29 ICdo 45/2020

KSBR 53 INS 18273/2012 74 ICm 3847/2017 29 ICdo 45/2020-290

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, proti žalovanému Insolvenční a správcovská v. o. s., se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 29314909, jako insolvenčnímu správci dlužníka Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci, zastoupenému JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, PSČ 602 00, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, se sídlem v Brně, Mozartova 3, PSČ 602 00, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm 3847/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Státní statek Valtice, s. p. v likvidaci, se sídlem ve Valticích, nám Svobody 3, PSČ 691 42, identifikační číslo osoby 00488992, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 53 INS 18273/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. října 2019, č. j. 74 ICm 3847/2017, 13 VSOL 262/2019-244 (KSBR 53 INS 18273/2012), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. října 2019, č. j. 74 ICm 3847/2017, 13 VSOL 262/2019-244 (KSBR 53 INS 18273/2012), a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 74 ICm 3847/2017-172, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[1] Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

[2] Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.

[3] Žalovaným je insolvenční správce.

[4] V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).

[5] Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí“ nebo že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 116/2016“).

[6] Lze do majetkové podstaty dlužníka zapsat lesní majetek státu, aniž by dlužník byl právním nástupcem České republiky – Okresního úřadu ve Znojmě, České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, či zaniklých státních statků?

[7] Lze předmětné nemovitosti považovat za majetek státních podniků ve smyslu ustanovení § 55b zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích?

[8] Patří předmětné nemovitosti mezi tzv. další majetek nepatřící do majetkové podstaty dlužníka podle ustanovení § 208 insolvenčního zákona?

[9] Bylo před vydáním rozhodnutí o jednoduché pozemkové úpravě možné považovat předmětné nemovitosti za pozemky určené k plnění funkce lesa ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. a/ lesního zákona?

[10] Lze předmětné nemovitosti považovat za lesní půdní fond, lesní porosty na něm rostoucí a jiné pozemky sloužící lesnímu hospodářství podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o lesích a podle (v dovolání blíže označených) rozhodnutí Ministerstva zemědělství?

11. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 6 odst. 1, § 7, § 205 odst. 1, § 208, § 225 odst. 1 a 2 a § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, z ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, z ustanovení § 4 odst. 1 a 2, § 59 odst. 3 lesního zákona, z ustanovení § 27 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích (dále jen „zákon o lesích“), z ustanovení § 2, § 16 odst. 1, 2 a 5 zákona o státním podniku, z ustanovení § 8 katastrálního zákona, z ustanovení § 43 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – poté, co dokazování doplnil, dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům.

12. Mezi účastníky je sporné, zda žalobce v řízení prokázal, že předmětné nemovitosti neměly být zařazeny do soupisu majetkové podstaty dlužníka a že právo, které vylučovalo zařazení předmětných nemovitostí do soupisu, svědčí jemu.

13. Dlužník získal právo hospodaření k předmětným nemovitostem na základě postupu, jímž katastrální úřad oznámil provedení opravy. Ačkoliv postup katastrálního úřadu, respektive Pozemkového fondu České republiky nebyl správný, nelze jednání insolvenčního správce (soupis těchto nemovitostí do majetkové podstaty) považovat za rozporné s insolvenčním zákonem, neboť dlužník byl v katastru nemovitostí zapsán jako subjekt s právem hospodaření k předmětným nemovitostem.

14. Žalobce nemohl nabýt právo hospodaření k předmětným nemovitostem na základě ustanovení § 27 zákona o lesích ve spojení s ustanovením § 59 odst. 3 lesního zákona, poněvadž katastrální úřad zjistil, že předmětné nemovitosti jsou lesními pozemky, až v rámci rozhodnutí o jednoduché pozemkové úpravě. Žalobce nepředložil žádnou listinu, podle níž by mu byly předmětné nemovitosti předány do správy a svědčilo by mu tak k nim právo hospodaření; neprokázal tak, že předmětné nemovitosti neměly být do soupisu zařazeny, ani to, že právo, které vylučovalo zařazení předmětných nemovitostí do soupisu, svědčí jemu.

15. Předmětné nemovitosti přitom bylo možné zapsat do majetkové podstaty dlužníka, neboť nejde o tzv. další majetek nepatřící do majetkové podstaty podle ustanovení § 208 insolvenčního zákona, ani o tzv. určený majetek státního podniku dlužníka podle ustanovení § 2 odst. 5 zákona o státním podniku. Dlužník zároveň není subjektem, vůči němuž je aplikace insolvenčního zákona zapovězena.

16. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že soudům v posuzovaném řízení nepřísluší přezkoumávat námitku neplatnosti kupní smlouvy.

17. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které (podle jeho obsahu) směřuje proti výroku ve věci samé a jehož přípustnost dovolatel vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Jednotlivé otázky formuluje dovolatel (posuzováno podle obsahu dovolání) následovně:

18. Dovolatel argumentuje, že provedení opravy v katastrálním operátu nemůže bez existence nabývacího titulu změnit právní vztahy k nemovitostem. Ke dni zahájení insolvenčního řízení bylo právo hospodaření s předmětnými lesními pozemky v katastru nemovitostí zapsáno ve prospěch Pozemkového fondu České republiky; právo hospodaření dlužníka nemohlo být po zahájení insolvenčního řízení založeno toliko provedením opravy, kterou navíc katastrální úřad učinil v rozporu se zákonem o půdě a „katastrálními předpisy“. Dovolatel dále poukazuje na zvláštní charakter lesních pozemků ve vlastnictví České republiky; k nakládání se státními lesy je třeba předběžný souhlas Ministerstva zemědělství, neboť se jedná o majetek ve vlastnictví státu, který nelze zahrnout do soupisu majetkové podstaty dlužníka a zpeněžit v insolvenčním řízení.

19. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, případně je odmítnout. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a dovolání za nedůvodné.

20. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

21. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

22. Dovolání je přípustné k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězených.

23. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

24. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

25. Pro další úvahy Nejvyššího soudu je rozhodné následující ustanovení insolvenčního zákona: § 225 (insolvenčního zákona) (1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. (2) Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu. (3) Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl. (4) Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno. (5) Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů hodných zvláštního zřetele určil insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě. (6) Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno.

26. Citované ustanovení insolvenčního zákona platí v nezměněné podobě od zahájení sporu.

27. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), ustálena v závěrech, podle nichž:

28. Vylučovací žaloba je svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Srov. R 116/2016. Předmětem vylučovací žaloby může být podle § 225 odst. 6 insolvenčního zákona i peněžité plnění (peněžitá pohledávka), jde-li o náhradní peněžité plnění získané insolvenčním správcem za majetek zpeněžený z majetkové podstaty, který by jinak sám byl (mohl být) předmětem vylučovací žaloby. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 ICdo 13/2013, uveřejněné pod číslem 91/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2268/2018, uveřejněný pod číslem 28/2021 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek.

29. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěrech, podle nichž může být jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí zapsána i osoba, které vlastnické právo nesvědčí; v případě rozporu mezi právním stavem evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn posuzovat jako předběžné otázky, zda smlouva, na jejímž základě došlo ke vkladu práva, je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy nebo ke vznesení námitky relativní neplatnosti, popřípadě k jiným skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem katastru a skutečným stavem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 22 Cdo 389/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 132, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009).

30. K nesouladu mezi stavem katastru nemovitostí a skutečným vlastnictvím může dojít i v důsledku nesrovnalostí v katastru. Pozitivní výrok o opravě chyb v katastrálním operátu neřeší otázku, kdo je vlastníkem určité nemovitosti, ale pouze otázku, kdo bude jako vlastník určitých nemovitostí v katastru nemovitostí evidován. Jinými slovy, spor o vlastnictví nemůže být řešen a ani vyřešen katastrálním úřadem v řízení, v němž katastrální úřad rozhoduje o návrhu na provedení opravy podle ustanovení § 8 katastrálního zákona. Obnova katastrálního operátu tudíž nemá vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, uveřejněný pod číslem 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

31. Uzavřel-li odvolací soud, že dlužník získal právo hospodaření k předmětným nemovitostem na základě provedení opravy katastrálním úřadem, odporuje jeho právní posouzení věci shora citované judikatuře Nejvyššího soudu.

32. Za stavu, kdy rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo již z hlediska řešení výše uvedené otázky, nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné vyjadřovat se k další dovolatelově argumentaci.

33. U přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

34. Podle závěru odvolacího soudu dovolatel neunesl břemeno důkazní o tom, že právo hospodaření k předmětným nemovitostem svědčí jemu (srov. odst. 30 napadeného rozhodnutí), aniž by však byl odvolacím soudem (u odvolacího jednání konaného dne 8. října 2019) poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř.

35. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěrech, podle kterých poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytne soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve věci úspěšný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

36. Poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoli se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. Jestliže soud prvního stupně příslušné poučení neposkytne (lhostejno z jakých důvodů), musí tak učinit (je-li podáno odvolání) odvolací soud v odvolacím řízení (§ 213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, zda došlo ke koncentraci řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

37. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

38. Před poskytnutím poučení o povinnosti tvrzení a důkazní (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.) si insolvenční soud musí nejprve ujasnit, které skutečnosti jsou (mohou být) rozhodné k prokázání, že právo hospodaření k předmětným nemovitostem svědčí dovolateli (což se neobejde bez posouzení, na základě jaké právní úpravy lze o právu hospodaření dovolatele uvažovat). Pro výsledek řízení není podstatné, zda a na základě čeho insolvenční správce pojal předmětné nemovitosti do soupisu majetkové podstaty a zpeněžil je; rozhodující je pouze to, zda žalobce prokáže skutečnosti, z nichž vyplývalo (mělo vyplývat) jeho právo hospodaření k předmětným nemovitostem (bez ohledu na stav zapsaný v katastru nemovitostí).

39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (insolvenční soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 7. 2021 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu