29 ICdo 78/2015- I.

KSPH 40 INS XY 40 ICm XY 29 ICdo 78/2015-94

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Pavla Čížkovského, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 18/780, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka P. Č., proti žalované E. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Weiglem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Nuselská 499/132, PSČ 140 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 40 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. Č., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 40 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2015, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. srpna 2015, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), takto:

Osoba, kterou zůstavitel ustanovil závětí k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež má váznout na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic, je v rozsahu tohoto práva dědicem ze závěti (účastníkem dědického řízení).

Pro posouzení, zda zletilý syn zůstavitele, jehož zůstavitel ustanovil závětí pouze k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež má váznout na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic, byl ve smyslu ustanovení § 479 obč. zák. závětí opomenut na svém dědickém podílu ze zákona, je určující poměr hodnoty práva odpovídajícího věcnému břemeni a hodnoty jedné poloviny dědického podílu, jenž by tomuto dědici připadl, kdyby zůstavitel nepořídil závěť.

Odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona může insolvenční správce s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, jestliže dlužník (jako dědic) jejím uzavřením naplnil některou ze skutkových podstat neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

I. Dovolání žalované se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2015, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. srpna 2015, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY).

II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2015, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. srpna 2015, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), se mění takto:

1/ Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2014, č. j. 40 ICm XY, se potvrzuje.

2/ Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalované.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalované.

Rozsudkem ze dne 5. srpna 2014, č. j. 40 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Opomenutí neopomenutelného dědice dovolat se relativní neplatnosti závěti (dále jen „opomenutí“) je nepochybně právním úkonem a jako takové je (obecně vzato) způsobilým předmětem odpůrčí žaloby ve smyslu § 235 odst. 1 insolvenčního zákona; to platí bez zřetele k tomu, zda takové opomenutí lze definovat jako právní úkon bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona).

1/ Dědicem veškerých svých nemovitých věcí [zejména pak jedné ideální poloviny označeného rodinného domku (dále též jen „nemovitost“ nebo „rodinný domek“)] ustanovuje svého vnuka L. Č.

2/ Dědičkou veškerých movitých věcí, peněz, úspor, včetně eventuálních pohledávek, akcií apod. ustanovuje svou manželku E. Č.

3/ Svému (jedinému) synovi P. Č. a snaše I. Č. (dále jen „I. Č.“) „zřizuje“ formou věcného břemene bezplatné doživotní společné právo užívání jednoho bytu v patře rodinného domku.

[2] Úspěch odpůrčí žaloby (určení, že opomenutí je neúčinné) však nepřináší majetkové podstatě dlužníka žádný majetkový prospěch. To, že opomenutí dlužníka - neopomenutelného dědice je neúčinné (že se k němu v insolvenčním řízení nepřihlíží), totiž samo o sobě nezpůsobuje neplatnost závěti; k tomu je stále (i po vyslovení neúčinnosti opomenutí) zapotřebí dovolat se relativní neplatnosti závěti vůči ostatním (všem) účastníkům tohoto právního úkonu [srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006, uveřejněný pod číslem 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 97/2007“)].

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2015, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 19. srpna 2015, č. j. 40 ICm XY, 104 VSPH XY (KSPH 40 INS XY):

[3] Ani tam, kde by bylo doloženo, že k tomu oprávněná osoba se dovolala relativní neplatnosti závěti (což je v intencích R 97/2007 možné i mimosoudní cestou), však úspěch odpůrčí žaloby (určení, že opomenutí je neúčinné) nezakládá právo insolvenčního správce [coby osoby, jež se prohlášením konkursu stala osobou s dispozičním oprávněním místo dlužníka - neopomenutelného dědice (§ 229 odst. 3 písm. c/, § 246 odst. 1 insolvenčního zákona)] domáhat se vydání dědictví podle § 485 obč. zák. po žalované. Dlužník (byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu coby neopomenutelný dědic) se totiž účastnil dědického řízení (na rozdíl od osob uvedených v § 468 obč. zák.); srov. opět R 44/1986, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 980/2007 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4902/2009.

1/ Veškerý zůstavitelův majetek, včetně jedné ideální poloviny rodinného domku, přejímá do svého vlastnictví E. Č., proti tomu, že uhradí dluhy dědictví tvořené náklady pohřbu ve výši 13.940 Kč.

2/ Vnuk zůstavitele L. Č. nežádá z dědictví ničeho, ani výplatu svého dědického podílu.

3/ Manželka zůstavitele E. Č. coby nyní jediná vlastnice rodinného domku zřizuje pro syna zůstavitele P. Č. a snachu zůstavitele I. Č. věcné břemeno, právo doživotního bezplatného užívání, sestávající z výhradního užívání bytu v prvním patře rodinného domku a spoluužívání veškerého domovního příslušenství a zahrady a P. Č. a I. Č. tato práva a povinnosti plynoucí z tohoto věcného břemene přijímají.

[4] Dlužník, jenž byl coby jediný syn zůstavitele neopomenutelným dědicem ze zákona v první dědické skupině (společně s žalovanou jako manželkou zůstavitele) [srov. § 473 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 479 obč. zák.], byl v situaci, kdy zůstavitel pořídil závěť, také závětním dědicem (§ 477 odst. 1 obč. zák.). Osoba, kterou zůstavitel ustanovil závětí k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež má váznout na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic, je (totiž) v rozsahu tohoto práva dědicem ze závěti (a jako taková též účastníkem dědického řízení) [srov. opět rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Cz 56/91]. Shodně se k této otázce vyslovuje literatura (srov. dílo: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2008, str. 924-925) i starší judikatura (srov. Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roku 1982, projednané občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu SSR z 22. května 1985, Cpj 13/85, uveřejněné pod číslem 50/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 270).

[5] Jako dědic ustanovený předmětnou závětí k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni (zatěžujícímu rodinný domek) se dlužník dědického řízení též účastnil, což dokládá obsah dědickým soudem schválené dohody (dědiců) o vypořádání dědictví. Podle ní dlužník spolu s manželkou (I. Č.) přijal od manželky zůstavitele (E. Č.) coby nyní jediné vlastnice rodinného domku práva a povinnosti plynoucí z věcného břemene, které jim zřídila. Nepřiléhavý je v daných souvislostech poukaz žalobce na to, že věcné břemeno nebylo zřízeno závětí, ale samostatnou smlouvou, kterou uzavřela dovolatelka jako jediná vlastnice nemovitosti nabyté děděním s dlužníkem jako oprávněným z věcného břemene a „z logiky věci“ tedy vzniklo až poté, co dovolatelka nabyla celé dědictví. Ve skutečnosti šlo (jak plyne ze zjištění týkajících se usnesení dědického soudu z 31. prosince 2012) o dohodu (závětních) dědiců o vypořádání dědictví, schválenou dědickým soudem (§ 482 obč. zák.), nikoli o dohodu uzavíranou (až) poté, co dovolatelka nabyla celé dědictví.

[6] S přihlédnutím k tomu, že dědictví po zůstaviteli bylo vypořádáno (ve smyslu ustanovení § 482 obč. zák.) dědickým soudem schválenou dohodou závětních dědiců (včetně dlužníka), by určení, že opomenutí je neúčinné mohlo mít (v případě, že by se k tomu oprávněná osoba též dovolala relativní neplatnosti závěti) vliv na rozsah majetkové podstaty dlužníka, jen kdyby byla současně vyslovena neúčinnost dědickým soudem schválené dohody dědiců o vypořádání dědictví. Není totiž pochyb o tom, že taková dohoda (byť pravomocně schválená dědickým soudem) může být předmětem odpůrčí žaloby podle insolvenčního zákona, stejně jako mohla být předmětem odpůrčí žaloby podle § 42a obč. zák. Jinak řečeno, odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona může insolvenční správce s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, jestliže dlužník (jako dědic) jejím uzavřením naplnil některou ze skutkových podstat neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona. Tím, že by insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě, jejímž předmětem byla (i) dědickým soudem schválená dohoda dědiců o dědictví, by insolvenční správce získal právo domáhat se toho, aby do majetkové podstaty byl vydán majetek (nebo náhrada za něj), který nabyl na základě neúčinné dohody o vypořádání dědictví někdo jiný než (insolvenční) dlužník (srov. opět R 103/2012 a R 87/2014).

V takto ustavených judikatorních poměrech budiž pro poměry dané věci především řečeno, že:

2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).

3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil žalobce (bod III. výroku).

[7] Pro posouzení důvodnosti nároku uplatněného odpůrčí žalobou je významné také to, zda předmětná závěť vskutku mohla být účinně zpochybněna tím, že by se dlužník dovolal její relativní neplatnosti (s poukazem na ustanovení § 479 obč. zák.), tedy to, zda dlužník byl (coby jediný syn zůstavitele) závětí vskutku opomenut na svém dědickém podílu. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při určení výše dědického podílu dědice neopomenutelného podle ustanovení § 479 obč. zák. se vychází z počtu dědiců, kteří tvořili v době smrti zůstavitele první dědickou skupinu (§ 473 obč. zák.) a kterým by dědictví připadlo, kdyby zůstavitel nepořídil závěť; to platí i tehdy, odmítnou-li dědictví, nepřihlíží-li se k nim vzhledem k neznámému místu jejich pobytu, jsou-li dědicky nezpůsobilí, byli-li (platně) vyděděni nebo postupuje-li soud v řízení o dědictví bez zřetele na tyto dědice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 3977/2010, uveřejněné pod číslem 19/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

1/ Česká spořitelna, a. s., Vienna Insurance Group, s pohledávkou ve výši 318.818,75 Kč, přiznanou směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2008, sp. zn. 61 Sm 372/2008.

2/ Česká podnikatelská pojišťovna a. s., s pohledávkou ve výši 11.673 Kč, přiznanou rozsudkem Okresního soudu Praha - západ, č. j. 21 EC XY.

3/ GE Money Auto, s. r. o., s pohledávkou ve výši 59.548,70 Kč, přiznanou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 73 EC 2701/2009-52, a s pohledávkou ve výši 38.686,21 Kč, přiznanou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8. března 2011, č. j. 16 EC 167/2010-38.

4/ Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky s pohledávkou ve výši 408.584 Kč.

Podle ustanovení § 40a obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

Z ustanovení § 151o odst. 1 obč. zák. se podává, že věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

Dle ustanovení § 473 odst. 1 obč. zák. v první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem.

Ustanovení § 477 odst. 1 obč. zák. pak určuje, že v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.

Podle ustanovení § 479 obč. zák. nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.

Z ustanovení § 482 obč. zák. se dále podává, že je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou (odstavec 1). Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí (odstavec 2).

Dle ustanovení § 485 obč. zák., zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice (odstavec 1). Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky (odstavec 2).

V této podobě (pro věc rozhodné se zřetelem k ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) platila citovaná ustanovení občanského zákoníku jak v době pořízení závěti (17. září 2010), tak v době smrti zůstavitele (15. října 2011) a do 1. ledna 2014, kdy byl dosavadní občanský zákoník zrušen, nedoznala změn.

Podle ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Dle ustanovení § 236 insolvenčního zákona neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty (odstavec 1). Není-li možné vydat do majetkové podstaty původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, musí být poskytnuta rovnocenná náhrada (odstavec 2).

Z ustanovení § 237 odst. 1 insolvenčního zákona se podává, že povinnost vydat do majetkové podstaty dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů mají osoby, v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo které z něho měly prospěch.

Podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odstavec 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 3).

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (2. července 2013) a později nedoznala změn.

Judikatura obecných soudů je ve vztahu k dědickému právu ustálena v těchto závěrech:

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Pro právní posouzení věci jsou rozhodující především tato skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):

[8] Pro posouzení, zda zletilý syn zůstavitele, jehož zůstavitel ustanovil závětí pouze k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež má váznout na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic, byl ve smyslu ustanovení § 479 obč. zák. závětí opomenut na svém dědickém podílu ze zákona, je určující poměr hodnoty práva odpovídajícího věcnému břemeni a hodnoty jedné poloviny dědického podílu, jenž by tomuto dědici připadl, kdyby zůstavitel nepořídil závěť. V daném případě tvořili v době smrti zůstavitele první dědickou skupinu žalovaná (coby manželka zůstavitele) a dlužník (coby jediný syn zůstavitele). Podle dovoláním nezpochybněného zjištění obou soudů činila čistá hodnota dědictví částku 3.251.550 Kč. V souladu s ustanovením § 479 obč. zák. byl dlužník coby zletilý potomek zůstavitele neopomenutelným dědicem v rozsahu jedné poloviny jeho dědického podílu ze zákona, čemuž odpovídá dědictví v hodnotě 812.887,50 Kč. Jako závětnímu dědici připadlo dlužníku dědictví v hodnotě 960.000 Kč (tato částka odpovídá hodnotě jedné ideální poloviny práva odpovídajícího věcnému břemenu zřízeného závětí dlužníku a jeho manželce a oceněného částkou 1.920.000 Kč). Jinak řečeno, hodnota dědictví, jež měla dlužníku připadnout podle závěti (a jež mu na základě dohody dědiců i připadla), je vyšší než hodnota jedné poloviny jeho dědického podílu ze zákona. Odvolací soud pochybil právě v tom, že právo odpovídající věcnému břemeni (jež má váznout na rodinném domku), k jehož výkonu zůstavitel dlužníka (a jeho manželku) závětí ustanovil, nepovažoval (nesprávně) za hodnotu, kterou dlužník nabyl děděním (ze závěti). Srov. k tomu opět rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Cz 56/91. Dlužník tedy není (a nebyl) nositelem práva dovolat se relativní neplatnosti závěti, jelikož není opomenutým dědicem ve smyslu § 479 obč. zák. (závěť není z tvrzeného důvodu neplatná). Neměl-li dlužník právo dovolat se relativní neplatnosti závěti ve smyslu § 40a obč. zák., ve spojení s § 479 obč. zák., pak zde nebylo (není) ani „opomenutí dlužníka“, jehož neúčinnost by mohla být vyslovena na základě podané odpůrčí žaloby.

Odvolací soud tedy ve věci rozhodl nesprávně. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil (§ 243d písm. b/ o. s. ř.) v tom duchu, že rozsudek insolvenčního soudu se potvrzuje. To platí včetně výroku o nákladech řízení, jejichž specifikace v rozsudku insolvenčního soudu odpovídá obsahu spisu, přičemž mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč za jeden úkon právní služby vychází (správně) z toho, že incidenční spor o odpůrčí žalobě (o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka) je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč (srov. dále § 7 bod 5. advokátního tarifu).

Výrok o nákladech odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, čímž jí vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Náklady žalované v odvolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 19. října 2014). Mimosmluvní odměna náleží dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením § 9 odst. 4 písm. c/ a § 7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce na náhradě nákladů odvolacího řízení celkem částku 4.114 Kč.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla v dovolacím řízení ve věci samé plně úspěšná, čímž jí vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Náklady žalované v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (dovolání ze dne 27. srpna 2015). Mimosmluvní odměna náleží dle § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu, ve spojení s ustanovením § 9 odst. 4 písm. c/ a § 7 bodu 5. advokátního tarifu, ve výši 3.100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 4.114 Kč.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 31. července 2017 JUDr. Zdeněk Krčmář předseda senátu