26 Cdo 3425/2020

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně K. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Průchovou, advokátkou se sídlem v Kadani, Nerudova 348, proti žalované A. D., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 240/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2019, č. j. 62 Co 131/2019-665, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám Mgr. Lucie Průchové, advokátky se sídlem v Kadani, Nerudova 348, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolací soud) ze dne 31. 7. 2019, č. j. 62 Co 131/2019-665, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 10. 4. 2018, č. j. 11 C 240/2014-436, kterým uložil žalované vyklidit tam specifikovaný byt do 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na dobu, kdy byla žalované dána výpověď z nájmu bytu (doručena jí byla nejpozději 7. 6. 2013, kdy podala žalobu na její neplatnost) – podle předcházející právní úpravy (§ 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 114/2015).

Otázku, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, má být až poslední možností - ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona, od níž není důvod se odchýlit - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 4, str. 111), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Při úvaze, zda výkon práva žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy, přihlédl odvolací soud ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně dovolatelky, tak i na straně žalobkyně, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.

Zpochybňuje-li dovolatelka právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem také prostřednictvím skutkových námitek a nesouhlasí s jeho hodnocením provedeného dokazování, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který nevyhověl její (řádné) žádosti o odročení jednání a jednal v její nepřítomnosti, pouze za účasti jejího zástupce, a že nepřerušil odvolací řízení do pravomocného skončení dovolacího řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 177/2013, přehlíží, že uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K tzv. zmatečnostním vadám (§ 229 odst. 3 o. s. ř.) a k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány – o takovou situaci se však podle obsahu spisu v dané věci nejedná) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 10. 2. 2021 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu