29 Cdo 897/2020

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Ing. Lee Loudy, Ph.D., se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, PSČ 110 00, jako insolvenčního správce dlužníka X - TRADING s. r. o., identifikační číslo osoby 27360865, zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovaným 1/ GEOX S. P. A., se sídlem v Montebelluna, Via Feltrina Centro 16, 31044, Itálie, registrační číslo 03348440268, zastoupenému Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, a 2/ České spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Jiřím Tomolou, advokátem, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1034/6, PSČ 110 00, o určení neexistence práv a povinností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 332/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2019, č. j. 25 Co 260/2019-161, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 141 473,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

[1] Má insolvenční správce dlužníka, který je příkazcem akreditivu, naléhavý právní zájem k podání určovací žaloby, kterou se domůže vůči beneficientovi a výstavci zákazu čerpání a úhrady pohledávky beneficienta přihlášené v insolvenčním řízení z akreditivu, pokud tato přihlášená pohledávka, která má být z akreditivu uhrazena, neexistuje a došlo by tak k její úhradě neoprávněně na úkor práv ostatních přihlášených věřitelů?

[2] Jakými právními nástroji disponuje insolvenční správce k obraně majetkové podstaty vůči neoprávněnému čerpání akreditivu a vzniku nové pohledávky na straně výstavce tohoto akreditivu za situace, kdy žaloba na určení neoprávněnosti tohoto čerpání není obecnými soudy připuštěna?

[3] Je možné otázku existence pohledávky řešenou v rámci incidenčního řízení považovat za otázku dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tj. otázku, která může mít význam pro rozhodnutí v řízení, jehož předmětem je určení, že příjemce nemá právo výplaty a výstavce nesmí vyplatit akreditiv sloužící právě k zajištění posuzované pohledávky?

[4] Lze jednat ve věci samé, pokud je řízení o „předběžné otázce“ za totožných skutkových okolností přerušeno pro důvod dle § 140a insolvenčního zákona?

5. Následně soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“), neboť tvrzená neexistence akreditivem zajišťované pohledávky (prvního žalovaného za dlužníkem) nemá přímý vliv na povinnost druhého žalovaného plnit z akreditivu; pro tuto otázku je rozhodné pouze to, zda byly naplněny podmínky uvedené v akreditivní listině. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že ekonomická kauza těchto právních vztahů může být propojena. Jelikož žalobce není účastníkem právního vztahu z akreditivu, nemůže mít naléhavý právní zájem „na určení neexistence právního vztahu“ mezi žalovanými; právní zájem je třeba odlišovat od zájmu toliko ekonomického.

6. Dalším důvodem, pro který žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení – pokračoval soud prvního stupně – je skutečnost, že požadované určení by nevytvořilo pevný základ pro uspořádání vzájemných právních vztahů všech účastníků sporu. Rozhodnutí o určovací žalobě totiž netvoří ve vztahu mezi týmiž účastníky řízení překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k žalobě na plnění založené na tomtéž právu (první žalovaný by se tak mohl domáhat plnění na druhém žalovaném žalobou) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný pod číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

7. Třetím důvodem pro závěr o absenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě – uzavřel soud prvního stupně – je pak to, že žalobce má jiné právní nástroje, aby vzniku újmy (úhradou neexistující pohledávky z akreditivu) na majetkové podstatě dlužníka předešel, a to popření pohledávek žalovaných přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka. Existence těchto pohledávek pak bude předmětem incidenčních sporů. Snahu žalobce obcházet mechanismy insolvenčního řízení tím, že zahájí řízení o určovací žalobě u jiného soudu, je třeba odmítnout.

8. Závěrem soud prvního stupně dodal, že na určení absence právních účinků dokumentu (druhém žalobním návrhu) žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem již proto, že jde o otázku předběžnou ve vztahu k otázce existence právního vztahu, jehož negativního určení se žalobce (fakticky) domáhá (již) prvním a třetím žalobním návrhem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. 2 Odon 50/96, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 68/2001“).

9. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 776 Kč (druhý výrok); ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

10. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a pro úplnost [k námitce, že se soud prvního stupně nezabýval návrhem žalobce na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] dodal, že není-li dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení jako základní předpoklad pro úspěšnost určovací žaloby, není (nemůže být) dán ani důvod pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

11. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání (posléze doplněné reakcí na vyjádření k dovolání), jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně otázek:

12. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Dovolatel v prvé řadě namítá, že řízení mělo být přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu, že existence pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem je sporná, a tato otázka bude předmětem (pravděpodobně vzniknuvšího) incidenčního sporu poté, co ji žalobce na přezkumném jednání, které ještě neproběhlo, popře. Zjištění pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem v rámci insolvenčního řízení dlužníka je totiž zásadní otázkou ve vztahu k projednávané věci. Dovolatel má za to, že řízení je ostatně přerušeno (již) podle § 140a odst. 1 insolvenčního zákona, neboť (odvolací) řízení o vydání předběžného opatření vycházející z totožných skutkových okolností [vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 10 Nc 1037/2018] je dle odvolacího soudu přerušeno právě s ohledem na § 140a odst. 1 insolvenčního zákona. Nekonzistentnost závěrů odvolacího soudu o přerušení řízení (o vydání předběžného opatření a projednávané věci) shledává dovolatel krajně nežádoucí.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká, že má-li být existence naléhavého právního zájmu přítomna na jeho straně, pak i preventivní funkce určovací žaloby (schopnost předejít následným sporům a žalobám) má být zkoumána též pouze z jeho úhlu pohledu a nikoli z pohledu všech účastníků řízení.

15. Dále argumentuje dovolatel ve prospěch závěru, že za „jiný efektivní právní nástroj“ pomocí něhož se může domoci ochrany majetkové podstaty dlužníka a práv a oprávněných zájmů jeho věřitelů, nelze považovat přezkum přihlášených pohledávek žalovaných a jejich případné popření v rámci insolvenčního řízení dlužníka, neboť i při popření pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem může první žalovaný docílit uspokojení své pohledávky za dlužníkem ze zajištění, tj. z předmětného akreditivu, a bude-li akreditiv čerpán, stane se dosud podmíněná pohledávka druhého žalovaného za dlužníkem nepodmíněnou a popření pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem se stane bezpředmětným, protože (čerpáním akreditivu) tato pohledávka zanikne. Nadto dovolatel uvádí, že s ohledem na abstraktní a nezávislou povahu akreditivu, nemůže rozporovat (popírat) pravost pohledávky druhého žalovaného za dlužníkem z důvodů týkajícího se samotné kauzy (neexistence pohledávky prvního žalovaného za dlužníkem), kterou má zajišťovat akreditiv.

16. Závěrem dovolatel připomíná, že soudy musí zohlednit ve věci také základní právní princip, a to, že zjevné zneužití práva (na výplatu z akreditivu, jež využívá jeho formálního charakteru) nepožívá právní ochrany (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 700/2009).

17. První žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání v celém jeho rozsahu.

18. Druhý žalovaný se ztotožnil s podaným dovoláním a argumentací v něm uplatněnou.

19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává (vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí) z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

20. Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém jeho rozsahu“ tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a ve druhém a třetím výroku o nákladech odvolacího řízení. V tomto rozsahu Nejvyšší soud bez dalšího odmítl dovolání jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř., když přípustnost dovolání v tomto rozsahu vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K těmto výrokům se ostatně dovolání argumentačně nevyjadřuje.

21. V rozsahu, v němž směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

22. Učinil tak proto, že v závěru, podle něhož se lze domáhat určení neexistence právního vztahu mezi prvním žalovaným (jako oprávněným z akreditivu) a druhým žalovaným (jako výstavcem akreditivu), jen je-li ve smyslu § 80 o. s. ř. dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu; srov. např. R 68/2001 [k výkladu § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, obsahově srovnatelného s § 80 o. s. ř. v aktuálním znění], nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018, sp. zn. 26 Cdo 4611/2017.

23. Ustálené judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá i závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení není dán. Srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21), rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud též vysvětlil, že nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby [s tím, že žalobci nic nebrání v tom, aby žalobu znovu podal v době, kdy naléhavý právní zájem na takovém určení získá (změní-li se poměry, za nichž soud určovací žalobu zamítl)].

24. K tomu lze dodat, že neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zjevně plyne (i) z toho, že rozhodnutí o této žalobě není způsobilé předejít dalším sporům mezi účastníky řízení, a to vzhledem k rozdílným předpokladům pro vznik: a) povinnosti dlužníka k peněžitému plnění ve prospěch prvního žalovaného z titulu nezaplacených faktur za dodané zboží, b) povinnosti druhého žalovaného k peněžitému plnění ve prospěch prvního žalovaného na základě dokumentárního akreditivu a c) povinnosti dlužníka k peněžitému plnění ve prospěch druhého žalovaného z důvodu, že tento plnil prvnímu žalovanému dle dokumentárního akreditivu.

25. K argumentaci dovolatele, že předmětná žaloba je jediným „efektivním“ způsobem obrany majetkové podstaty dlužníka proti uspokojení (neexistující) pohledávky prvního žalovaného (přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka) z akreditivu, lze uvést, že probíhá-li před soudem spor o zaplacení pohledávky ze smlouvy mezi věřitelem a dlužníkem, má se dlužník proti takovému nároku bránit v rámci tohoto sporu. V situaci, kdy podle účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nahrazuje věřitelovu žalobu o plnění přihláška pohledávky [srov. § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona], je úsudek, že obrana dlužníka proti pohledávce má být vedena v rámci insolvenčního řízení (incidenčním sporu), úsudkem triviálním.

26. Zbývá dodat, že závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je (sám o sobě) důvodem pro zamítnutí žaloby; jsou-li naplněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci samé, zjevně není dán důvod pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným je odůvodněn § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobce bylo odmítnuto a prvnímu žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 9. března 2020 a replika na reakci dovolatele na vyjádření k dovolání ze dne 6. ledna 2021), která podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 7., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí [součet částky 57 980 Kč (z tarifní hodnoty 34 176 700 Kč; podle kurzovního lístku České národní banky k 9. březnu 2020 při kurzu 25,505 Kč/EUR) a částky 58 340 Kč (z tarifní hodnoty 35 168 300 Kč; podle kurzovního lístku České národní banky k 6. lednu 2021 při kurzu 26,145 Kč/EUR)] částku 116 320 Kč a paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 24 553,20 Kč jde o částku 141 473,20 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit prvnímu žalovanému k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

28. K důvodům, pro které Nejvyšší soud vyšel pro účely určení tarifní hodnoty z toho, že hodnotu dané věci lze ocenit v penězích, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 29 Cdo 219/2018.

29. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným Nejvyšší soud žádnému z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal, když druhý žalovaný se ztotožnil s podaným dovoláním.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 22. 12. 2021 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu