29 ICdo 58/2020

MSPH 90 INS XY 190 ICm XY 29 ICdo 58/2020-149

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně JUDr. Evy Janíkové, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, jako insolvenční správkyně dlužníka BENREA 21, s. r. o., zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, PSČ 738 01, proti žalovaným 1) K. N., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) V. B., narozenému XY, bytem XY, a 3) R. K., narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Petrem Hubínkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Solní 274/12, PSČ 301 00, o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka BENREA 21, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Náchodská 102/232, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 27982831, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se žaloba zamítá (první výrok).

[2] Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1, § 237 odst. 4, § 239 odst. 1 a 3, § 240, § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jakož i z ustanovení § 42a a § 588 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl k následujícím závěrům.

4. K uzavření kupní smlouvy došlo v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka; tomuto právnímu úkonu tak lze odporovat podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona a „není třeba zkoumat úpadek“ dlužníka.

5. Dlužník i žalovaní z dopisu společnosti V věděli, jaká je obvyklá cena pozemků dlužníka a že je dlužník „hluboko pod cenou“. Rovněž byli dlužník i žalovaní minimálně srozuměni s tím, že dlužník nebude mít jiné prostředky na zaplacení sporné pohledávky, pokud společnost V uspěje ve sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 116/2011. Dlužník tak uspokojení sporné pohledávky úmyslně zkrátil (nebo s tím byl „alespoň srozuměn“), o čemž „věděli a byli s tím rovněž srozuměni“ i žalovaní. Vzhledem k výši kupní ceny sjednané v kupní smlouvě bylo rovněž zřejmé, že nebudou moci být zcela uhrazeny ani pohledávky zajištěných věřitelů. Insolvenční soud proto rozhodl, že kupní smlouva je neúčinná.

6. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2019, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY):

7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení § 170 odst. 1 písm. c/ obč. zák., a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – poté, co dokazování částečně zopakoval a doplnil, dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům.

8. Podle odvolacího soudu pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujícího právního úkonu podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona nestačí úmysl dlužníka jako prodávajícího zkrátit věřitele při uzavření kupní smlouvy, ale zákonným předpokladem je rovněž to, že je tento úmysl při uzavření kupní smlouvy žalovaným jako kupujícím znám, nebo jim se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

9. Po žalovaných přitom nelze spravedlivě požadovat, aby nad rámec skutečností uvedených ve veřejně přístupných rejstřících zkoumali, zda a kolik má prodávající dlužník věřitelů a jaká je výše pohledávek těchto věřitelů. Ze skutečnosti, že zajištění věřitelé mají pohledávky vůči dlužníku ve vyšší částce, než je sjednaná kupní cena za pozemky dlužníka, nelze dovozovat znalost žalovaných o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, neboť krátce po uzavření kupní smlouvy se zajištění věřitelé svého zástavního práva k pozemkům dlužníka vzdali, uspokojena byla rovněž pohledávka společnosti V ve výši 1 500 000 Kč, takže soudní exekutor „zrušil zákazy a omezení“ dlužníka nakládat se svým majetkem. Pokud jde o spornou pohledávku společnosti V „odvolací soud zjistil“, že „se tento věřitel s dlužníkem sporoval již od roku 2011“, přičemž „soudy rozhodly o této pohledávce pravomocně až v roce 2017“. Odvolací soud tak na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že „žalobce neprokázal naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka“.

10. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (blíže označené) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

11. Dovolatelka má za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu závěr odvolacího soudu, že žalovaní nevěděli o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Uvádí, že odvolací soud zvolil nepřiměřeně restriktivní výklad ustanovení § 242 insolvenčního zákona. Žalovaní z dopisu společnosti V věděli, že dlužník má alespoň jednoho věřitele, který může být zkrácen uzavřením kupní smlouvy.

12. Žalovaní ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout. Mají za to, že žalobkyně ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž přitom odvolací soud nemohl učinit jiný právní závěr, než že nebyla naplněna skutková podstata neúčinného právního úkonu dlužníka ve smyslu ustanovení § 242 insolvenčního zákona.

13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

14. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky předložené dovolatelkou ohledně vědomosti žalovaných o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, neboť jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu v daných souvislostech dosud neřešenou.

15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

17. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona a občanského zákoníku: § 242 (insolvenčního zákona)

Neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů (1) Odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. (2) Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. (3) Úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení. § 42a (obč. zák.) Odporovatelnost(…) (2) Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.(…)

18. V uvedené podobě platila citovaná ustanovení již v době uzavření kupní smlouvy (5. listopadu 2012) a později nedoznala změn (ustanovení § 42a obč. zák. do svého zrušení dne 31. prosince 2013).

19. Z napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud ve skutkové rovině nezpochybnil zjištění insolvenčního soudu dokládající vědomost žalovaných o pohledávce společnosti V vůči dlužníku a o tom, že uzavřením kupní smlouvy přijde dlužník o jediný postižitelný majetek (srov. odstavec 2. bod [2] výše). Pro poměry dané věci měl nicméně za právně významnou okolnost, že pohledávka věřitele V vůči dlužníku ve výši 1.132.140 Kč je (v rozhodné době byla) sporná (spor o ni se vedl od roku 2011 a skončil „jejím přisouzením“ až v roce 2017); srov. odstavec 56. odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i odstavec 2. bod [3] výše a odstavec 9. výše). Možnost zohlednit, že v době uzavření kupní smlouvy měl dlužník dalšího věřitele (D. K.) se splatnou pohledávkou ve výši 800.000 Kč (srov. též odstavec 2 bod [6] výše) odvolací soud (oproti insolvenčnímu soudu) vyloučil poukazem na to, že tento věřitel nepřihlásil pohledávku do insolvenčního řízení (srov. odstavec 59. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Úkolem Nejvyššího soudu tedy je prověřit v rovině právní, zda na takovém základě obstojí úsudek odvolacího soudu, že úmysl dlužníka zkrátit své věřitele a vědomost žalovaných o tomto úmyslu (jen) odtud neplyne.

20. K položené otázce pak Nejvyšší soud úvodem zdůrazňuje, že ustanovení § 242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka a předpokladem jeho aplikace (tedy) není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněný pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč.). Podmínky této odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (respektive, jde-li o právní úkon, jehož účinky nastávají až účinností vkladu práva do katastru nemovitostí, ke dni, kdy nastaly právní účinky takového vkladu); srov. obdobně např. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016. Přitom musí jít o právní úkon, kterým dlužník skutečně a objektivně zkrátil některého svého věřitele, přičemž úmysl věřitele zkrátit (úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“), lhostejno, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, druhé smluvní straně byl znám, nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního zákona); srov. opět i rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 90/2016. V intencích § 242 insolvenčního zákona přitom postačí, že dlužník zkrátil uspokojení pohledávky byť jediného svého věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, včetně judikatury v jeho důvodech specifikované).

21. V rozsudku ze dne 4. listopadu 2016, sp. zn. 21 Cdo 1625/2016, pak Nejvyšší soud (v návaznosti na závěr vyjádřený již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 10, ročníku 2000, pod číslem 104), při výkladu obdobně formulovaného pravidla v § 42a odst. 2 obč. zák. vysvětlil (a v rozsudku ze dne 30. května 2018, sp. zn. 21 Cdo 3297/2017, zopakoval), že úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele nemusí směřovat vůči konkrétním osobám, které mají za ním pohledávku. K prokázání vědomosti druhé smluvní strany právního úkonu o úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ postačí prokázání toho, že druhá strana musela v době právního úkonu vědět, že dlužník má alespoň jednu nesplacenou pohledávku a že dlužník vůči ní učinil právní úkon v úmyslu zmařit uspokojení svého věřitele. Týž závěr se uplatní i pro prokázání vědomosti druhé smluvní strany o úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ při výkladu § 242 insolvenčního zákona.

22. Vzhledem k tomu, že lze odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou, nesplatnou, nebo budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. K tomu srov. shodně (opět k výkladu § 42a odst. 2 obč. zák.) již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod číslem 35/2002 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod číslem 64/2002 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 614/2014, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2020, pod číslem 17.

23. V poměrech této věci přitom ani odvolací soud neměl ve skutkové rovině žádných pochyb o tom, že společnost V měla vůči dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti a že žalovaní o tom věděli, jakož i tom, že další pohledávku po lhůtě splatnosti měl vůči dlužníku věřitel D. K. Právní posouzení věci odvolacím soudem za této situace neobstojí již proto, že úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ (a vědomost žalovaných o něm) vyloučil u pohledávky společnosti V ve výši 1 132 140 Kč pro její spornost v době uzavření kupní smlouvy a u pohledávky D. K. ve výši 800 000 Kč proto, že D. K. pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.

24. Není-li pro zkoumání úmyslu dlužníka „cum animo fraudandi“ právně rozhodné, že tento úmysl směřuje ke zkrácení pohledávky, která ještě není splatná, nebo dokonce ke zkrácení pohledávky, která ještě nevznikla (budoucí pohledávky), pak ovšem není (nemůže být) pro vyloučení tohoto úmyslu podstatné ani to, že jde o splatnou pohledávku, o které se vede soudní spor (o pohledávku spornou).

25. Je-li pro zkoumání podmínek odporovatelnosti dle § 242 insolvenčního zákona rozhodným okamžik, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy do katastru nemovitostí, a nemusí-li úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ směřovat vůči konkrétním osobám, které vůči němu mají pohledávku v době účinnosti právního úkonu, pak také není (nemůže být) pro vyloučení tohoto úmyslu podstatné ani to, že věřitel D. K. posléze (později) svou splatnou pohledávku nepřihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.

26. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

27. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení věci, nezabýval se Nejvyšší soud (pro nadbytečnost) již tím, zda je řízení postiženo vadami řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

28. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 28. 7. 2021 JUDr. Petr Gemmel předseda senátu