29 Cdo 181/2020

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Casta a. s., se sídlem v Písku, Pražská 467, PSČ 397 01, identifikační číslo osoby 25170058, zastoupeného JUDr. Ondřejem Davidem, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 938/37, PSČ 120 00, proti žalovanému R. Š., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Rohanské nábřeží 678/23, PSČ 186 00, o zaplacení částky 20.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 88/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019, č. j. 21 Co 305/2018-518, ve znění usnesení ze dne 18. dubna 2019, č. j. 21 Co 305/2018-532, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 63.646 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

[1] Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) plyne z ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu založenou na presumpci zavinění.

Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2016“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4804/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 29 Cdo 373/2018.

[2] Základním předpokladem odpovědnosti věřitele – insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 1726/2019). Jinými slovy řečeno, byl-li podán insolvenční návrh, který byl zamítnut, odmítnut nebo insolvenční řízení o takovém návrhu bylo zastaveno, nastupuje v případě splnění dalších předpokladů odpovědnost insolvenčního navrhovatele za škodu či jinou újmu způsobenou insolvenčním řízením či opatřeními přijatými v jeho průběhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 373/2018).

[3] Jestliže insolvenční navrhovatel vezme insolvenční návrh zpět z jiného důvodu než proto, že dlužník tvrzené pohledávky (jež osvědčují aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele či mnohost věřitelů) splnil (či jinak způsobil jejich zánik), pak tím zavinil zastavení insolvenčního řízení a odpovídá za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu a opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 373/2018).

[4] Přestože žalovaný nebyl účastníkem incidenčního sporu o určení pravosti pohledávky, kterou žalobce přihlásil v insolvenčním řízení vedeném na majetek společnosti MSK, nelze přehlédnout, že také v tomto řízení bylo určeno, že pohledávka žalobce z titulu náhrady škody je po právu.

[5] Námitka, že žalobce se nijak nesnažil o uzavření kupní smlouvy se společností M, je účelová. Žalobce činil veškeré možné kroky pro to, aby insolvenční řízení bylo ukončeno, dokonce složil do notářské úschovy částku, z níž by bylo možné uhradit společnosti MSK její pohledávku, jestliže by se prokázalo, že je oprávněná.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje (poměřováno obsahem odvolání) ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že dospěl k nesprávnému závěru, podle kterého osoba ve funkci statutárního orgánu právnické osoby ručí podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona za splnění náhrady škody bez zřetele k tomu, zda „zavinila naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti právnické osoby v pozici insolvenčního navrhovatele za škodu z titulu neúspěšně podaného insolvenčního návrhu“. Odvolací soud podle něj zcela pominul, že podle výsledků provedeného dokazování měl žalovaný v době podání insolvenčního návrhu informace o existenci více věřitelů s pohledávkami za žalobcem, přinejmenším u společnosti C a MSK šlo přitom o pohledávky po splatnosti. Žalovaný rovněž „neměl podíl“ na zpětvzetí insolvenčního návrhu, které nakonec vedlo k zastavení insolvenčního řízení. Závěr odvolacího soudu o vzniku ručení žalovaného podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona není podložen odkazem na žádné konkrétní protiprávní jednání dovolatele, kterým by dovolatel alespoň ve formě nedbalosti zavinil procesní neúspěch insolvenčního návrhu.

8. Absence zavinění za výsledek insolvenčního řízení je dle mínění dovolatele zřejmá i z toho, že v řízení nebylo prokázáno nic, z čeho by bylo možné usuzovat na vědomost dovolatele o neoprávněnosti podání insolvenčního návrhu vůči žalobci, případně kdy a jak měl dovolatel zjistit, že insolvenční návrh není oprávněný. Existence zavinění na straně osoby vykonávající funkci statutárního orgánu právnické osoby, která podala insolvenční návrh, za její procesní neúspěch je přitom podle dovolatele nezbytným předpokladem pro vznik závazku z titulu ručení podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona. Ručitelský závazek statutárního orgánu nevzniká „jako objektivní skutečnost“ v okamžiku naplnění zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti právnické osoby coby insolvenčního navrhovatele.

9. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle kterého za vzniklou škodu odpovídá společnost MSK. V řízení totiž podle něj bylo prokázáno, že příčinou neuzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a společností M nebylo jednání insolvenčního navrhovatele, ale stalo se tak „i úmyslným jednáním žalobce tím, že žalobce v pozici budoucího prodávajícího nesplnil podmínky pro právní vymahatelnost závazků ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě“. Podle dovolatele se z obsahu smlouvy o smlouvě budoucí (zejména z jejího čl. II. bodu 4.) podává, že výzvu k uzavření kupní smlouvy se zavázaly učinit obě smluvní strany, tedy jak budoucí kupující (společnost M), tak budoucí prodávající (žalobce). Z toho plyne, že mezi stranami smlouvy „zřejmě nebyl oboustranný zájem na uzavření kupní smlouvy a že přinejmenším na straně žalobce nebyl úmysl kupní smlouvu podepsat“. Naplnění „odkládací podmínky pro uzavření kupní smlouvy“ žalobcem nebylo v řízení tvrzeno ani prokázáno.

10. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Především zdůrazňuje, že uplatněná dovolací argumentace vychází z odlišného skutkového stavu než toho, jenž byl zjištěn soudy nižších stupňů. V řízení bylo prokázáno jak zavinění žalovaného na procesním neúspěchu insolvenčního navrhovatele, tak splnění dohodnutých podmínek pro uzavření kupní smlouvy na prodej předmětných nemovitostí (doručení výzvy společnosti M k uzavření kupní smlouvy žalobci). V této souvislosti poukazuje též na znění čl. II. bodu 1. smlouvy o smlouvě budoucí, ve kterém bylo výslovně ujednáno, že učinit výzvu k uzavření kupní smlouvy je „výhradním právem budoucího kupujícího“. Na toto ustanovení ostatně odkazuje i dovolatelem zmiňovaný čl. II. bod 4 smlouvy o smlouvě budoucí, který soudy nižších stupňů vyložily správně.

11. Za správné považuje žalobce i řešení dovolatelem předestřené právní otázky. Podstatou institutu ručení (ať už jde o ručení smluvní nebo zákonné) je, že u ručitele není zkoumáno zavinění ani podíl ručitele na jednání hlavního dlužníka. Dovolatel si byl (či alespoň měl být) vědom, že když 1/ se dobrovolně stal členem statutárního orgánu společnosti MSK, 2/ podal jejím jménem insolvenční návrh na žalobce a 3/ následně rozhodl jako jediný společník o likvidaci společnosti a jmenování jejího likvidátora, že na sebe přebírá také „zákonné povinnosti ručitele“. Ustanovení § 147 odst. 3 insolvenčního zákona umožňuje ručiteli zprostit se své zákonné povinnosti pouze tehdy, jestliže bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informuje insolvenční soud, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo že není naplněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku. Žalovaný tak ale nepostupoval.

12. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2, části první, článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

13. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání. V projednávané věci mohlo být dovolání žalovaného, pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

14. Dovolání není přípustné k řešení otázky odpovědnosti společnosti MSK (insolvenčního navrhovatele) za škodu vzniklou zahájením insolvenčního řízení, když dovolatel při její formulaci vychází ze skutkového stavu odlišného od skutkového stavu zjištěného provedeným dokazováním soudy nižších stupňů. I při zkoumání přípustnosti dovolání totiž nelze pominout, že (kdyby dovolání bylo připuštěno) při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 19/2006“), a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 10/2014“).

15. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že společnost MSK odpovídá žalobci za škodu vzniklou podáním neoprávněného insolvenčního návrhu, vymezuje dovolatel z toho, že skutečnou příčinou neuzavření kupní smlouvy mezi žalobcem a společností M bylo úmyslné jednání žalobce, který nevyužil práva vyzvat (stejně jako tak učinila společnost M) druhou smluvní stranu k uzavření kupní smlouvy. Tuto polemiku však zakládá (jak přiléhavě namítá žalobce ve vyjádření k dovolání) na skutkových závěrech, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a které pro potřebu svých odlišných právních závěrů v dovolání (v rozporu s R 19/2006 asR 10/2014) sám formuluje. Soudy obou stupňů totiž shodně vyšly z toho, že podle smlouvy o smlouvě budoucí mohl ve sjednané lhůtě učinit výzvu k uzavření kupní smlouvy pouze budoucí kupující (společnost M), což se také stalo.

16. Dovolání naopak Nejvyšší soud shledává přípustným podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky týkající se výkladu ustanovení § 147 odst. 3 insolvenčního zákona; potud se Nejvyšší soud věcí v daných souvislostech dosud nezabýval.

17. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

18. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

19. Podle ustanovení § 147 insolvenčního zákona platí, že jestliže řízení o insolvenčním návrhu věřitele bylo zastaveno nebo insolvenční návrh byl odmítnut vinou insolvenčního navrhovatele, má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel proti insolvenčnímu navrhovateli právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Jde-li o odpovědnost vůči dlužníku, má se v pochybnostech za to, že insolvenční navrhovatel zastavení insolvenčního řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil (odstavec 1). Právo na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 má dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel také tehdy, byl-li insolvenční návrh zamítnut; to neplatí, jestliže insolvenční návrh byl zamítnut proto, že dlužník po jeho podání splnil závazky, které osvědčovaly jeho úpadek, nebo proto, že se s věřiteli dohodl na jiném způsobu plnění těchto závazků, anebo z důvodu uvedeného v § 143 odst. 3 (odstavec 2). Je-li insolvenčním navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle odstavců 1 a 2 společně a nerozdílně členové jeho statutárního orgánu, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informovali insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není splněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku (odstavec 3).

20. V této podobě bylo citované ustanovení účinné do 31. října 2012. S ohledem na datum podání insolvenčního návrhu společností MSK (25. června 2009) a datum vydání usnesení insolvenčního soudu o odmítnutí insolvenčního návrhu (4. září 2009) i o zastavení insolvenčního řízení (16. září 2009) jde o znění rozhodné pro posouzení projednávané věci [srov. článek II zákona č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Budiž dodáno, že ustanovení § 147 odst. 3 insolvenčního zákona nedoznalo změny po celou dobu účinnosti insolvenčního zákona.

21. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura je při výkladu ustanovení § 147 insolvenčního zákona ustálena v závěrech, podle kterých:

22. Ve vztahu k ručení (v obecné rovině) Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti dále opakovaně vysvětlil, že institut ručení patří mezi specifické právní prostředky − zajišťovací instituty, které směřují k dosažení uspokojení, popřípadě alespoň k usnadnění uspokojení věřitele. Obecným cílem a funkcí právních prostředků zajištění závazků je „zlepšení“ postavení věřitele vůči jeho dlužníku zejména tím, že mu poskytují další zdroj pro uspokojení (tzv. náhradního dlužníka), nebude-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna dlužníkem. Ručení má − obdobně jako další právní prostředky zajištění závazků − akcesorickou a subsidiární povahu. Subsidiarita ručení vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení zajištěné pohledávky, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je ručení zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Ručení má kromě zajišťovací také uhrazovací funkci, která po splatnosti zajištěné pohledávky vytváří zdroj uspokojení pohledávky věřitele v případě, že hlavní závazek nebude včas nebo řádně splněn (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 919/2014, uveřejněného pod číslem 76/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. Dovolatel v projednávané věci argumentoval ve prospěchu závěru, že osoba zastávající funkci statutárního orgánu právnické osoby (insolvenčního navrhovatele) ručí ve smyslu § 147 odst. 3 insolvenčního zákona za splnění náhrady škody pouze tehdy, zavinila-li naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti právnické osoby za škodu vzniklou podáním neúspěšného insolvenčního návrhu. Takový závěr se však z citovaného ustanovení oproti očekávání dovolatele nepodává.

24. Jak je zřejmé z výše citovaného ustanovení, zákonné ručení člena statutárního orgánu podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona může vzniknout jen tehdy, budou-li splněny předpoklady odpovědnosti insolvenčního navrhovatele za škodu nebo jinou újmu vzniklou podáním insolvenčního návrhu podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona [1/ rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení, o odmítnutí insolvenčního návrhu nebo o zamítnutí insolvenčního návrhu, 2/ vznik škody nebo jiné újmy jako důsledek podání insolvenčního návrhu nebo opatření přijatých v průběhu insolvenčního řízení a 3/ zavinění insolvenčního navrhovatele na tom, že řízení o jeho insolvenčním návrhu bylo zastaveno, insolvenční návrh byl zamítnut nebo odmítnut (s výjimkou stanovenou v § 147 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona)]. Jinak řečeno, i pro vznik zákonného ručení podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona je nezbytné, aby existovala pohledávka, k jejímuž zajištění bude ručení člena statutárního orgánu sloužit.

25. Z výše řečeného ovšem ještě neplyne, že pro vznik samotného ručení podle ustanovení § 147 odst. 3 insolvenčního zákona je též nezbytné, aby se každý člen statutárního orgánu podílel na naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti právnické osoby, jejímž jménem jedná, za škodu způsobenou podáním neúspěšného insolvenčního návrhu. Zavinění konkrétního člena statutárního orgánu na výsledku insolvenčního řízení (na tom, že řízení o insolvenčním návrhu právnické osoby bylo zastaveno, insolvenční návrh byl zamítnut nebo odmítnut) nevyžaduje – jako předpoklad vzniku ručení podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona – insolvenční zákon a takový požadavek neplyne ani z obecné povahy ručitelského závazku.

26. Ustanovení § 147 odst. 3 insolvenčního zákona umožňuje (jak správně vystihl žalobce ve vyjádření k podanému dovolání) členu statutárního orgánu insolvenčního navrhovatele zabránit vzniku svého ručitelského závazku za splnění náhrady škody nebo jiné újmy podle § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jen tak, že bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu informuje insolvenční soud o tom, že insolvenční návrh není podán důvodně, nebo o tom, že není naplněn některý z dalších předpokladů stanovených zákonem pro vydání rozhodnutí o úpadku. Není přitom rozhodné, který člen statutárního orgánu se na podání insolvenčního návrhu podílel; i kdyby insolvenční návrh jménem právnické osoby některý ze členů jeho statutárního orgánu nepodal, neručil by za splnění náhrady škody nebo jiné újmy způsobené zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu jen tehdy, kdyby ve stanovené lhůtě postupoval výše uvedeným způsobem.

27. Stejně tak nemůže mít vliv na existenci ručitelského závazku člena statutárního orgánu podle § 147 odst. 3 insolvenčního zákona (jeho vznik či další trvání) ani dovolatelem namítaná skutečnost, že v době po podání insolvenčního návrhu bylo (na základě rozhodnutí dovolatele jako jediného společníka) rozhodnuto o likvidaci insolvenčního navrhovatele a jmenování jeho likvidátora. Představa dovolatele, že se uvedeným způsobem zprostil ručitelského závazku, je zjevně nepřijatelná a odporuje výslovnému znění uvedeného ustanovení, které upravuje výjimky z pravidla, podle něhož vzniká ručitelský závazek.

28. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].

29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. května 2020), která podle ustanovení § 7 bodu 7., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty 20.000.000 Kč) částku 52.300 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 11.046 Kč pak přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem částku 63.646 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 30. 6. 2022 JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu