29 NSCR 7/2014

KSLB 82 INS 18541/2011 29 NSČR 7/2014-B-86

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka H & M, Pila a truhlárna s. r. o., se sídlem v Mníšku 70, PSČ 463 31, identifikační číslo osoby 25066048, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci pod sp. zn. KSLB 82 INS 18541/2011, o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli, o dovolání zajištěného věřitele č. 1 FINCOM TRADE LTD., se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay I., Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupeného Mgr. Petrem Schopfem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 777/12, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2013, č. j. KSLB 57 INS 18541/2011, 2 VSPH 1376/2013-B-49, takto:

Pro pořadí uspokojení více zajištěných věřitelů z výtěžku zpeněžení téhož zajištění je ve smyslu ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2013) rozhodující skutečná doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka některého z nich byla předtím přezkoumána a zjištěna s uvedením chybného údaje o pozdější době vzniku zajištění v přihlášce pohledávky.

Dovolání se zamítá.

Usnesením ze dne 17. května 2013, č. j. KSLB 57 INS 18541/2011-B-32, vyslovil Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „insolvenční soud“) souhlas s tím, aby JUDr. David Termer, insolvenční správce dlužníka H & M, Pila a truhlárna s. r. o., vydal výtěžek zpeněžení z prodeje majetku sloužícího k zajištění pohledávky [nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 193, v katastrálním území Mníšek u Liberce, obec Mníšek, vedených Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, blíže označených ve výroku (dále jen „nemovitosti“)] tak, že:

[1] Není důvodná odvolací námitka, že usnesení insolvenčního soudu nemohl vydat vyšší soudní úředník J. K. (dále jen „J. K.“), jelikož rozvrhem práce insolvenčního soudu údajně nebyl zařazen do soudního oddělení 57 INS, jemuž byla věc přidělena. Dodatkem č. 9 rozvrhu práce insolvenčního soudu pro rok 2012 ze dne 31. května 2012, Spr. 2315/2012 (dále jen „dodatek č. 9“), bylo totiž soudní oddělení 57 INS zrušeno k 1. červnu 2012 a místo něj bylo zřízeno nové soudní oddělení 54 INS, do něhož (jak plyne z rozvrhu práce insolvenčního soudu pro rok 2013) J. K. byl (a nadále je) zařazen. Řízení tudíž není (nebylo) postiženo zmatečnostní vadou spočívající v nesprávném obsazení soudu.

[2] Odvolací soud se neztotožnil ani se zbytkovou částí odvolací argumentace, v níž odvolatel sice nezpochybňuje, že pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, v němž soudu došel návrh na jeho zřízení, nicméně akcentuje, že insolvenční soud a potažmo věřitelé jsou vázáni tím, v jakém pořadí, včetně doby vzniku zajištění, byla přihlášená pohledávka přezkoumána.

[3] S odvolatelem lze souhlasit v tom, že ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona určuje, že jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a vyjma druhu zajištění označit i dobu jeho vzniku. K tomu je dlužno dodat, že podle ustanovení § 21 odst. 1 písm. g/ bodu 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, musí přihláška u pohledávek zajištěných majetkem, který náleží do majetkové podstaty dlužníka (jak tomu bylo i v tomto případě), obsahovat popis právní skutečnosti, na jejímž základě zajištění vzniklo, rozhodné právo, jímž se zajištění řídí, popis majetku majetkové podstaty, k němuž bylo zajištění zřízeno, údaj o tom, zda byla uzavřena dohoda o pořadí uspokojení zajištěných věřitelů podle ustanovení § 299 odst. 1 insolvenčního zákona, a způsob výpočtu úroku podle ustanovení § 171 téhož zákona pro případ, že na něj věřiteli v řízení vznikne nárok.

[4] Účelem těchto ustanovení je vymezit skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci zajištění přihlášené pohledávky tak, aby bylo možno přistoupit k jejímu přezkoumání na přezkumném jednání. Podkladem pro přezkumné jednání je seznam přihlášených pohledávek, v němž, a potud je třeba dát odvolateli za pravdu, musí být pohledávka označena pořadím, jaké jí v přihlášce přisuzuje věřitel. To, že pohledávka má podle názoru insolvenčního správce nebo věřitelů jiné pořadí, dají najevo tím, že přihlášené pořadí popřou způsobem předvídaným v ustanovení § 195 insolvenčního zákona.

[5] Odvolací soud je v souladu s převažující praxí konkursních a insolvenčních soudů toho názoru, že otázka doby vzniku zástavního práva nebo doby vzniku zajištění, jež je (může být) určující pro určení pořadí uspokojení zajištěných věřitelů dle ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, není předmětem přezkoumání na přezkumném jednání, nýbrž je (může být) posuzována (řešena) v usnesení, jímž insolvenční soud rozhoduje o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zajištěným věřitelům podle ustanovení § 298 odst. 2 insolvenčního zákona (proti němuž je odvolání přípustné). Proto nelze přisvědčit odvolateli v tom, že insolvenční soud v napadeném usnesení nepřípustně (libovolně) změnil (přehodnotil) výsledky přezkumného jednání, určil-li pořadí, v jakém se pohledávky zajištěných věřitelů uspokojí z výtěžku zpeněžení nemovitostí.

K odvolání zajištěného věřitele č. 1, jež směřovalo jen proti té části usnesení insolvenčního soudu, ve které insolvenční soud vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce dlužníka vydal zajištěnému věřiteli č. 9 z výtěžku zpeněžení nemovitostí částku 705.461,15 Kč, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. října 2013, č. j. KSLB 57 INS 18541/2011, 2 VSPH 1376/2013-B-49, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v napadeném rozsahu.

Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:

[6] V posuzovaném případě je (bylo) pro určení pořadí uspokojení pohledávky věřitele č. 9 a pohledávky odvolatele z výtěžku zpeněžení nemovitostí určující, že v souladu s ustanovením § 338b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), podal věřitel č. 9 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva (již) dne 12. prosince 2008, tj. dříve než odvolatel, jenž tak učinil (až) dne 6. dubna 2009. Insolvenční soud proto nepochybil, rozhodl-li, že se z výtěžku zpeněžení nemovitostí uspokojí zcela pohledávka věřitele č. 9, kdežto pohledávka odvolatele jen zčásti.

[7] Nad rámec výše uvedeného odvolací soud dodává, že nesouhlasí s názorem insolvenčního správce, který dovozoval, že ustanovení § 299 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje speciální úpravu pro určení pořadí pohledávek zajištěných soudcovským zástavním právem a že rozhodným dnem je den nabytí právní moci usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva. O speciální úpravu nejde již proto, že se uvedené ustanovení o soudcovském zástavním právu speciálně nezmiňuje.

[8] K argumentaci insolvenčního správce, že s ohledem na účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení dle ustanovení § 109 insolvenčního zákona by jiný než jím podaný výklad vedl (mohl vést) k paradoxní situaci, kdy by soudcovské zástavní právo již sice nebylo možno nabýt (kdyby usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci až po zahájení insolvenčního řízení), leč přesto by mělo přednost před zástavním právem, u něhož by usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, avšak návrh na jeho nařízení byl podán později, odvolací soud uvádí, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 16/2011, uveřejněném pod číslem 54/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2012“) [usnesení je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu], Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v ustanovení § 41 insolvenčního zákona, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal zajištěný věřitel č. 1 „v celém jeho rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či má být právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“, namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení tak, že zajištěný věřitel č. 9 obdrží z částky 705.461,15 Kč jen částku 41.889, 39 Kč a zbývajících 663.571,76 Kč bude vydáno dovolateli.

Dovolací argumentace se soustřeďuje k následujícím otázkám.

[9] Nemovitosti sloužící k zajištění pohledávek věřitelů č. 1, č. 4 a č. 9, sepsané v soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne 6. února 2012, byly zpeněženy za částku 3.500.000 Kč.

[10] Od částky dosažené zpeněžením byly odečteny náklady spojené se správou a zpeněžením v celkové výši 225.751 Kč, z čehož 57.751 Kč činily náklady spojené se správou a 168.000 Kč náklady spojené se zpeněžením. Dále byla podle ustanovení § 298 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve spojení s ustanovením § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, odečtena odměna insolvenčního správce ve výši 77.364,61 Kč (2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli + 21% daň z přidané hodnoty).

[11] Insolvenční správce dlužníka požádal insolvenční soud podáním doručeným 19. března 2012 o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitostí sloužících k zajištění pohledávky věřitelů č. 1, č. 4 a č. 9.

Na tomto základě dospěl insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 167 odst. 1, § 299 odst. 1 a § 305 odst. 1 insolvenčního zákona - k následujícím závěrům:

I. K obsazení insolvenčního soudu.

Námitkami k nesprávnému obsazení insolvenčního soudu vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

Zmatečnostní vady řízení nejsou ani podle úpravy dovolacího řízení účinné od 1. ledna 2013 způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241a o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pro dobu od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze k nim však přihlédnout (jak uvedeno shora) u přípustného dovolání.

Meze zkoumání zmatečnostních vad řízení v rámci přípustného dovolání (v režimu § 242 odst. 3 o. s. ř.) jsou ovšem vytyčeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněným pod číslem 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2006“). Z R 86/2006 (na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje) se pak podává, že o tom, zda řízení před soudy nižších stupňů je postiženo zmatečností, nelze v dovolacím řízení provádět dokazování; podstatné je, zda zmatečnostní vada se podává ze spisu.

V daném případě obsah spisu existenci dovolatelem tvrzené zmatečnostní vady nedokládá [skutková tvrzení, jimiž dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu, že řízení před insolvenčním soudem zmatečností postiženo není, ze spisu neplynou a zjevně vyžadují ověření (je k nim zapotřebí provést příslušná zjištění z rozvrhu práce insolvenčního soudu pro příslušný kalendářní rok, včetně změn a dodatků rozvrhu práce)]. Závěr, že řízení je postiženo tvrzenou zmatečností, na základě obsahu spisu učinit nelze a dovolání potud není důvodné.

II. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů.

Námitkou, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 100/2013“).

V R 100/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.

Poměřováno těmito závěry rozhodnutí insolvenčního soudu zjevně nebylo nepřezkoumatelné, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které má uspokojení zajištěné pohledávky věřitele č. 9 přednost před uspokojením zajištěné pohledávky dovolatele (proto, že zástavní právo věřitele č. 9 vzniklo s dřívějším pořadím než zástavní právo dovolatele). I když se odvolací soud s odvolací námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí insolvenčního soudu nevypořádal výslovně, z toho, že je věcně přezkoumal, plyne i jeho názor, že nejde o rozhodnutí „nepřezkoumatelné“. V situaci, kdy rozhodnutí insolvenčního soudu namítanou vadou zjevně postiženo nebylo a nebránilo tak dovolateli v žádném směru v uplatnění odvolacích námitek, neutrpěl dovolatel tím, že odvolací soud uvedenou námitku nerozebral výslovně, žádnou procesní újmu na svých právech.

K výhradě dovolatele, že nepřezkoumatelné je i rozhodnutí odvolacího soudu, jelikož ten se nevypořádal s odvolací argumentací, pouze vyslovil právní názor, jenž nikterak nepodložil argumentačně, lze opět poukázat na závěry plynoucí z R 100/2013. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozhodnutí odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje, když jeho závěr, že pro určení pořadí, v jakém mají být z výtěžku zpeněžení zajištění uspokojeni zajištění věřitelé, je rozhodná doba (skutečného) vzniku zajištění, vyplývá argumentačně z toho, jak předtím definoval spor o pořadí pohledávky.

Dovolání tak ani potud není opodstatněné (rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou nepřezkoumatelná).

Jiné (než shora vypořádané) vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu, takže zbývá určit, zda napadené rozhodnutí obstojí v rovině právního posouzení věci.

Dovolání v dané věci je přípustné dle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř. a co do posouzení, zda v rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům může insolvenční soud vyjít z jiného dne vzniku zajištění, než je uveden v přihlášce (takto zjištěné) pohledávky zajištěného věřitele, závisí napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

U přípustného dovolání přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti i k vadám řízení uvedeným v § 242 odst. 3 o. s. ř.; Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval dovolacími námitkami na podporu závěru o existenci takových vad.

III. K pořadí přihlášené zajištěné pohledávky.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2013, tj. naposledy ve znění zákona č. 185/2013 Sb.

Podle ustanovení § 167 odst. 1 insolvenčního zákona zajištění věřitelé se v rozsahu zajištění uspokojují ze zpeněžení věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla jejich pohledávka zajištěna, nestanoví-li zákon jinak. Pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění.

Dle ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo.

Z ustanovení § 189 odst. 1 insolvenčního zákona dále plyne, že insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek; u pohledávek, které popírá, to výslovně uvede. Do seznamu se nezařazují pohledávky, ke kterým se nepřihlíží, pohledávky vyloučené z uspokojení a další pohledávky, u kterých to stanoví zákon. Zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť. U každého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných věřitelů se navíc uvádí důvod a způsob zajištění. V seznamu se zvlášť vyznačí pohledávky vykonatelné.

Z ustanovení § 195 insolvenčního zákona se pak podává, že o popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky, nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.

Podle ustanovení § 298 insolvenčního zákona zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, jimiž byla zajištěna (odstavec 1). Výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů spojených se správou a zpeněžením a po odečtení částky připadající na odměnu insolvenčního správce vydá insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu zajištěnému věřiteli (odstavec 2). Náklady spojené se zpeněžením lze odečíst nejvýše v rozsahu 5 % výtěžku zpeněžení; náklady spojené se správou nejvýše v rozsahu 4 % výtěžku zpeněžení. Se souhlasem zajištěného věřitele lze odečíst náklady i ve větším rozsahu (odstavec 3). Zajištěnému věřiteli, který dosud nesplnil povinnost podle § 157 odst. 1, se vydá výtěžek zpeněžení po odečtení částky připadající na splnění této povinnosti (odstavec 4). Pro zpeněžení podle § 293 se odstavec 2 použije jen tehdy, jestliže zajištěný věřitel dosud nesplnil povinnost podle § 230 odst. 3 (odstavec 5).

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (25. listopadu 2011) a do vydání napadeného usnesení změn nedoznala.

Podle ustanovení § 338d odst. 1 o. s. ř. [v rozhodném znění, tj. ve znění účinném v době, kdy věřitel č. 9 podal u exekučního soudu návrh na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem k zajištění pohledávky ve výši 705.461,15 Kč (12. prosince 2008), jež se nezměnilo do dne právní moci usnesení, jímž exekuční soud toto soudcovské zástavní právo zřídil (20. srpna 2009)], pro pořadí soudcovského zástavního práva k nemovitosti je rozhodující den, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva; došlo-li několik návrhů ve stejný den, mají zástavní práva stejné pořadí. Bylo-li však pro vymáhanou pohledávku již dříve zřízeno zákonné nebo smluvní zástavní právo, řídí se pořadí soudcovského zástavního práva pořadím tohoto zástavního práva.

V tomto právním rámci lze k právním otázkám otevřeným dovoláním k pořadí přihlášené zajištěné pohledávky uvést následující:

[1] Z toho, že věřitel je odpovědný za správnost údajů obsažených v přihlášce (§ 176 insolvenčního zákona) s možnými následky dle § 179 insolvenčního zákona a že je v přihlášce povinen uvést i dobu vzniku zajištění, neplyne, že spor o chybu v uvedeném údaji je sporem o pořadí pohledávky ve smyslu § 195 insolvenčního zákona, ani se odtud nepodává, že by neměl být použit postup předepsaný v § 167 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona.

1/ Údaj o pořadí, v jakém vznikl právní nárok přihlášeného věřitele na oddělené uspokojení přihlašované pohledávky, není povinnou náležitostí přihlášky pohledávky do konkursu vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání.

2/ Ustanovení § 28 odst. 3 ZKV předepisuje uspokojit oddělené věřitele z výtěžku zpeněžení zajištění podle tam určeného pořadí bez zřetele k tomu, zda ten který oddělený věřitel v přihlášce pohledávky do konkursu uvedl (tvrdil) jiný údaj o pořadí, v jakém mu vznikl právní nárok na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení zajištění.

3/ Spor o pořadí, v jakém oddělenému věřiteli vznikl právní nárok na vydání výtěžku zpeněžení zajištění, není (nemůže být) sporem o pořadí zajištěné pohledávky (nejde o spor vyvolaný konkursem).

[2] Příklady, jež dovolatel uvádí jako ty, jež mohou vést věřitele (v zájmu jeho vlastního prospěchu) k tomu, že v přihlášce záměrně zkreslí (uvede nesprávně) údaj o vzniku zajištění, jsou příklady jednání v rozporu s právem. Insolvenční zákon vychází z toho, že pohledávky, které věřitelé přihlašují (mají přihlásit) do insolvenčního řízení, budou mít pořadí podle toho, jak skutečně vznikly, což se promítá též v textu základních zásad insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona). Podporovat výkladem možnost, aby pohledávka zajištěného věřitele měla v insolvenčním řízení jiné pořadí uspokojení, než jaké by jí náleželo podle skutečné doby vzniku zajištění (a tedy stav, v němž by se pravidla uspokojení pohledávek vzdálila skutečnému stavu věci), by znamenalo jít proti základním zásadám insolvenčního řízení. Budiž dodáno, že „vnitřní konflikt“, jejž může věřitel se smluveným zajištěním (smluveným zástavním právem) i zajištěním zřízeným prostřednictvím soudcovského zástavního práva pociťovat v obavě o neplatnost smluveného zástavního práva při uvedení doby vzniku zajištění v přihlášce, je řešitelný tím, že dřívější zajištění z titulu smluveného zástavního práva nepřihlásí do insolvenčního řízení vůbec (nikoli tím, že uplatní obě zajištění s horší dobou vzniku podle soudcovského zástavního práva).

[3] Podpůrná argumentace ustanovením § 230 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014 je nemístná v situaci, kdy pro vydání napadeného rozhodnutí bylo (se zřetelem k době vydání) určující jiné znění insolvenčního zákona. Pro úplnost budiž řečeno, že úvahy o potřebě postavit najisto pořadí zajištěných věřitelů do skončení přezkumného jednání, jež dovolatel v této souvislosti rozvíjí, jsou liché, jestliže konflikt daný právem přednosti pokynu pro věřitele s dřívější dobou vzniku zajištění může trvat (v insolvenčních poměrech je běžný) i po přezkumném jednání na základě prostého faktu, že v době, kdy insolvenční správce žádá o udělení pokynu, budou stále trvat účinky popření pravosti pohledávky nebo popření práva na uspokojení ze zajištění (popření pořadí) některého zajištěného věřitele nebo všech zajištěných věřitelů, kteří by takový pokyn mohli udělit (nebudou pravomocně ukončeny incidenční spory).

[4] Výtky snášené dovolatelem na adresu insolvenčního soudu (potud, že si insolvenční soud osobuje popěrné právo, jež mu nepřísluší) vycházejí z nesprávného (jak rozebráno výše) předpokladu, že spor o údaj o době vzniku zajištění mezi věřiteli téže skupiny (mezi zajištěnými věřiteli) je sporem o pořadí pohledávky. Postup soudu při vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům podle skutečné doby vzniku zástavního práva nebo skutečné doby vzniku zajištění není realizací popěrného práva insolvenčního soudu ani postupem směřujícím k nerespektování výsledků přezkumného jednání (na kterém byla pohledávka věřitele č. 9 zjištěna, aniž došlo k opravě údaje o době vzniku zajištění v přihlášce), nýbrž postupem předepsaným co do pořadí uspokojení zajištěných věřitelů ustanovením § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona.

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že pro pořadí uspokojení více zajištěných věřitelů z výtěžku zpeněžení téhož zajištění je ve smyslu ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona rozhodující skutečná doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění, bez zřetele k tomu, že zajištěná pohledávka některého z nich byla předtím přezkoumána a zjištěna s uvedením chybného údaje o pozdější době vzniku zajištění v přihlášce pohledávky. Dovolání tak ani potud není důvodné.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.

[5] Spor o pořadí (o právo přednosti uspokojení) mezi věřiteli téže skupiny (třídy) nepovažuje insolvenční zákon za spor o pořadí pohledávky, jak je definován v ustanovení § 195 insolvenčního zákona. Pro zajištěné věřitele platí řečené tím více, že (obdobně, jako tomu bylo v konkursních poměrech podle ustanovení § 28 odst. 3 ZKV) pořadí, v jakém mají být uspokojeni v rámci dané skupiny (skupiny zajištěných věřitelů), mají-li pohledávku zajištěnu stejným předmětem zajištění (v poměrech zástavního práva stejnou zástavou), určuje výslovně ustanovení § 167 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (podle kterého platí, že „pro pořadí jejich uspokojení je rozhodující doba vzniku zástavního práva nebo doba vzniku zajištění“).

[6] Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže shodně s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že pro pořadí, v jakém mají být zajištění věřitelé uspokojeni z výtěžku zpeněžení nemovitostí, je určující, že soudcovské zástavní právo k nemovitostem bylo věřiteli č. 9 zřízeno (k zajištění pohledávky ve výši 705.461,15 Kč) s pořadím daným dnem podání návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem (§ 338d odst. 1 o. s. ř., v rozhodném znění), tj. 12. prosincem 2008.

[7] V poměrech projednávané věci lze nadto údaj o době vzniku zajištění v přihlášce pohledávky věřitele č. 9 považovat za nepřesný jen v omezené míře. Soudcovské zástavní právo na nemovitostech totiž vzniká [jako zástavní právo, jež se podle zákona zřizuje rozhodnutím soudu (srov. i § 156 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. října 2009, pro věc rozhodném)] až dnem právní moci usnesení soudu, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí jeho zřízením (tedy 20. srpna 2009, což je i den uvedený v přihlášce pohledávky věřitele č. 9 jako den vzniku zajištění). Podstatné nicméně je, že pořadí takto vzniklého zástavního práva se má (podle § 338d odst. 1 o. s. ř.) řídit jiným (dřívějším) datem, konkrétně dnem, v němž k soudu došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva (v této věci šlo o 12. prosinec 2008). Insolvenční zákon se (oproti dikci § 28 odst. 3 ZKV) nevydal cestou výslovného pojmenování výjimky [plynoucí z toho, že pořadí soudcovského zástavního práva se určuje podle jiného (dřívějšího) data, než ke kterému vzniklo] a pro všechny druhy zástavních práv, u nichž by se podobná úprava mohla ve zvláštních předpisech objevit, pracuje jen s termíny „doba vzniku zástavního práva“ nebo „doba vzniku zajištění“ (§ 167 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona). V tomto ohledu však opět nejde o významovou (obsahovou) odlišnost, nýbrž o to, že ve shodě se základními zásadami insolvenčního řízení, jak jsou vyjádřeny především v § 5 insolvenčního zákona, presumuje, že tam, kde podle zvláštní právní úpravy se pojí k době „vzniku zástavního práva“ nebo k „době vzniku (jiného) zajištění“ jiné (dřívější) pořadí zástavního práva nebo (jiného) zajištění, „vzniká“ zástavní právo nebo (jiné) zajištění v tomto dřívějším pořadí. Závěry obsažené k soudcovskému zástavnímu právu v R 54/2012 (na něž poukázal odvolací soud) tím nejsou dotčeny.

K námitkám, jimiž dovolatel oponuje závěru odvolacího soudu o tom, že 12. prosinec 2008 je určující pro pořadí uspokojení věřitele č. 9, budiž dále uvedeno, že:

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. března 2016 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu