29 Cdo 4037/2018

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Brátová a Krejčí, v. o. s., se sídlem ve Stříbře, Americká 1304, PSČ 349 01, identifikační číslo osoby 29103461, jako insolvenčního správce dlužníka V. Č., narozeného XY, zastoupeného Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1256/1, PSČ 130 00, proti žalované J. W., se sídlem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, PSČ 301 00, o zaplacení částky 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 249/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2018, č. j. 56 Co 425/2017-251, ve znění usnesení ze dne 27. srpna 2018, č. j. 56 Co 425/2017-279, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

[1] Neprováděl-li pověřený soudní exekutor exekuci proti povinnému prodejem movitých věcí, nemovitostí nebo prodejem podniku a majetek tohoto povinného nezpeněžil v dražbě, nýbrž exekuci prováděl až do zjištění úpadku povinného srážkami z jeho mzdy, pak aplikace § 46 odst. 6 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, nepřicházela v daném případě v úvahu. Za výtěžek exekuce, který by byl soudní exekutor povinen podle uvedeného ustanovení vydat (po odpočtu nákladů exekuce) insolvenčnímu správci, bylo nutné považovat toliko peněžní prostředky získané zpeněžením majetkových hodnot ve vlastnictví povinného, zatímco prostředky získané nikoliv formou zpeněžení (srážky ze mzdy, přikázání pohledávky, splátky) rámci tohoto ustanovení podřadit nelze.

K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 3845/2011, jakož i důvody usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 24 Co 154/2014, uveřejněného pod číslem 2/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[2] Platba exekutorovi provedená v rámci nařízené exekuce je plněním vymáhané pohledávky, přičemž exekutor přijímá plnění jako osoba oprávněná plnění jménem věřitele přijmout. Důsledkem uvedené skutečnosti je zánik vymáhané pohledávky v části úhrady dluhu dlužníkem (v rozsahu poskytnutého plnění). Okamžikem předání peněz exekutorovi povinný pozbývá vlastnické právo k těmto penězům.

K tomu srov. R 66/2007, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil například v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3594/2007, v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2859/2009, v rozsudku ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, uveřejněném pod číslem 69/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v rozsudku ze dne 2. dubna 2014, sp. zn. 28 Cdo 250/2012.

[3] Pohledávky exekutora spočívající v nákladech exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 exekučního řádu, nevznikají až právní mocí rozhodnutí o přiznání těchto nákladů (ať již jde o soudní rozhodnutí nebo o příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem), ale již k okamžiku, kdy exekutor při provádění exekuce vymůže plnění pro oprávněného.

Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil například v rozsudku ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 5/2014, uveřejněném pod číslem 2/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 4/2015, nebo v rozsudku ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 56/2015.

[4] Soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 exekučního řádu (do 31. prosince 2012 šlo o ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu) tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení.

K tomu srov. v judikatuře Ústavního soudu například nález sp. zn. IV. ÚS 378/16, k němuž se Ústavní soud následně přihlásil v celé řadě svých rozhodnutí (za všechny srov. nález ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 2372/16, uveřejněný pod číslem 143/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a judikaturu v něm citovanou). Uvedené závěry pak ve své rozhodovací praxi respektoval (ve smyslu ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) rovněž Nejvyšší soud (viz například důvody usnesení ze dne 19. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 3541/2016, nebo ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 29 Cdo 3338/2016).

5. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a zdůraznil, že otázku, ke kterému okamžiku je splněn dluh povinného, který v rámci exekuce plní soudnímu exekutorovi, opakovaně řešil (a to v souladu s názorem vyjádřeným soudem prvního stupně v přezkoumávaném rozhodnutí) Nejvyšší soud. Potud odkázal například na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 3343/2011. Podle odvolacího soudu proto nemůže být žádných pochyb o tom, že přijala-li žalovaná jako soudní exekutorka předmětné plnění od povinného před zahájením insolvenčního řízení na jeho majetek, nemohla se vymožená částka později stát součástí majetkové podstaty dlužníka, byť v okamžiku zahájení insolvenčního řízení dosud nepoukázala žalovaná vymožené plnění oprávněnému.

6. Jde-li o oprávnění žalované na odpočet nákladů exekuce z vymožené částky, odpovídá podle odvolacího soudu právní posouzení věci soudem prvního stupně rovněž nálezu Ústavního soudu ze dne 19. září 2017, sp. zn. IV. ÚS 3629/16 (jde o nález uveřejněný pod číslem 175/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

8. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona a ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu (v rozhodném znění). Podle dovolatele měl odvolací soud správně dospět k závěru, že žalovaná jako soudní exekutorka byla povinna bezodkladně poté, co insolvenční soud rozhodl o úpadku povinného, vydat výtěžek exekuce insolvenčnímu správci. Postup soudního exekutora po zahájení insolvenčního řízení „stanoví jasně zákon“ a nelze jej měnit výkladem o zániku dluhu plněním soudnímu exekutorovi.

9. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc závěry napadeného rozhodnutí za správné.

10. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

11. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

12. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře, podle níž:

13. Na těchto (v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dlouhodobě ustálených) závěrech, s nimiž je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (co do závěru, že žalovaná není povinna do majetkové podstaty dlužníka vydat ani vymožené plnění ve výši 187.484,73 Kč, ani částku odpovídající nákladům exekuce ve výši 62.515,27 Kč) v souladu, přitom nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit ani na základě argumentace předestřené dovolatelem v projednávané věci.

14. K okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka [včetně těch účinků, jež upravuje ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona] již dlužník pozbyl vlastnické právo k penězům, které (před zahájením insolvenčního řízení) předal žalované za účelem uspokojení (části) vymáhané pohledávky oprávněného, přičemž v rozhodné době žalované neukládalo povinnost vydat takto vymožené plnění insolvenčnímu správci dlužníka ani ustanovení § 46 odst. 6 exekučního řádu. Jde-li o zbývající část finančních prostředků, odpovídajících vyčísleným nákladům exekuce, jejich vydání nemůže insolvenční správce dlužníka (se zřetelem k výše uvedenému) s úspěchem požadovat dokonce ani tehdy, náleželo-li by do majetkové podstaty dlužníka samotné vymožené plnění.

15. Budiž v této souvislosti dodáno, že dovoláním nebyla zpochybněna žalovanou „požadovaná“ výše nákladů exekuce, Nejvyšší soud se proto touto otázkou blíže nezabýval.

16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 6. září 2018), která podle ustanovení § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době, kdy byl úkon právní služby poskytnut, činí (z tarifní hodnoty ve výši 250.000 Kč) částku 9.300 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 2.016 Kč. Celkem tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.616 Kč.

17. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 30. 12. 2020 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu