33 Cdo 878/2015

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ing. Š. F., zastoupené Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, proti žalovanému D. M., zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o zaplacení 2.600.000 Kč, 12.400 USD a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 31/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2014, č. j. 22 Co 298/2014-279, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 59.096,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mg. Petra Hájka, advokáta.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2008, č. j. 21 C 31/2006-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.600.000 Kč, dále 12.400 USD a smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 2.000.000 Kč od 1. 9. 2004 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,08 % denně z částky 12.400 USD od 1. 9. 2004 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

Rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 22 Co 298/2014-279, Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,08 % denně z částky 400.000 Kč od 1. 9. 2004 do 2. 10. 2014, dále z částky 2.600.000 Kč od 3. 10. 2014 do zaplacení a z částky 12.400 USD od 3. 10. 2014 do zaplacení; jinak jej ve zbývající části výroku o věci samé potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny:

1. K otázce denní smluvní pokuty požadované od okamžiku prodlení „až do zaplacení“

Dovolatel se mýlí, má-li zato, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5280/2009, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1434/2008, ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3634/2008) je smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem, přes jeho akcesorickou povahu jde o nárok se samostatným skutkovým základem, není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Tím ovšem není vyloučeno, aby žalobce tímto způsobem koncipoval žalobu, ovšem s tím rizikem, že mu v rozsahu dosud nesplatné smluvní pokuty (proto, že ještě nenastal další den prodlení) soud žalobu zamítne. Nejvyšší soud taktéž již v rozsudku ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/2003, zaujal právní názor, podle něhož je-li smluvní pokuta sjednána tak jako v této věci, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej odůvodnění citovaného rozsudku). Žalobkyně neměla důvod po podání žaloby ji rozšiřovat, neboť petitem žádala přiznání sporných částek včetně smluvní pokuty od 1. 9. 2004 „do zaplacení.“ V rozsudku ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4503/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož smluvní pokutu nelze věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna. Podle rozsudku ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, publikovaného pod č. 127/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, „má žalobce nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněné žalobou v procentní výši ze zajištěné pohledávky za každý den prodlení od určitého dne do zaplacení ve výši splatné ke dni, kdy soud o žalobě rozhodne.“ Odvolací soud správně respektoval dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu. Pro řešení uvedené otázky tak dovolání není přípustné.

2. K otázce včasnosti omluvy z jednání a nevyhovění žádosti o odročení jednání

Výhradou, že odvolací soud neakceptoval jeho omluvu z důvodu pracovní neschopnosti a že věc projednal v jeho nepřítomnosti, namítl žalovaný zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem; k jejímu prověření ovšem slouží žaloba pro zmatečnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 73/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2267/2014, srovnej také kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, bod 11). K eventuálním vadám řízení dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

3. K otázce odborných znalostí soudu a znaleckého dokazování

Námitkami pod tímto bodem dovolání žalovaný neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V tomto rozsahu uplatněné námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že podpis žalovaného na uznání dluhu ze dne 12. 11. 2004 je pravý. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

4. K otázce osudu nákladového výroku v situaci, kdy odvolací soud mění rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé

Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení shora uvedené otázky procesního práva, která podle jeho názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující jím vymezená právní otázka, pak dovolání pro její vyřešení nemůže být podle § 237 o. s. ř. přípustné, jakkoli pro dovolatele může mít její zodpovězení význam. Sluší se poznamenat, že ze samotného textu zákona vyplývá, že změní-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, rozhodne (nově) i o nákladech řízení vzniklých v řízení před soudem prvního stupně, tzn., že nahradí svým rozhodnutím výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (srovnej § 224 odst. 2 o. s. ř.). Uvedený postup nevyžaduje výslovně zrušení či změnu výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Změní-li odvolací soud meritorní výrok rozhodnutí soudu prvního stupně (byť jen částečně), má tato změna totiž logicky vliv na posuzování kritérií, jimiž se řídí rozhodování o nákladech řízení. Proto § 224 odst. 2 o. s. ř. ukládá odvolacímu soudu, aby výsledek odvolacího řízení (změnu rozhodnutí soudu prvního stupně) promítl do rozhodnutí o nákladech řízení.

5. K otázce určení tarifní hodnoty a sazby mimosmluvní odměny při požadavku na přiznání smluvní pokuty „až do zaplacení“

Otázku určení tarifní hodnoty a sazby odměny advokáta v řízení, v němž je požadována smluvní pokuta od okamžiku prodlení „až do zaplacení“ vyřešil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, publikovaném pod č. 85/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „smluvní pokuta určená procentní sazbou za každý den prodlení s úhradou jistiny až do zaplacení jistiny je ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 advokátního tarifu plněním na dobu neurčitou (do zaplacení jiného plnění - jistiny), takže tarifní hodnota předmětu právní služby se stanoví pětinásobkem hodnoty ročního plnění.“ Pro řešení této otázky není dovolání přípustné.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 poslední věta).

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. února 2017 JUDr. Václav Duda předseda senátu