3 Tdo 353/2021

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2021 o dovolání obviněného M. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 38/2019, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265 l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněného vinným a uložil mu trest. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. byla podána ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Obviněný podal své dovolání prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. M. a nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména vlastní výpovědi, výpovědi poškozeného O. H., svědků P. L., D. L., L. H., M. R., P. D., stejně jako listinných důkazů – rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 44 C 40/2017, znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Eliškou Schránilovou a znaleckého posudku vypracovaného PhDr. Reou Michalovou, Ph.D., k určení hodnoty předmětného obrazu, usnesení Policie ČR ze dne ze dne 14. 2. 2014, č. j. KRPA-204257/TČ-2013-001474; spadá sem i námitka neprovedení výslechu J. L.) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění o existenci nabývacího titulu poškozeného), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich, že obviněný jednal s vědomím, že je oprávněným držitelem obrazu) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že předmětný obraz nezískal do své dispozice prostřednictvím trestného činu spáchaného jinou osobou, ale zcela legálně, kdy celý spor je vyhroceným rodinným sporem o majetek a aktivní kroky poškozeného vůči potomkům I. H. a jejich rodinám toliko pokusy získat vlastnický nárok na předmětný obraz prostřednictvím trestního řízení).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek domáhá, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. V dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Soudy vycházely z celé řady důkazů podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu. Skutková zjištění nalézacího soudu pak částečně korigoval a precizoval odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. bod 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Shodně jako nalézací soud ale neshledal důvody pro doplnění dokazování ve věci a tento svůj postup náležitě odůvodnil (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a to včetně navrhovaného výslechu svědkyně J. L., vůči jehož neprovedení obviněný brojil jak v řádném, tak mimořádném opravném prostředku.

Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Z obsáhlého dokazování provedeného procesně korektním způsobem odvolací soud vyvodil logicky bezvadným způsobem příslušná skutková zjištění, která popsal v bodech 15. až 18. odůvodnění svého rozsudku. Obviněný nesporně prostřednictvím svědka F. V. prodal společnosti PROARTE obraz Jana Zrzavého „Pojďte ke mně všichni“ za částku 3.300.000 Kč, a po vydání obrazu touto společností Policii ČR vybral veškerou zbývající finanční hotovost ze svého bankovního účtu a užil ji pro svou potřebu (srov. bod 15. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z provedených důkazů odvolací i nalézací soud dovodily, že vlastnictví obrazů vždy svědčilo poškozenému, což bylo obviněnému po celou dobu známo, neboť se poškozený předmětného obrazu opakovaně domáhal. Přisvědčil výpovědi svědka O. H., že předmětný obraz dostal darem od svého otce, přičemž tento se v rodině nacházel již od jeho dětství do února 2013, kdy jej viděl naposledy. Výpověď poškozeného na rozdíl od verze obviněného nestála osamocena, ale byla podpořena dalšími důkazy, a to především svědeckými výpověďmi I. H., D. a P. L. a M. R., stejně jako rodinnými fotografiemi a videozáznamy z rodinného alba (srov. body 16. a 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Při prodeji předmětného obrazu obviněný uváděl nepravdivou informaci o jeho původu, čímž zakrýval trestnou činnost jiných osob, které mu obraz předaly. O tom, že se legitimně nemohl domnívat, že je oprávněn s předmětným obrazem disponovat, svědčí přinejmenším opakované žádosti poškozeného o vydání obrazu, jeho uložení v bezpečnostní schránce, od které měla klíč jen výlučně jeho žena K. M. a její sestra I. H., přičemž zbytek sbírky se nacházel v bytě zemřelé I. H., resp. o převozu ostatních obrazů a jejich uložení do bezpečnostní schránky se žádný svědek nezmínil (srov. bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K zpochybnění verze obviněného pak nadále přistupuje i skutečnost, že ztráta obrazu byla oznámena Policii ČR, která pátrala po zmizelém obrazu a pachatelích trestné činnosti. Věc však byla odložena, neboť se nepodařilo pachatele předmětné trestné činnosti dohledat. Skutkové závěry odvolacího soudu vyplynuly z provedeného dokazování a Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje s tím, že v dané věci není možné mezi provedenými důkazy shledat nesoulad, natožpak obviněným vytýkaný nesoulad extrémní, který by Nejvyšší soud opravňoval k zásahu do předmětných skutkových zjištění.

Nejvyšší soud dále přistoupil k hodnocení námitek vznesených v dovolání nejvyššího státního zástupce, kterými brojil proti právní kvalifikaci jednání obviněného, přičemž tuto námitku Nejvyšší soud vyhodnotil nejen jako podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale rovněž důvodnou.

Odvolací soud jednání obviněného kvalifikoval ve výroku svého rozsudku jako zločin podílnictví podle § 216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku na základě právní věty ve znění „ na jiného převedl věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na Území České republiky jinou osobou a získal takovým činem pro sebe značný prospěch a spáchal uvedený čin ve vztahu k věci, která má hodnotu velkého rozsahu “.

Znění právní věty nekoresponduje s právní kvalifikací v samotném rozsudku, kdy trestný čin kladený obviněnému za vinu je názvem označen jako podílnictví, ale zákonným označením [§ 216 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku] jako legalizace výnosu z trestné činnosti. Jedná se o zjevnou nejednoznačnost, neboť není zřejmé, jaký trestný čin je obviněnému kladen za vinu. Toto matoucí označení se nevyskytuje pouze ve výroku, ale i v odůvodnění napadnutého rozsudku odvolacího soudu (srov. bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Nadto je znění právní věty v přímém rozporu s právní úpravou platnou v době vydání rozsudku.

Odvolací soud, jehož rozhodnutí je napadáno, zcela pominul, že v době mezi spácháním skutku a rozhodováním o něm dopadly na projednávanou věc dvě zásadní novely trestního zákoníku.

Novela provedená zákonem č. 287/2018 Sb., s účinností od 1. 2. 2019, zrušila trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku, přičemž skutkovou podstatu odpovídající tomuto trestnému činu zakomponovala do skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti upravené v ustanovení § 216 tr. zákoníku.

Druhá zásadní novela byla provedená zákonem č. 330/2020 Sb., s účinností od 1. 10. 2020, která modifikovala mimo jiné výkladové ustanovení § 138 tr. zákoníku upravující výši škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci, tak, že se nově škodou značnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč a škodou velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 10.000.000 Kč, tedy dvojnásobné hranice oproti předcházející úpravě.

Ze stabilizovaných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný prodal předmětný obraz za částku 3.300.000 Kč, přičemž znalecký posudek vyčíslil jeho hodnotu ke dni spáchání činu na částku 8.000.000 Kč.

Ze zmatené a nejednoznačné kvalifikace odvolacího soudu pak není možné určit, zda jednání obviněného posuzoval podle novelizované úpravy, anebo právní úpravy účinné v době spáchání činu. Jedná se o pochybení, které samo o sobě postačuje ke kasaci napadeného rozhodnutí. Odvolací soud však rovněž pochybil, pokud s ohledem na provedené změny neposoudil ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku příznivost v úvahu připadajících právních kvalifikací jednání obviněného.

Trestnost činu se podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější

V době spáchání činu naplňovalo jednání obviněného znaky trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013), přičemž obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře od tří do osmi let.

Podle právní úpravy účinné v době rozhodování odvolacího soudu (tj. 14. 12. 2020), s přihlédnutím ke změnám provedeným výše zmíněnými novelami, naplňovalo jednání obviněného znaky skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), d) tr. zákoníku, v rámci něhož byl ohrožen trestní sazbou ve výměře od dvou do osmi let.

V souladu s pravidly § 2 odst. 1 tr. zákoníku měl odvolací soud s ohledem na zásadní změny trestního zákoníku přistoupit k hodnocení příznivosti jednotlivých úprav a jednání obviněného posoudit podle pozdějšího zákona, neboť pozdější úprava, tj. úprava platná v době rozhodování odvolacího soudu umožňuje uložit obviněnému trest nižší, než který by mu hrozil podle právní úpravy účinné v době spáchání činu. Odvolací soud však k takovému hodnocení nepřikročil a zatížil tak své rozhodnutí zásadním pochybením, které nelze napravit v dovolacím řízení.

S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud námitce nejvyššího státního zástupce stran nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného přisvědčil. Na odvolacím soudu nyní bude posoudit, jakou trestněprávní úpravu s ohledem na změny trestního zákoníku je namístě aplikovat, a to včetně příslušné právní věty a z ní vyplývající právní kvalifikaci. Za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí odvolacího soudu, je nadbytečné a předčasné, aby se zabýval dalšími námitkami obviněného podřazenými pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť bude na soudu druhého stupně, aby se s těmito námitkami obviněného vypořádal (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1269/2013).

S ohledem na argumentaci obviněného stran toho, že nemůže být uznán vinným trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti, nebyl-li přesvědčivě zjištěn zdrojový trestný čin, Nejvyšší soud nad rámec výše řečeného ve stručnosti a v obecné rovině připomíná, že zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo na jiného převede, přechovává nebo užívá věc, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo kdo takovou věc přemění v úmyslu umožnit jiné osobě, aby unikla trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu, nebo kdo se ke spáchání takového trestného činu spolčí. Objektem trestného činu je cizí majetek. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota získaná trestným činem nebo jako odměna za takový trestný čin. Není rozhodné, jakým trestným činem byla věc nebo jiná majetková hodnota, kterou se rozumí majetkové právo nebo jiná penězi ocenitelná hodnota, získána, nebo za jaký trestný čin byla odměna získána. Zpravidla půjde o majetkový trestný čin, ale může to být i trestný čin nemajetkové povahy (např. přijetí úplatku ve smyslu § 331 tr. zákoníku). Nestačí však, pokud byla tato věc nebo jiná majetková hodnota získána přestupkem nebo jako odměna za přestupek. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byl stanoven konkrétní trestný čin, kterým byla věc získána, natož aby bylo nutné ustanovit konkrétní osobu, která se jej dopustila. V souladu s výše uvedeným postačuje, že pachatel trestného činu legalizace výnosů je srozuměn s tím, že předmětnou majetkovou hodnotu, v tomto případě obraz Jana Zrzavého, získal v souvislosti s trestnou činností spáchanou blíže neustanovenou osobou, a svým jednáním zastíral její skutečný původ.

Nejvyšší státní zástupce rovněž namítl, že obviněnému byl odvolacím soudem uložen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, aniž by postupoval podle ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedenou námitku pak podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být naplněn ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

V projednávaném případě uložil odvolací soud obviněnému podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, který podmíněně odložil na zkušební dobu 2 let, aniž by využil ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu.

Obviněný byl podle deklarované právní kvalifikace ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře dvou až osmi let. Trest uložený odvolacím soudem zjevně podkračuje dolní hranici trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Toto pochybení pak beze zbytku naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zakládá další důvod ke kasaci napadeného rozsudku odvolacího soudu.IV.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, a proto z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2020, sp. zn. 5 To 275/2020, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze nařídil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Naopak dovolání obviněného Nejvyšší soud nepřisvědčil a toto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Věc se tímto vrací soudu druhého stupně. V novém řízení se bude soud povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2021 JUDr. Petr Šabata předseda senátu