25 Cdo 2954/2017

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalovanému K. M., o 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 43/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2017, č. j. 53 Co 365/2016-428, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 18. 7. 2016, č. j. 42 C 43/2010-402, zastavil řízení o opakovaném návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků, neboť oproti jeho předchozímu návrhu (který byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2014, č. j. 42 C 43/2010-282, ve spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, č. j. 53 Co 510/2014-292) se jeho poměry zásadně nezměnily a neuvedl žádné nové skutečnosti, na jejichž základě by soud mohl o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků znovu rozhodovat, neboť za stejných podmínek bylo již o jeho žádosti rozhodnuto.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2017, č. j. 53 Co 365/2016-428, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení procesněprávní otázky, a to podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť odvolací soud ji nesprávně posoudil a při jejím řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013, usnesení ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4782/2015, a usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1967/2015. Podrobně popisuje dosavadní průběh řízení a své zdravotní potíže a dovozuje, že z hlediska zdravotního stavu se jeho poměry změnily a odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Poukazuje na to, že předložil všechny dokumenty ke svým tvrzením, a namítá, že soudy nepřihlédly k veškerým hlediskům pro přiznání osvobození od poplatků. Je přesvědčen, že zhoršení jeho zdravotního stavu bylo v řízení prokázáno, jakož i dopad léčby do jeho majetkové sféry. Namítá též nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhl změnu napadeného usnesení, popř. jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle o. s. ř. ve znění účinném do 29. 9. 2017 ( čl. II bodu 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovolatel se formulací právní otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, naprosto míjí s argumentací soudu uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Poukazuje na právní závěry v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které ovšem odvolací soud v obecné rovině respektoval, když srovnával poměry žalobce v době původního rozhodování o jeho žádosti na osvobození od soudních poplatků s jeho poměry po jím uváděné změně.

Dovolatel sice namítá, že odvolací soud v jeho případě nesprávně právně posoudil osvobození od soudních poplatků, avšak svými argumenty v dovolání fakticky zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudem prvního a druhého stupně, na němž je založen závěr, že u žalobce nedošlo k takové změně v majetkových poměrech, jež by byla důvodem pro opětovné posouzení jeho žádosti. K tomu je potřeba připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud uzavřel, že návrhu žalobce nelze vyhovět, když návrh podává opakovaně, aniž se změnila jeho majetková situace a jeho původnímu návrhu nebylo vyhověno; rozhodl tak v souladu s již dříve vyjádřeným právním názorem dovolacího soudu, že usnesením, jímž soud zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u něj poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. Pokud by snad samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, není to důvodem, pro který by měl soud vyhovět nové žádosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013).

Námitka nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je námitkou vady řízení, ke které by dovolací soud mohl přihlédnout v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), avšak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení právní otázky, na níž spočívá jeho rozhodnutí, neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, předpoklady přípustnosti dovolání dle ust. § 237 o. s. ř. nejsou splněny, proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. listopadu 2017 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu