhodnutím insolvenčního soudu jako soudu prvního stupně, a nikoli až rozhodnutím soudu odvolacího.

[5] Namítal-li žalobce, že v tříměsíční lhůtě (podle nyní platné úpravy šestiměsíční) po doručení rozhodnutí soudu prvního stupně o insolvenčním návrhu nemůže dlužník či jiný věřitel vědět, zda se insolvenční návrh ukáže nedůvodným, potud jde o jeho riziko (jako u každého jiného žalobce) a je na něm, aby zvážil, zda žalobu podá s tím, že ji případně bude muset vzít zpět.

[6] Rozhodne-li insolvenční soud o insolvenčním návrhu podle § 142 písm. a/ až c/ insolvenčního zákona a neurčí-li jinak (§ 146 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona), spojuje zákon zánik účinků zahájení insolvenčního řízení (§ 101, § 111 insolvenčního zákona) již s nepravomocným, avšak účinným, rozhodnutím insolvenčního soudu (§ 89 insolvenčního zákona), přestože řízení o insolvenčním návrhu může dále pokračovat v odvolací fázi a je skončeno až rozhodnutím odvolacího soudu (právní mocí jeho rozhodnutí, tedy jeho zveřejněním).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. září 2013, č. j. 34/44 ICm 1468/2012, 13 VSOL 63/2013-90 (KSBR 44 INS 13922/2011), zrušil rozsudek insolvenčního soudu a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud dále vyšel z toho, že podle usnesení ze dne 22. ledna 2010 zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, insolvenční návrh dlužníka (společnosti R) proto, že insolvenční navrhovatel neosvědčil svou tvrzenou pohledávku na ušlém zisku za období let 2000 až 2008 ve výši 422.488.903 Kč, která měla vyplývat z mandátní smlouvy, uzavřené se žalobcem ústně v roce 1999. K prokázání této pohledávky by bylo třeba vést obsáhlé dokazování, které přesahuje meze insolvenčního řízení; proto je pohledávka, kterou insolvenční navrhovatel dokládal svou aktivní legitimaci k podání insolvenčního návrhu, sporná.

Následně odvolací soud dospěl k těmto závěrům:

[7] Závěr o skončení řízení o insolvenčním návrhu již rozhodnutím insolvenčního soudu nelze dovozovat ani z úpravy obsažené v ustanovení § 147 odst. 4 větě první za středníkem insolvenčního zákona („dovětku“), podle níž o žalobě na náhradu škody nelze rozhodnout před právní mocí rozhodnutí, kterým se končí řízení o insolvenčním návrhu. Smyslem dovětku je zabránit rozhodnutí o žalobě na náhradu škody dříve, než je najisto postaveno, zda je dán předpoklad pro vznik práva na náhradu škody, spočívající v pravomocném ukončení řízení o insolvenčním návrhu některým z rozhodnutí dle § 142 písm. a/ až c/ insolvenčního zákona (zejména v situaci, kdy věcně příslušným k rozhodnutí o žalobě na náhradu škody byl - podle tehdejšího znění § 9 odst. 1 a 4 o. s. ř. - do 31. října 2012 okresní soud).

[8] Z těchto důvodů je odvolací soud přesvědčen, že rozhodnutím, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu ve smyslu § 147 odst. 4 insolvenčního zákona, může být jak rozhodnutí insolvenčního soudu dle § 142 písm. a/ až c/ insolvenčního zákona (není-li proti němu podáno odvolání a toto rozhodnutí bez dalšího nabude právní moci), tak rozhodnutí odvolacího soudu (je-li podáno odvolání).

Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 2 odst. 1 písm. a/ a c/, § 128 odst. 1, § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a 3, § 136 odst. 1, § 142 a § 146 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a z ustanovení § 147 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. října 2012 - dospěl k následujícím závěrům:

[9] V této věci podala společnost R odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí insolvenčního návrhu a odvolací soud toto usnesení potvrdil usnesením doručeným žalobci 15. června 2011. Prekluzivní tříměsíční lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody začala žalobci běžet dne 16. června 2011 a její běh skončil ve čtvrtek dne 15. září 2011. Žalobce uplatnil nárok přihláškou pohledávky doručenou soudu 30. srpna 2011, tedy ve lhůtě dle § 147 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. října 2012, která je lhůtou hmotněprávní.

[10] Podle zjištění o důvodech zamítnutí insolvenčního návrhu (v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. ledna 2010) insolvenční návrh společnosti R byl zamítnut proto, že nedoložila splatnou pohledávku vůči žalobci (pohledávka zůstala sporná).

[11] Insolvenční soud vzhledem k nesprávnému výkladu pojmu „rozhodnutí, jímž se končí řízení o insolvenčním návrhu“, a nesprávnému závěru o zániku žalobcova práva na náhradu škody, „nevyzval a nepoučil žalovaného dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.“, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti o existenci splatné pohledávky ke dni zamítnutí insolvenčního návrhu dlužníka.

[12] Odvolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle ustanovení § 219 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (z důvodu jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[13] V dalším řízení insolvenční soud nejprve vyhodnotí již provedené důkazy (žalobcem doloženými listinami ke vzniku výdajů souvisejících s insolvenčním řízením zahájeným dlužníkem). Přitom vyhodnotí i skutečnost, že pohledávka žalobce byla popřena co do pravosti. Dospěje-li k závěru, že žalobce těmito listinami prokázal existenci sporné pohledávky, vyzve u jednání žalovaného (aby se vyjádřil), zda ve smyslu R 10/2013 bude tvrdit skutečnosti o existenci dlužníkovy pohledávky za žalobcem v době, kdy byl zamítnut insolvenční návrh a k těmto tvrzením označovat důkazy (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.). V závislosti na reakci žalovaného tyto důkazy případně provede. Po té zjištěné skutečnosti opětovně posoudí a o uplatněném nároku rozhodne.

Proti zrušujícímu usnesení odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.

I. K důvodnosti dovolání žalobce.

Poměřováno důvody R 10/2013 by pro závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci podáním insolvenčního návrhu, vskutku mohlo mít význam, že důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu byla nejen okolnost, že insolvenční návrh nebyl zamítnut pouze proto, že insolvenční navrhovatel neosvědčil existenci splatné pohledávky proti žalobci, nýbrž též okolnost, že dlužníkem označení věřitelé (ani jiná osoba) nemají vůči žalobci splatné pohledávky (nebyla tedy zjištěna ani pluralita věřitelů).

Napadené rozhodnutí však (v rovině skutkového stavu věci) z předpokladu formulovaného žalobcem [že insolvenční návrh byl zamítnut i proto, že insolvenčním navrhovatelem označení věřitelé (ani jiná osoba) nemají vůči žalobci splatné pohledávky (nebyla tedy zjištěna ani pluralita věřitelů)] nevychází. Dlužno dodat, že ani vycházet nemůže, jelikož pro usnesení ze dne 6. dubna 2011, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení insolvenčního soudu z 22. ledna 2010 o zamítnutí insolvenčního návrhu, byl nedostatek průkazu aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele jediným (dostačujícím) důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.) jako nedůvodné.

Žalobce dále předestírá dovolacímu soudu (v článku III. dovolání) „skutkový stav“, načež snáší (v článku IV. dovolání) argumentaci na podporu závěru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že odvolací soud měl změnit rozsudek insolvenčního soudu a určit, že žalobcova pohledávka je po právu.

Odvolacímu soudu žalobce především vytýká, že vyšel z nesprávného předpokladu, že insolvenční správce není ve sporu o pravost pohledávky nijak omezen důvody popření pohledávky, které uvedl při přezkumném jednání. Takový výklad by vedl k tomu, že insolvenční správce by mohl uvádět i zcela nesmyslné důvody popření, aniž by to pro něj mělo nějaký negativní dopad.

Přitom je nutno vzít v úvahu, že námitky insolvenčního správce proti věřitelově pohledávce nemusí být pouze právní, ale také skutkové. Zejména jejich vymezení v popěrném úkonu je pro věřitele velmi podstatné, aby mohl zvážit, zda podá žalobu na určení pohledávky, co v ní uvede a s jakými náklady bude pravděpodobně spojeno vedení sporu (což je vzhledem k ustanovení § 202 insolvenčního zákona obzvláště důležité u pohledávek nepřesahujících několik desítek tisíc korun, neboť u nich náklady na vedení sporu pravděpodobně přesáhnou uspokojení z insolvenčního řízení) atd.

U žaloby podle ustanovení § 198 insolvenčního zákona (na určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky) může žalobce v zásadě uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání. V tomto směru je omezen žalobce, tedy věřitel. Aby se žalobce nemusel v žalobě vypořádávat se všemi v úvahu přicházejícími námitkami insolvenčního správce, je nutné, aby byl popěrný úkon odůvodněn a aby žalobce věděl, s jakým okruhem námitek může po celou dobu řízení o žalobě počítat, což je - jak uvedeno výše - velmi podstatné i proto, aby se věřitel mohl rozhodnout, zda žalobu podá.

Žalobce si je vědom toho (uvádí se dále v dovolání), že insolvenční zákon tuto otázku výslovně neřeší. Je tedy nutno vyjít i z komparace s ustanovením § 199 insolvenčního zákona, které upravuje popření vykonatelných pohledávek. Z ustanovení § 199 odst. 3 insolvenčního zákona vyplývá, že insolvenční správce může v žalobě o určení pravosti, výše nebo pořadí vykonatelné pohledávky uvést pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel. V řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí vykonatelné pohledávky je tedy předmět sporu jednoznačně vymezen skutkovými námitkami, které vznesl insolvenční správce proti pohledávce při přezkumném jednání. Rovněž to znamená, že při přezkumném jednání „je koncentrace námitek insolvenčního správce proti vykonatelné pohledávce“. I když důvodem popření pohledávky podle § 199 insolvenčního zákona

I když důvodem popření pohledávky podle § 199 insolvenčního zákona nemůže být jiné právní posouzení věci (což u nevykonatelných pohledávek možné je) uplatňuje se tato koncentrace (podle žalobcova názoru) bez ohledu na to, zda jde o pohledávku vykonatelnou či nevykonatelnou.

Kdyby insolvenční správce neměl být jakkoli vázán důvody popření, pak by (navíc) nemělo význam ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (podle nějž platí, že pokud insolvenční správce pohledávku popírá, uvede ve svém stanovisku, v jaké časti a „z jakého důvodu“).

Nemá-li být insolvenční řízení ovládáno libovůlí insolvenčních správců, pak je nezbytné, aby každá povinnost, která jim je uložena, byla v případě nedodržení spojena s možností negativních důsledků.

Dále žalobce poukazuje na to, že odvolací soud vyšel z R 10/2013. Z něj cituje právní větu a uvádí, že ze spisu vyplývá, že insolvenční návrh nebyl zamítnut pouze proto, že insolvenční navrhovatel neosvědčil existenci splatné pohledávky proti žalobci, ale také proto, že bylo prokázáno, že insolvenčním navrhovatelem označení věřitelé (ani jiná osoba) nemají vůči žalobci splatné pohledávky (nebyla tedy zjištěna ani pluralita věřitelů). Proto nelze než insolvenční návrh posoudit jako zjevně nedůvodný a žalovaný se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu způsobenou nedůvodným insolvenčním návrhem.

Tím, že odvolací soud zrušil rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, tudíž rozhodl nesprávně; sám měl totiž rozhodnout meritorně tak, že žalobcova pohledávka je po právu (nepřichází totiž v úvahu poučení, že dlužník může tvrdit a prokazovat existenci splatné pohledávky proti žalobci v době zamítnutí jeho insolvenčního návrhu).

Žalovaný ve vyjádření navrhuje žalobcovo dovolání zamítnout. Přitom poukazuje na to, že:

[1] Jelikož věřitel je oprávněn v rámci incidenčního sporu doplňovat svá tvrzení, musí být insolvenčnímu správci dána možnost korigovat své závěry.

[2] Platí obecná zásada civilního procesu, dle které soud není vázán právním hodnocením účastníků. Není vyloučeno, aby žalobce v incidenčním sporu navrhoval odlišné právní hodnocení své pohledávky a bylo by porušením zásady rovnosti účastníků, kdyby takovou možnost neměl insolvenční správce.

[3] Komparace ustanovení § 198 a § 199 insolvenčního zákona je „zcela nesmyslná“, když situaci, kdy již byla zjištěna „procesní pravda“ (vykonatelná pohledávka, § 199 insolvenčního zákona) nelze zaměňovat se situací, kdy je o pohledávce vedeno řízení nahrazující nalézací řízení (§ 198 insolvenčního zákona).

[4] Omezení co do uvádění nových skutečností se vztahuje pouze na žalobce (věřitele v případě podle § 198 insolvenčního zákona a insolvenčního správce v případě podle § 199 insolvenčního zákona). Žalovaný je oprávněn uvádět nové skutečnosti neomezeně (při zachování zásady koncentrace řízení, je-li naplněna).

[5] Tvrdí-li žalobce, že insolvenční správce může popírat pohledávky z libovolného důvodu, pak přehlíží, že insolvenční správce je i v průběhu přezkumného jednání pod dohledem insolvenčního soudu, který mu sice nemůže určit právní názor, ale při zjevně chybném jednání jej může i zprostit funkce.

II. K důvodnosti dovolání žalovaného.

K otázkám předestřeným žalovaným uvádí Nejvyšší soud toto:

Dále se Nejvyšší soud (v mezích, v nichž dovolání účastníků shledal přípustnými) zabýval důvodností jejich dovolání, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

[1] Nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu.

Dovolání žalovaného je však důvodné, vychází-li z argumentace, že předmětný nárok (náhrada nákladů právního zastoupení v proběhnuvším řízení) nemůže být považována za škodu v režimu § 147 insolvenčního zákona.

Povahou nároku na náhradu nákladů řízení se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. V důvodech usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněného pod číslem 146/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 146/2011“) [jež má jako rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu určující význam pro rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu] tyto judikatorní závěry shrnul (přihlásil se k nim) následovně:

Závěr odvolacího soudu, že žaloba je včasná, byl tudíž správný a dovolání žalovaného potud neobstojí.

Podle výkladu žalovaného by dokonce nebylo možné se žalobou domáhat náhrady škody vzniklé až po uplynutí 3 měsíců od doručení rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť právo domáhat se náhrady škody by již zaniklo. Naprosto bezdůvodně by tak bylo vyloučeno domoci se škody vzniklé v průběhu odvolacího řízení, což by nedávalo smyslu, když účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení trvají („§ 10 odst. 5 insolvenčního zákona“) a dlužníka omezují.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání žalovaného odmítnout, respektive zamítnout, maje za to, že není přípustné ani důvodné. K dovolací argumentaci žalovaného se vyjadřuje následovně.

[2] Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí ve věci samé.

V usnesení ze dne 16. září 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, pak Nejvyšší soud uzavřel, že výrok o náhradě nákladů řízení je zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Povinnost hradit náklady řízení vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu. K témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. též v usnesení ze dne 20. prosince 2011, sp. zn. 25 Cdo 3598/2009, v rozsudku ze dne 28. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010 nebo v rozsudku ze dne 6. září 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012.

Žalobou uplatněný nárok tedy nemohl obstát bez zřetele k tomu, jak byly posouzeny další právní otázky. Nejvyšší soud proto na základě ustanovení § 243d písm. b/ o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu tak, že potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků).

Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn (ve smyslu § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tím, že u žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady odvolacího řízení. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když u procesně úspěšného žalovaného nebyly zjištěny žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Usnesení, jímž odvolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, je usnesením, kterým se odvolací řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. května 2016 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu