29 Cdo 2622/2020

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce H. C., se sídlem XY, registrační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. Jiřímu Zrůstkovi, advokátu, se sídlem v Brně, Orlí 542/27, PSČ 602 00, jako správci konkursní podstaty úpadce INTERNATIONAL INVEST s. r. o., identifikační číslo osoby 45475792, zastoupenému JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, o vyloučení cenných papírů ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 43/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. února 2020, č. j. 9 Cmo 10/2019-1107, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho právního zástupce.

[1] Potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok).

[2] Změnil bod II. výroku rozsudku konkursního soudu tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před konkursním soudem ve výši 120 744,78 Kč (druhý výrok).

[3] Uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 178,78 Kč (bod III. výroku).

4. Na výše uvedeném základě konkursní soud – vycházeje z ustanovení § 20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, z ustanovení § 15 a § 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, z ustanovení § 33 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, z ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a z ustanovení § 120 odst. 1 a § 131 o. s. ř. – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně (data) uzavření smlouvy o převodu akcií a ohledně jejich předání společností C, když nepředložil originál smlouvy, nýbrž pouze její úředně ověřenou kopii, kterou konkursní soud nemohl podrobit znaleckému zkoumání k určení stáří listiny. Žalobcem navržené a konkursním soudem provedené důkazy nejsou způsobilé prokázat, že smlouva o převodu akcií byla uzavřena před 19. říjnem 2006 a že akcie byly předány žalobci při podpisu smlouvy.

5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. února 2020, č. j. 9 Cmo 10/2019 – 1107:

6. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení § 132, § 133, § 134 a 135 o. s. ř. a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl, poté co dokazování zopakoval a doplnil, k následujícím závěrům:

7. Žalobce předložil smlouvu o převodu akcií pouze ve „fotokopii“, přičemž „i podpisy na kopii listiny jsou okopírovány s dalším textem“, takže je třeba ji hodnotit jako důkaz listinou podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř.

8. Odvolací soud má pochybnosti, respektive stejně jako konkursní soud „nenabyl jistoty a přesvědčení“, že akcie byly předány žalobci dne 20. prosince 2004. M. C. S. nejprve odmítl vypovídat a po udělení souhlasu s výslechem již nebyl „kontaktní“; společnost C nezprostila advokáta JUDr. Z. K. povinnosti mlčenlivosti, proto pouze potvrdil, že smlouvu o převodu akcií podepsal. Za nevěrohodné považoval odvolací soud prohlášení M. C. S., potvrzení o pravosti akcií ze dne 18. ledna 2005 a prohlášení R. L. hodnotil i další provedené důkazy a přihlédl k absenci dokladů o předání akcií.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“ podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2007, neboť míní, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, když řeší otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a dále otázku, která je vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.

10. Dovolatel má s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu za to, že je třeba pro účely dokazování odlišit prostou a úředně ověřenou kopii listiny, přičemž hodnocení důkazu podle zásad upravených v ustanovení § 132 o. s. ř. vztahuje pouze k dokazování prostou kopií. Podle dovolatele by měla být úředně ověřená kopie listiny postavena na roveň jejímu originálu, neboť vidimovaná listina nese stejné právní účinky jako listina původní. Podle dovolatele lze u úředně ověřené kopie uplatnit domněnku pravdivosti a důkazní břemeno ohledně nepravdivosti takové listiny tak tíží stranu sporu popírající pravost listiny. Dovolatel předložil úředně ověřenou kopii smlouvy o převodu akcií, takže soudy jej nesprávně zatížily důkazním břemenem ohledně pravosti a pravdivosti této smlouvy.

11. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné, eventuálně je zamítnout. Má za to, že je „právně irelevantní, zda v soudním sporu došlo k předložení originálu či úředně ověřené kopie“ smlouvy o převodu akcií, přičemž domněnka správnosti soukromé listiny se v posuzovaném případě neuplatní. Ztotožňuje se se závěry soudů co do rozložení důkazního břemene a hodnocení důkazů, které považuje za souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.

12. Dovolatel v replice a žalovaný v doplňujícím vyjádření opakují a prohlubují svoji argumentaci.

13. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 41/2011, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu.

14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě III., jakož i proti druhému výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí konkursního soudu v bodě II. výroku o nákladech řízení před konkursním soudem, a proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sb. rozh. obč.).

15. Dovolání ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě I. výroku o věci samé, může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když mu dovolatel (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

16. Již v rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, Nejvyšší soud vysvětlil, že u soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost).

17. V rozsudku ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, Nejvyšší soud dovodil (s odkazy na předchozí judikaturu), že pravidlo nyní výslovně vyjádřené v § 565 větě první o. z., podle něhož je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost (pravdivost), bylo již dříve přijímáno na základě obecných pravidel o důkazním břemeni, neboť jde o pravidlo procesní.

18. Důkazním břemenem se přitom rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86, jehož závěry, byť přijaté při výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000, se v tomto směru uplatní i v této věci).

19. K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 3. března 1998, sp. zn. 1 Odon 53/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1998, pod číslem 64, jakož i v rozsudku ze dne 22. června 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, uveřejněném v témže časopise č. 8, ročník 2004, pod číslem 154. Přitom formuloval a odůvodnil závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze originály listin. Ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější, než jejich neověřené kopie, a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup prohlásit za odporující zákonu, a v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 801/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016.

20. K institutu vidimace listiny Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. 30 Cdo 1966/2013, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2015, pod číslem 134, uvedl, že vidimace vzhledem ke způsobu, jakým je prováděna, neslouží (nemůže sloužit), k ověření platnosti či pravosti vidimované listiny. Vidimace tak nemůže dodat vidimované listině „vyšší kvalitu“ veřejné listiny. Ověřovací doložka totiž prokazuje pouze shodu kopie listiny s vidimovaným originálem. Veřejnou listinou ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř. je přitom pouze ověřovací doložka o vidimaci, nikoliv samotná vidimovaná listina či její kopie. K tomu dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 5423/2017.

21. V posuzované věci žalovaný zpochybňoval správnost smlouvy o převodu akcií (co do pravdivosti data uzavření smlouvy a prohlášení o předání akcií). Vzhledem k tomu, že smlouvu o převodu akcií žalovaný ani úpadce neuzavřeli (jde o smlouvu uzavřenou třetími osobami), bylo na žalobci, který vyvozuje ze skutečností uvedených ve smlouvě pro sebe příznivé právní důsledky, aby prokázal, kdy byla smlouva uzavřena a že byla splněna.

22. Odvolací soud hodnotil smlouvu o převodu akcií (jejíž správnost byla žalovaným shora uvedeným způsobem zpochybněna) společně s ostatními předloženými důkazy v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení § 132 a násl. o. s. ř., když skutečnost, že šlo o listinu vidimovanou, sama o sobě neprokazuje správnost ověřované listiny (pravdivost údajů v ní uvedených); bylo na dovolateli, aby prokázal správnost předložené smlouvy o převodu akcií, přičemž o své povinnosti důkazní byl ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. poučen konkursním soudem u jednání konaného dne 4. prosince 2012 (č. l. 544) a odvolacím soudem u jednání konaného dne 30. března 2016 (č. l. 829). Právní posouzení věci odvolacím soudem tak plně odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud zformuloval ve shora označených rozhodnutích.

23. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž mu vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby [vyjádření k dovolání ze dne 19. května 2020, když další (doplňující) vyjádření žalovaného ze dne 11. dubna 2022 Nejvyšší soud nepovažuje pro účely náhrady nákladů řízení za účelný úkon právní služby], určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Incidenční spor o vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadce je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu věcí rozhodovanou v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč. Tomu odpovídá (podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon právní služby. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) tak činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 4 114 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí). V Brně dne 30. 6. 2022 Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu