29 ICdo 116/2019- II.

MSPH 59 INS XY 59 ICm XY 29 ICdo 116/2019-361

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce E. C. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Jaškem Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, PSČ 110 00, proti žalované Mgr. Barboře Novotné Opltové, se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 671/24, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka Demorecykla s. r. o., v likvidaci, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 ICm 166/2012, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Demorecykla s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 912/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25674595, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 12. července 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 12. července 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[1] Jak se podává již ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu, podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, respektive do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.

[2] Při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012.

[3] Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) vyložil, respektive stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.

[4] Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již z toho, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí.

[5] K nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.

[6] O takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů atd.).

7. Žalobce nemohl být v dobré víře při nabývání nemovitostí od společnosti JBM na základě smlouvy o převodu nemovitostí do základního kapitálu, neboť V. J. musely být známy okolnosti uzavření jednotlivých smluv.

8. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 12. června 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 59 INS XY), doplněným o třetí výrok usnesením ze dne 12. července 2019, č. j. 59 ICm XY, 103 VSPH XY (MSPH 59 INS XY):

9. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení § 133 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení § 2 odst. 3 a § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům:

10. Ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb. je postaveno na „vyvratitelné domněnce nabyvatele vlastnického práva“, že údaje evidované v katastru nemovitostí jsou v souladu se skutečným stavem. Osoby, jimž „svědčí dobrá víra“, nenesou „žádný díl odpovědnosti“ za neplatnost smlouvy uzavřené s jejich právními předchůdci.

11. Závěr insolvenčního soudu, že jsou dány okolnosti vyvracející dobrou víru žalobce při nabývání nemovitostí od společnosti JBM, není správný.

12. Neplatnost ujednání o ceně nemovitostí v kupní smlouvě nelze klást k tíži žalobce, neboť katastrální úřad vklad vlastnického práva ve prospěch společnosti JBM „zapsal“.

13. Okolnost, že došlo k uzavření kupní smlouvy mezi dlužníkem a společností JBM v době, kdy se dlužník nacházel v úpadku, není z hlediska dobré víry žalobce významná.

14. Žalovaná tak existenci dobré víry žalobce „nevyvrátila“.

15. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které podle obsahu směřuje proti výroku ve věci samé, a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

16. Za rozporný s (konkrétně označenou) judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu má dovolatelka závěr odvolacího soudu, že při posuzování otázky nabytí vlastnického práva od nevlastníka k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 se presumuje dobrá víra nabyvatele a druhá strana sporu nese důkazní břemeno ohledně skutečností, které dobrou víru nabyvatele vyvrací. Dovolatelka namítá, že existenci dobré víry při uplatnění institutu nabytí od nevlastníka musí prokazovat ten, komu je ku prospěchu, tedy žalobce.

17. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nepřípustně zúžil zkoumání existence dobré víry žalobce při nabývání nemovitostí od společnosti JBM toliko na posouzení otázky, zda žalobce jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, aniž by se zabýval dalšími právně významnými okolnostmi.

18. Dovolatelka dále s odkazem na (konkrétně označenou) judikaturu Nejvyššího soudu, uvádí, že se odvolací soud nezabýval otázkou existence (faktického) panství žalobce nad věcí (nemovitostmi) jako nezbytného předpokladu pro vznik držby a následné uplatnění institutu nabytí od nevlastníka. K tomu namítá, že se žalobce nikdy neujal „faktické držby“.

19. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné. Podle názoru žalobce se jeho dobrá víra při nabývání nemovitostí od společnosti JBM presumuje a její nedostatek nebyl dovolatelkou prokázán. Žalobce dále konstatuje, že při posuzování existence (faktického) panství žalobce nad nemovitostmi je nutné zohlednit institut traditio brevi manu.

20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

21. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a dovolatelem předestřené otázky odvolací soud vyřešil v rozporu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

22. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

24. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přijaté k výkladu pojmu dobré víry při nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka plyne, že:

25. Srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, či ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 2452/2016, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012.

26. V poměrech projednávané věci se takto ustavené judikaturní závěry promítají následovně:

27. Mezi účastníky řízení je sporné, zda byl žalobce v dobré víře při nabývání nemovitostí od nevlastníka (společnosti JBM), když žalovaná považuje za důležité zohlednit důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy (neurčitost určení kupní ceny), časovou souvislost uzavírání jednotlivých smluv, personální propojení společnosti JBM a žalobce osobou V. J. a v neposlední řadě i to, že dlužník uzavíral kupní smlouvu se společností JBM v době, kdy již měl být v úpadku, a žalobce se nikdy neujal „faktické držby“ nemovitostí.

28. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí vyšel z „vyvratitelné domněnky nabyvatele vlastnického práva“, že údaje evidované v katastru nemovitostí jsou v souladu se skutečným stavem, a na rozdíl od insolvenčního soudu dospěl k závěru, že „skutečnosti namítané žalovanou“ dobrou víru žalobce „nenarušují“; tedy že žalovaná dobrou víru žalobce „nevyvrátila“. Takové právní posouzení ale odporuje shora rozebraným východiskům ustálené judikatury dovolacího soudu, podle nichž nelze dobrou víru žalobce presumovat již z toho, že žalobce při uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí do základního kapitálu vycházel ze zapsaného vlastnického práva společnosti JBM v katastru nemovitostí. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o (ne)dostatku dobré víry přitom nemůže spočívat na původním vlastníku (dlužníku), respektive na dovolatelce coby osobě s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě dlužníka.

29. Jinak řečeno, žalovaná nemá procesní povinnost nést břemeno tvrzení a důkazní ohledně skutečností, které vyvracejí dobrou víru žalobce; je to naopak žalobce, kdo je povinen tvrdit a prokázat všechny skutečnosti, z nichž lze na jeho dobrou víru při nabytí nemovitostí usuzovat, neboť jeho dobrá víra se nepresumuje (již) na základě stavu zápisu v katastru nemovitostí. Zároveň je třeba na žalobce v tomto ohledu klást zvýšené požadavky, neboť podle odkazované ustálené judikatury, musí být při posouzení dobré víry zkoumáno, zda objektivně neměl možnost (při zachování maximální obezřetnosti) zjistit, že nabývá nemovitosti od nevlastníka.

30. Nejvyšší soud proto, aniž se zabýval dalšími dovolatelkou uplatněnými dovolacími důvody, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

31. V novém rozhodnutí o věci samé se odvolací soud vypořádá také s námitkou žalované, že se žalobce nikdy neujal „faktické držby“ nemovitostí. Nepřehlédne přitom, že otázka existence dobré víry není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní, přičemž na dobrou víru lze usuzovat ze zjištěných skutkových okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000).

32. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. 10. 2021 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu