29 Cdo 119/2021

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Levstra s. r. o., se sídlem v Brně, Hněvkovského 587/39a, PSČ 617 00, identifikační číslo osoby 27686281, zastoupeného Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, proti žalovanému M. B., nar. XY, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem J. K., advokátem, se sídlem XY, o zaplacení 1 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (70) 15 Cm 5/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2020, č. j. 2 Cmo 1/2020-384, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu (viz rozsudek ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016).

[2] Pro určení, podle kterého právního předpisu se posoudí právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, není rozhodující okamžik vzniku škody, ale podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) okamžik škodné události, tj. kdy došlo k porušení povinnosti. Došlo-li k porušení povinnosti před 1. lednem 2014, posoudí se věc podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen “obč. zák.“). Srov. rozsudek ze dne 31. října 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněný pod číslem 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. května 2018, sp. zn. 25 Cdo 3811/2017, uveřejněný pod číslem 74/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 29. května 2018, sp. zn. 25 Cdo 3117/2017.

[3] Doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem, a nebyla-li dohodnuta, platí podle § 563 obč. zák., že dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy by o plnění věřitelem požádán (srov. rozsudek ze dne 31. července 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013). Forma výzvy k plnění závazku není předepsána. Jestliže nebyl dlužník vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost dluhu počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. rozsudek ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, rozsudek ze dne 23. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, či rozsudek ze dne 28. července 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013).

[4] Doručil-li soud prvního stupně žalobu tzv. procesnímu opatrovníkovi, kterého žalovanému ustanovil pro řízení podle § 29 odst. 3 o. s. ř., nevznikl tím hmotněprávní účinek spojený s doručením žaloby podle § 563 obč. zák. Zákon k vyvolání splatnosti dluhu vyžaduje, aby dlužník byl o plnění věřitelem požádán, a nelze přisvědčit závěru, že podmínky podle § 563 obč. zák. jsou splněny podáním žaloby a že doručení výzvy věřitele dlužníkovi obsažené v žalobě se řídí procesními předpisy. Tím by se nepřípustným způsobem směšovala problematika vyplývající z procesních předpisů a otázka plynoucí z ustanovení hmotného práva. Viz např. usnesení ze dne 24. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 5080/2007, nebo usnesení ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 1315/2011.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.

7. V části, v níž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

8. Učinil tak proto, že závěry odvolacího soudu ohledně účinků doručení žaloby toliko opatrovníkovi ustanovenému podle § 29 odst. 3 o. s. ř. jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

9. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne:

10. Závěr odvolacího soudu, že právní vztah se řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. a dále závěr, že pohledávka vymáhaná dovolatelem dosud není splatná, neboť žalovanému nebyla doručena výzva k plnění podle § 563 obč. zák., kdy za doručení výzvy nelze považovat doručení žaloby toliko opatrovníku ustanovenému podle § 29 odst. 3 o. s. ř., je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

11. Vzhledem k tomu, že se právní vztah mezi žalobcem a žalovaným řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., nemůže být dovolání přípustné pro řešení otázek předkládaných dovolatelem, jež spočívají ve výkladu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (především § 570 odst. 1). Na uvedeném nic nemění úprava obsažená v § 3030 o. z., neboť ani ustanovení § 1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

12. Konečně nemůže být dovolání ani přípustné pro „odchýlení“ od judikatury, na níž dovolatel v dovolání odkazuje. V jím označených rozhodnutích se Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud zabývaly tzv. fikcí doručení. V projednávané věci nenastala fikce doručení žaloby, neboť žaloba byla doručena ustanovenému procesnímu opatrovníkovi; doručení žaloby takovému opatrovníkovi však má toliko procesní účinky a nikoliv hmotněprávní (ty může mít pouze doručení žaloby přímo účastníkovi či opatrovníkovi, který je oprávněn za žalovaného převzít výzvu k plnění). Ostatně i v případě doručování fikcí by byla hmotněprávní výzva k plnění obsažená v žalobě doručena teprve poté, co by se o takové výzvě žalovaný dozvěděl (seznámil se s ní či měl možnost se s ní seznámit) [k tomu srov. odvolacím soudem přiléhavě zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Proto ani judikatura ohledně hmotněprávního doručování, na níž rovněž dovolatel odkazuje, nemůže nic změnit na závěru, že výzva k plnění žalovanému doručena nebyla. Odvolací soud totiž v dané věci vyšel z toho, že žaloba se nedostala se do sféry dispozice žalovaného (neměl objektivní příležitost se s ní seznámit).

13. Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

14. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek V Brně dne 31. 3. 2021 Mgr. Milan Polášek předseda senátu