3 Tdo 1239/2021

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2021 o dovolání, které podali obvinění Š. A. O., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a J. O., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 To 392/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 1 T 19/2019, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 To 392/2020, zrušuje ve vztahu k obviněnému J. O. ve výroku o vině a trestu, a dále ve výroku o náhradě škody ve vztahu k tomuto obviněnému.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 To 392/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými Š. A. O. a J. O. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněná Š. A. O. uplatnila námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání konal v její nepřítomnosti, ačkoli jí nebylo řádně doručeno vyrozumění o jeho konání, resp. se o konání veřejného zasedání vůbec nedozvěděla, neboť jí bylo doručováno do datové schránky, která se pro ni stala nedostupnou. S ohledem na skutečnost, že se nemohla zúčastnit ani hlavního líčení, považuje postup odvolacího soud za porušení svého práva na obhajobu.

Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.

Podle ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Obžalobu i předvolání je přitom nutno doručit obžalovanému do vlastních rukou podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejde o řádné předvolání, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obžalovanému doručeno do vlastních rukou, i když jiné osoby učiní vůči soudu prohlášení, že obžalovaného o konání hlavního líčení vyrozuměly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2556-2557).

Obviněné bylo vyrozumění o konání hlavního líčení nařízeného na 15. 5. 2020 spolu s návrhem na potrestání doručeno do vlastních rukou dne 10. 3. 2020, což obviněná stvrdila svým vlastnoručním podpisem (doručenka na č. l. 82v. spisu). Obviněná se následně nijak neomluvila a k hlavnímu líčení se osobně nedostavila, ačkoli o jeho konání byla včas a řádně informována. Obviněná současně nesplňovala podmínky ustanovení § 202 odst. 4 věta první tr. ř. Nalézací soud tedy vydal usnesení podle § 202 odst. 2 tr. ř. a hlavní líčení proběhlo v její nepřítomnosti. Uvedenému postupu nelze ničeho vytknout. Skutečnosti, které jí znemožnily účast u hlavního líčení (osobní a rodinné problémy), jsou s ohledem na jakoukoli omluvu zcela bezpředmětné. Sama obviněná v rámci dovolání uvádí, že skutečnost, že se nijak neomluvila, byla jednoznačně chybou a že na konání hlavního líčení zapomněla.

Obdobná situace je i ve vztahu k nepřítomnosti obviněné u veřejného zasedání. Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006). Na nutnost účasti obviněného u veřejného zasedání lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal, anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., kteréžto však projednávanou věc nedopadá. Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.

K posouzení, zda odvolací soud mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněné, je nutno se v obecné rovině zabývat tím, zda obviněné bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.

Z předkládací zprávy na č. l. 115 spisu se podává, že obviněná byla o veřejném zasedání nařízeném na 14. 12. 2020 toliko vyrozuměna, tedy její přítomnost u veřejného zasedání nebyla soudem vyhodnocena jako nezbytná. Jelikož z ustanovení § 64 odst. 5 písm. a) a contrario tr. ř. vyplývá, že zásilku obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání lze doručit i náhradním způsobem, není tak u ní vyloučen vznik fikce doručení.

Obviněné bylo doručováno prostřednictvím datové schránky dne 20. 11. 2020. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněná byla ke dni 14. 12. 2020 adresátem a uživatelem datové schránky ID schránky XY. Podle § 62 tr. ř. odst. 1 věty první nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky (zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (dále jen „pošta“) a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Doručování do datové schránky má tedy přednost před doručením prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (pošta). Podle § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Podle odst. 4 § 17 téhož zákona, nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení. K fikci doručení došlo uplynutím 10 dnů, tedy dne 30. 11. 2020.

Skutečnost, že obviněná se údajně nemohla kvůli ztrátě hesla do své datové schránky přihlásit, nemá na závěr soudu žádný vliv. Bylo pouze na obviněné, byla-li si vědoma nedostupnosti datové schránky, aby uvedenou situaci řešila. Obviněná uvedla, že jí byl řádně doručen rozsudek nalézacího soudu, následně podala odvolání, tedy si musela být vědoma toho, že bude soudem vyrozuměna o konání veřejného zasedání u odvolacího soudu. Pokud se její datová schránka stala nedostupnou, měla dostatek času (odvolání bylo podáno u soudu osobně již dne 18. 6. 2020) informovat soud a požádat o doručení písemností jiným způsobem.

Uvedené námitce obviněné Š. A. O. tedy nelze přisvědčit.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotněprávního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v řízení o dovolání jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná Š. A. O. namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozených M. D. a R. D., které označila za rozporné a rozdílně líčící událost, ke které mělo dojít v bytě poškozených, a dále výpověď svědka J. D. a jeho komunikaci s matkou M. D.; spadá sem i námitka neprovedení výslechu osoby R. B.) a vadná skutková zjištění (obecně vznesená námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran toho, co se dělo po vstupu obou obviněných do bytu poškozených, jaký byl vztah poškozeného R. D. a obviněných, zda sousedé v domě slyšeli jakýkoli hluk doprovázející probíhající konflikt, zda údajně odcizený mobilní telefon skutečně existoval), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněné) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněná sama hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněná výše uvedený dovolací důvod nezaložila na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Nad rámec uvedeného je možno poznamenat, že soudy se výpověďmi poškozených řádně zabývaly, přičemž se rovněž zaměřily na jejich věrohodnost. V tomto směru lze odkázat zejména na bod 15. odůvodnění rozsudku, kde nalézací soud zhodnotil věrohodnost svědků M. D. a R. D., kteří byli u soudu slyšeni osobně.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, jak uvedeno výše, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je třeba odmítnout námitku, kdy obviněná napadá hodnocení důkazů soudu prvního a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v její neprospěch. Dovolatelka akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť „ k důkazů, které jednoznačně svědčily ve prospěch verze obžalovaných, nebylo soudy přihlíženo, naopak bez dalšího bylo uvěřeno výpovědi poškozených “.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Ve vztahu k dovolání obviněného J. O. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky jím uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou důvodné.

Obviněný namítal, že mu nebylo řádně doručeno vyrozumění o konání veřejného zasedání, neboť mu bylo doručováno na adresu jeho trvalého bydliště XY, XY, na níž se již v předmětné době nenacházel. Z obsahu spisu se podává, že obviněný si převzal rozsudek nalézacího soudu dne 31. 7. 2020 osobně (doručenka na č. l. 97v), a to na OOP Děčín – Podmokly, přičemž policejnímu orgánu při převzetí zároveň uvedl adresu pro doručování XY, XY. Uvedený záznam je založen na č. l. 113, nalézacímu soudu byl podle razítka, jímž je opatřen, doručen dne 4. 8. 2020. Nalézací soud měl tedy nejméně od 4. 8. 2020 k dispozici informaci o tom, že u obviněného J. O. došlo ke změně adresy pro doručování písemností. Spisový materiál byl odvolacímu soudu doručen dne 29. 10. 2020. Jak nalézací, tak odvolací soud mohly využít i telefonního spojení na obviněného, které měly rovněž k dispozici, jak ostatně učinil odvolací soud v případě poškozené (záznam na č. l. 116). Vyrozumění o konání veřejného zasedání přitom bylo podle referátu založeného ve spise na č. l. 115 vypraveno dne 20. 11. 2020.

Ve vztahu k obviněnému J. O. je tedy nutno uzavřít, že přestože měl odvolací soud informaci o změně adresy pro účely doručování (a telefonní kontakt), doručoval na adresu jinou, než obviněným uvedenou adresu pro účely doručování. Doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání tedy nelze mít ve vztahu k jeho osobě za úspěšné a došlo tak k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Jelikož ve vztahu k obviněnému je napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno, Nejvyšší soud se dalšími námitkami obviněného nezabýval.IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné Š. A. O. odmítl.

Současně dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného J. O. je důvodné a proto ze shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 6 To 392/2020, a to ve výroku o vině a trestu, a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k tomuto obviněnému. Krajskému soudu v Ústí nad Labem podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, neboť byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 11. 2021 JUDr. Petr Šabata předseda senátu