7 Tdo 763/2020

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2020 o dovolání obviněného V. S., nar. XY, trvale bytem XY, Gruzie, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 7 To 8/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 11/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.

1. Dovolací námitky obviněného tedy nejsou z části podřaditelné pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod, v části zbylé jim nelze přisvědčit. Proto dovolání obviněného Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

2. Především totiž výrok o trestu lze napadnout zejména prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, a to navíc pouze pokud by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což v dané věci zjevně nenastalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Samotná nepřiměřenost trestu tedy není s ohledem na uvedené dovolacím důvodem.

3. Pouze obiter dictum je tak možné poznamenat, že obviněnému byl uložen trest odpovídající zákonným kritériím a soud druhého stupně své rozhodnutí (v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně) i v tomto směru odůvodnil. Obviněnému byl za zvlášť závažný zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce 5 let, tedy na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, která standardně činí 5 až 10 let. Pokud jde o neužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1560/2017). O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci nejedná. Okolnosti vyhodnocené odvolacím soudem jako okolnosti polehčující ve spojení i s dalšími okolnostmi případu či poměry pachatele rozhodně nejsou natolik výjimečné, aby dovolily vyslovit závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání.

4. Námitka tvrdící absenci zavinění u kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu je tedy zjevně neopodstatněná.

5. Pouze na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný v rámci související argumentace dovozoval ze znaleckého posudku MUDr. Tomáše Vojáčka z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, resp. z jeho výpovědi, závěry, že není zřejmé, nakolik byl pád poškozeného důsledkem jeho úderu a nakolik opilosti, nejsou takové úvahy relevantní. Bylo totiž jednoznačně dovozeno, že pád poškozeného byl v přímé příčinné souvislosti s úderem pěstí obviněného, což opět soudy vyslovenou právní kvalifikaci plně podkládá.

6. Obviněný rovněž napadl uložený trest, přičemž měl za to, že soud druhého stupně při ukládání nového trestu odnětí svobody nesprávně hodnotil polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku a důvody pro mimořádné snížení trestní sazby, tj., že (chybně) neaplikoval § 58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. nenaplňují. 1.

7. V rámci zmíněného dovolacího důvodu se proto nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud potom není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. § 265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat tak důkazy provedené již dříve.

8. Pod uplatněný dovolací důvod lze, byť s určitou mírou tolerance, podřadit námitku týkající se absence zavinění jakožto obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu, kterou obviněný odůvodňoval svou údajnou těžkou opilostí, kdy si, podle svého tvrzení, v podstatě nemohl uvědomovat, co a proč činí a že svým jednáním může způsobit ohrožení či porušení chráněného zájmu, a tedy vědomostní složka byla vymizelá. Doplnil, že se způsobeným následkem by nemohla počítat ani střízlivá osoba. 1.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 5. 8. 2020 JUDr. Michal Mikláš předseda senátu Vypracoval: JUDr. Radek Doležel